Trocha toho sexismu v Google a uklidnění situace vyhazovem

Zaměstnanec Google sepsal obsáhlý elaborát o tom, že ženy se moc v IT neuchytily. Poukazuje na řadu důvodů. Google reagoval s drobným odstupem a problém vyřešil: zaměstnance vyhodil, protože „porušil řád firmy“. Teď firma dostává pěknou čočku ze všech stran. Já těch deset stran jeho zprávy pročetl a viděl jsem v tom hlavně kritiku způsobu vzdělávání žen v oblasti technických věd. Sorry, je velmi těžké čekat stejný výkon od dvou jedinců, jejichž celoživotní vzdělávání se diametrálně lišilo a to zatím vypadá jako fakt podmíněný celospolečensky (nikoliv biologicky). Považuji za fér to konstatovat a zabývat se tím.

Krok Google považuji za alibistický, zbabělý a nešťastný pro všechny, včetně člověka, jemuž se firma pokusila zničit život. Připisuji si to na dlouhý seznam důvodů či spíše důkazů, proč už delší dobu považuji Google za zlo. #googlemanifesto

ICO čili Initial Coin Offering, kryptoinvestice bez regulace

ICO je způsob, jak (zejména) blockchainové společnosti mohou sehnat peníze mimo klasické finanční sféry. Je to drobná ekonomicko-společenská zajímavost na pomezí revoluce, hry a podvodu, tak jako momentálně všechno kolem kryptoměn. ICO je odvozeno zcela nepokrytě od IPO, veřejného úpisu akcií, protože nejčastější výklad toho slova je vlastně veřejný úpis elektronických podílů. Je to způsob, jak podpořit něčí podnikání výměnou za podíl na výnosech, potenciál růstu vašeho podílu nebo jen za dobrý pocit. Pokračujte ve čtení článku…

Přemýšlení o alternativním systému skončilo tradičně: iMac

Tak dlouho jsem snil o počítačové alternativě, až jsem znovu a zase ověřil, že žádná není a jde jen o to, kde a za kolik. Navíc pravda je, že poslední domácí počítač pro sebe jsem si koupil v roce 2008, takže koupit si nový není zase taková rozežranost. Zejména s ohledem na to, že iMac model 2008 ztratil podporu nových systémů a … už je opravdu unavený. 

Linux je hezká věc. Na server. Jenže vždycky, když si chvíli hraju s něčím, co pochází z open source světa, si bolestně uvědomím, jak daleko je to svým pohodlím mainstreamu (teď mě například školí uživatelská přívětivost Yubikey a to je ještě zlatý koncept). A i když mám v poslední době zejména z pracovních důvodů zabezpečovací mánii, rozhodl jsem se nešaškovat a i s domácím počítačem zůstat na macOS. 

A protože další mojí úchylkou jsou použité věci, rozhlédl jsem se po bazarech. Pravda je, že slušnější Mac se v nich nepořizuje lacino. Aby mi zařízení zase pár (pět, sedm?) let vydrželo, potřeboval jsem slušnou konfiguraci, minimálně i5 procesor s více jádry, alespoň 8GB paměti a slušný disk. Tahle kombinace je problém, protože levnější Macy se osazují spíše pomalejšími disky a od určitého roku jsou obtížně rozšiřitelné (paměti bez patic atd). Takže jak si to koupíte, takové to máte. S prominutím pěkná hovadina od Apple, která mu dost kazí pověst. 

Nakonec moje bádání skončilo u iMac 21 (větší na stůl nedostanu) nebo Mac Mini, po cenové analýze jsem koupil iMac s 8GB paměti, 1TB diskem a 2,7 GHz i5 procesorem, verzi late 2013. Zajímavé je, že novější verze po tomto roce jsou buďto výrazně dražší, nebo výrazně výkonově horší (slabší procesor). Bylo to takové cenově výkonové optimum, sestava se vejde do dvacítky tisíc, hloupé je, že jakékoliv její rozšiřování bude už problematické (iMacy jsou lepené a rozšiřování nijak neulehčují) a samozřejmě časem by se nějaký SSD disk hodil. 

Ani letošní modely iMaců nejsou příliš rozšiřovatelné, zase nemají paměťové patice ani snadno vyměnitelné disky (když rovnou nekoupíte SSD) – kde jsou ty časy, kdy se dal odšroubovat deklík a alespoň ty paměti si člověk mohl nasadit sám … 🙁

Pořád je tu prostor pro další operační systém

Dlouhodobě razím teorii, že na práci mám mít jiný počítač, než „na zábavu“. Nejde jen (ani tak) o bezpečnost, jako i o psychickou pohodu, kdy vím, zda zrovna pracuju za peníze, nebo se jen tak pro radost v něčem vrtám. Uznávám, že se to těžko vysvětluje, ale snažím se tyhle momenty oddělovat nejenom prostorově, i virtuálně. Na pracovním počítači nemám soukromý email, na osobním pracovní atd.

Drobný zádrhel je, že soukromým počítačem je iMac z roku 2008. Pravda je, že jsem ho upgradoval, co to jen šlo a těch 6GB paměti i SSD mu hodně prospělo, přičemž na moje psaní a občasné obrázkování to stačí. Jenže Apple přestal po skoro deseti letech tento model podporovat, nelze na něm přejít na vyšší verzi Masoxu a to začíná dělat těžkosti, protože některé updaty už ji vyžadují, stejně jako některé funkce iCloudu, který jsem naštěstí kvůli bezpečnosti z větší části přestal používat. A tak mě začala honit mlsná, koupit si něco jiného.

