Zpět z Číny

Patrick Zandl · 31. říjen 2008

Tak jsme včera dorazili z cest, dneska se pokusím odjetlagovat, případně dorazit do Streamu vyřídit pár věcí, které ku vyřízení jsou.

Z celé cesty (hm, 22 hodin cestování) stojí za zmínku především to, že jediné zpoždění letadla ze všech cca šesti letů se podařilo ČSA mezi Paříží a Prahou. Tamtéž se podařilo potratit nám zavazadla, takže kufr s dárky dorazí snad dnes, prý ještě dopoledne. Tož uvidíme.

Když jsem nastupoval do letadla a bral si místo China Daily / Financial Times český Volksbeobachter a Junge Stau Heute, padla na mne tíseň. Místo finanční krize se na titulních stránkách řešilo, že nějaký hoteliér se omlouvá za zastřelení syna kolotočáře, což je smutný ne jen kvůli mrtvému, ale taky kvůli tomu, že tahle elita národa jsou ti, kdo se kamarádí s předsedou ČSSD a tak se ještě píše o tom, kdo komu kam poslal jakou malou domů.

Vzpomněl jsem si na podobnou zprávu na čtvrté straně China Daily z minulého týdne. Místostarosta Pekingu inkasoval úplatek asi 1 milion dolarů. Za co, to nepsali. Dostal dva roky vězení a po nich bude popraven. Zajímavá a inspirativní kombinace, ovšem kvůli záporné demografickému přírůstku (tak se dneska říká poklesu) si nemůžeme nic takového dovolit.

Pak jsme vylezli v deštivé Praze, zjistili jsme ty potracená zavazadla a šli na autobus. Dvěma zmateným turistům jsme vysvětlili, jak se dostanou, kam potřebují, protože Terminál 2 v Praze nesluje zrovna informativní přehledností, mapičku Prahy s trasami MHD si tam vzít nikde nemůžete a pochopit, co kam jede, není zrovna easy. To jsme osvědčili tím, že nám dvakrát ujela 119, která prostě přijela k jinému nástupišti a rychle ujela bez lidí, i když na takovém tom krásném panelu svítila, že má jet na MHD. Díky tomu byl autobus narvaný ještě více, než v Pekingu ve špičce, akorát v něm neměli LCD s reklamama.

Jestli nám něco pražské letiště připomínalo, pak nějakou čínskou provinční díru. I takový Xi-an, město v Evropě neznalcům Číny asi prakticky neznámé, měl letiště pro turisty líp organizované a vybavené. A stejně, jako v Praze, i tam chcípl pes: restaurace na letišti prázdné, lidí pomálu.

Čína byla pro nás s Petrem myslím dobrá lekce. V tom, že až si zase budeme myslet, jaký jsme pupek světa a divit se, proč názory české politické prominence nikoho nezajímají, bude dobré si vzpomenout na ta měřítka. Na to, že Česko má tolik obyvatel, jako Shenzhen nebo Xi-an s přilehlými vesničkami. Na to, že v Xi-anu je trojnásobek značkových prodejen Luise Vuittona (a že padělky už se tam také vysloveně nepovalují na každé tržnici), jak v Praze. Na to, že tak, jako číňan neví, kdo je Klaus, je ekvivalentní k tomu, že já nevím, kdo je starosta Guangzhou. Na to, že čínská debata o novelizaci zákoníku práce je pro cenu výrobků na pultech českých obchodů důležitější, než to, co schválí jakákoliv místní vláda. Na to, že pekingské metro je čistší, než to přažské a nikoliv nutně vždy narvanější. A také na to, že v desetimilionovém Česku se prodá stejné množství řady dražších výrobků, jako v miliardové Číně.

Budu pamatovat na to, co máme společné: například na podobný přístup k výkladu zákonů, které sice platí, ale fakticky se neuplatňují. Na to, co nás rozděluje: rozhodnutí postavit ke zdi všechny, kdo jsou proti zavedenému řádu.

Na to, jak jsme si v něčem tak podobní a v něčem tak naprosto rozdílní, že to nejlépe vystihuje to nejvíce viditelné. Jídlo. My si krájíme z velkého kusu nožem a vidličkou, číňani jedí přednakrájená sousta hůlkami. Nelze najít odlišnější způsob, jak se najíst, ale výsledek zůstává stejný.

Jestli budete mít příležitost, udělejte si do Číny cestu. Opravdu to stojí za to. A jestli mně zbude chvíle času, ještě se k dojmům vrátím ve fotografiích.

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook