PF 2019 (od někoho, kdo neumí hezké animované GIFy…)

Rok 2018 byl rokem, kdy se definitivně ukázalo být vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí jen další z fake news. Ba naopak. Přihrát si malou domů je dnes znamení přičinlivosti, šidit na daních ve velkém je starostlivostí zodpovědného hospodáře vlevo i vpravo na politickém spektru a lež už má tak krátké nohy, že se věrohodně usalašila mezi námi a nehodlá se od nás hnout.

Tím jsme se zase o krok přiblížili zpět k byzantinskému světu založeném na známostech, úplatcích, zkrátka vyznání se v tlačenici. Zpět ke světu, ze kterého jsme doufali před třiceti lety definitivně prchnout. Jak jsme byli naivní. Vždycky se najde někdo, komu větší prospěch přinese spíš než zaměření se na vyšší cíle a budoucí rozvoj hlavně kupčení s chudobou a ujišťování vlastních lidí, že být mezi zeměmi třetího světa je vlastně výhra. A to je další poznání z minulých let: nenašlo se dost politické přesvědčivosti, abychom smělé vize a jejich realizaci vyměnili za laciné a nejtuctovější národovectví. Takové národovectví, které nás přesvědčuje, že není třeba bažit po moderních a vyšších metách společnosti, že stačí v informačním věku mít píky, hadry a žebřiňáky, neboť to stačilo našim dědům. A toto jest prý také pravý odraz našich národoveckých tradic, na nichž setrvat je lepší, než přijmout cokoliv z myšlenek cizáckých, do záhuby pohodlného života nás vedoucích.

Rok 2018 je rokem, kdy se definitivně ukázalo rovněž to, že není problém v tom, poslouchat rady moudrých, ale ujistit se, kdo jsou ti moudří. Kdy se právem ptáme, zda existuje alternativa, která by nás přesvědčila, kudy z bludného kruhu. Ano, už víme, že většina z nás v roce 1989 klíči necinkala pro politické svobody, ale proto, že chtěli klíčky od embéček vyměnit za klíčky vozů zvučnějších značek.

Nemám dnes jiný recept, než jsem měl včera a předevčírem. Práci, společnou práci. Přestat teoretizovat na sítích a jít TO dělat. Každý, co umí a čím přispěje ke společnému dílu. Nemusíte se hned stát poslancem, ba naopak. Začít v malém: vést místní skauty či pomáhat trénovat místní sportovce. Uklidit místní černou skládku, opravit za své lavičku v parku. Uspořádat výstavu obrazů, čtení knih pro děti či divadelní představení pro důchodce. Uspořádat brigádu nebo se jí zúčastnit. Cokoliv, co neděláte jen pro sebe a svou rodinu, ale i pro ostatní. Cokoliv z toho má větší cenu, než litování se po sociálních sítích a věčné nadávání na aktuálního babišoklausozemanokalouska. Vybudovat alternativní místa ukázek toho, jak by společnost mohla fungovat, kdyby šlo o většinový systém.

Rok 2019 bude rokem, kdy se takováto místa odporu a pozitivní deviace budou šířit. Což je milou zprávou z let loňských: mnoho lidí na to přišlo. Tam, kde se politická společnost ukázala být zoufalou a zablokovanou cestou, se občanská společnost navzdory aktivnímu odporu politiků stává výbornou alternativou. Po celé zemi vznikají sportovní i umělecká sdružení běžící mimo systém sportovních přídělů. Školky i školy, které obcházejí nejrůznějšími způsoby státní regulaci a direktivismus. Občanské počiny, které ignorují jakoukoliv spoluúčast politiků a přesto prospívají a dělají mnoha lidem radost. Dějiny nakonec zapomenou na ty, co jen pokřikovali na sociálních sítích a vzpomenou těch, kdo se věnovali skutečné práci. Protože jen ta se počítá a jen ta něco znamená.

Zda bude rok 2019 rokem, kdy pozitivní deviace převáží a probudí i většinovou společnost, to nevím. Rozhodně ale bude jedním z těch roků, při kterém si později řekneme, že jsme měli šanci. A zůstane na nás všech, zda té šanci dáme šanci.

Vše nejlepší do nového roku 2019.
A děkuji všem, kdo se starají nejenom o sebe a o své.