Hloupé je, co. Nejbližší podobný iMac stojí cca 35 000 Kč, což by mi přišlo fér na pracovní počítač, nikoliv ale na domácí šudlání. Hloupé je, že Mac Mini i s nákupem displeje nevyjde o mnoho levněji, takže jsem v Apple světě uvázl na mrtvém bodě, leda bych šel shánět po bazarech.

Říkal jsem si, že na to moje domácí internetování musím pořídit něco levného. Vždyť to, co chci, umí každý tablet za bůra a kdyby k němu šel připojit velký displej, myš a klávesnice, nebylo by o čem. Jenže takhle daleko náš svět zase není.

Můžete mít levný počítač s Windows a se vším, co na Windows nesnáším, tedy maximem opruzu typu „zrovna budeme aktualizovat“ či šílené grafické rozhraní. Asi nejblíže mým potřebám je nakonec Chrome OS, který se ale u nás příliš nevede, hlavně ve verzi Chromeboxu. Kromě toho je i na mne ten koncept příliš nový na to, abych do toho dal bůra plus nákup displeje jen tak, bez větší úvahy. Už proto, že občas přeci jen potřebuji stáhnout fotky z fotoaparátu a alespoň mírně je upravit a někde skladovat, k čemuž by jistě externí disk postačil, ale jak si s tím Chrome OS poradí?

Člověk by řekl, že za tu dobu se objeví nějaký lehký Linux, který by něco takového zvládl vytvářet v uspokojivém hávu, ale všechno, co jsem viděl, je parní válec v provedení turbo a s karbonovou šasi. Prošel jsem dokonce exitické alternativy, jako jsou pozůstatky BeOS aka Haiku, ReactOS nebo Remix OS, který mi přišel nejzajímavější, protože má dokonce desktop o velikosti dlaně a s plnou výbavou, bohužel v o generaci staré verzi a na novou verzi sebe sama tam nejde přejít kvůli podpoře čipsetů. Jak banální. Nicméně Remix OS je desktopová verze Androidu, docela příjemná, čistá, zajímavá – k prozkoumání (třeba potíže s českou klávesnicí atd). Může dobře oživit staré PCčko, jenže já nechci mít staré PCčko, těžkopádné, velké a hlučné, já bych rád nějaké MiniPC, až na to, že žádné vhodné se nevyrábí nebo není snadno dostupné. Nadšení, které by mne chytlo za srdce, se nedostavuje nebo až u cenovek, kde není důvod nedat za už jen drobný příplatek přednost Macu. Nebo u Intel procesorů subAtomární úrovně.

A tak to končí jako vždycky. iMac bude sloužit dál a já se tu a tam mrknu na aliexpress a alzu, jestli nějaké slušné MiniPC není k dispozici, nebo zda se k nám nezačal vozit nějaký zajímavý chromebox.

Kniha o mobilních sítích: vyhozeno, smazáno. K čemu taky takových knih.

Vloni jsem si dal závazek dodělat knihu věnovanou moderním mobilním telekomunikačním sítím. Zhruba jsem ji dodělal. Chyběly mi kapitoly věnované kusům GSM sítí, které se nikdy moc nechytily (jako HSCSD), pár textů kolem nových konceptů v sítích 4G a 5G, které ještě ani nemají standard. Před pár dny jsem ji celou vyhodil. Smazal.

Pokračujte ve čtení článku…

Negativní efekty moderních technologií: případ Big Data, Baracka Obamy a Obamacare

Moderní technologie přinášejí zlepšení do našich životů a vnímat je jakkoliv jinak je zpátečnické. Před pokrokem se nelze schovat. Tolik obecná proklamace. Jenže stále častěji je patrné, že bezbolestný vstup moderních technologií do lidských životů, kdy naplňovaly jen potřebu a latentní poptávku, je ten tam. Ano, nakonec se ukázalo, že kvůli emailům nezkrachovaly poštovní úřady a i když k jisté restrukturalizaci tržních vertikál docházelo, v úhrnu jednotlivé vertiákály naopak rostly díky intenzifikaci využití a tím i zvýšení dostupnosti produktů z dané vertikály. Jenže doba pokročila a ukazuje se i odvrácená strana pokroku.

Je způsobeno složitostí současného světa, že je těžké domyslet právě ty negativní efekty. A je příliš snadné je bagatelizovat, ačkoliv vstupují do životů milionů lidí a ničí je nikoliv tím, že je nutí najít si novou práci či rozšířit si znalosti, ale rozsáhlou změnou podmínek, jimž se jednotlivec těžko přizpůsobuje. To vede k růstu nespokojenosti ve společnosti a k hlubším transformačním procesům, začasté revoluční povahy.

To bylo zatím příliš obecné povídání, takže zkusím něco konkrétního. Případ “Obamacare”, tedy Zákonu o ochraně pacientů a dostupné péči.

V Česku obecně nejsou prerekvizity zavedení Obamacare příliš známé a zákon je vnímán spíše negativně, jako příliš socialistický, podobně jako Obamova vláda. Obamacare čeká na své objektivnější zhodnocení a tohle ponechám stranou, my se podíváme na to, jak nástup analýzy velkých dat (Big Data) předurčil reformy zdravotního pojištění vedoucí k tomu, co se souhrnně nazývá Obamacare.

