Patrickův newsletter #1

Někdy je mi líto, že už systematicky nepíšu a že své každodenní poznámky nepřetavím do něčeho, co by mohlo lidi zaujmout. Newsletter je pokus o návrat k takovým pravidelným poznámkám mimo pěnu dní. K zajímavým tématům, které zaujmou mě – a možná jenom mě. Odhlásit si to můžete vždy. Doporučit kamarádům také.

Pokračujte ve čtení článku…

Amazon Sidewalk a renesance nízkoenergetických bezdrátových sítí s velkým dosahem


WiFi a Bluetooth zná ledaskdo, málokdo ale zná nízkoenergetické bezdrátové sítě typu LPWAN (low-power WAN). LPWAN jsou bezdrátové sítě, které s maličkým vysílacím výkonem (a tedy vysokou výdrží na baterii) jsou schopné vysílat na slušný, několikakilometrový dosah, byť nevysokou rychlostí. Řekl bych, že populární a známá je třeba LoRa nebo Sigfox, ale lhal bych, nejsou ani populární, ani známé a to je ten problém.

Ponechme stranou, zda LPWAN nebudou pro běžného člověka něčím neviditelným po věky věků, něčím tak samozřejmým, jako je třeba SS7 nebo SIP, bez kterých by se telekomunikace ve své době neobešly, ale jejichž detaily rozhodně ponechávaly většinu uživatelů chladnými. A vlastně si možná odpovíme tím, že se podíváme na poslední dění kolem Sidewalku.

Pokračujte ve čtení článku…

Má nová kniha o digitální novinařině

Vydal jsem novou knihu věnovanou zajímavému výseku internetu a to digitální občanské publicistice. Jmenuje se Zlatá éra weblogů a můžete si ji stáhnout zdarma na Lupa.cz.

Kniha Zlatá éra weblogů

V knize mapuju vývoj weblogů zejména v Česku a především to, jak se otiskly do internetu a publicistického prostředí u nás. Prosvištíme spolu historii několika typů weblogů a skončíme u weblogů jako prostředků pro rozklad společnosti a hybatelů hybridní války. Kniha má 160 000 znaků, zhruba stovku tiskových stran.
Užijte si ji a dejte mi vědět, jak se vám líbila.

PS: Proč je zdarma? Je to tak specifické téma, že by si to nikdo (soudím) nekoupil a vydavatelé to odmítali… Tak jsme ji vydali s Lupou a Internet Info jako digitální publikaci.

Za tajemstvím jednoduchého zaplacení jaderné elektrárny jističem

Stovky miliard korun za výstavbu jaderné elektrárny zaplatíme podle vládního návrhu zákona zvýšením sazby za rezervovaný příkon jističů. Zní to nezajímavě a nepochybně to uteče běžnému laickému čtenáři. A protože útok na výši platby za jističe se pravidelně opakují, rozhodl jsem se oprášit svou čtyři roky starý článek z doby posledního takového ataku, který překvapivě (pro někoho) zprostředkovalo ERU. Už jedna věc by měla zarazit: mluví se o stamiliardách. A zároveň se tato částka má financovat něčím tak nepodstatným, jako je tarif za jistič, o němž si většina lidí nemyslí nic. To není jako vzít si úvěr od Ruska nebo USA nebo „zadlužit naše děti“. Ve skutečnosti je to ještě horší.

Pokračujte ve čtení článku…

Datová obsese a ztracená pandemická příležitost

V Česku z toho byla datová obsese. Každý, kdo uměl, prodlužoval trendové křivky nakažených a mrtvých a predikoval vývoj pandemie COVID-19. Porovnávaly se s italským a islandským scénářem, dělaly se závěry, na minutu přesně se dalo spočítat, kdy sundat roušku. Velká chyba, že hygienici neuvolnili více dat, neslo se bublinou, dalo se spočítat více, lépe, úžasněji.

Pokračujte ve čtení článku…

Pandemie: ještě není vyhráno!

