Koho budu volit letos já a proč? Ty, co aspoň přemýšlejí i o výzvách budoucnosti. Piráty.

Internet se začíná plnit nesmiřitelnými vzkazy, kdo je nevolitelný a koho rozhodně může volit jen debil. Tak jsem si řekl, že popíšu, koho budu volit a proč bez nároku na to, shodit vaši vlastní preferenci.

České volby jsou pro mne utrpení. Zatímco v rakouské politice vcelku bezproblémů identifikuju, koho volit a jehož program i osobnosti jsou mi sympatické, v té české, kde mám taktéž volební právo, jsou to posledních patnáct let volby s výhradami, v horším případě menší zlo. Nejinak letos.

Protříděním toho, co se označuje program, jsem dospěl k volbě Pirátů. Proč? Pojmenovávají skutečně aktuální témata a uvažují nad nimi. U robotizace práce, AirBnB nebo Uberu nepřejímají nekriticky argumentaci ani jedné strany, ale uvažují tak, jak by měli: o přínosech a negativech. Nejenom, že mají názor, ale ještě před tím vědí, že mají mít názor a mají téma uchopit. To je strašně důležité: identifikovat téma, které se dostává k hranici důležitosti a je nutno mu věnovat pozornost.

Piráti jsou pro mě prototyp moderní evropské levice, aniž by se tak sami samozřejmě označovali, protože to by byl v Česku polibek smrti. Snaží se trefit do smířlivé politiky vyvažující práva slabších se svobodami, tedy něco, co je mi sympatické a co považuji za esenci moderní evropské „lehké levice“ (ne, komunismus není levice, to je zločin, abychom si to ujasnili). To je pravděpodobně ten důvod, proč o jejich volbě uvažuje stále více lidí.

Samozřejmě mají svou odvrácenou stránku a samozřejmě tu a tam dostanou nakládačku od novináře, který volí jinak a dává to znát. Neumějí v tom úplně chodit, i to je pro mě spíš dobrý signál. Podivné osobnosti – ty mají všude. Ano, nerozhodnost šéfa pirátů Bartoše v rozhovoru k otázce NATO je dnes otazník na obě strany, ale naprosto ho chápu. Jsme součást NATO, ale nechceme být nekritická součást NATO. Pro mě také je NATO obranný mechanismus, nikoliv nástroj k prosazování mocenské politiky v zahraničí a vést debatu o tom, co je v globalizovaném světě obrana a co útok je zcela legitimní, pokud se to děje věcně (což zrovna Bartoš ustál).

Dnes se stalo módou poukazovat pár excentrických jedinců a křičet, že kvůli tomu je strana nevolitelná. Kroužkujte na kandidátkách, ať signalizujete problém. Ale ideální stranu nenajdete.

Pro mě je nakonec řešením volit ty, kdo nabízejí když ne odpovědi, tak alespoň zamyšlení na otázky, které jsou podle mě podstatné a které tak mohou zviditelnit, přinést je tím na politickou mapu. Smutné je, že není větší nabídka a tak musím sáhnout po kompromisu, dobré je, že alespoň někdo se najde.

Na závěr dvojsmyslný vtípek pochycený od mé ženy: Piráty volí ten, kdo chce mít v gulagu wifinu. I proto jsou volbou pro mne, v tom gulagu, co nám tu Babiš vybuduje, bych alespoň tu wifinu jako světélko naděje chtěl mít. 

K čemu technologické firmy potřebují antropology

TL;DR: Posledních 15 let výrazně roste zaměstnanost antropologů v technologických firmách. Při návrhu produktu je potřeba někdo, kdo rozumí tomu, jak lidé v různých kulturách mohou chtít zařízení či službu používat. Největší zaměstnavatelé: vláda, Apple, Microsoft. V Česku ale chováme k softskills často opovržení a mezi techniky jsou brány nezřídka jako méněcenné. Pokračujte ve čtení článku…

Digitální nevolnictví: Bylo soukromé vlastnictví jen chvilkový přelud?

TL;DR: softwarové EULA a DRM se stávají omezením soukromého vlastnictví, neboť software je dnes součástí skoro všeho. A vlastně to nikoho nepřekvapuje a nikdo to nerozporuje. Bude soukromé vlastnictví zase výjimečné, jako tomu bylo většinu historie lidstva?

