Jak moc vymknutá je doba z normality, když je pozvánka na snídani problém?

Dostal jsem email. Četl jsem ho v autě cestou na výstaviště CeBItu, kde vystavujeme naše superbezpečné (naučil jsem se nové slovo!) routery Turris, takže jsem mu nevěnoval hned tolik pozornosti. Ministr financí Andrej Babiš mě v něm zval na páteční snídani. Až večer, když jsem pročítal vzkazy a zprávy se ukázalo, že z pozvánky je povyk nad poměry.

Nešlo o to, že nezval jen mě, ale více lidí – to bylo z emailu tak nějak odvoditelné. Šlo spíše o to, zda je v dnešní době přípustné jít na snídani s Andrejem Babišem. Dovolím si tedy k tomu svůj pohled a zároveň malý brainstorming.

Zastávám v dnešní době stále raritnější a za překonanou považovanou myšlenku, že má smysl scházet se a jednat. Že to je součást života lidského společenství, vyjednávat kompromisy a nacházet řešení pro res publica. Ne dělat revoluce. Vím, že doba šílí po revolucích, ale neoblibuju revoluce, protože vím, že při nich umírají lidé a umím dost počítat na to, abych věděl, že statisticky by se umírání týkalo i někoho z mých blízkých.

Nemám rád rozdělenou společnost, nemám rád přesně a nepřekročitelně definované tábory a strany, protože to znesnadňuje jednání a věcnou argumentaci. To je dobré jen ve válce a všimněte si, že ani války se už tak nedělají.

Proto principiálně nepovažuju žádost o schůzku za nic podezřelého, podivného a něco, co bych měl automaticky odmítat jen proto, že je to člověk z myšlenkového tábora, v němž se nenacházím. Uvědomuji si, že k tomu ten druhý přistupuje s nadějí, že z toho něco vytěží, například že mě ovlivní, ale považuju za možné, že jsem něco přehlédl a sebe za dost kritického k tomu, abych byl schopen argumenty druhého vyhodnotit. Ovšem stejně k tomu přistupuji já: s nadějí, že mé názory budou brány v potaz a něco ovlivním.

Chápu, že se tu a tam ve společnosti vyskytnou lidé, se kterými se prostě nejedná, protože jsou prostě a jen zavrženíhodní. Příklad tradiční debatní redukce je samozřejmě Hitler. Hitler?

Opravdu jste si mohli dovolit s ním nejednat? Kdy byla ta hranice, kdy se s ním mělo přestat jednat? Ve chvíli, kdy rozkopal držku prvnímu komunistovi za hlasitého potlesku? Kdy vládl prezidentskými dekrety? Kdy vpochodoval do porýní a napravil výmarskou křivdu? Když obsadil německá území v umělém Československém státě? Nebo až když se pustil do Polska? Nebo když došlo na ty cizáky, kteří ohrožovali spokojený život Němců, způsobovali hrůzné vraždy a likvidovali ekonomiku? Nemyslím muslimy, myslím židy. Na každou z těch událostí se tehdy dalo dívat velmi nejednoznačně a každá strana sporu se snažila vyložit ji po svém. I dnes, kdy už jsme poučeni o výsledcích konference ve Wahnsee fotkami z Osvětimi, si nejsme zcela jisti, kdy přesně se ze hry vysokou holí stalo zlo.

Přemýšlel jsem vždy nad tím, kdy to Hitlerovi současníci v Německu poznali. Kdy se jim ukázalo, že Hitler je zkáza. Kdy se to ukázalo Čechům, kteří ve valné většině po celou válku spolupracovali. Čtu teď na doporučení Petra Koubského paměti důstojníka SS, který za války likvidoval (=vraždil) nepřátele na Ukrajině. Zpravidla nevinné lidi, zejména židy. Kdy mu to došlo? A proč s převahou nesmírné životní zkušenosti hned v úvodu knihy říká, že ví, že ho odsoudíme, ale je si téměř jistý, že bychom udělali to samé? A proč mu to ještě ke všemu věřím? Protože stojí psáno „Nerozlišuj nerozlišitelné“? Nebo proto, že vím, že okolnosti k tomuto vyvrcholení dospěly a je jedno, jak se ta konkrétní osoba bude jmenovat, jisté ale je, že se najde, protože je po ní poptávka a s tím nic nenaděláme teď, s tím jsme měli dělat něco před dvaceti lety.