V roce 2000 bylo v programu soukromého zdravotního pojištění v USA přes 72% americké populace, v roce 2010, v posledním roce před zavedením Obamacare už jen 64% populace. Za propad v číslech mohla hlavně hispánská menšina, která přidala 27 milionů obyvatel, ale jen 42% z nich si pořídilo soukromou zdravotní péči. Ostatní spadali do státních programů zdravotního pojištění jako Medicaid, které výrazně limitují dostupnou zdravotní péči tím, že na ni citelně omezují platby.

Pátrání po příčinách tohoto “nezájmu” hispánské menšiny o soukromé zdravotní pojištění není snadné. Do jisté míry se na něm podílí menší zaměstnanost v této komunitě, někdy i nelegální způsob obživy, jenže soukromé pojištění si lze platit i z práce na černo. Výrazným faktorem v osmiprocentním propadu uživatelů soukromého pojištění se tak zdá být hlavně pokročilá datová analytika. Do té americké soukromé zdravotní pojišťovny masivně investovaly od přelomu tisíciletí a velmi výrazně zlepšovaly prediktivní modely. Díky tomu začaly výrazně deferenciovat platby a dostupnost pojištění pro jednotlivé rizikové skupiny. Situace ve výrazně urychlila po roce 2005, kdy prediktivní modely i výpočetní výkon a dostupnost dat pro ně dosáhly kritické úrovně, při níž byly pojišťovny schopné “diagnostikovat” pacienta na bázi dat podobně kvalitně, jako lékař při vyšetření.
Doposud velmi plošně dostupné soukromé zdravotní pojištění tím přestalo být pro řadu lidí dostupné. Buďto byli přímo odmítáni nebo jim byla nabízena velmi nevýhodná smlouva. Výdaje za zdravotní pojištění za deset let vzrostly na více jak dvojnásobek, násobně před inflací a růstem mezd. Situace se ještě zhoršila důsledkem krize v letech 2008-2010, kdy se podíl lidí nekrytých soukromým pojištěním ještě zvýšil. Na státní zdravotní pojištění Medicaid spadlo velké množství lidí, kteří potřebovali zdravotní péči, jenže státní pojištění nehradí tolik prevenci, jako až akutní zákrok. Na státní úhradu se tak navalilo větší množství akutních zákroků, což navíc zhoršovalo kvalitu životů lidí – namísto včasného řešení zdravotních problémů formou prevence či včasným zákrokem byli nuceni čekat až na akutní ošetření, které si vyžádalo dlouho rekonvalescenci, obnášelo pracovní omezení i dlouhodobé zdravotní následky. V roce 2010 třetina nepojištěných dospělých měla problémy se splácením účtů za zdravotní péči, v roce 2013 už více jak 40% lidí, pětina nepojištěných přišla těmito dluhy do vážných finančních potíží, jež jim například neumožňují splácení či získání hypoték na bydlení.

Výsledek byl jednoduchý a očekávatelný: výrazně vzrostla finanční nákladnost amerického zdravotního pojištění pro lidi. Zatímco v roce 2000 se zdravotní péče podílela 13% na HDP, o deset let později to bylo 17% a nyní atakuje dvacetiprocentní hladinu. V roce 2011 šlo o dvouapůlnásobek průměrných výdajů zemí OECD.

Snížení dostupnosti komerčního pojištění mělo ještě jeden zajímavý efekt: snížení pracovní mobility a elasticity pracovního trhu. Lidé měli obavy hledat nové zaměstnání, když to obnášelo riziko přehodnocení jejich zdravotní pojistky, přičemž si řada firem nemohla dovolit paušálně nabízet pojistku jako benefit, ačkoliv dříve tomu tak bylo.

Big Data nejsou samozřejmě jediným viníkem, jsou ale symptomem toho, co levicoví ekonomové označují za privatizaci zisků a externalizaci nákladů. Zdravotní pojištění nebyl ani před rokem 2000 nijak špatný business, přičemž největším omezením vstupu do odvětví byly vysoké vstupní náklady. Zvýšení výtěžnosti zavedením datové analytiky výrazně zvýšilo ziskovost na úkor obslužnosti populace a nevedlo ani k poklesu nákladů pojištěných jednotlivců. Úspora z datové analytiky se zkrátka nepřenesla na pojištěné, ale byla trasformována do zisku, přičemž nebylo prakticky myslitelné, aby vyrostla nová konkurence kromě státní, protože prostředí jeví prvky oligopolu. To byl nakonec také důvod, proč se Barack Obama rozhodl pro Obamacare, jedinou druhou realistickou možností by byla striktní regulace odvětví hraničící se zestátněním.

Americké zdravotnictví není z problémů venku, to ani zdaleka. Je přitom ale zajímavé, jak moc za ně může pokročilá technologie, u níž byste to nečekali zdaleka tak prvoplánově, jako třeba u jaderné bomby.

Zemřela Petra Matušínová

Zemřela Petra Matušínová. Nic vám to neřekne, pravděpodobně jste ji neznali. Není to ta dojemná bulvárová smrt celebrity. Však to také nepíšu pro vás, abych vás dojímal, ale pro sebe, abych se s tím vyrovnal, protože jsem přišel o člověka velmi blízkého, kterého jsem znal dvacet let. Protože její smrt je pro mně … symbolem doby, to je asi to skoro správné slovo. Vy, kdož jste ji znali, vzpomeňte na ni prosím se mnou.