Pokračujte ve čtení článku…

Bezrámečkový displej je koncem designu mobilních telefonů

Tohle je dost zajímavý postřeh: bezrámečkový displej je koncem designu mobilních telefonů. Přišel s ním designer Philippe Starck (dělá design některých Xiaomi telefonů) – a pravděpodobně každý, kdo nějaký bezrámečkový mobil viděl. Jsou si podobné jako vejce vejci a takový Essential od iPhone X je na fotkách z větší vzdálenosti těžko rozeznat. Zatím to zachraňují rozdílné stranové poměry, ale věřím, že vymýšlet ideální stranový poměr bude pro designery za chvíli dost otupující.

Pokračujte ve čtení článku…

Trocha toho sexismu v Google a uklidnění situace vyhazovem

Zaměstnanec Google sepsal obsáhlý elaborát o tom, že ženy se moc v IT neuchytily. Poukazuje na řadu důvodů. Google reagoval s drobným odstupem a problém vyřešil: zaměstnance vyhodil, protože „porušil řád firmy“. Teď firma dostává pěknou čočku ze všech stran. Já těch deset stran jeho zprávy pročetl a viděl jsem v tom hlavně kritiku způsobu vzdělávání žen v oblasti technických věd. Sorry, je velmi těžké čekat stejný výkon od dvou jedinců, jejichž celoživotní vzdělávání se diametrálně lišilo a to zatím vypadá jako fakt podmíněný celospolečensky (nikoliv biologicky). Považuji za fér to konstatovat a zabývat se tím.

Krok Google považuji za alibistický, zbabělý a nešťastný pro všechny, včetně člověka, jemuž se firma pokusila zničit život. Připisuji si to na dlouhý seznam důvodů či spíše důkazů, proč už delší dobu považuji Google za zlo. #googlemanifesto

ICO čili Initial Coin Offering, kryptoinvestice bez regulace

ICO je způsob, jak (zejména) blockchainové společnosti mohou sehnat peníze mimo klasické finanční sféry. Je to drobná ekonomicko-společenská zajímavost na pomezí revoluce, hry a podvodu, tak jako momentálně všechno kolem kryptoměn. ICO je odvozeno zcela nepokrytě od IPO, veřejného úpisu akcií, protože nejčastější výklad toho slova je vlastně veřejný úpis elektronických podílů. Je to způsob, jak podpořit něčí podnikání výměnou za podíl na výnosech, potenciál růstu vašeho podílu nebo jen za dobrý pocit. Pokračujte ve čtení článku…

Přemýšlení o alternativním systému skončilo tradičně: iMac

Tak dlouho jsem snil o počítačové alternativě, až jsem znovu a zase ověřil, že žádná není a jde jen o to, kde a za kolik. Navíc pravda je, že poslední domácí počítač pro sebe jsem si koupil v roce 2008, takže koupit si nový není zase taková rozežranost. Zejména s ohledem na to, že iMac model 2008 ztratil podporu nových systémů a … už je opravdu unavený. 

Linux je hezká věc. Na server. Jenže vždycky, když si chvíli hraju s něčím, co pochází z open source světa, si bolestně uvědomím, jak daleko je to svým pohodlím mainstreamu (teď mě například školí uživatelská přívětivost Yubikey a to je ještě zlatý koncept). A i když mám v poslední době zejména z pracovních důvodů zabezpečovací mánii, rozhodl jsem se nešaškovat a i s domácím počítačem zůstat na macOS. 

A protože další mojí úchylkou jsou použité věci, rozhlédl jsem se po bazarech. Pravda je, že slušnější Mac se v nich nepořizuje lacino. Aby mi zařízení zase pár (pět, sedm?) let vydrželo, potřeboval jsem slušnou konfiguraci, minimálně i5 procesor s více jádry, alespoň 8GB paměti a slušný disk. Tahle kombinace je problém, protože levnější Macy se osazují spíše pomalejšími disky a od určitého roku jsou obtížně rozšiřitelné (paměti bez patic atd). Takže jak si to koupíte, takové to máte. S prominutím pěkná hovadina od Apple, která mu dost kazí pověst. 

