Co to zase ta nána plácla o dětech a matkách? Čili lekce z kontextu…

Moje facebublina se může zbláznit ze tří vět, které tento týden někdo prohlásil. Izolované věty vytržené z kontextu a už lítají debilové a odsudky, nevolitelnost, rezignace a tak. Že v Česku nesmíte používat v politice nadsázku natož ironii, Bělobrádek už nepochybně ví a já si to taky zapsal do deníčku. Že vám k aktuálnímu tématu hodí půl roku starou větu, aniž by se vysvětlilo, co a jak, náměstek ministryně školství věděl asi už před tím a teď se jen ujistil. A co chudák Chalánová, podle níž ženy bez partnera nemají nárok na výjimečnou úpravu v zákoně o dětech, což je to, co bylo pro ně ve skutečnosti požadováno? Samozřejmě kráva, dí hlas liberálního lidu, protože matka si přeci může s dítětem dělat, co chce a přivést ho klidně na svět bez jakéhokoliv zajištění.

Odložme liberalismus vypěstovaný v hodnotných facebookových diskusích a podívejme se na důvod, proč se děti bez tatínků netolerovaly dříve. Důvod byl prostý, ekonomický. Dítě bez otce mělo podstatně menší šanci, že se dožije produktivního věku, kdy bude společnosti k užitku. Přesněji řečeno v průměru poloviční. To je také ekonomický a společenský důvod, proč má dítě dva rodiče: má nejenom dva zdroje poznatků a vědomostí (to už určuje i genetika), ale i zajištění. Pokud o jednoho rodiče přijde, postará se druhý.

Pokud přijde dítě o matku a otce nemá, musí se postarat společnost, tedy širší rodina a pak my ostatní. Tím, že povolíme snížit zajištění dětí na polovinu tedy na sebe přebíráme zodpovědnost za to, že se postaráme o ty děti, kteří přijdou i o tu matku (ne, zabíjet sirotky nebudeme, na tom se snad shodneme).

Takových nezajištěných dětí (v ústavní péči) je dnes v česku kolem pěti tisíc, tedy kolem 0,125% nezletilců. Zajištění jednoho stojí cca 15000 Kč (a to je spíše málo). To jsou zatím spíše směšná čísla, za kterými je výrazně lepší bezpečnostní i zdravotní situace a jsou bez debaty nejlepší v české historii za posledních 500 let, kam sahají čísla a odhady. Můžeme si tedy teď svobodně říci, že věříme, že situace se bude už jen zlepšovat a pár případných sirotků od matek bez otce nás už nezatíží a dáme to ze svého.

A co je další bod k úvaze: kvalita výchovy dítěte v úplné rodině, v částečné rodině a v náhradní rodině či ústavu je odlišná. V průměru si tedy snížíme kvalitu společnosti a její konkurenceschopnost vůči jiným společnostem.

Tohle jsou dva základní důvody, které autory prvních scifi románů (Jozue, Marek, Matouš, Lukáš, Jan, Pavel z Tarsu, Tomáš z Akviny a Isaac z Asimova) vedly k postulaci předpokladu, že právo jednotlivce musí ustoupit nárokům společnosti na přežití a že dítě má být počato tehdy, má-li dva rodiče, kteří se o něj budou starat. To byl důvod, proč všechny pozdější společnosti svobodné matky ostrakizovaly: ne proto, že šlo o tu jednu matku, ale proto, že šlo o varování těm potenciálním matkám, které by chtěly udělat totéž.

Samozřejmě můžeme dojít o názoru, že se doba změnila, ale byl bych raději, kdybychom k tomu názoru došli o něco pozvolnějším procesem, než jedním výkřikem na Facebooku.

Když vytvoříte příležitost a nezvládnete z ní udělat trh (příklad Skype a eknih)

Jednou z nejdůležitějších součástí digitální revoluce je proměna, kterou přináší na trh novými službami či produkty, jež dříve nebyly možné. Takovým novým službám se snadno podaří zaujmout, radikálně zkomplikují život službám a produktům stávajícím, změní mapu tržního prostředí, ale selžou v tom, vytvořit ze sebe skutečný trh, tedy dostatečné finanční toky.