Jsme v tom samém stavu s Andrejem Babišem? Je to opravdu člověk, který je takovým zlem, že se s ním ani nemluví? Je to už člověk, který ohrožuje demokracii, strojí proti ní úklady? Nebo ji jen kritizuje, vědom si jejích limitů? Copak jsem si sám kolikrát neřekl, že parlament je žvanírna a senát zbytečný? Copak je nepřípustné tu a tam přemýšlet o tom, zda politický systém neuspořádat lépe? Copak od toho není vynález slova, aby se o takových věcech dalo veřejně přemýšlet a zjišťovat, jak to vidí ostatní? Ovšemže přemýšlet o tom je něco jiného, než to začít bezhlavě měnit. Stalo se to ale? Například to EET: chvilku se o tom mluvilo, pak to sice bez rozmyslu spadlo a všichni se museli přizpůsobit, jenže to byl volební slib. O EET se zvolením Babiše vlastně nedalo pochybovat a příšerné bylo jen provedení, ne to, že udělal, co slíbil a s čím byl zvolen. Což nemění nic na tom, že pro společnost i ekonomiku považuju EET za průšvih,

Dnešní doba je vyhrocená. Jakákoliv pochybnost je těžko přípustná, jakákoliv kritika je chápána jako vyhlášení války. Když procházím komentáře lidí k pozvání, je to, jako by se člověk měl sejít s ďáblem a nemohl by odejít bez podepsání bezvýhradné poslušnosti. Copak je to takhle, copak je to myslitelné? Nemám vlastní kritické myšlení? S ministrem Babišem jsem se osobně v širším kroužku už sešel, jsem tedy už postižený a proto mám pochybnosti tam, kde je ostatní necítí? Nepřijde mi to. Chci si poslechnout autentického nezprostředkovaného člověka. Abych měl srovnání. Možná mi to nic nepřinese, možná na něco změním názor, i když pochybuju, že zrovna na snídani se mnou přinese složku o spolupráci s StB nebo o tom, že změní Česko tak, že bude „znovu velkým“. Samozřejmě, že mou trvalou výhradou je, že morální obnovu země nemůžou dělat morální relativisté či lidé bez morálky – a bez morální obnovy se Česko nikdy nestane nejenom velkým, ale ani rozvinutou zemí.

Nejsem z lidí, které by posadilo na prdel pozvání na snídani od miliardáře a ministra financí. Možná tak před dvaceti lety, ale dneska jsem si vědom toho, že se mi to občas stane. Sešel jsem se s politicky důležitějšími i finančně zajištěnějšími lidmi a týmu, který pozvánku psal, to nepochybně bylo známo, takže nemyslím, že počítali s tím, že se z toho posadím na zadek. Stejně tak si nemyslím, že setkání se mnou je skvělý úlovek do kampaně, i když by se zneužilo jakkoliv. Pravda, pár lidí si mě pamatuje, jenže ostatní mě neznají a prohlašovat plošně, že „mi Zandl dal za pravdu“ k ničemu nebude, protože mě plošně nikdo nezná. Nejsem Gott, Bohdalka nebo Okamura či jiná elita národa. A těch pár lidí, co si mě pamatují, k těm zase doputuje moje zpráva, že to takhle nebylo. Předpokládám, že i tohle si umí každý spočítat.

Jsme praštěná doba, když musíme přemýšlet o tom, jestli je možné sejít se s někým, s kým nesouhlasíme. Když je potřeba to obhajovat. Jsme už dost praštěná?

Nevěřím, že nejednat s Babišem k něčemu povede. Věřím tomu, že mi to nic konkrétního teď nepřinese a dost možná se to druhá strana pokusí proměnit v okamžitou výhodu. Věřím ale také tomu, že nechat otevřená dveře k jednání znamená moci jednat v době, kdy doba tak šílená nebude a kdy bude možné něco dojednat. Vím, že se mi už mnohokrát takhle zdánlivě silově neřešitelnou situaci i v pro mě nesouměřitelné pozici podařilo zvrátit. Trpělivým jednáním, vyčkáváním, otevřenými možnostmi.