Nakonec moje bádání skončilo u iMac 21 (větší na stůl nedostanu) nebo Mac Mini, po cenové analýze jsem koupil iMac s 8GB paměti, 1TB diskem a 2,7 GHz i5 procesorem, verzi late 2013. Zajímavé je, že novější verze po tomto roce jsou buďto výrazně dražší, nebo výrazně výkonově horší (slabší procesor). Bylo to takové cenově výkonové optimum, sestava se vejde do dvacítky tisíc, hloupé je, že jakékoliv její rozšiřování bude už problematické (iMacy jsou lepené a rozšiřování nijak neulehčují) a samozřejmě časem by se nějaký SSD disk hodil. 

Ani letošní modely iMaců nejsou příliš rozšiřovatelné, zase nemají paměťové patice ani snadno vyměnitelné disky (když rovnou nekoupíte SSD) – kde jsou ty časy, kdy se dal odšroubovat deklík a alespoň ty paměti si člověk mohl nasadit sám … 🙁

Pořád je tu prostor pro další operační systém

Dlouhodobě razím teorii, že na práci mám mít jiný počítač, než „na zábavu“. Nejde jen (ani tak) o bezpečnost, jako i o psychickou pohodu, kdy vím, zda zrovna pracuju za peníze, nebo se jen tak pro radost v něčem vrtám. Uznávám, že se to těžko vysvětluje, ale snažím se tyhle momenty oddělovat nejenom prostorově, i virtuálně. Na pracovním počítači nemám soukromý email, na osobním pracovní atd.

Drobný zádrhel je, že soukromým počítačem je iMac z roku 2008. Pravda je, že jsem ho upgradoval, co to jen šlo a těch 6GB paměti i SSD mu hodně prospělo, přičemž na moje psaní a občasné obrázkování to stačí. Jenže Apple přestal po skoro deseti letech tento model podporovat, nelze na něm přejít na vyšší verzi Masoxu a to začíná dělat těžkosti, protože některé updaty už ji vyžadují, stejně jako některé funkce iCloudu, který jsem naštěstí kvůli bezpečnosti z větší části přestal používat. A tak mě začala honit mlsná, koupit si něco jiného.

Hloupé je, co. Nejbližší podobný iMac stojí cca 35 000 Kč, což by mi přišlo fér na pracovní počítač, nikoliv ale na domácí šudlání. Hloupé je, že Mac Mini i s nákupem displeje nevyjde o mnoho levněji, takže jsem v Apple světě uvázl na mrtvém bodě, leda bych šel shánět po bazarech.

Říkal jsem si, že na to moje domácí internetování musím pořídit něco levného. Vždyť to, co chci, umí každý tablet za bůra a kdyby k němu šel připojit velký displej, myš a klávesnice, nebylo by o čem. Jenže takhle daleko náš svět zase není.

Můžete mít levný počítač s Windows a se vším, co na Windows nesnáším, tedy maximem opruzu typu „zrovna budeme aktualizovat“ či šílené grafické rozhraní. Asi nejblíže mým potřebám je nakonec Chrome OS, který se ale u nás příliš nevede, hlavně ve verzi Chromeboxu. Kromě toho je i na mne ten koncept příliš nový na to, abych do toho dal bůra plus nákup displeje jen tak, bez větší úvahy. Už proto, že občas přeci jen potřebuji stáhnout fotky z fotoaparátu a alespoň mírně je upravit a někde skladovat, k čemuž by jistě externí disk postačil, ale jak si s tím Chrome OS poradí?

Člověk by řekl, že za tu dobu se objeví nějaký lehký Linux, který by něco takového zvládl vytvářet v uspokojivém hávu, ale všechno, co jsem viděl, je parní válec v provedení turbo a s karbonovou šasi. Prošel jsem dokonce exitické alternativy, jako jsou pozůstatky BeOS aka Haiku, ReactOS nebo Remix OS, který mi přišel nejzajímavější, protože má dokonce desktop o velikosti dlaně a s plnou výbavou, bohužel v o generaci staré verzi a na novou verzi sebe sama tam nejde přejít kvůli podpoře čipsetů. Jak banální. Nicméně Remix OS je desktopová verze Androidu, docela příjemná, čistá, zajímavá – k prozkoumání (třeba potíže s českou klávesnicí atd). Může dobře oživit staré PCčko, jenže já nechci mít staré PCčko, těžkopádné, velké a hlučné, já bych rád nějaké MiniPC, až na to, že žádné vhodné se nevyrábí nebo není snadno dostupné. Nadšení, které by mne chytlo za srdce, se nedostavuje nebo až u cenovek, kde není důvod nedat za už jen drobný příplatek přednost Macu. Nebo u Intel procesorů subAtomární úrovně.