Dříve existovalo přesvědčení, že nic takového se stát nemůže. Pokud je někde dostatek uživatelů, mělo se za to, že zmonetizovat je půjde vždy. V posledních letech to přesvědčení slábne, hlavně proto, že se na mnoha příkladech z digitální trasformace tržního segmentu ukázalo, že to není zdaleka přímočaré a někdy ani možné.

Podíváme se na dva příklady digitalizačních segmentů, kde se trh zatím nevytvořil nebo odkráčel zatím do neznáma.

Pokračujte ve čtení článku…

Moc-li je spokojen zarytý Applista s Androidím mobilem?

Mám ho už zhruba půl roku. Huawei P9 Lite ve verzi 3GB RAM. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli telefon za polovinu ceny iPhone SE a se stejnou deklarovanou hardwarovou výbavou pod Androidem bude užitný.

Pokračujte ve čtení článku…

Závěrečná zpráva z boje o umístění syna do školy

Aby byl report z boje o synovo umístění na základní školu úplný, dám sem (snad) závěr. Pokračujte ve čtení článku…

Zápis do soukromé školy (a návod, jak vypadnout v prvním kole)

Vojta včera u zápisu do soukromé školy. Berou 15 dětí, hlásí se cca 120. Když porozprávěl o významu Pluta ve Sluneční soustavě, ještě jsem tomu dával šanci. Když obšírně zodpověděl otázku, kolik má sourozenců, naděje klesly (kolonka cigoš). No a když žena po pravdě zodpověděla otázku „jste ochotni ihned bez rozmýšlení podepsat smlouvu na devět let“, tak jsem si vzpomněl na otázku z amerického vízového dotazníku „máte kontakty na teroristy“ a dovětek „kladná odpověď neznamená automaticky zamítnutí víza“. Markétka tvrdí, že tím je to vyřízeno (kolonka hnidopišný socky). Já chovám naději, že ta otázka byla inteligenční test, aby vyřadili imbecilní rodiče, co smlouvy podepisují bez rozmyslu, čtení a hned, takže kolonka zodpovědný rodič. Máme ještě dva pokusy, jinak si příští rok otevírám domácí školu… 😀

Úvaha: EET narušilo křehkou rovnováhu venkova a řešení nemáme

Dejme ještě jednu šanci přemýšlení nad EET. Řada restaurací zdražila (hlavně polední menu) a to je fakt. Z části pro vyšší náklady a opruz s EET, z části promítla jednorázově dlouhodobé cenové změny vstupů, z další části nepochybně promítla menší možnost daňových optimalizací. Jak kdo, jak kde, jak kolik.

Obecné dělítko je ale „venkov“. Prodat pivo za pade ve vesnické hospodě nejde tak snadno, jako na Staromáku v Praze. Jelikož je to podle všeho hodně plošný jev spojený s chudšími regiony, lze z toho usoudit, že existoval značný „skrytý dluh“ v těchto regionech, který se zatím řešil obcházením daní. Něco tedy drželo nižší ceny na úkor něčeho jiného, v tomto případě daní. A to je nepopiratelná pravda. V regionech je prokazatelně mnohem vyšší infrastrukturní skrytý dluh, ale třeba i dluh v údržbě nemovitostí atd.

Teď byla odbourána jedna z možností, kterou venkovské hospody tenhle skrytý dluh adresovaly. I z venkovských hospod postupně mizí meníčka za šedesát, protože za to s daní prostě neuvaříte fakt skoro nic. To je na jednu stranu dobře, srovnávají se šance podnikání. Nebylo jistě fér, aby zákony někdo obcházel a jiný dodržoval.

Co se stane teď? Je to jako s tou žábou, kterou vaříte ve studené vodě. Legenda praví, že se uvaří. Neuvaří. V jednu chvíli prostě vyskočí. Stejně tak strávník v hospodě do ní prostě v jednu chvíli přestane úplně chodit a najde jiné řešení trávení času s přáteli a obědů. Obědy si začne nosit z domova, na večeře rezignuje, pivo bude pít s kamarády na zahradě.
Co s tím nadělá hospoda? Buďto zavře, nebo si požádá o dotace. Můžete mít krásnou vesničku, kam by snad rádi jezdili turisti, ale co s tím, když hospoda zavřela a neotevírá skoro nikdy, protože kdo by hlídal, jestli zrovna nebude hezký víkend a lufťáci náhodou neprovětraj bicykl.