Petru jsem poznal v roce 1996. Nastoupila nedávno jako asistentka do Nokia Networks, aby si vydělala nějakou korunku na začátek své umělecké dráhy, než půjde na umprum. A její šéf byl největší nokiácká kapacita na výstavbu mobilních sítí. Postavila s ním první GSM síť Eurotelu. Tak jsme se seznámili. Když výstavba skončila, chvíli byla u nás v Mobil serveru, napsala pár článků o mobilních sítích a smála se tomu, že si ji pletli se mnou, občas se podepisovala jako Převlečený Patrick Zandl. Nevzala si za to ani korunu, chystala se na odchod za šéfem. Pak si ji bývalý šéf vytáhl do Švédska, kde postavila první funkční 3G síť světa. A pak další a další sítě. Včetně třetiny sítě Oskara, dnešního Vodafonu. Hádali jsme se do krve. Křičela na mě na obědě, že jsem o ní napsal, že jsou to čubčáci, kteří staví bez stavebního povolení. Oponoval jsem, že je to pravda, že staví. Položila salát, který mi chtěla vyklopit na hlavu a souhlasila, ale takto to prý nejde.

Síť v Mexiku se stala legendární. Vlastně nevěděla, proč si ji najali, dokud nepřijela do krajiny, kde vládla mafie. Místní narkoboss nesouhlasil s tím, aby po jeho krajině rostly sloupy, jimiž ho jistě CIA špehuje. Potkala se s ním a vysvětlila mu, že mobilní síť je přeci od toho, aby si jeho dealeři mohli domlouvat business a tak vůbec. Síť postavila, u operátora se stala legendou. Muselo to být neuvěřitelné setkání.

Když se vrátila do Čech, chtěla se usadit a začít žít klidněji. Vybudovala Plzeňskou kartu a s touhle zkušeností ji najali do projektu, který nabíral mírné zpoždění a problémy, už se zdálo, že nikdy neodstartuje. Utracené desítky milionů, aniž by bylo cokoliv vidět. Jmenoval se Opencard. Odstartoval. Petře zlomil vaz. Ačkoliv s korupcí kolem projektu neměla nic společného a z hlediska projektového to byl majstrštyk, chvíli to vypadalo, že si ji nikdo na velký projekt nenajme. A jí samotné došlo, že nic takového už dělat nechce. Svoje peníze věnovala dětem v Africe, dala se na dobrovolničení a vždycky, když peníze došly, tak na „bezpečnostní konzultace“, což bylo převlečené označení pro odposlechy.

„Nikdy to nechtěli vyšetřit,“ říkávala. „Kdyby chtěli, první, za kým by se stavili, jsem přeci byla já. Mám všechny podklady. Všude jsem napsaná. Nemohli mě nenajít.“ Když jsem se jí ptal, proč je sama neodnesla někam na policii, namítala, že to je přeci důvěra klienta. Ona sama je nikam neudá, protože o ničem nezákonném najisto neví. Něco jiného by bylo, kdyby se policie zeptala a sama si to poskládala. „Určitě přijdou a zeptají se. Mám to tady,“ šklíbila se zachmuřeně a klepala na svého Macbooka.

Jednu dobu jsme spolu zase pracovali, pomáhala nám připravit projekty v Energomonitoru. Pak vyfičela za zakázkou do slovenského O2 a když se vrátila, odtáhla si věci do nějaké ubytovny s tím, že si najde hezké bydlení a bude se věnovat novému podnikání. Tam ji našla uklizečka. Převoz do nemocnice Na Františku, pak – když si nevěděli rady, do Vojenské nemocnice ve Střešovicích. „Neví se, je toho nějak moc, a může to být cokoli od tuberkulózy po rakovinu lymfatických uzlin,“ psala mi. To poslední bylo nepravděpodobné, tvrdila mi.

V květnu ji převezli do nemocnice v Ostravě. Tvrdila mi, že kvůli rodině v Kopřivnici. Pak se se mnou rozloučila a přestala se ozývat. Po týdnu mi to začalo být nápadné, nereagovala nijak. Pak ještě nápadnější, přemýšlel jsem otočit se v Ostravě. Přemýšlel jsem pomalu. Zemřela v pondělí na krvácení způsobené metastázami rakoviny lymfatických uzlin. Dozvěděl jsem se to náhodou, když si její sestra všimla mého lajku pod jedním jejím starším příspěvkem a kontaktovala mě.

Až sem to došlo.

Občas jsme se hádali jako koně, občas spolu půl roku nemluvili, jindy si psali ob den. Dvacet let. Najednou stojíte před tím, že o smrti člověka, kterého považujete za tak blízkého, se vlastně dozvídáte jen náhodou. Před faktem, že vlastně neznám její přátele, protože byli rozházení po mnoha zemích světa a vzájemně se znali jen z doslechu. Před uvědoměním si toho, že samota musí být ve smrti horší, než smrt sama. V lítosti nad zmařeným životem. Nad holkou, která vždycky chtěla kreslit a nikdy ne stavět mobilní sítě, to bylo jen na chvíli, jen na první uživení, když kreslení nevydělá, tak aby měla do začátku.

Ta chvíle byla nakonec všechno, co prožila.

Ať ji neprožijeme jako prozatímnost. Jako čekání na lepší budoucnost.

A pokud jste Petru znali, vzpomeňte si na ni v dobrém.

Dneska Apple potvrdí, že jsme na konci intenzifikačního cyklu

Apple má dnes představovat své počítačové novinky a nové verze svých operačních systémů. Svět nedýchá, jenže když si nezaujatě přečtete, jaká jsou očekávání, nelze se zbavit dojmu, že už ani ta naše očekávání nejsou, co bývala.