A tak to končí jako vždycky. iMac bude sloužit dál a já se tu a tam mrknu na aliexpress a alzu, jestli nějaké slušné MiniPC není k dispozici, nebo zda se k nám nezačal vozit nějaký zajímavý chromebox.

Kniha o mobilních sítích: vyhozeno, smazáno. K čemu taky takových knih.

Vloni jsem si dal závazek dodělat knihu věnovanou moderním mobilním telekomunikačním sítím. Zhruba jsem ji dodělal. Chyběly mi kapitoly věnované kusům GSM sítí, které se nikdy moc nechytily (jako HSCSD), pár textů kolem nových konceptů v sítích 4G a 5G, které ještě ani nemají standard. Před pár dny jsem ji celou vyhodil. Smazal.

Pokračujte ve čtení článku…

Negativní efekty moderních technologií: případ Big Data, Baracka Obamy a Obamacare

Moderní technologie přinášejí zlepšení do našich životů a vnímat je jakkoliv jinak je zpátečnické. Před pokrokem se nelze schovat. Tolik obecná proklamace. Jenže stále častěji je patrné, že bezbolestný vstup moderních technologií do lidských životů, kdy naplňovaly jen potřebu a latentní poptávku, je ten tam. Ano, nakonec se ukázalo, že kvůli emailům nezkrachovaly poštovní úřady a i když k jisté restrukturalizaci tržních vertikál docházelo, v úhrnu jednotlivé vertiákály naopak rostly díky intenzifikaci využití a tím i zvýšení dostupnosti produktů z dané vertikály. Jenže doba pokročila a ukazuje se i odvrácená strana pokroku.

Je způsobeno složitostí současného světa, že je těžké domyslet právě ty negativní efekty. A je příliš snadné je bagatelizovat, ačkoliv vstupují do životů milionů lidí a ničí je nikoliv tím, že je nutí najít si novou práci či rozšířit si znalosti, ale rozsáhlou změnou podmínek, jimž se jednotlivec těžko přizpůsobuje. To vede k růstu nespokojenosti ve společnosti a k hlubším transformačním procesům, začasté revoluční povahy.

To bylo zatím příliš obecné povídání, takže zkusím něco konkrétního. Případ “Obamacare”, tedy Zákonu o ochraně pacientů a dostupné péči.

V Česku obecně nejsou prerekvizity zavedení Obamacare příliš známé a zákon je vnímán spíše negativně, jako příliš socialistický, podobně jako Obamova vláda. Obamacare čeká na své objektivnější zhodnocení a tohle ponechám stranou, my se podíváme na to, jak nástup analýzy velkých dat (Big Data) předurčil reformy zdravotního pojištění vedoucí k tomu, co se souhrnně nazývá Obamacare.

V roce 2000 bylo v programu soukromého zdravotního pojištění v USA přes 72% americké populace, v roce 2010, v posledním roce před zavedením Obamacare už jen 64% populace. Za propad v číslech mohla hlavně hispánská menšina, která přidala 27 milionů obyvatel, ale jen 42% z nich si pořídilo soukromou zdravotní péči. Ostatní spadali do státních programů zdravotního pojištění jako Medicaid, které výrazně limitují dostupnou zdravotní péči tím, že na ni citelně omezují platby.

Pátrání po příčinách tohoto “nezájmu” hispánské menšiny o soukromé zdravotní pojištění není snadné. Do jisté míry se na něm podílí menší zaměstnanost v této komunitě, někdy i nelegální způsob obživy, jenže soukromé pojištění si lze platit i z práce na černo. Výrazným faktorem v osmiprocentním propadu uživatelů soukromého pojištění se tak zdá být hlavně pokročilá datová analytika. Do té americké soukromé zdravotní pojišťovny masivně investovaly od přelomu tisíciletí a velmi výrazně zlepšovaly prediktivní modely. Díky tomu začaly výrazně deferenciovat platby a dostupnost pojištění pro jednotlivé rizikové skupiny. Situace ve výrazně urychlila po roce 2005, kdy prediktivní modely i výpočetní výkon a dostupnost dat pro ně dosáhly kritické úrovně, při níž byly pojišťovny schopné “diagnostikovat” pacienta na bázi dat podobně kvalitně, jako lékař při vyšetření.
Doposud velmi plošně dostupné soukromé zdravotní pojištění tím přestalo být pro řadu lidí dostupné. Buďto byli přímo odmítáni nebo jim byla nabízena velmi nevýhodná smlouva. Výdaje za zdravotní pojištění za deset let vzrostly na více jak dvojnásobek, násobně před inflací a růstem mezd. Situace se ještě zhoršila důsledkem krize v letech 2008-2010, kdy se podíl lidí nekrytých soukromým pojištěním ještě zvýšil. Na státní zdravotní pojištění Medicaid spadlo velké množství lidí, kteří potřebovali zdravotní péči, jenže státní pojištění nehradí tolik prevenci, jako až akutní zákrok. Na státní úhradu se tak navalilo větší množství akutních zákroků, což navíc zhoršovalo kvalitu životů lidí – namísto včasného řešení zdravotních problémů formou prevence či včasným zákrokem byli nuceni čekat až na akutní ošetření, které si vyžádalo dlouho rekonvalescenci, obnášelo pracovní omezení i dlouhodobé zdravotní následky. V roce 2010 třetina nepojištěných dospělých měla problémy se splácením účtů za zdravotní péči, v roce 2013 už více jak 40% lidí, pětina nepojištěných přišla těmito dluhy do vážných finančních potíží, jež jim například neumožňují splácení či získání hypoték na bydlení.

Výsledek byl jednoduchý a očekávatelný: výrazně vzrostla finanční nákladnost amerického zdravotního pojištění pro lidi. Zatímco v roce 2000 se zdravotní péče podílela 13% na HDP, o deset let později to bylo 17% a nyní atakuje dvacetiprocentní hladinu. V roce 2011 šlo o dvouapůlnásobek průměrných výdajů zemí OECD.

Snížení dostupnosti komerčního pojištění mělo ještě jeden zajímavý efekt: snížení pracovní mobility a elasticity pracovního trhu. Lidé měli obavy hledat nové zaměstnání, když to obnášelo riziko přehodnocení jejich zdravotní pojistky, přičemž si řada firem nemohla dovolit paušálně nabízet pojistku jako benefit, ačkoliv dříve tomu tak bylo.

Big Data nejsou samozřejmě jediným viníkem, jsou ale symptomem toho, co levicoví ekonomové označují za privatizaci zisků a externalizaci nákladů. Zdravotní pojištění nebyl ani před rokem 2000 nijak špatný business, přičemž největším omezením vstupu do odvětví byly vysoké vstupní náklady. Zvýšení výtěžnosti zavedením datové analytiky výrazně zvýšilo ziskovost na úkor obslužnosti populace a nevedlo ani k poklesu nákladů pojištěných jednotlivců. Úspora z datové analytiky se zkrátka nepřenesla na pojištěné, ale byla trasformována do zisku, přičemž nebylo prakticky myslitelné, aby vyrostla nová konkurence kromě státní, protože prostředí jeví prvky oligopolu. To byl nakonec také důvod, proč se Barack Obama rozhodl pro Obamacare, jedinou druhou realistickou možností by byla striktní regulace odvětví hraničící se zestátněním.

Americké zdravotnictví není z problémů venku, to ani zdaleka. Je přitom ale zajímavé, jak moc za ně může pokročilá technologie, u níž byste to nečekali zdaleka tak prvoplánově, jako třeba u jaderné bomby.

Zemřela Petra Matušínová

Zemřela Petra Matušínová. Nic vám to neřekne, pravděpodobně jste ji neznali. Není to ta dojemná bulvárová smrt celebrity. Však to také nepíšu pro vás, abych vás dojímal, ale pro sebe, abych se s tím vyrovnal, protože jsem přišel o člověka velmi blízkého, kterého jsem znal dvacet let. Protože její smrt je pro mně … symbolem doby, to je asi to skoro správné slovo. Vy, kdož jste ji znali, vzpomeňte na ni prosím se mnou.

