Víte, kdy vznikly poslední skutečné primární vynálezy? Takové ty vynálezy, co změnily svůj obor a jsou základem dalšího odvětví? Řekli bychom, že vznikají každý den. Ale není to pravda. Doba primárních vynálezů skončila v šedesátých letech minulého století. V roce 1954 mikrovlná trouba a s ní užití mikrovln. V medicíně roce 1957 antikoncepční pilulka. A v roce 1958 laser. Ostatní vynálezy mají základ v době ještě starší - třeba takový tranzistor v roce 1948 a počítače jako takové jsou ještě starší. Princip LED pochází z dvacátých let, první praktické výrobky se objevily v letech šedesátých.
Tento stav je mementem, o němž se stále neumíme kvalifikovaně rozhodnout, jak k tomu došlo. Běžný občan vnímá dnešek jako dobu překotného vývoje, tryskající inovace a chvátajícího pokroku. Jenže z pohledu skutečného technologického vývoje jde o drobné inkrementální vylepšování, jež dovedlo decentralizovanou vojenskou síť ARPANET určenou ke koordinaci odpálení jaderných zbraní k internetu bojujícímu o lajky a názory na zubní pasty.
Býval to Intel, kdo se honosil Moorovým zákonem, ochrannou známkou inkrementálního vývoje, jež stvrzovala firemní nárok na to, nacpat na destičku křemíku dvojnásobek tranzistorů co dva roky. Povšimněte si, že před pár lety se jím Intel přestal ohánět, hlavně proto, že se mu nedaří jej držet. I snaha slepit dva a více procesorů na jednu křemíkovou desku přestala stačit a vlajková loď pokroku přešlapuje. Abychom byli spravedliví, tranzistorů se na destičku opravdu stále ještě vejde co dva roky více a více - jenže výsledný nárůst výkonu není zajímavý.
Co se stalo? Vyčerpala se invence nebo jsme došli na konec možností technologického vývoje? Narazil Moorův zákon inkrementálního vylepšování na své hranice?
Ze všeho nejvíce se zdá, že jsme vyčerpali možnosti cesty, po níž jsme kráčeli. Ne snad možnosti křemíku, ale lidské schopnosti něco vyvíjet a bádat, ne jen zlepšovat.
Tak za prvé, logicky přišla vlna prosazení vynalezeného. Mikrovlnné troubě trvalo čtvrt století, než se stala běžně akceptovaným výrobkem. Šlo o radikální změnu v přístupu k vaření a dodnes slouží především k ohřívání, málokdo v ní umí skutečně vařit.
Za druhé, přišla vlna postupného vytěžení vynalezeného, tedy doba oněch inkrementálních zlepšení. Do mikrovlnné trouby přišel otáčecí talíř, časovač, programátor, předpřipravené programy - to všechno ji učinilo atraktivnější pro širší trh, až se stala standardní součástí moderní kuchyně. A tím také došla na konec toho, co si umíme představit jako její další zlepšení. Inkrementální možnosti zlepšení mikrovlnné trouby jsou dnes vyčerpány. Nemáme žádný limit, který bychom museli překonávat a zákazníkovi způsoboval nepohodlí, jako byl třeba mechanický nepohodlný a poruchový ovladač nahrazený tedy následně programovatelnou elektronikou. Mikrovlnná trouba se stala komoditou.
Co by se muselo stát, aby se trh mikrovlnných trub radikálně změnil? Musela by přijít nějaká inovace, která by zákazníky chytila za srdce, jenže z dnešních technologií je těžké něco takového najít. Zkombinovat mikrovlnku s mixérem nebo ledničkou, to není žádný průlom. Představte si ale, že byste mikrovlnku mohli naprogramovat, aby jídlo skutečně vytvořila. To by bylo báječné, z menu zvolíte “hovězí vývar” a ona ho uvaří a bude dobrý. Tolik ušetřeného času! Skvělé.
Jenže součastná technologie nám neumožňuje nic takového udělat, aby to k něčemu bylo. Aby měla taková mikrovlnka zásobník potravin a nástroje na jejich zpracování, byla by veliká asi jako kuchyň sama. Přitom scifi literatura, odpradávna etalon snů o tom, jak bude vypadat domácnost budoucnosti, taková zařízení dávno zná. Jídla vyrábějí přeměnou hmoty, jak prosté. Stejně tak prosté je, že my nic takového ve skutečnosti neumíme, ačkoliv fyzikálně myslitelné to je.
Jsme v rovnovážném stavu nazvaném zamrzlá evoluce. Rovnovážný stav je dobrý, nic nevyžaduje a s trochou marketingu vytváří dojem, že jste v centru bouřlivého rozvoje. Řada civilizací z rovnovážného stavu těžila tisíciletí - Čína nebo Egypt.
Nevýhoda rovnovážného stavu je dvojí.
Za prvé neumožňuje pružně reagovat na vnější ohrožení, které nějak našlo skulinku a umí rovnováhu zničit: rovnováha nepodporuje diverzitu a diverzita je předpokladem pružné změny na vnější ohrožení.
Za druhé v ekonomice; není na rovnováhu připravena, mottem doby je spotřeba, ta roztáčí kola průmyslu, zaměstnanosti a financí. Jenže když nebude dostačovat dojem inovace, půjde dolů spotřeba a s ní finance. Doba ovšem žije na úvěr: úvěr má každý spotřebitel, každá továrna. Tentýž pákový efekt úvěru, který nás dostal nahoru, nás dostane dolů.
A tím se v kruhu dostáváme zpět. Chybí nám třetí fáze, opětovné hledání nových cest. Tedy ta fáze, kdy se znovu vrátí vědci do laboratoří a zkusí to všechno znovu a jinak. Jenže s motivací vědců má celý svět problém. Mnoho peněz “na výzkum” spotřebuje administrativa, protože bádání je stále dražší a dražší. Dobrý administrátor grantů je dneska vlastně cennější zboží, než dobrý vědec, o ty skoro zakopáváte a bez peněz nic nevyzkoumají. Jistě, je třeba bránit se proti vykukům, co slibují a nebádají, namítají obhájci systému grantů, rivbodů a dalších způsobů ohodnocení vědecké práce, jenže co má vybádat vědec, jehož většina práce se točí kolem administrativy a nutnosti v pravidelném cyklu vydat bodovaný článek či knihu? Není naopak problémem informační balast, který takový tlak produkuje? Kolik článků by dnes musel vydat Einstein, aby byl světovou kapacitou a byl by Stephen Hawking celebritou, kdyby ho nemoc nepřipoutala na vozík? Zatímco se euroamerické civilizaci nedaří najít lepší metodu financování vědy, dostihuje nás Asie, které stačí stávající metody okořeněné naprostou osobní zodpovědností vůči straně a společnosti. Jestli se i oni zadrhnou, bude to pro naši polovinu civilizace a naši generaci dobrá zpráva, ale pro lidstvo jako celek nikoliv.
Možná najdeme čtvrtou cestu. Možná najdeme další růstový obor, který nám umožní prodloužit strmý růst bohatství ve společnosti. Možná to bude umělá inteligence, ale kdo to najisto dnes ví?
A možná ne. Možná budeme muset zvážit, zda se možnosti tohoto uspořádání společných věcí nevyčerpaly.