Články, které putují po webech, se snaží naznačit, že mezi deseti nejvítanějšími funkcemi pro OS X má být lepší podpora night shift módu, tedy modrání obrazovky do tmy, zatímco pro iOS by se hodila lepší nabídka sdílení přes 3D Touch. WTF? To jsme ztratili i sny? Copak jediné, co čekáme za novinky od nejbohatší a údajně nejinovativnější firmy světa je modrající kravina a dopracování menu přes přítlak obrazovky? Copak největší hardwarový zázrak, který letos dostaneme, může být konečně neosekaný MacBook, který stojí za to si koupit?

Pokračujte ve čtení článku…

K zákazu kouření: kde selhala samoregulace, udeřil stát

O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.

Zákaz kouření je především obrovským selháním samoregulace odvětví. A důkazem toho, že nejsme schopni se shodnout ani na vcelku banální věci, kterou by bylo jinak možné označit za základní slušnost: nehulit někomu do tváře a nechat někoho hulit, abych tak řekl. Respektovat svobody obou stran.

Kuřáci se dneska tváří, že je jim systematicky ubližováno a jsou pronásledováni. Ve skutečnosti za toho čtvrt století, co diskusi o kouření v hospodách registruji, se mi nesčetněkrát stalo, že na prosbu k lidem, kteří si sedli o stůl vedle a zapálili si, zda by nemohli alespoň při jídle nekouřit, mi někdo demonstrativně vyfoukl čmoud do obličeje. Stejně jako často típli. Ve skutečnosti měli posledních mnoho století kuřáci navrch nad nekuřáky a přizpůsobovalo se jim všechno včetně popelníků na úřadech (a kdy jindy si pamatujete, že se úřad přizpůsobil). Teprve před krátkou dobou se karta začala obracet. Zjednodušeně řečeno, byla to ta spodní sorta kuřáků, která nebyla ochotná přemýšlet o kompromisu a nějaké samoregulaci. Mohli to být hospodští z venkovských hospod, kdo by navrhli a realizovali nějaká opatření, která by uspokojila všechny. Nebyli. Nerealizovali. Jen ti osvícenější v množství spíše malém zavedli skutečně stavebně oddělené a větrané prostory, kde si jedni i druzí nevadili. Ti druzí neochvějně hájili své právo hulit kdykoliv a kdekoliv, pojali to jako svatou válku za svá práva. Jenže když se někde bojuje válka, vždycky někdo musí prohrát. A tak to už šlo po sestupné spirále, protože do věci se vložil stát a jeho regulace má být až tou krajní možností, když nic nespěje k dohodě. Nespělo. Šlo o válku. Tak na to vlítl s brutalitou sobě vlastní, padni komu padni.

Situace se teď vychýlila na druhou stranu. Teď zase bude pruda s militantníma nekuřákama, kteří seřvou a nechají policejně popotahovat kuřáka, kteří si zapálí v rohu dobře větrané místnosti u okna, kde nikoho neobtěžoval.

Řešením je, ukončit válku. Tolerovat se, dohodnout se, v rámci lidské slušnosti. V rámci respektování druhých na obou stranách. Jistě je to těžší na vesnici, kde hospoda a cigáro patří k sobě, ale je lepší dělat sádrokartonovou stěnu mezi lokálem, než stěnu z nenávisti mezi lidmi.

Jen to všem mělo dojít dřív. Kéž by nám to došlo alespoň teď.

Věnováno hospodským, kteří se s tím něco dělat snažili a teď na to doplatili, biti jsou z obou stran.

Nejvíce věříme Rusku … tedy to úplně ne, ale proč tolik alternativních pohledů?

Podle průzkumu nejvíce věříme Rusku. Tedy, průzkum to neříká zdaleka takhle, ale řada novin si to interpretovala tímto směrem, což samo o sobě je signál. Na první pohled je to z pražské redakce těžké pochopit. Zkusím vám dát druhý pohled z brandýského záhumenku.

Dva příklady toho, jak stojíme vedle Západu a těžko chápeme jeho pozici. Nalézáme v ní rozpory. Na jedné straně mírotvornost skrze bombardéry, na druhé důraz na ekologii, přičemž selský rozum říká, že stačí spíše méně spotřebovat, než vymýšlet ekologičtější balení.

Nejde o víru v Rusko, ale o chybnosti nad tím, zda západní společnost kráčí směrem, jenž běžný Čech intuitivně považuje za správný. A intuitivní odpověď není v tomto případě nadšený souhlas. Proč, to se většinou vysvětluje těžko a běžně to snadno zavádí vysvětlení do klišké jako „upadli do tenat proruské propagandy“ atd. Jenže by bylo těžké přesvědčit propagandu o alternativní pravdě v zemi, kde pluralita médií a světonázorů ještě nedávno dobře fungovala, kdyby nebyl tak markantní rozdíl mezi proklamovaným a skutečným.