Petru jsem poznal v roce 1996. Nastoupila nedávno jako asistentka do Nokia Networks, aby si vydělala nějakou korunku na začátek své umělecké dráhy, než půjde na umprum. A její šéf byl největší nokiácká kapacita na výstavbu mobilních sítí. Postavila s ním první GSM síť Eurotelu. Tak jsme se seznámili. Když výstavba skončila, chvíli byla u nás v Mobil serveru, napsala pár článků o mobilních sítích a smála se tomu, že si ji pletli se mnou, občas se podepisovala jako Převlečený Patrick Zandl. Nevzala si za to ani korunu, chystala se na odchod za šéfem. Pak si ji bývalý šéf vytáhl do Švédska, kde postavila první funkční 3G síť světa. A pak další a další sítě. Včetně třetiny sítě Oskara, dnešního Vodafonu. Hádali jsme se do krve. Křičela na mě na obědě, že jsem o ní napsal, že jsou to čubčáci, kteří staví bez stavebního povolení. Oponoval jsem, že je to pravda, že staví. Položila salát, který mi chtěla vyklopit na hlavu a souhlasila, ale takto to prý nejde.

Síť v Mexiku se stala legendární. Vlastně nevěděla, proč si ji najali, dokud nepřijela do krajiny, kde vládla mafie. Místní narkoboss nesouhlasil s tím, aby po jeho krajině rostly sloupy, jimiž ho jistě CIA špehuje. Potkala se s ním a vysvětlila mu, že mobilní síť je přeci od toho, aby si jeho dealeři mohli domlouvat business a tak vůbec. Síť postavila, u operátora se stala legendou. Muselo to být neuvěřitelné setkání.

Když se vrátila do Čech, chtěla se usadit a začít žít klidněji. Vybudovala Plzeňskou kartu a s touhle zkušeností ji najali do projektu, který nabíral mírné zpoždění a problémy, už se zdálo, že nikdy neodstartuje. Utracené desítky milionů, aniž by bylo cokoliv vidět. Jmenoval se Opencard. Odstartoval. Petře zlomil vaz. Ačkoliv s korupcí kolem projektu neměla nic společného a z hlediska projektového to byl majstrštyk, chvíli to vypadalo, že si ji nikdo na velký projekt nenajme. A jí samotné došlo, že nic takového už dělat nechce. Svoje peníze věnovala dětem v Africe, dala se na dobrovolničení a vždycky, když peníze došly, tak na „bezpečnostní konzultace“, což bylo převlečené označení pro odposlechy.

„Nikdy to nechtěli vyšetřit,“ říkávala. „Kdyby chtěli, první, za kým by se stavili, jsem přeci byla já. Mám všechny podklady. Všude jsem napsaná. Nemohli mě nenajít.“ Když jsem se jí ptal, proč je sama neodnesla někam na policii, namítala, že to je přeci důvěra klienta. Ona sama je nikam neudá, protože o ničem nezákonném najisto neví. Něco jiného by bylo, kdyby se policie zeptala a sama si to poskládala. „Určitě přijdou a zeptají se. Mám to tady,“ šklíbila se zachmuřeně a klepala na svého Macbooka.

Jednu dobu jsme spolu zase pracovali, pomáhala nám připravit projekty v Energomonitoru. Pak vyfičela za zakázkou do slovenského O2 a když se vrátila, odtáhla si věci do nějaké ubytovny s tím, že si najde hezké bydlení a bude se věnovat novému podnikání. Tam ji našla uklizečka. Převoz do nemocnice Na Františku, pak – když si nevěděli rady, do Vojenské nemocnice ve Střešovicích. „Neví se, je toho nějak moc, a může to být cokoli od tuberkulózy po rakovinu lymfatických uzlin,“ psala mi. To poslední bylo nepravděpodobné, tvrdila mi.

V květnu ji převezli do nemocnice v Ostravě. Tvrdila mi, že kvůli rodině v Kopřivnici. Pak se se mnou rozloučila a přestala se ozývat. Po týdnu mi to začalo být nápadné, nereagovala nijak. Pak ještě nápadnější, přemýšlel jsem otočit se v Ostravě. Přemýšlel jsem pomalu. Zemřela v pondělí na krvácení způsobené metastázami rakoviny lymfatických uzlin. Dozvěděl jsem se to náhodou, když si její sestra všimla mého lajku pod jedním jejím starším příspěvkem a kontaktovala mě.

Až sem to došlo.

Občas jsme se hádali jako koně, občas spolu půl roku nemluvili, jindy si psali ob den. Dvacet let. Najednou stojíte před tím, že o smrti člověka, kterého považujete za tak blízkého, se vlastně dozvídáte jen náhodou. Před faktem, že vlastně neznám její přátele, protože byli rozházení po mnoha zemích světa a vzájemně se znali jen z doslechu. Před uvědoměním si toho, že samota musí být ve smrti horší, než smrt sama. V lítosti nad zmařeným životem. Nad holkou, která vždycky chtěla kreslit a nikdy ne stavět mobilní sítě, to bylo jen na chvíli, jen na první uživení, když kreslení nevydělá, tak aby měla do začátku.