Tady se musíme rozhodnout. Buďto platí daňová rovnost a tedy život ve „vedlejších“ regionech uděláme tak nesnesitelný, že všechny žáby vyskáčou. Samozřejmě, že fakticky ne všichni, ne každý má šanci, odvahu či možnost, ale už pár procent migrantů stačí na to, aby se problémy staly pro zemi nepříjemnými a deset na to, aby byly nesnesitelné. Představte si, jak se do „velkoměst“ (a ty máme stěží jedno) stěhuje deset procent obyvatel českého venkova. Český venkov, to jsou dva miliony obyvatel (na polovině rozlohy státu!) – představte si, že najednou vnitrostátní migrace vzroste o 200 000 lidí, kteří půjdou za lepším.

Nebo budeme dělat to, co dělá každá rozvinutá společnost, budeme se snažit situaci regionů nějak kompenzovat. Čím? Daňovými úlevami? Z čeho, když v regionech je málo práce? Pobídkami a dotacemi, na které je běžná česká veřejnost vysazená a je z nich nepříčetná? Kromě těchto dvou věcí už zbývá jen zázrak nebo zvýšení mzdové úrovně na venkově, což je samo o sobě na hranici zázraku, protože s tím nikdo nic nedělá a rychle ani nenadělá.

To je jedna rovina EET v regionech. Co ta druhá rovina, až místo podvádění s daněmi přijdou žádosti o dotace, protože to je jediná další reálná možnost? S čím se bude v regionu žít lépe? S hospodou, jejíž majitel dobře ví, že ho její štamgasté mohou kdykoliv udat, nebo s hospodou, kterou může potopit neudělená dotace, o níž rozhoduje úředník? Která hospoda bude lépe komu sloužit?

Jaká bude typická česká třetí cesta z problému? Jako vždy: neudělá se nic, protože výkopem EET do života vůle řešit problémy, které se ukážou při jeho implementaci, tradičně skončí. Každý bude ponechán svým dopadům negativních externalit a situace se „nějak vyvrbí“. Život v regionech se stane zase mírně nesnesitelnějším, možná se časem prolobují nějaké dotace, které to mírně napraví a situaci pokřiví zase jinak. Jedni budou nadávat na Babiše, druzí na Kalouska, třetí na všechny.

Je fér si říct, že vinni jsme si sami. Nezajímalo nás to. Neuvažovali jsme o tom. Neptali jsme se.
Jenže když se něco nepromýšlí a neustále nevaliduje, tak se to nepovede. Nikdy, leda náhodou. Každou takovou akci je třeba naplánovat, sledovat, vyhodnocovat a plán upravovat. A to nám v Česku vážně nejde.

Přemýšlejme o tom…

Role knowhow při fakturaci běhu

Občas je role knowhow a natož přemýšlení ošidná. Nedávno po mně jeden člověk žádal vysvětlit, jak stanovuju ceny, které fakturuju​. A že prý si fakturuju desítku za něco, co jsem vyřešil jedním desetiminutovým telefonátem. Namítl jsem, že to řešení mu ušetřilo mnoho peněz a na těch penězích jsme se předem dohodli. Trval na svém, že by chtěl mé služby rozepsat.
Poslal jsem tedy fakturu takto:
10 minut telefonátu: 300 Kč
Vědět komu zavolat: 9700 Kč
Plus DPH samozřejmě.

Proč nad tím teď přemýšlím? Protože v poslední době se mi nejlíp přemýšlí v běhu. Kdy jindy bych vzal dvě hodiny soustředění bez přerušení. Ještě, že už jsem jen zaměstnanec, fakturovat dvě hodiny běhu by mi asi už vůbec neprošlo. Možná i to je důvod, proč existují fakturovatelné výrazy jako brainstorming…

Jak moc vymknutá je doba z normality, když je pozvánka na snídani problém?