Dám dva příklady. Nedávno se šéf pirátů Ivan Bartoš vyslovil s jistou zdrženlivostí a opatrností o NATO (a jeho kolega o dost placatěji a blběji, jak to už chodí všude). Od „pražské kavárny“ dostal okamžitě virtálních pár facek, aniž by byl brán v potaz důvod jeho virtuálně zdviženého ukazováčku (zatím ještě nikoliv prostředníčku). Dlužno ovšem říct, že NATO (tedy včetně USA) v posledních dvaceti letech převedlo to, že umí dokonale a za minimálních ztrát vyhrávat minulou válku. Co vyhrát neumí, je nynější mír. Pochybnost o tom, zda zásah v Iráku, Bosně, Afghanistánu či Libyi byl situaci nejprospěšnější, není otázka vůbec marná. Neměly být vedeny tyto intervence jinak? Časový odstup intervencí i jejich minimální reflexe mezi členy NATO a změna postupu napovídají, že jsme se nepoučili, přičemž poučení z vlastních chyb je považována za nejdůležitější součást inteligentního organismu. Na jednu stranu vykládáme o světovém míru, na stranu druhou jej vynucujeme válkou a bombardováním, což je těžké dialekticky skloubit a pochopit. Zakládá to pochybnosti, které by snad bylo možné obejít teoriemi o preventivních úderech, kdyby to byly pochybnosti jediné. Nejde o to, že by NATO bylo zpochybnitelné jako garant bezpečnosti na evropském kontimentu, ale o to, že vystupuje pochybně mimo něj a nezdá se, že by probíhala reflexe těchto pochybností. Jak toto skloubit? Humanitárními ohledy, které společně s pošuky v regionu proměníme v humanitární krizi?

Tím druhým příkladem je stav masivního konzumu v kapitalistické společnosti. Na konzumní společnost jsme za socialismu nebyli zvyklí, pravda hlavně proto, že nebylo co konzumovat. Pak přišel boom konzumu, invaze západního blahobytu a štěstí vytvářeného spotřebním zbožím. A pak vystřízlivění. Česko není dost bohaté na to, aby si konzum mohlo dovolit vždy a všude. Dostavila se očekávatelná reakce u těch, kteří si to začali uvědomovat a u těch, kteří si chtěli udržet nějakou sebeúctu: konzum se začal označovat za rozmařilost. Asketičnost je ctností. Jako si nemůžete přisednout ke stolu štamgastů ve venkovském pajzlu, když nejste jeden z nich, ať jste sebebohatší, je těžké směňovat peníze za sebeúctu a sociální reputaci tam, kde peníze nejsou běžné a jejich původ bývá vnímán jako pochybný a úctu vylučující. V zemi, kde se ze slova podnikatel stala nadávka, by to nemělo překvapovat. To je ta odvrácená strana mince, vyhranit se proti konzumu, na jehož budování se v práci tentýž člověk podílí. I to nás ve vlastních očích vystrkává na periferii Západu: západní konzum nás živí, ale sami se z něj vylučujeme dříve, než se stane zjevným, že na něj nemáme prostředky.

Jsou to dva malé příklady, těžké k pochopení z centra velkoměsta a budete mi za ně jistě nadávat. Pochybnost o cestě neznamená ji zavrhnout, ale lépe studovat mapu.

A bonusový příběh: běžel jsem daleko od Brandýsa, bylo horko, voda v softflašce mi dávno došla. Na dohled vesnická hospůdka. Splavený vcházím do dveří a poroučím si půllitr. Hospodský na mě kouká a pak mi říká, že to není hospoda, ale soukromý klub a musím být členem, což obnáší zaregistrovat se. K tomu je třeba občanka. Tu s sebou na běhu nemám. „Tak to leda by vás někdo pozval,“ říká hospodský a pán od stolu mává, ať mi to natočí na něj. Podávám mu padesátku, aby netratil. „To nech, šak si náš, jak tu tak běháš,“ říká pán a já sedám ke stolu a poslouchám chvíli zkazky o servisní podpoře Johna Deera.

Na detailu při vaření záleží

V sobotu jsme slavili narozeniny mladší dcery Sofie. Dvanáct let, to je věk, kdy oslavu narozenin budou dívky s psychoanalytikem dlouho rozebírat, takže bylo třeba se vytáhnout. Lapsus první, čtvrteční security incident na internetu oslavu posunul na sobotu, ale to se dalo ještě omluvit. Bod druhý, žena vyrazila se studenty na terénní praxi. Bod třetí: tím jsem s dětmi osiřel, naštěstí umím perfektně vařit a obstarat děti díky svojí Ajťákově příručce pro kontakt s humanoidními entitami.

Na sobotu chystám dort a slavnostní menu. Po zralé úvaze se rozhoduji pro kiš koláč, medovník a nápoj demi glas (doufám, že tento výraz znamená Ve skleničce).

Recept na kiškoláč řeším na internetu. Objevuje se jich nápadné množství, které si vzájemně odporují a používají ženskou logiku. Heleďte, když někam napíšete „3-4 vejce“, uvědomujete si, že je to rozdíl čtvrtiny, tedy nikoliv zanedbatelný? Importuju recepty do TensorFlow, abychom si to nějak ujednotili pomocí umělé inteligence a daří se mi vyextrahovat otagované XML, kterému se už dá rozumět. Ukazuje se, že některé položky receptu, které mi byly podezřelé, jsou zástupné, například ředit smetanu mlékem z některých receptů je podle umělointeligenční klasifikace převzato z receptů ze západní evropy, kde smetana obsahuje 30%, zatímco ta česká má 10% tuku (za zhruba stejnou cenu) a není třeba (ani záhodno) ji mlékem ředit. Ajťákova převaha v kuchyni pomocí datové analytiky!