Chodník není ani pravý, ani levý (mýty komunální politiky)

Chodník není ani pravý, ani levý (neboli dělba pravice/levice není mrtvá) – pozor, je to delší

Na některá tvrzení z komunální politiky se rychle stávám alergický. Zejména na floskuli „chodník není ani pravý, ani levý“. Tím dotyčný zpravidla chce vyjádřit, že je (samozřejmě narozdíl od vás) apolitický, jeho rozhodování je nezastřené politikou a tak dále a tak okolo.

Pokračujte ve čtení článku…

Blockchain v energetice

Výzva, ať se lidé zkusí zamyslet nad tím, jak by mohl být blockchain přínosný pro republiku, se uchytila, pár zajímavých nápadů se objevilo. Zejména na Facebooku mě ale nepříjemně překvapilo počet mektalů. Jasně, že blockchain nepostaví dálnice, jenže my máme milion věcí, co je potřeba řešit a to blblání u lidí jako Martin Jaroš spíš zaráží.

Abych vytáhl příklad, kde může být blockchain technologie zajímavá, tak se můžeme podívat do energetiky.

Pokračujte ve čtení článku…

Postavíme republiku na blockchainu? Když vás napadne jak, dostanete Trezor

Na internetu se objevila iniciativa Blockchain Republic zaštítěná (docela) známými jmény a volající po tom, aby se Česko více angažovalo v blockchainových a obecně distribuovaných technologiích. Zjednodušeně řečeno, aby „Česko běželo na blockchainu“. Hned se objevila spíše nezodpovězená diskuse, co by tak blockchainového (mimo měny) mohlo pomoci a jaký systém chodu bychom takhle mohli převést.

No a do toho mi dorazily dva Trezory Model T – tedy hardwarové blockchain peněženky, z čehož potřebuju já jen jeden. Takže je tu logicky prostor pro malou guerillovou soutěž (protože s BR nemám nic společného): zkuste vymyslet, kde by se dala blockchain technologie do státní správy nasadit. Nemusíte mít detailně promyšlený koncept, ale čím více promyšlené to budete mít, tím větší šance je, že mě to osloví a Téčko bude vaše. Detaily následují… Pokračujte ve čtení článku…

Po krku si v politice jdou nejvíce ti, co mají nejvíce společného

Jeden z mnoha problémů dnešní politické scény je, že po krku si jdou nejvíce ti, kteří mají nejvíce společného. A naopak protiklady se tolik nedusí. Třeba komunisté: existuje v Česku několik komunistických stran, ale jsou marginální, pro neobornou veřejnou existuje jen KSČM a prakticky to i tak je. A ta se tedy nepotřebuje vymezovat proti marginálním komunistickým stranám – pokud se chcete realizovat jako komunista, je pro vás mnohem zajímavější dělat nějakou frakci v rámci KSČM, než si zakládat jinou komunistickou stranu.
Pokračujte ve čtení článku…

Projektový manažer je v Česku sprosté slovo – ke škodě projektů …

Na Makers Faire jsem byl v panelu o nových projektech. Nechtělo se mi mluvit reklamně o Turrisu v rámci panelu nových projektů. Řekl jsem si, že užitečnější bude shrnout pár ponaučení, na což jsem měl deset minut. Jak udělat z prototypu produkt, který jde do prodeje? To je častá myšlenka: něco jste spájeli, spíchli tomu software, nákladově vás to vyšlo na třetinu profiřešení, to by se za poloviční cenu parádně prodávalo, ne? No a já se vlastně celý život živím tím, že věc posouvám z fáze protyp do fáze prodávaný produkt, přičemž posledních mnoho let to dělám pro jiné firmy a pro cizí nápady, což mě mimochodem baví více, než se sám nutit něco v IT vymýšlet jen proto, že se to ode mne čeká. Jsem prostě projektový manažer.

Pokračujte ve čtení článku…

Rozdělená společnost: příkopy, které si hloubíme sami

Dlouhou dobu jsem se věnoval a věnuji ruské dezinformační scéně a osvětě ve věci hybridní války Ruska. Kromě věcí, které jsou už dnes obecně známé mne zaujalo tohle: všichni se mne neustále ptají, zda mohu vyjmenovat ty, kdo za tím stojí a ukázat na jejich ruské financování. A to je ten háček. Nejsou to nějací ONI, kdo by za tím vším stál – nějací cizinci, které sem dovezla ruská armáda jako speciální výsadek. Jsme to my, jsou to naši vlastní lidé. Ti, kteří jsou latentně nespokojení a zpravidla upřímně věří tomu, že jejich cesta je lepší nebo je alespoň dobré vytvářet protiváhu proti oficiální politice. A proto je velmi obtížné s tímto přesvědčením bojovat. Nelze zformovat digitální armádu a „střílet digitální agenty cizích mocností“. Maximem možného byl seznam ruských agentů včetně kulturního atašé ruské ambasády, který byl předložen (znovu a znovu) české vládě ve Skripalově aféře, aby se z nich jako maximum možného poslali domů tři „odborníci na kulturu“.