Je to všude kolem nás. Taková ta latentní pochybnost, proč se snažit, proč ještě něco řešit. Proč nosit roušky, proč připravovat novou verzi Chytré karantény, když hygienici nepobrali ještě tu první generaci. Proč vyvíjet eRoušku, když za pár týdnů dodá Google/Apple svoji verzi a na těch našich místních lze pořád hledat chyby. Vždyť nákaza ustupuje, počty mrtvých i nakažených klesají, proč se ještě snažit?

Protože není vyhráno. Nevíme ani za mák, co způsobilo, že COVID-19 ustupuje. Nošení roušek? Jenže ustupuje i  tam, kde roušky nenosí. Karantény? Ustupují i tam, kde nejsou tak důsledné. Teplé počasí? I ve studených zemích ustupuje, i v teplých se šíří. Netušíme, proč nákaza polevila, ačkoliv nás vláda přesvědčuje o  tom, že je to výsledek jejích geniálních opatření. Proto není vyhráno.

Optimistický scénář říká, že s drobnějšími vlnkami pandemie vymizí a  vsákne se mezi ostatní „rýmičky“. Ten pesimistický říká, že za pár týdnů po uvolnění opatření udeří druhá vlna, která bude devastující zejména v zemích, které se nijak nepřipravily a neudělaly nic. Zatímco třeba USA nebo Německo mobilizují svůj průmysl k tomu, aby byly soběstačné v  dodávkách respirátorů, dezinfekcí či výzkumu vakcín, u nás se nestalo nic, krom toho, že homeopatická šamanka převzala záštitu nad tzv.  výzkumem vakcíny. A že se mobilizovali soukromníci – za své.

Měl-li bych si vsadit, druhá vlna přijde. Možná nebude globálně tak ničivá, ale zasáhne hlavně ty země, které nedbaly prvního varování. Ty, kde vláda nevykouzlila kapacity na výrobu důležitých náležitostí a  nepřipravila průmysl a společnost na „nový normál“. Například a zejména Česko. Ty státy, kde se společnost nechala ukolébat tím, že je vše skoro v pořádku, opatření je možno ignorovat, ačkoliv za cenu čtyřmiliardových denních škod na ekonomice. Například Česko.

Pandemie byla příležitostí. Asi ji bohužel nevyužijeme. Ale snad nás neporazí.

Ještě není konec.

Ekonomika koronaviru: když motýl ve Wuhanu kýchne

Nemůžu vám říkat nic o medicíně koronaviru, bo tomu nerozumím. Povím vám ale něco málo o ekonomice v momentě, kdy nachcípaný motýl máchl křídly ve Wuhanu.

Před pár dny skončil čínský nový rok, měsíční období, ve kterém čínské fabriky v podstatě nefungují, protože dávají kolem svátků lidem volno. Letos od 10. ledna do 10. února. Není to příjemné pro Evropu i Ameriku, která je zvyklá kvůli „optimalizaci“ skladových zásob jet v just-in time režimu výrobních procesů, ale měsíční výpadek je každoroční a fabriky jsou na něj připravené. Letos se ale do toho všeho namontovaly dvě další události.

Pokračujte ve čtení článku…

Udělali jste dost, abyste naplnili cizí očekávání? A svá vlastní?

Když jsem před skoro dvaceti lety prodal svou nejznámější firmu, varovali mě lidé před tím, že narazím na mnohé. A na mnohé jsem také narazil. Nejpodivuhodnější se mi však postupem doby zdála cizí očekávání. Tak nějak se předpokládalo, že všechno, na co sáhnu, dělám s nesmírně komerčním záměrem. Očekávalo se, že můj dotek promění vše ve zlato.

Tak například jsem se jednoho dne stal spolumajitelem sklářské firmy. A dostával jsem řady zvědavých dotazů od těch, kdo věděli, proč považuju sklo za tak perspektivní obor. Po pravdě jsem říkal, že vůbec. Bylo to bráno za výmluvu a ten pocit zesílil, když jsem se podílu zbavil, jak jinak, než dobře. Že jsem podíl získal od známého jako umoření dluhu, nevěděl vlastně nikdo. Jiná strategie v tom nebyla. Byl jsem o to podivnější tajnůstkář, který nechtěl nechat ostatní přiživit se na svém jistě promyšleném úspěchu.