Kiš koláč vyšel luxusně. Teď je potřeba rychle upéct medovník. I s tím si lze snadno poradit ještě před tím, než děti zasednou ke stolu. Vyndávám ho z trouby, ukazuju Sofce, jak krásně se nám propekl a jak báječně nadýchaný vyšel. Sofka (nezapomínejme, že je to moje dcera) již má jisté (a samozřejmě nepodložené) podezření, kouká na ten medovník, který tahám z trouby a chválí mi jej „Skvěle se ti tati podařil. Výborně propečený. Ani ta igelitová fólie s cenovkou na něm se ti nepřipekla!“
Snažím se nohou zakopnout bednu od medovníku pod linku…
Všechno nejlepší Sofíku 🙂

Tajné ingredience rituálů pro děti

Mám rád naše společné rituály s dětmi. A vidím, že děti to (tedy do jistého věku) baví. Tak například smažení palačinek. Původně to vzniklo jako ryze praktická záležitost: abych uvařil dětem místo ženy. A Vojta chtěl samozřejmě pomáhat, to mu byly tak tři roky. A samozřejmě hromada mouky a mléka byla po lince i podlaze. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho mám seřvat, seřezat nebo obojí, ale protože jsem zrovna lezl do skříně se skleničkama, vyndal jsem panáka, nalil si ho plný rumu a oklopil ho do sebe. Vojta hned chtěl vědět, co dělám. Pravil jsem, že zkouším, zda se nezkazila naše tajná přísada. A nalil jsem na dno panáka a vyklopil jsem ho do těsta. “Pst, to nikdo nesmí vědět, to je rodinné tajemství,” přiložil jsem si prst na ústa a Vojta kýval hlavou, že jasně, že tajemství. No a po decce rumu už mi tak nevadilo, že mouka je všude, marmeláda taky a tak vůbec, Vojta vesele pomáhal, pak jsem ho osprchoval a všem bylo blaze bez křiku.
Od té doby se z palačinek stala ritualizovaná tradice. Dělám je zpravidla v úterý, když děti přijedou z angličtiny, všechno už má zavedený postup, přesný proces včetně použitých nástrojů. Čtyřletá Mařenka samozřejmě chce také pomáhat, protože už rituál zná od mala. To jsem ji držel v náručí, míchal jsem těsto, obracel palačinky a vymysleli jsme si, že má funkci Hladiče, tedy někoho, koho při vaření kdykoliv můžeme požádat, aby nás pohladila a ona nás mile pohladí. Teď už je Míchač a někdy i Nalévač, míchá nebo nalévá těsto a za další rok, dva, když se bude pilně učit, bude možná i Obraceč, šéfmistr, který umí otočit palačinku. Stojíme u plotny, někdy i se Sofkou nebo Lídou, děláme kopec palačinek, na který jsem po letech precizoval recept – a Vojta vždycky křičí, jestli jsme tam dali tajnou přísadu a já vždycky přechutnávám, jestli se nezkazila.
“Jak jsi na to přišel, dávat tam tu tajnou přísadu?” ptal se včera (jako skoro vždycky) Vojta. “To mám od svojí babičky, tvojí prabáby,” vysvětloval jsem pohotově.
“A ta to má odkud?”
“Ta zase od svojí báby a ta od svojí báby a tak dál, až jedna z nich to měla od svého otce, který přivezl rum z Nového světa na Santa Marii, lodi, podle níž se jmenuje Maří,” směju se (a ponechávám jako návodné k prohlédnutí skazky, že Santa Maria ve skutečnosti ztroskotala).
“Je dobře, že ho vždycky ochutnáš, aby nezkazil ty palačinky. Úžasně po něm nesáknou olej,” dodává vědoucně Vojta, zatímco Mariánka se už dávno cpe palačinkama a já kývám hlavou, protože přesně tak to je. Rituál se musí dodržovat, protože je naprosto optimalizovaný a jediná součást se nesmí vynechat.
Dobrou chuť.

Proč nejsem politik? Taková mikroúvaha o tom, proč lidé nejdou do politiky.

Co dělat s nastalou vnitropolitickou situací? Na to není lehká odpověď, která by se vám líbila. Pokud jste doufali, že zveřejním číslo účtu, vy pošlete pár stokorun a MY (=já a pár kamarádů) to dáme do kupy, tak vám na rovinu říkám, že by to bylo zase špatně. Asi tak po milionté byste naletěli vlastní lenosti. Vždycky, když čekáte, až se to samo spraví, tak se načekáte. Samo se nic dobrého neudá. Je třeba si to odpracovat. My všichni. To je moje osobní přesvědčení.

A na rovinu vám řeknu, proč já nechci do politiky a všemožně se tomu bráním. Ano, uvědomuju si, že mám dostatek inteligenčního i lidského kapitálu, abych se v době dohledné od momentu rozhodnutí dohrabal na slušné politické místečko. Program, který dostatečně rezonuje, adresář lidí, kterým se můžu připomenout s tradičním „kráčím vysoko, mávej mi, abych ti příznivě kynul, až usednu“ – to je všechno zvládnutelné. Proč tedy nejdu takhle změnit svět a spasit Česko, když na spásu všichni čekají?

Když pominu teologicky vágní úvahu, že Spasitel již přišel a jeho návrat přijde až v den posledního soudu, jsou pro mne důležité pragmatické úvahy.

Tak za prvé, politika je velmi drahá záležitost s nízkým příjmem. Hrubý plat poslance je 70 000 Kč, což vypadá na první pohled dojímavě, pokud máte na kase v Lidlu dvacku, jenže já se pohybuju ve světě IT, kde jsou to běžné peníze programátorů, projekťáků či grafiků.