Ta chvíle byla nakonec všechno, co prožila.

Ať ji neprožijeme jako prozatímnost. Jako čekání na lepší budoucnost.

A pokud jste Petru znali, vzpomeňte si na ni v dobrém.

Dneska Apple potvrdí, že jsme na konci intenzifikačního cyklu

Apple má dnes představovat své počítačové novinky a nové verze svých operačních systémů. Svět nedýchá, jenže když si nezaujatě přečtete, jaká jsou očekávání, nelze se zbavit dojmu, že už ani ta naše očekávání nejsou, co bývala.

Články, které putují po webech, se snaží naznačit, že mezi deseti nejvítanějšími funkcemi pro OS X má být lepší podpora night shift módu, tedy modrání obrazovky do tmy, zatímco pro iOS by se hodila lepší nabídka sdílení přes 3D Touch. WTF? To jsme ztratili i sny? Copak jediné, co čekáme za novinky od nejbohatší a údajně nejinovativnější firmy světa je modrající kravina a dopracování menu přes přítlak obrazovky? Copak největší hardwarový zázrak, který letos dostaneme, může být konečně neosekaný MacBook, který stojí za to si koupit?

Pokračujte ve čtení článku…

K zákazu kouření: kde selhala samoregulace, udeřil stát

O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.

Zákaz kouření je především obrovským selháním samoregulace odvětví. A důkazem toho, že nejsme schopni se shodnout ani na vcelku banální věci, kterou by bylo jinak možné označit za základní slušnost: nehulit někomu do tváře a nechat někoho hulit, abych tak řekl. Respektovat svobody obou stran.

Kuřáci se dneska tváří, že je jim systematicky ubližováno a jsou pronásledováni. Ve skutečnosti za toho čtvrt století, co diskusi o kouření v hospodách registruji, se mi nesčetněkrát stalo, že na prosbu k lidem, kteří si sedli o stůl vedle a zapálili si, zda by nemohli alespoň při jídle nekouřit, mi někdo demonstrativně vyfoukl čmoud do obličeje. Stejně jako často típli. Ve skutečnosti měli posledních mnoho století kuřáci navrch nad nekuřáky a přizpůsobovalo se jim všechno včetně popelníků na úřadech (a kdy jindy si pamatujete, že se úřad přizpůsobil). Teprve před krátkou dobou se karta začala obracet. Zjednodušeně řečeno, byla to ta spodní sorta kuřáků, která nebyla ochotná přemýšlet o kompromisu a nějaké samoregulaci. Mohli to být hospodští z venkovských hospod, kdo by navrhli a realizovali nějaká opatření, která by uspokojila všechny. Nebyli. Nerealizovali. Jen ti osvícenější v množství spíše malém zavedli skutečně stavebně oddělené a větrané prostory, kde si jedni i druzí nevadili. Ti druzí neochvějně hájili své právo hulit kdykoliv a kdekoliv, pojali to jako svatou válku za svá práva. Jenže když se někde bojuje válka, vždycky někdo musí prohrát. A tak to už šlo po sestupné spirále, protože do věci se vložil stát a jeho regulace má být až tou krajní možností, když nic nespěje k dohodě. Nespělo. Šlo o válku. Tak na to vlítl s brutalitou sobě vlastní, padni komu padni.

Situace se teď vychýlila na druhou stranu. Teď zase bude pruda s militantníma nekuřákama, kteří seřvou a nechají policejně popotahovat kuřáka, kteří si zapálí v rohu dobře větrané místnosti u okna, kde nikoho neobtěžoval.

Řešením je, ukončit válku. Tolerovat se, dohodnout se, v rámci lidské slušnosti. V rámci respektování druhých na obou stranách. Jistě je to těžší na vesnici, kde hospoda a cigáro patří k sobě, ale je lepší dělat sádrokartonovou stěnu mezi lokálem, než stěnu z nenávisti mezi lidmi.

Jen to všem mělo dojít dřív. Kéž by nám to došlo alespoň teď.

Věnováno hospodským, kteří se s tím něco dělat snažili a teď na to doplatili, biti jsou z obou stran.