Když jsem se tu nedávno rozepsal o tom, kolik programátorů je třeba na vesmírný bitevní křižník, dostal jsem na to obrovské množství reakcí počínající slušným výběrem na trhu dostupných sedativ přes nadšený souhlas a otázky, co s tím. Tak vytáhnu podobně těžký kalibr - bohužel již také mnohem méně promyšlený. Nebo spíše: hodně promyšlený, ale nezrealizovaný.
Když jsem byl malý, byl jsem si vcelku jistý, že poletím na Mars. Někdy zhruba touhle dobou, spíš o pět let dříve. Dnes, o tři desetiletí později, je celkem jisté, že na Mars už nepoletím. Moje letové okno se uzavírá rychleji, než se otevírají možnosti naší kosmonautiky. Poletí-li někdo na Mars, budou to mnohem spíše moje děti. Naše děti. Pokud.
Pokud co? Pokud budou schopny plán takového rozsahu zrealizovat. Pokud budou něco více, než dělníci v montovně. A tady už se vracíme k našemu starému tématu - vzdělávání. Jedna z otázek, kterou jsem dostal, se týkala toho, jak učím své děti programovat. Nu. Nijak. Pár pokusů o skutečné programování bylo, ale minuly se účinkem. Dostupný výukový software je nebaví. Karel byl dobrý, ale rychle se vyčerpal. Baltazar a Baltík už nezaujaly vůbec. Pár pokusů na škole ukázalo, že nic lepšího není a většina výuky IT končí u psaní ve Wordu. Království za Excel a pár presentací v PowerPointu. Někdy je to samozřejmě chyba učitelů, jenže rychle zjistíte, že velký výběr nemají. Existují robotické stavebnice přímo dělané k výuce, jako jsou sady Lego Mindstorm, jenže o tom ví málokterý učitel a navíc vybavit tím třídu na úrovni je tak za dvacet kKč. Navíc je to málo.
A někde v tomhle simplexním bodě jsem si uvědomil, že tohle je něco, co nemůžeme nechat na škole. Dokonce je to ostuda, nechat to na škole. Je nás tu chytrých lidí, jak … vy víte co. Umíme řídit obrovské projekty, designovat je, programovat je, administrovat, umíme to tlačit klasicky, objektově, skrumově, agilně i chaoticky, v Javě, Ruby, Céčku, Perlu, Plusku či Pajtnu, jak se nám za chce. A to je něco, co těžko můžeme chtít po základních školách a v co těžko můžeme doufat u ministerstva školství, kterému by z toho nic za provizi nekoukalo. Pokud mají naše děti mít šanci, že za dvacet třicet let poletí na Mars nebo budou dělat cokoliv jiného smysluplného, musíme se o to postarat sami. Jiná konstelace momentálně není na dohled. A tady je moje představa, jak na to.
V prvé řadě: jde o hru. V řadě druhé, o hru s přesahem do reality. V řadě třetí o hru s přesahem do reality, která propojuje děti přes web s jejich vrstevníky i s experty. O hru, která není povinná a které se může účastnit kdokoliv, koho rodiče přihlásí nebo nějaký dospělý doporučí. Proč? Protože ten dospělý bude jeho tutor, někdo, komu se bude dítě zodpovídat. A co je cílem hry? Jak jinak, než letět na Mars.
Jak se letí na Mars? Nu, postaví se raketa, sežene se kosmodrom, vycvičí se kosmonauti a už se letí. Když se nad tím váš analytický mozek zamyslí, už se vcelku jednoduchý úkol jako "postavit raketu" rozpadá na řadu podúkolů, jako: co ji pohání, z čeho se postaví, jak komunikuje se Zemí, kolik kyslíku a Harribo medvídků musí vést sebou a jiné důležité otázky. A tady začíná to učení. Děti mají své úkoly, které jim rozdělují vedoucí týmů z řad dospělých. Vidí, na čem jako tým pracují, komunikují spolu videokonferencemi, interním komunikačním systémem, účastní se porad a představují to, na co přišli. Musí připravovat podklady, procházet a vyhledávat nejrůznější údaje, postupují ostatním výsledky své práce. Učí se o aerodynamice stejně, jako o chemických sloučeninách, vše alespoň zhruba rozvrstveno tak, aby mladší nebyli zásadně znevýhodněni před staršími.