Dostal jsem email. Četl jsem ho v autě cestou na výstaviště CeBItu, kde vystavujeme naše superbezpečné (naučil jsem se nové slovo!) routery Turris, takže jsem mu nevěnoval hned tolik pozornosti. Ministr financí Andrej Babiš mě v něm zval na páteční snídani. Až večer, když jsem pročítal vzkazy a zprávy se ukázalo, že z pozvánky je povyk nad poměry.

Nešlo o to, že nezval jen mě, ale více lidí – to bylo z emailu tak nějak odvoditelné. Šlo spíše o to, zda je v dnešní době přípustné jít na snídani s Andrejem Babišem. Dovolím si tedy k tomu svůj pohled a zároveň malý brainstorming.

Zastávám v dnešní době stále raritnější a za překonanou považovanou myšlenku, že má smysl scházet se a jednat. Že to je součást života lidského společenství, vyjednávat kompromisy a nacházet řešení pro res publica. Ne dělat revoluce. Vím, že doba šílí po revolucích, ale neoblibuju revoluce, protože vím, že při nich umírají lidé a umím dost počítat na to, abych věděl, že statisticky by se umírání týkalo i někoho z mých blízkých.

Nemám rád rozdělenou společnost, nemám rád přesně a nepřekročitelně definované tábory a strany, protože to znesnadňuje jednání a věcnou argumentaci. To je dobré jen ve válce a všimněte si, že ani války se už tak nedělají.

Proto principiálně nepovažuju žádost o schůzku za nic podezřelého, podivného a něco, co bych měl automaticky odmítat jen proto, že je to člověk z myšlenkového tábora, v němž se nenacházím. Uvědomuji si, že k tomu ten druhý přistupuje s nadějí, že z toho něco vytěží, například že mě ovlivní, ale považuju za možné, že jsem něco přehlédl a sebe za dost kritického k tomu, abych byl schopen argumenty druhého vyhodnotit. Ovšem stejně k tomu přistupuji já: s nadějí, že mé názory budou brány v potaz a něco ovlivním.

Chápu, že se tu a tam ve společnosti vyskytnou lidé, se kterými se prostě nejedná, protože jsou prostě a jen zavrženíhodní. Příklad tradiční debatní redukce je samozřejmě Hitler. Hitler?

Opravdu jste si mohli dovolit s ním nejednat? Kdy byla ta hranice, kdy se s ním mělo přestat jednat? Ve chvíli, kdy rozkopal držku prvnímu komunistovi za hlasitého potlesku? Kdy vládl prezidentskými dekrety? Kdy vpochodoval do porýní a napravil výmarskou křivdu? Když obsadil německá území v umělém Československém státě? Nebo až když se pustil do Polska? Nebo když došlo na ty cizáky, kteří ohrožovali spokojený život Němců, způsobovali hrůzné vraždy a likvidovali ekonomiku? Nemyslím muslimy, myslím židy. Na každou z těch událostí se tehdy dalo dívat velmi nejednoznačně a každá strana sporu se snažila vyložit ji po svém. I dnes, kdy už jsme poučeni o výsledcích konference ve Wahnsee fotkami z Osvětimi, si nejsme zcela jisti, kdy přesně se ze hry vysokou holí stalo zlo.

Přemýšlel jsem vždy nad tím, kdy to Hitlerovi současníci v Německu poznali. Kdy se jim ukázalo, že Hitler je zkáza. Kdy se to ukázalo Čechům, kteří ve valné většině po celou válku spolupracovali. Čtu teď na doporučení Petra Koubského paměti důstojníka SS, který za války likvidoval (=vraždil) nepřátele na Ukrajině. Zpravidla nevinné lidi, zejména židy. Kdy mu to došlo? A proč s převahou nesmírné životní zkušenosti hned v úvodu knihy říká, že ví, že ho odsoudíme, ale je si téměř jistý, že bychom udělali to samé? A proč mu to ještě ke všemu věřím? Protože stojí psáno „Nerozlišuj nerozlišitelné“? Nebo proto, že vím, že okolnosti k tomuto vyvrcholení dospěly a je jedno, jak se ta konkrétní osoba bude jmenovat, jisté ale je, že se najde, protože je po ní poptávka a s tím nic nenaděláme teď, s tím jsme měli dělat něco před dvaceti lety.