Očekávání. Jsou parazitem úspěchu. A dokážou zamotat hlavu. Když jsem začal před pěti lety běhat, bylo to pro radost a z řady jiných důvodů, ale dotazům, co tím sleduji, se nedalo vyhnout. Nic. Radost. To nebyla dobrá odpověď.

Myslel jsem, že je to prokletí speciálně moje, související s tím, že ve dvaceti letech jsem měl úspěch a ten se teď bude vždy automaticky očekávat. Jenže si stále častěji všímám, že nepřiměřená očekávání jsou metlou i mého okolí. I ostatních. Stačí, abyste něco vystudovali, vypracovali se, něčemu se s vášní věnovali a již nastupují porovnání a očekávání. Očekává se, že to „k něčemu bude“ a tím něčím se myslí samozřejmě sláva a/nebo peníze. Vzniká tak latentní celospolečenský nárok na úspěch. Vyžaduje se, očekává se. Pouhá radost není úspěchem, je nekompletní. Je sexem bez orgasmu.

V poslední době na to u lidí kolem čtyřicítky let věku narážím stále častěji. Jsou v něčem dobří. Velmi dobří. A když se jich ptám, proč si to nechávají pro sebe, tak namítají, že to nebude mít úspěch. Nemohou napsat tu knihu, kterou nosí léta v hlavě, namalovat ten příběh o kterém sní, postavit to zařízení či stavbu, ačkoliv píší, kreslí, konstruují či staví širokodaleko nejlépe. Nemohou stavět, nemohou běhat, protože by to nebyl úspěch a ten se přeci očekává. Nebylo by to tak přelomové dílo, jak se čeká. A tak dílo vůbec nevzniklo, nebo se někde ve sklepeních piluje k nedosažitelné dokonalosti desetiletí, protože sám autor má na sebe takové nároky, jakým nemůže hned z kraje dostát. Znám to, takhle mám mnoho rukopisů knih, které oprašuji k dokonalosti a k zapomění.

Úspěch není přirozenou součástí díla. Není nárokový. Není dokonce ani zasloužený. Ale rozhodně není možný bez radosti a už vůbec ne bez toho, pokusit se.

A tak, až něco zkusíte, něco, co jste třeba nikdy nedělali, smiřte se s tím, že se mnohem spíše „ztrapníte“, než že budete mít úspěch a vytvoříte přelomové dílo. To ke zkoušení patří. A nikdo z lidí s normální životní zkušeností se nebude smát, spíše bude přemýšlet o vaší odvaze zkoušet. Nenechte se dotlačit do toho, že se budete celý život bát zkoušet nové jen proto, že cítíte tlak nároku na úspěch. Žádný není. Nedlužíte jiným, jen sami sobě šanci to zkusit.

Ostatní, ať si klidně jdou koupit podíly ve sklárnách, když neposlouchají, že jste prostě jen chtěli mít sklárnu.

S ekologií je to jako s hubnutím a náš úkol pro rok 2020 je to pochopit…

S ekologií je to jako s hubnutím. Nepomůže začít počítat kalorie nebo nachozené kroky či snad utrhovat si od úst. Musíte úplně změnit svůj životní styl, abyste svůj život neučinili nesnesitelným sebetrýzněním a sebebuzerací. Musíte přijmout za své jiné pohybové i stravovací návyky, jinak se utýráte věčným evidováním každého pozřeného sousta nebo úvahami o tom, kolik kilometrů na kole vám ospravedlní obědovou přežíračku v trendy restauraci. Nic. Žádná. Prostě se nepřežíráte. Novou cností není nekonečná poživačnost, ale snad až asketická střídmost.

Ekologický přístup k životu, trvale udržitelný způsob života, má s hubnutím mnoho společného. Nejenom v metaforickém slova smyslu. Nejde jen o to, že trvalý růst organismu i společnosti je rizikový a vlastně těžko realizovatelný, doslova hrozící zhroutit se vlastní vahou. Ekologii, stejně jako hubnutí, je něco, co připouštíme jako potřebné, ale je to pro nás obtížně proveditelné. Je jednodušší hubnutí i ekologii bagatelizovat slovy „na něco se umřít musí“, než přistoupit k řešení.

Pokračujte ve čtení článku…