Pustit se do budování firmy a produktu od počátku a mít to všechno na triku, je zajímavý zážitek. Znovu se mi vrací v energomonitoru. Sháníme prostory, lidi, řešíme události jako nevyclitelná zásilka i dramata typu "folii na výlohu nelze lepit, když mrzne", to všechno najednou, za plného provozu.

Do éry multimediálních zázraků je v knize stále daleko. Mimo jiné proto, že schopnost zvládnout jejich produkci je za hranicí "jednočlověčího týmu", který se dnes typicky podílí na napsání knihy a rozšíření týmu přináší problémy nejenom ekonomické, ale zejména realizační, založené na problémech se sdílením vize takového díla.

Když jsem se tu nedávno rozepsal o tom, kolik programátorů je třeba na vesmírný bitevní křižník, dostal jsem na to obrovské množství reakcí počínající slušným výběrem na trhu dostupných sedativ přes nadšený souhlas a otázky, co s tím. Tak vytáhnu podobně těžký kalibr - bohužel již také mnohem méně promyšlený. Nebo spíše: hodně promyšlený, ale nezrealizovaný.

Málokdo asi očekával, že volby prezidenta v Česku budou takový mazec. Zatím jsem si z toho dělal legraci, říkal jsem, že "to hodím Zemanovi" a když vyhraje, odstěhuju se do Rakouska a zbytek téhle realityshow dokoukám na ORF. Jenže to přestalo být vtipné. Víc reálné. Proč?

V publikování jsem vyzkoušel ledasco a už to by vydalo na knihu samo o sobě. Jednu věc, na kterou narážím nejčastěji, je vnitřní motivace. Závidím autorům, kteří mají svého vydavatele a editora a dostávají od něj cholerické telefonáty, kdy onen řve, že autor jest kurva, která slíbila dodat text před půl rokem a stále ani čárka, autor křičí, že v...

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik programátorů je potřeba pro obsluhu vesmírné bojové lodi? Pokud ne, je teď správná chvíle to napravit. A pokud netušíte, proč byste nad tím měli přemýšlet, tak je správná chvíle přemýšlet, proč byste vůbec měli přemýšlet, protože tahle otázka je nadmíru aktuální. Vysvětlím, proč.

Vysvětlit, proč někomu člověk chce dát hlas v nadcházejících prezidentských volbách, je úkol nevděčný. Na každý arugment se najde řada protiargumentů, tu špatných a smyšlených, tu jen nedomyšlených, někdy i pravdivých. 

Napsal jsem to na Twitter jako hlášku, kterou bez souvislostí a delšího povídání není možné tak snadno pochopit těm, kdo technologie dlouhodobě nesledují: "Konglomerát Internetu věcí a Velkých dat otevírá obrovské příležitosti ke vstupu do odvětví v celé řadě segmentů a bez nadsázky jej můžeme považovat za podobně důležitou změnu a trend, jakým byl nástup internetu v devadesátých letech. Pokud...

Vrací se to vždy, když přijde řeč na komunismus. Kdo byl vlastně vinen? Kdo byl ten spravedlivý, kdo byl ten dobrý a kdo byli ti zlí? A hlavně, kdo jsme byli mi, naši rodiče a prarodiče, kteří v komunismu žili, učili se a pracovali?

Ptáme-li se (třeba pod vlivem minulého článku), jaká je budoucnost médií, dostává se nám zhusta odpovědi, že je těžké ji předjímat. To ale není tak docela pravda. Trendy, které již dnes jsou zřejmé a ověřené, je již možné odvodit a vztáhnout k budoucnosti.

Jednoho dne se jeden chytrý člověk sám sebe zeptal, co že se stane s dušemi těch, které milujeme, ale kteří jsou zatracení před tváří Boží, neboť nedošli jeho milosrdenství. Má-li být ráj místem, kde dosáhneme odměny a všech radostí, k čemu bude matce veškerá radost ráje, když se zde nesetká se svým hříšným synem? Chápal, že novozákonní ráj je místem...

Odložil nedočtený výtisk Hospodářských novin a zaklonil hlavu. Nechtělo se mu o tom přemýšlet, byl rozmrzelý, že se nechal nalákat bulvárním titulkem o zítřejším konci světa a věnoval těm pár odstavcům svůj čas.

 

Porušily Lidové noviny něco, když neprolinkovaly odkaz na Martina Kuciela, jehož vyjádření v článku citovaly? Hned se jim dostalo hromady emotivních kleteb, čímž se svezly na vlně odporu proti "odpíračům odkazů". Jenže je to trochu složitější.

… vždycky, když vidím tenhle úvod do diskuse, může mě z toho vzít šlak. Přitom na tuhle mudrlantskou, rýdobychytráckou postulaci nevyhnutelna narážíme prakticky všude, především v diskusních názorech pod články, v komentářích čtenářů, případně ve článcích autorů amatérů, kteří se rozhodli něco, co by nemělo mít prostor ani jako komentář, vydat jako samostatný článek.