Napsat článek na tohle téma je nesmírně nebezpečné a téměř zbytečné. Dostane se mi hromadného odsouzení ze všech stran. K tomu se ještě dostaneme. Pokud se rozhodnete číst dále, pokuste se tak činit s otevřenou myslí. Pokračujte ve čtení článku…

Technologická revoluce ve volnoběhu

Víte, kdy vznikly poslední skutečné primární vynálezy? Takové ty vynálezy, co změnily svůj obor a jsou základem dalšího odvětví? Řekli bychom, že vznikají každý den. Ale není to pravda. Doba primárních vynálezů skončila v šedesátých letech minulého století. V roce 1954 mikrovlná trouba a s ní užití mikrovln. V medicíně roce 1957 antikoncepční pilulka. A v roce 1958 laser. Ostatní vynálezy mají základ v době ještě starší – třeba takový tranzistor v roce 1948 a počítače jako takové jsou ještě starší. Princip LED pochází z dvacátých let, první praktické výrobky se objevily v letech šedesátých.

Tento stav je mementem, o němž se stále neumíme kvalifikovaně rozhodnout, jak k tomu došlo. Běžný občan vnímá dnešek jako dobu překotného vývoje, tryskající inovace a chvátajícího pokroku. Jenže z pohledu skutečného technologického vývoje jde o drobné inkrementální vylepšování, jež dovedlo decentralizovanou vojenskou síť ARPANET určenou ke koordinaci odpálení jaderných zbraní k internetu bojujícímu o lajky a názory na zubní pasty. Pokračujte ve čtení článku…

Neznámí lidé a sůl země

Stačí mi otevřít si noviny, abych se dozvěděl, že téhle zemi už není pomoci. Zbídačená, s neschopným politickým vedením, zakletá. S obyvateli, z nichž polovina je dementní, druhá v emigraci či jak to říká její vlastní prezident. Bralo mi to chuť do života. Pak jsem přestal číst noviny.

Když se bavím s lidmi, je to úplně jiné. Země kypí životem, nápady, invencí. Pravda je, že invence se často musí vyřádit tam, kde jí je škoda – například v tom, jak věc uskutečnit a nezbláznit se z administrativy. Všímám si toho hlavně v posledních měsících, kdy kvůli Pirátům lítám po kraji a bavím se s lidmi, s nimiž bych se normálně nepotkával. Jen tady v Brandýse za poslední dobu: někdo tu zprovoznil obecní pec, jiný pořádá včelařský den, úklid parku nebo pouštění lodiček. Autogramiáda knihy místního autora o bitvě, kterou si už nikdo nepamatuje či vyprávění cestovatele.

Nedávno zemřel člověk, který stál za Twitterovým účtem Cvrliky. Občas jsme si napsali, vždycky jsem si říkal, kdo to tak může být. Jistě někdo známý, dobře psal, měl cit, to si nevypěstujete jen tak. A pak, když jsem si přečetl jeho jméno, neříkalo mi to nic. Ani Google neporadil. Byl to prostě jen takový obyčejný člověk, který něco dělal dobře a neměl z toho nic, než radost.

Okřídlený výrok říká, že tací lidé jsou solí téhle země, jejím základem a je to pravda ve všech směrech. Tenhle svět by nijak nechutnal, nevoněl, kdyby tu nebyly tisíce jménem takřka neznámých lidí, kteří se berou za to, aby byl život v něm lepší. Jsme požehnaná země, když jich tu tolik máme. Hledejme je, važme si jich, i když třeba teď hned jejich práci nepotřebujeme, jen proto, že jsou tu jiní, pro něž je potřebná. Pomohou nám přežít ty, kteří tací nejsou. A kteří z téhle země udělali něco, kvůli čemu je lepší neotevírat noviny. Třeba nakonec znovu najdeme hodnotu v lidech a jejich práci, ne ve slibech, kterými se nezarmoutí…