Jsme v tom samém stavu s Andrejem Babišem? Je to opravdu člověk, který je takovým zlem, že se s ním ani nemluví? Je to už člověk, který ohrožuje demokracii, strojí proti ní úklady? Nebo ji jen kritizuje, vědom si jejích limitů? Copak jsem si sám kolikrát neřekl, že parlament je žvanírna a senát zbytečný? Copak je nepřípustné tu a tam přemýšlet o tom, zda politický systém neuspořádat lépe? Copak od toho není vynález slova, aby se o takových věcech dalo veřejně přemýšlet a zjišťovat, jak to vidí ostatní? Ovšemže přemýšlet o tom je něco jiného, než to začít bezhlavě měnit. Stalo se to ale? Například to EET: chvilku se o tom mluvilo, pak to sice bez rozmyslu spadlo a všichni se museli přizpůsobit, jenže to byl volební slib. O EET se zvolením Babiše vlastně nedalo pochybovat a příšerné bylo jen provedení, ne to, že udělal, co slíbil a s čím byl zvolen. Což nemění nic na tom, že pro společnost i ekonomiku považuju EET za průšvih,

Dnešní doba je vyhrocená. Jakákoliv pochybnost je těžko přípustná, jakákoliv kritika je chápána jako vyhlášení války. Když procházím komentáře lidí k pozvání, je to, jako by se člověk měl sejít s ďáblem a nemohl by odejít bez podepsání bezvýhradné poslušnosti. Copak je to takhle, copak je to myslitelné? Nemám vlastní kritické myšlení? S ministrem Babišem jsem se osobně v širším kroužku už sešel, jsem tedy už postižený a proto mám pochybnosti tam, kde je ostatní necítí? Nepřijde mi to. Chci si poslechnout autentického nezprostředkovaného člověka. Abych měl srovnání. Možná mi to nic nepřinese, možná na něco změním názor, i když pochybuju, že zrovna na snídani se mnou přinese složku o spolupráci s StB nebo o tom, že změní Česko tak, že bude „znovu velkým“. Samozřejmě, že mou trvalou výhradou je, že morální obnovu země nemůžou dělat morální relativisté či lidé bez morálky – a bez morální obnovy se Česko nikdy nestane nejenom velkým, ale ani rozvinutou zemí.

Nejsem z lidí, které by posadilo na prdel pozvání na snídani od miliardáře a ministra financí. Možná tak před dvaceti lety, ale dneska jsem si vědom toho, že se mi to občas stane. Sešel jsem se s politicky důležitějšími i finančně zajištěnějšími lidmi a týmu, který pozvánku psal, to nepochybně bylo známo, takže nemyslím, že počítali s tím, že se z toho posadím na zadek. Stejně tak si nemyslím, že setkání se mnou je skvělý úlovek do kampaně, i když by se zneužilo jakkoliv. Pravda, pár lidí si mě pamatuje, jenže ostatní mě neznají a prohlašovat plošně, že „mi Zandl dal za pravdu“ k ničemu nebude, protože mě plošně nikdo nezná. Nejsem Gott, Bohdalka nebo Okamura či jiná elita národa. A těch pár lidí, co si mě pamatují, k těm zase doputuje moje zpráva, že to takhle nebylo. Předpokládám, že i tohle si umí každý spočítat.

Jsme praštěná doba, když musíme přemýšlet o tom, jestli je možné sejít se s někým, s kým nesouhlasíme. Když je potřeba to obhajovat. Jsme už dost praštěná?