Tahle racionalita mi v české politice tak chybí a tak silně teď cestou z Německa vnímám, jak ji na zdejším prostředí oceňuju.

Na závěr je třeba říct, že na páteční snídani beztak nemohu. Celofiremní porada, kterou je příliš těžké odložit či změnit. Bez výmluv. Nakonec mě to mrzí nejvíce, protože to bude vypadat buďto jako výmluva, nebo že vlastní osud kladu nad zájem společnosti. Ale je to matematika: tady chybět nebudu, chutnat nikomu nepřestane a bude jiná příležitost, zatímco kvartální plán na duben nepočká…

Tak. A teď jsem zvědav, kdo si po přečtení toho článku udělá nezlomný názor, že jsem přešel do tábora Babišových podporovatelů. Slepé dobro je stejná hrůza, jako slepé zlo, věřte mi.

Robotická umělá inteligence na CeBITu 2017

Na CeBITu vystavujeme hned vedle japonského robotického pavilonu. Je to poněkud deprimující, protože sice je nedaleko Jablotron a s Turrisem tu tedy děláme alespoň určitou českou dvojku, jenže proti robotům všeho typu je to přeci jen trochu chabé. Vypadá to, jako bychom za světem měli obrovské zpoždění. Máme?

Pokračujte ve čtení článku…

Lekce ze stereotypů

Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci.
Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?
Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů.
Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit.
Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel.
Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí.
„Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá vágus. „A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.“
Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis.
Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.

Přidej prosím Pane k mnoha zázrakům, jichž jsme byl dnes přítomen, také to, že se můj vlak protne s tím ICEčkem, které mě z Berlína má dopravit do Hannoveru. Myslím protne časově, ne fyzicky, víš jak. A děkuji za lekci o klišé.

Poezie majoritní tvorby

Do autobusu nastupuje paní v letech a já si povzdechnu, že ji zase pustím sednout jen já. Jenže se mnou se vymrštil nějaký mladík a paní si sedá na jeho místo. Rozjímám o tom, že ta mladá generace není úplně tak zkažená a dávám se s tím sympatickým mladíkem do řeči. Ukázalo se, že je to nějakej cizáckej čurák z Ukrajiny… #poeziemajoritnivolby

S Turrisem na CeBit

Balím se na CeBIT. Naposledy jsem na něm byl ještě někdy v Mobil serveru, tak kolem roku 2003 řekl bych. A poprvé v životě tam budu vystavovat. Naše routery Turris se vmáčkly mezi stánek Telefonica, ZTE a japonský robotický pavilon v hale 12. Jsem zvědav, co všechno se změnilo. Jo tohle třeba: já jedu vlakem. Z Prahy do Hannoveru s přestupem v Berlíně za šest a půl hodiny, to je dost dobrý. Nic, jdu si prostudovat témata, o kterých nesmím mluvit a země, do kterých se router nesmí prodávat, ale počítejte s tím, že budu příštích pár dní s cebitem otravovat…

Jak si uspořádat den, práci, život a kalendář?

Tohle bývá časté téma okultní manažerské literatury. Pracuj jako Jobs, mysli jako Edison, buď kreativní jako Musk, vynalézavý jako Tesla a inspirativní jako Micheal Angello. Dovolte mi osobní přesvědčení: pro to, abyste dokázali veliké věci, nepotřebujete být pronikavě geniální, ale musíte mít sebeorganizaci, tedy to, co se označuje jako “tah na branku”. Ve skutečnosti je to ale schopnost vzpomenout si na jednoduché úkoly, které musíte udělat a ty pak udělat ve správném pořadí. A i když nechcete být miliardářem a změnit svět, tahle schopnost se hodí. Takže se u ní na chvíli zastavím, protože mě zajímá, jak to dělají jiní.