Výměnou za takový příjem získám naprostý drobnohled nad veškerými příjmy a majetky i smečku slídilů všeho druhu v patách, kteří budou hodnotit všechno včetně oblečení na zahradě. Všichni mě budou kontrolovat a myslet si, že jsem povinen jim skládat účty. Přičemž ve vyšších patrech politiky (i businessu) je těžké s takovým příjmem vyjít, věřte mi, zejména když partner dělá nějakou práci s mizivým finančním hodnocení, třeba právě pokladní v supermarketu nebo profesorku na univerzitě. Počítat na schůzce, jestli si můžete dát aspoň minerálku, natož zda máte odvahu si to dát do nákladů nebo budete v slušném podniku sedět raději na sucho, je trapné, nepříjemné a rozdíl mnoho tisíc korun měsíčně. A bez schůzek a jednání jste voličům k ničemu. To jen pro představu, kde ty peníze mizí a takových děr a pastí (protože každé řešení té situace v sobě skrývá potenciální past) je celá řada…

Ztráta soukromí je příšerná věc a já se musím přiznat, že bych ji nesl obzvláště těžce. Nejde jen o soukromí osobní, pod drobnohledem jsou partneři i děti. Objeví se samozřejmě noví „přátelé“ a také s tím je těžké se vyrovnat. Cokoliv řekněte bude někdy použito a spíše proti vám. Pokud budete jezdit do práce autem, jste neeko, pokud vás bude vozit řidič, abyste využili čas, jste papaláš, pokud jezdíte MHD, mrháte časem, který patří daňovým poplatníkům, na kole jste zasranej sluníčkář a když přespáváte na karimatce na Úřadu vlády, tak dehonestujete republiku.

Specialitou v Česku je okopávání kotníků. Tím jsme si vinni sami z posledních patnácti let (sám na tom mám svůj kousek viny, dělal jsem to taky), jde o takové to nekonečné drobné navážení se do všeho, co nám nemilý politik udělá, jeho věčné osočování a nadávání mu. V podstatě se k tomu přiklonila i značná část českých novinářů, když jim nějaký politik byl nesympatický a neměli, jak jinak se mu dostat pod kůži. Takhle ho snadno vytočili detailním pitváním čehokoliv, co řekl, až začal sám dělat blbosti (všimněte si, jak rozdílně se přijímají ne tolik odlišné bonmoty jednotlivých politiků). A to je jeden z dalších velkých morů České politiky: když jako politik někam přijdete, každý si myslí, že je vám roven a není mu trapné vám tykat, nadávat či osočovat. Je to nesmírně těžké to zvládnout i v light verzi, kterou jsem při některých aktivitách prošel.

To se teprve dostáváme k cílenému politickému boji. Ten u nás už dávno ztratil veškeré kontury gentlemanské konkurence, nejpozději za první Zemanovy a ještě silněji za Paroubkovy vlády. Špatně není lež, pomluva, sběr „kompra“, cílená diskreditace. Stalo se to řadě kamarádů a známých, kteří pracovali jako úředníci či státní zaměstnanci a kterých se někdo potřeboval zbavit. Klasický příklad byla role Stanislava Grosse při zatýkání Krejčíře a čistce v policii. Proti cílené kompromitaci se v podstatě není možné bránit, protože tu prakticky neexistuje vlivný nezávislý a kvalitní tisk (sorry, Reportéra se prodá o 250k výtisků méně, než by mělo) a nefungují soudy (jak dopadl soud ve věci Nečasovy vlády, kterou shodili před… Kolika už lety?). Možnost očisty nula, možnost dostat skutečnost k lidem pramalá, jediná obrana je koupit média nebo zformovat vlastní úderné jednotky jako prevenci, když je pojmenujete SA jako Soukromá Administrativa, nebude to už ani připomínat nevhodný bonmot.

Co bych proti tomu v politice získal? Oficiálně vlastně nic navíc, jen MOC. Za stejný příjem jen nekonečnou pracovní dobu, likvidaci rodinného života, soukromí, osobní dehonestaci na každém kroku. Těžko se divit, že dnešní politik se uzavírá do osobní bubliny, odtrhuje se od běžného života a opájí se mocí, případně hledá dodatečné příjmy, které jako politik nejlépe shromáždí z „dárků od příznivců“ čili zpravidla něčím na hranici korupce a za ní. Proto je česká politika taková, jaká je, protože tímto způsobem jsou do ní vyselektováni takoví lidé. Čest výjimkám, ale je těžké být výjimkou a nepodlehnout pokušení.

Jde to jinak? Jasně, že jde. Jenže se bohužel musíme vrátit na začátek, kde nastala ta chyba a kdy jsme dovolili iracionalitě, neslušnosti a nenávisti vstoupit do politiky. Jistě, že by ministr vlády mohl nastoupit do tramvaje, která ho doveze kousek před ministerstvo. Jistě, že by mohl sedět a pročítat si na tabletu podklady, aniž by ho někdo vyfotil a dal na Twitter s nějaký sžíravým komentářem. Jasně, že by mu někdo řekl „pane ministře, ten nový zákon o střetu zájmů mi nedává smysl v nastavení osobní zodpovědnost“ a byla by chvíle na dvě věty.

Předpokládám, že si z mého elaborátu vyberete, že horuju pro zvýšení platů ústavních činitelů. Pokud ano, asi se mi nepodařilo vysvětlit pointu mého sdělení, což je samozřejmě moje chyba…

Pointa měla být, že si to musíme odpracovat. Každý z nás. Každý nějak. Snad jsem napověděl, kde je dobrý začátek.

PS: Článek psaný v ichformě kvůli pohodlí, nikoliv kvůli ambicím. Zaměňte moje jméno za jméno jakéhokoliv člověka, kterého jste potkali a o němž jste přemýšleli, proč nedělá politiku a bude to zhruba tak stejně sedět.