Nevěřím, že nejednat s Babišem k něčemu povede. Věřím tomu, že mi to nic konkrétního teď nepřinese a dost možná se to druhá strana pokusí proměnit v okamžitou výhodu. Věřím ale také tomu, že nechat otevřená dveře k jednání znamená moci jednat v době, kdy doba tak šílená nebude a kdy bude možné něco dojednat. Vím, že se mi už mnohokrát takhle zdánlivě silově neřešitelnou situaci i v pro mě nesouměřitelné pozici podařilo zvrátit. Trpělivým jednáním, vyčkáváním, otevřenými možnostmi.

Tahle racionalita mi v české politice tak chybí a tak silně teď cestou z Německa vnímám, jak ji na zdejším prostředí oceňuju.

Na závěr je třeba říct, že na páteční snídani beztak nemohu. Celofiremní porada, kterou je příliš těžké odložit či změnit. Bez výmluv. Nakonec mě to mrzí nejvíce, protože to bude vypadat buďto jako výmluva, nebo že vlastní osud kladu nad zájem společnosti. Ale je to matematika: tady chybět nebudu, chutnat nikomu nepřestane a bude jiná příležitost, zatímco kvartální plán na duben nepočká…

Tak. A teď jsem zvědav, kdo si po přečtení toho článku udělá nezlomný názor, že jsem přešel do tábora Babišových podporovatelů. Slepé dobro je stejná hrůza, jako slepé zlo, věřte mi.

Robotická umělá inteligence na CeBITu 2017

Na CeBITu vystavujeme hned vedle japonského robotického pavilonu. Je to poněkud deprimující, protože sice je nedaleko Jablotron a s Turrisem tu tedy děláme alespoň určitou českou dvojku, jenže proti robotům všeho typu je to přeci jen trochu chabé. Vypadá to, jako bychom za světem měli obrovské zpoždění. Máme?

Pokračujte ve čtení článku…

Lekce ze stereotypů

Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci.
Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?
Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů.
Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit.
Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel.
Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí.
„Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá vágus. „A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.“
Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis.
Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.

Přidej prosím Pane k mnoha zázrakům, jichž jsme byl dnes přítomen, také to, že se můj vlak protne s tím ICEčkem, které mě z Berlína má dopravit do Hannoveru. Myslím protne časově, ne fyzicky, víš jak. A děkuji za lekci o klišé.

Poezie majoritní tvorby

Do autobusu nastupuje paní v letech a já si povzdechnu, že ji zase pustím sednout jen já. Jenže se mnou se vymrštil nějaký mladík a paní si sedá na jeho místo. Rozjímám o tom, že ta mladá generace není úplně tak zkažená a dávám se s tím sympatickým mladíkem do řeči. Ukázalo se, že je to nějakej cizáckej čurák z Ukrajiny… #poeziemajoritnivolby

S Turrisem na CeBit

Balím se na CeBIT. Naposledy jsem na něm byl ještě někdy v Mobil serveru, tak kolem roku 2003 řekl bych. A poprvé v životě tam budu vystavovat. Naše routery Turris se vmáčkly mezi stánek Telefonica, ZTE a japonský robotický pavilon v hale 12. Jsem zvědav, co všechno se změnilo. Jo tohle třeba: já jedu vlakem. Z Prahy do Hannoveru s přestupem v Berlíně za šest a půl hodiny, to je dost dobrý. Nic, jdu si prostudovat témata, o kterých nesmím mluvit a země, do kterých se router nesmí prodávat, ale počítejte s tím, že budu příštích pár dní s cebitem otravovat…

Jak si uspořádat den, práci, život a kalendář?

Tohle bývá časté téma okultní manažerské literatury. Pracuj jako Jobs, mysli jako Edison, buď kreativní jako Musk, vynalézavý jako Tesla a inspirativní jako Micheal Angello. Dovolte mi osobní přesvědčení: pro to, abyste dokázali veliké věci, nepotřebujete být pronikavě geniální, ale musíte mít sebeorganizaci, tedy to, co se označuje jako “tah na branku”. Ve skutečnosti je to ale schopnost vzpomenout si na jednoduché úkoly, které musíte udělat a ty pak udělat ve správném pořadí. A i když nechcete být miliardářem a změnit svět, tahle schopnost se hodí. Takže se u ní na chvíli zastavím, protože mě zajímá, jak to dělají jiní.

Pokračujte ve čtení článku…