Pokračujte ve čtení článku…

Na co asi myslel šéf Finanční správy Janeček, když vydal tenhle blábol…

Přemýším, co se líhne v hlavě lidem, když jdou vydat za státní instituci nějakou podobnou zprávu. V tomto případě co se asi tak honilo v hlavě šéfovi Finanční správy Janečkovi, jenž se výslovně opřel do Michal Blaha tímhle způsobem. Když si tu zprávu přečtete, názor může oscilovat jen na dvou pólech: „chci rychle spáchat sebevraždu“ a „nějakej póvl občanskej tu nebude držkovat, tak aby pochopil, za co dostal za uši, až ho teď sejmu“. Tu první polohu chápu, tu druhou moc ne, protože narozdíl od pana Janečka Michala Bláhu znám nějakých dvacet let a naběhnout na něj s takovou bandurskou, to si na vás vysloveně smlsne, protože to bude považovat za důkaz toho, že systémově jste špatně vy, ne on. Jestli v tom Janeček a Finanční správa spatřovala nějakou mezipolohu, tak mi to není vůbec jasný. Komu by asi tak člověk měl věřit? Michalovi, který tu vybudoval a zpeněžil (a zdanil) pár firem a je tady dvacet let transparentním člověkem, o jehož názor se můžete opřít, nebo úředníkovi, který celý život pracuje ve státní správě s roční výjimkou v nějaké chemičce po škole a o kterém nevíte ani zbla, kromě toho, že jím vedený státní úřad ve spěchu připravil implementaci pofidérního projektu, který nápadně připomíná projekt zvoraný, jímž kriminalizuje kohokoliv, kdo měl ještě nějakou chuť platit daně? Doufám, že ještě pořád jsme země, kde tahle otázka je řečnická.

Já vím, že o EET nepíšu, natrápil jsem se s ním v polovině roku dost a dost, neúspěšnou aktivitou a nechce se mi to rozebírat. Ale souhlasím se vším, co kolem toho Michal Bláha říká a všechny jeho výhrady jsou i moje výhrady. Chci to říct veřejně, aby to nevypadalo, že je v tom Michal sám. EET je marný projekt, který ničí tuhle zemi a lidi v ní. Možná vydělá pár korun, ale rozhodně ne tolik, kolik dobré vůle a vztahů zničil. A těžko tolik, kolik peněz ve skutečnosti stojí. Pane Janečku, jste mrzký člověk. Moje daňové povinnosti, na kterých se budete mstít, si snad dohledáte sám… #sorryjako

Udělejte si test znalostí z GSM / GPRS technologie

Onehdá jsem měl takový plán připravit českou verzi mých školení mobilních technologií. Nakonec se ukázalo, že školení v Česku nemá smysl, protože tady tomu všichni rozumí, ale zůstal mi do systému nakódovaný test GSM technologie, takže si ho můžete vyzkoušet na sobě.

Je to klasický křížový test, u kterého nesmíte hádat (penalizuje vás za to) a který se snaží pokládat otázky v několika oblastech GSM technologie ve třech obtížnostech. Výsledkem testu by samozřejmě mělo být určení matice, ve kterých oblastech si jak stojíte a pokračování do materiálů, které si máte nastudovat, abyste si zalepili mezery. Tohle už jsem tam nakodovat nestihl, takže to už tam není.

V každém případě si můžete udělat mírnou představu, jak na tom jste. Test nemá žádné chytáky, ale počítejte s tím, že tam budou věci, které nemusíte vědět, zejména, když jste specialista na nějakou oblast. Test se týká jen GSM, není tam tuším ani EDGE, natož 3G a dále (na to by byl další test).

Na konci testu dostanete malé vyhodnocení, ale tím se nedejte deptat, je dost striktní. Ve skutečnosti cokoliv na 35% je slušná znalost, cokoliv na 50% je hluboká znalost nebo z prdele klika. Já sám mám v testu (když si ho nechávám vygenerovat ze sady otázek) stěží 90% (plavu v kanálech a v rozhraních, vím to). Pokud budete hádat, snadno se dostanete do záporného hodnocení, je to taková kontrola pro mě, teprve jsem se s vyhodnocováním podobných testů učil dělat a nevěděl jsem, jak lépe hádače podchytit. Dneska už vím, že ve skutečnosti rozhoduje celkové skóre a skóre záporných bodů zvláště.