Hra prochází od prvního náboru účastníků projektu, kteří vstupují do jednotlivých výzkumných týmů, přes první dílčí návrhy až do stadia, kdy jsou hotové plány lodi a kdy je třeba začít pracovat na letovém plánu. Vzdělat se v astronomii, vymyslet dráhu letu, ale také naprogramovat přistávací modul, navigaci či komunikaci lodi a sledovat simulaci letu. Samozřejmě v nějakém prostředí pro děti uzpůsobeném, ale s reálnými parametry a jen nutným stupněm zjednodušení.
A konec? Po roce, možná po dvou. Vyhodnocení přínosů jednotlivých týmů. Připravený projekt, vytištěný ve formě knihy pro všechny účastníky. A především: zkušenost s tím, jak vyvinout, spolupracovat a koordinovat obrovský projekt, v němž musíte od každého trochu. Kde využijete každou znalost, jaké jste byli schopni dosáhnout. Kde se naučíte znalosti získávat a kombinovat je se znalostmi ostatních. Na první pohled je to málo, ale ve skutečnosti mnoho. Velmi mnoho.
Celou hrou děti provází odborníci. Profesionálové, kteří si na to udělali čas už třeba proto, že jejich děti se účastní. Nebo proto, že je ukecáme, však jich všichni známe kolem hodně. Astronom připraví kurz o nebeské mechanice. Zkušený letecký konstruktér přiblíží teorii projektování. Sociolog udělá úvod do komunikace s neznámými etniky. Programátoři budou provádět vývojem software a dozorovat jej. Jaderný fyzik vyloží zádrhely atomových pohonů nebo nebezpeční explozí na Slunci pro cestování vesmírem. Nic praktického, co by pomohlo zlepšit prospěch ve škole, ale zato něco, co pomůže dětem ujasnit si, co je zajímá a zda setkání s expertem na dannou věc jim nepomůže o obor najít zájem. Najít se.
Už jsem říkal, že pro hru se používají nejmodernější internetové technologie. Videokonference, webové služby, simulační rozhraní v prohlížeči, ovšem i mobil. Ale zároveň je to doplněno o korespondenci, poštou zasílané formuláře i SMS. A taky osobní setkání: návštěva na hvězdárně, v ocelárně, elektrárně, prostě všude tam, kde na člověka může dýchnout něco z praxe. Jde o to, naučit děti komunikovat všemi kanály, nevylučovat je ze hry jen proto, že jim něco nevyhovuje a také pro to, naučit je, pro který typ komunikace je která technologie nejlepší. Zorientovat se.
Z popisu asi všichni jasně cítíme, že to nebude ani levná věc, ani organizačně jednoduchá. Nelevná je kupodivu menší problém - těch pár stovek tisíc na poslepování a nakreslení mashupu, který udělá dětem radost, se vždycky najde. To bych si troufnul. Ostatně soudím, že by si rodiče hru pro své děti zaplatili v řádu tisícikorun ročně, i fond pro chudší talentované by tu mohl vzniknout.
Horší je ta organizační věc. Není to malé rozsahem a co je zádrhel, chce to někoho, kdo rozumí tomu, jak a co děti kterého věku lze učit. Začít do nich hustit integrály asi nemá smysl, dobře zjednodušit to, je základ celé hry. A to je něco, kam si netroufám.
Tady někde představa končí. Myšlenka hry, která možná pár desítek nebo stovek dětí postrčí od toho, dělat autolakýrníky k tomu, nová auta na vodíkový pohon konstruovat. Jak ale sami uznáte, tohle je něco, co ministerstvo školství nikdy neuskuteční.
Jediná šance je, že si pomůžeme sami.
Jenže myšlenku už nosím v hlavě … nu, dva tři roky. A stále nic. Málo času, málo sebemotivace. Takže ji vykopnu dál. Třeba nás to všechny někam posune a najde se motor, spínač. Nebo nic. Je to lepší, než zapomenout. A tak to prosím i berte.
