Heretická odpověď den před koncem světa

Patrick Zandl · 20. prosinec 2012

Jednoho dne se jeden chytrý člověk sám sebe zeptal, co že se stane s dušemi těch, které milujeme, ale kteří jsou zatracení před tváří Boží, neboť nedošli jeho milosrdenství. Má-li být ráj místem, kde dosáhneme odměny a všech radostí, k čemu bude matce veškerá radost ráje, když se zde nesetká se svým hříšným synem? Chápal, že novozákonní ráj je místem odměny, místem blažení, jenže co to bude za blaženost, když se zde nesetkáme s lidmi, kteří nám jsou milí, ale kteří z nějakého důvodu ráje nedosáhli?

Tahle otázka strašila křesťanny už více jak tisíc let. Většina církevních otců (a v době, o které vedeme řeč, šlo spíše o mládežníky, než otce) tento problém taktně obcházela s tím, že Bůh učiní dobře a že v ráji blaženi budeme a bude naše odměna takto vrchovatou učiněna.

Onen chytrý člověk usoudil, že Bůh slitovný a milosrdný přeci nedopustí, abychom byli od svých blízkých v ráji odloučeni. Jenže jak se jejich přítomnost skloubí s tím, že oni ráje nedosáhli, mají projít Očistcem či přímo propadnout Peklu? Rozpor být v Ráji a nebýt na něm účasten, vyřešil šalomounsky. Ráje nehodní v něm budou, ale budou si své Peklo, svůj Očistec, nosit v sobě. Budou mít svůj Stín, který je potrestá za to, čeho se dopustili. Uvidí ráj ostatních, uvidí jej na dosah ruky a uvidí, že oni jej dosáhnout nemohou bez přičinění na milosti Boží.

Jenže byl také chytrý dost na to, aby, když vstal od sklenky hustého italského vína, při níž takto rozjímal, se rozhlédl po okolním světě. Co uviděl, odpovídalo tomu, o čem rozvažoval. Svět je vlastně takovým místem, kde si lidé v duši nosí vlastní pekla a žijí s těmi šťastnými, aniž by se jim samým dařilo štěstí dosáhnout. To, že lidské bytosti nejsou schopné, ačkoliv mají mnoho příkladů a návodů, štěstí samy dosáhnout, vzal jako úradek Boží, jako trest, jako peklo v nás samých. Jako cestu, jako výzvu. Těch málo, kterým se podaří toto překonat, považoval za očistcem prošlé. A svět kolem nás po Ježíšově nanebevstoupení prohlásil za ukončený, za místo, kde Bůh odměňuje Peklem a Rájem tím, co si v sobě nosíme. Žádné další vykoupení už neočekával, protože vykoupení v Ráji, to by bylo proti víře. To dá rozum.

Potrvá ještě několik let, než se mu podaří přemluvit papeže Lucia III., aby jej zbavil opatského úřadu. A potrvá ještě dalších třináct let od jeho smrti, než jeho učení odmítne Lateránský koncil. A další léta, než kritika jeho díla především Tomášem z Akviny (v té době ještě nikoliv svatým) dosáhne prohlášení jeho práce za herezi, aniž by na jednu ze základních otázek prostého křesťana nabídla dobrou odpověď.

Přesto se dnes, den před prohlášeným koncem světa, nelze zbavit dojmu, zda Joachim z Fiore neměl pravdu. Zda svět už neskončil a my nehodní si nenosíme peklo v sobě.

Velký Joachimův příznivce Dante Alighieri by jistě natruc Akvinskému a všem tomikům poznamenal, že pokud zítra konec světa nepřijde, bude to jen důkaz, že Joachim z Fiore měl pravdu. Byla by to lehká manipulace, ale sedla by … inu, jak prdel na hrnec.

Budiž to pro nás chvíle připomenutí. Kolik z pekla nosíme v sobě. Kolik z milosti Boží si zasloužíme. A co uděláme pro to, abychom si ji zasloužili.

Přijměte přání hezky prožitých svátků.

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook