V publikování jsem vyzkoušel ledasco a už to by vydalo na knihu samo o sobě. Jednu věc, na kterou narážím nejčastěji, je vnitřní motivace. Závidím autorům, kteří mají svého vydavatele a editora a dostávají od něj cholerické telefonáty, kdy onen řve, že autor jest kurva, která slíbila dodat text před půl rokem a stále ani čárka, autor křičí, že v takovém kravále se nedá dělat a že už chtěl jen dopsat závěr, zatímco na obrazovce notebooku volí v iA Writeru Create a new file. A s chlapským "jdi do prdele" se oba v dobrém rozloučí. Protože tak to má být a všichni to vědí, že takto je svět v pořádku. Autorovi se dostává motivace a tlaku, vydavatel vnáší do projektu přidanou hodnotu uvážlivého project managementu založeného na úměrném užití slangu a argotu.
Blbé je, když se dostanete do situace, že nemáte motivační faktor. Pak pilujete, hrajete si se slovíčky, pročišťujete dějovou linku, ale na papíře stále prázdno, text nehotov. Znám to sám od sebe.
Sám mám řadu rozpracovaných knížek, které kysnou na tom, že jsem je teoreticky dodělal, to jest sám v sobě jsem dosáhl stavu jejich dopracování, kdy už vím velmi přesně, jaký mají výsledek, ale část z toho není digitalizována (tedy převedena z hlavy do textového souboru). A za deset let se toho nahromadilo neúrekom.
Historie českého internetu - původně vznikla někdy v roce 2002 jako kniha s Markem Antošem. Napsáno úvodních cca 150 000 znaků, část z toho vyšla na Marigoldovi a Lupě poté, co se ukázalo, že není dohled, kdy bych to dopsal. Nevýhoda: historie je to, co bylo před hodinou, takže by bylo pořád, co psát. Občas si připíšu další kapitoly a povaluju je na disku nebo je vyhodím na marigolda, jako teď tu část věnovanou historii weblogů. Problém? Říct si, kde je konec, přesně si stanovit záběr a nivelizovat hladinu důležitosti, dokopat se do toho, doplnit příběhy, které jsem v pozadí neznal a nevymlouvat se na to, že Ivo nemá čas ověřit pár historek z počátků Seznamu.
Hermeneutika smrti autorského práva - opět tak do poloviny sepsané texty věnované historii autorského práva (Benátky, Holandsko, Anglie, Rakousko a Čechy) a východiska k budoucímu uspořádání. Vychází to z textů, které jsme připravovali pro EK i senát US, něco z toho mám německy, něco anglicky, něco česky. Začal jsem s tím v roce 2008, kdy mě naštvalo, že v češtině nic není, kromě pár bakalářek. Kolem ACTA debat mi to přišlo aktuální, teď se vymlouvám na to, že je to literatura pro fajnšmekry a není třeba to dodělávat. Ale vždycky, když čtu nějaká blábol o tom, jak to bylo kdysi, se mi zase zdvihne hladinka, jenže to nestačí.
Příběh strýčka Martina - mé opus magnum. Vycházel ve webové podobě, cca 450 000 znaků románu bylo dopsáno už před dvěmi lety po pěti letech práce. Jen tak na okraj k tomu vznilo více jak dvacet wikipedistických hesel v češtině a němčině. Srdcovka. Akorát je potřeba ji finalizovat (opatřit poznámkami, neb - jak moudře podotknul jeden recenzent - číst to bez doktorátu z historie, to znamená otevřít si k tomu pár lexikonů) a vymyslet, co s tím. Papíroví vydavatelé zděšeni, teď se smiřuju s tím, že to na papíře nikdy nevyjde a doklepu to elektronicky, jenže to už je zase malá motivace.
UMTS a LTE sítě - skvělý projekt s Kamojedovem a Poupínem. Ten první se jej bohužel nedožil a někdy se bojím, zda i my s Poupínem se jej po deseti letech dožijeme. Opět jsme někde na polovině potřebného textu, další část suší Poupíno. Musel bych se dokopat k tomu, popsat i věci, které mě bytostně nezajímají, jako jsou transportní protokoly, což je hromada práce (tak na tři dny psaní a dva měsíce rozhoupávání se). Přidejme k tomu naprostou neatraktivitu takového textu pro vydavatele a asi tušíte, odkud pramení malý posun :)
Kancléř páně - středověká detektivka vzniklá ze závisti k Szapkowskeho schopnosti napsat Boží bojovníky a z proklínání prvních čtenářů Strýčka Martina, že tam cpu něco jiného, než jen historický příběh. Rozpracování je zatím nejmenší, věnoval jsem tomu zatím stěží 200 hodin času na rešerše. Ve scriptoriu knihovny se mě zvědavě ptali, kdy tu disertaci budu odevzdávat. Ovšem to byla jen kostra příběhu, která přijde po sepsání k vyhození. Studium pozdně přemyslovských pramenů je větší drama, než těch ranně přemyslovských, kde to dost zjednodušuje fakt, že prakticky žádné nejsou.
Flotila útočí - druhý díl Flotily Země (měla 33 tisíc stažení jen na Palmknihách, to už je skoro klasika :). Dvacet let po bitvě u Barzy vyráží Flotila zasadit drtivý preventivní úder Anoplurně. Nudná kronika běžného života vesmírné vojenské elity - boje, zrady, vášně a hrdinství. Textově rozsáhlejší, než původní Flotila, více knižní, méně ploché tím, že to není jen příběh jedné bitvy. Na druhou stranu, většinu toho mám jen v hlavě, takže i když mentálně nejrozpracovanější, fakticky nejméně zdigitalizovaný titul.
Vypadá to grafomanicky. Vím. Většina té práce se ale rozplynula v průběhu deseti let a velká část práce je ještě přede mnou. Taková ta nepříjemná, najít někoho, od koho si nechám poradit a dotlačím se k tomu, poraděné zrealizovat. Jsem rád, že se mi podařilo zkoncentrovat se před dvěmi lety k tomu, abych vydal Koncernovou pětiletku (to je taková srdcovka) a vloni knihu Apple: cesta k mobilům. Jenže zároveň na tom vidím, že kvalitní editace knížky je základ. U Apple se to nepodařilo, v nakladatelství to šlo nahonem a podle toho to taky dopadlo: jsou tam slušně řečeno rezervy.
Když se letos dotlačím k tomu, dodělat další (asi to postihne Strýčka Martina, protože to už je mi i interně trapné), bylo by to dobře, jen s energomonitorem a dětmi bývá potíž, kdy a jak. A to už jsme zase u té motivační otázky.
Co safra dneska motivuje autory, když to nejsou peníze?