Pro mě na tom je zajímavý vaše sebehodnocení, to je závěr dotazníku. Tedy to, nakolik jste si mysleli, že tomu hluboce rozumíte (a jak jste ve skutečnosti dopadli). Kdyby někdy zbyl čas, tak se podíváme na nejběžnější chyby…

Pokračujte na test … (až se dost lidí otestuje, tak z toho udělám sumář a závěr pro všechny)

PS: Bacha, mám tam někde chybu, vyhodnocení vám emailem nepřijde, uvidíte ho jen online 🙁

Jak udělat české mobilní ceny levnými (verze 2017)

V předchozím blogpostu jsem popsal důvody, které vedly k poměrně vysokým cenám telekomunikačních poplatků za mobilní služby v Česku. Mezi tím se ledasco dalo do pohybu, například o svůj post přišel ministr obchodu a průmyslu Mládek, který na situaci měl svůj podíl. Bohužel, jak tomu v takových situacích bývá, nebyl jediným zdrojem problémů a jeho hlavní nevýhodou bylo to, že telekomunikacím nerozuměl a neuměl/nestihl si udělat přehled o trhu jako takovém, takže popřál sluchu jen těch lidí, kteří k němu měli přístup.  Co by se mělo stát, aby se situace v českých telekomunikacích dala do pořádku? Zkusím sepsat pár svých postřehů a názorů k tomu vycházejících z analogií jinde ve světě a třeba se nám podaří k něčemu dobrat.

Pokračujte ve čtení článku…

Politická korektnost nebo slušnost je rozumný návrat

Dávám si závazek. Vracím se k systému politické korektnosti. Budu se snažit neříkat „zloděj“, ale pan ministr Babiš nebo „zkurvenej lhář“ namísto „pan prezident Zeman“. Ani Kadel místo Karel Schwarzenberg, Pitomio místo Tomio a tak dál. Má to smysl, soudím. Vadí mi, jak se ze společnosti vytrácí jakákoliv úcta a rychle se do ní vkrádá pohrdání, agresivita, brutalita, buranství. Nechci k tomu přispívat ještě já. Pochybuju, že kohokoliv přesvědčí o státutvorné problematičnosti dotyčného politika, když budu politikovi nadávat. Vím, že mi pravděpodobně budou dál nadávat do zasranýho vítacího sluníčka (ať už to znamená cokoliv) nebo tak něco, ale stejně se mi nechce se na tuhle úroveň snižovat jen proto, aby můj hlas byl kompatibilní s hlasem většiny společnosti. Nechci. Od kdy o tom přemýšlím? Dlouho, ale intenzivně tak dva týdny. Od té doby, co jsem běžel domů, přede mnou zakvílely brzdy luxusního vozu, z něj vylítnul pán a začal na mě řvát „ty čůráku, já ti dám přes držku“. A to se ukázalo, že jsem mu jen rukou když mě před chvílí míjel naznačil, že by mohl zpomalit a nemíjet mě ve vzdálenosti dvaceti čísel. Takže jsem tak stál nad jeho tělem a přemýšlel, kam až jsme to došli. Zkuste to taky. Nic v politice to nezmění, ale zase budeme moct žít alespoň sami se sebou, když to s politikama je na levačku, jako to bylo vždycky…

Za jak dlouho se člověk naučí z voleje programovat, když to před tím nikdy nedělal?

Dneska se tolik nakecá o tom, že lidi, kteří dělají práci, za kterou se neplatí dost, mají přesedlat. Jenže je to taková legrace? Dokonce v Česku přeškolují horníky na programátory. Tohle je něco, čím si sám jen tak ze zájmu lámu hlavu – zvládl bych to? Začít zase programovat? Fakt je možné se naučit programovat z voleje za nějakou rozumnou dobu, když jste to nikdy nedělali, abyste byli schopni třeba spáchat takový normální web (když někdo jiný dodá HTML kód, jak je dneska zvykem)? Tady to „Minaříkovic úderka“ zkouší na hornících, ale netřeba chodit tak daleko, jen mi připomněli, že by mě zajímal kvalifikovaný názor. Kupříkladu jak bych na tom byl já sám.

Občas si říkám, že bych se rád naučil jen tak pro legraci programovat si weby. Myslím jako moderně, soudobě. Umím velmi obstojně Fortran, slušně Cobol, samozřejmě Basic a Pascal z doby, kdy TCP/IP používalo šest lidí na světě (a já to nebyl). Samozřejmě, že to jde naučit, ale jak rychle? Samozřejmě, že otevřu knihu Pythonu a zhruba jsem schopen se nadrtit základy za pár dní, jenže rozhodně ne používání všech těch frameworků, které se dnes používají k tomu, aby web vypadal hezky a data se hrabala tam, kde se hrabat mají. Už vůbec netuším, kolik času zabere zorientování se v běžné algoritmizaci – v tom, co má programátor, který to dělá posledních pár let svého života naprosto přirozeně v paži.Navíc jsem nějak nenašel knihy, které by vás provedly programováním v moderním jazyku včetně právě všech těch věcí okolo, které už jsou nutností k tomu, aby to všechno k něčemu vypadalo a slušně fungovalo.

Má na to někdo z programátorů kvalifikovaný názor, jak dlouho může člověku trvat naučit se Python, PHP či co já vím co (Haskel třeba) tak, aby byl schopen třeba rutinně modifikovat nějaký opensource eshop pro klienty?

Proč je mobilní internet v Česku drahý a proč je to průšvih

Proč je mobilní internet v Česku drahý a kdy bude levnější, na  průměru vyspělých evropských zemích? Na to mám dlouhou odpověď, jenže doba nepřeje dlouhým vysvětlením. Ta krátká vám ale moc nepomůže: mobilní internet je v Česku drahý, protože situace umožňuje držet ceny vysoko. A změna není na dohled, protože situace se v dohledné době nezmění.

Pokračujte ve čtení článku…

Predátoři vašich lajků v socsítích a nutnost chránit se před nimi

Přečetl jsem si rozhovor s Josefem ŠlerkouCambridge Analytica – firmě, která měla skvělými destilačními algoritmy ze sociálních sítí rozhodnout volby ve prospěch Trumpa. Mám stejné latentní podezření: firma spíše skvěle prodává sebe, než prodala Trumpa. Jedna věc je rozškatulkovat voliče, jiná věc je vytvořit zprávu a tu věrohodně doručit, to všechno za efektivních nákladů.

Ale před časem mě tento (a podobný) monitoring socsítí přivedl k jiné myšlence. Na každou zbraň se časem začne poptávat protizbraň. Jenže jak udělat protizbraň na něco, co sleduje vaše chování, vychytává vaše slabiny a připravuje maximální možný úder do slabých míst? Inu, to byste potřebovali osobní firewall. Něco, co „podvrhne“ vaše chování, například to bude vystupovat velmi transparentně a přesvědčivě vůči sociálním sítím a „lajkovat“ za vás témata, která ve skutečnosti vůbec nelajkujete. Jen proto, aby to zmátlo váš osobnostní profil u takových predátorů, jako je CamAn – a donutilo je to vygenerovat plonkové kampaně na vaši osobu, které se netrefí do vašich slabin.

Na první pohled je to jednoduché. Na ten druhý už ne tolik. Za prvé je potřeba, aby takové lajkování vypadalo věrohodně, aby ho Facebook neodfiltroval (ačkoliv to se CamAn nemusí v první chvíli dozvědět, později by ty data FB jistě přepustil). Musí se tedy takové podvržené lajkování schovat do běžného provozu. Zároveň je potřeba vyfiltrovat z notifikací upozornění na aktualizace podvržených lajků, aby se uživatel nedivil a nebyl zahlcený. To z HTTPS přenosu není extra easy.

Když o tom tak přemýšlím, chtělo by to mít možnost instalovat podobný ochranný software třeba na router, ten by zajišťoval maskovací lajky. V prohlížeči či přímo na routeru by zase plugin odklikával notifikace ze stránek, které ve skutečnosti uživatel nelajkoval, aby uživatele nemátly (už by byly vybalené z HTTPS).

Napadá někoho lepší postup?

Teď už jenom někde sehnat router zaměřený na bezpečnost a dostatečně otevřený pro to, provést na něm takovou bezpečnostní úpravu… 🙂