I český internet měl své blogové války, blogwary, tedy velmi emotivní přestřelky vedené prostřednictvím příspěvků a komentářů na blozích. Jedna z nejdrsnějších “*blogwars* a s překvapivě dlouhodobými důsledky se strhla v červenci 2004. Jejím základem bylo vystoupení Denisy Kere na vídeňské konferenci BlogTalk. Denisa Kera byla jednou z formujících sil Studia nových médií (Stunome) na FF UK a ačkoliv nepatřila mezi *hardcore* jádro českých blogerů, patřila mezi lidi, kteří české blogosféře věnovali značnou pozornost posílenou akademickým, výzkumným zájmem. A právě ono *výzkumničení* se stalo trnem v oku.
Ostře se o vystoupení Denisy Kere na BlogTalku otřel Filip Rožánek, v té době měl ještě daleko do vyzrálého šéfa online zpravodajství Českého rozhlasu. "Světe, zboř se, jsou lidé, kteří se v takových pseudoanalýzách vyžívají, ba dokonce jezdí o české ”blogosféře” (synonymum pro Svobodné bloggery, Bloggery sedmého dne a Blogenjugend) přednášet do ciziny," soptil ve svém příspěvku a usoudil, že zkoumat blogy je totéž, jako zkoumat omítku, tedy na nic.
Tím (a článkem Denisy na Lupě o BlogTalku) se rozhořel "boj o Denisu Kerou", tedy o to, zda má smysl jakýmkoliv způsobem blogy zkoumat. Zatímco Filip Rožánek spolu s Martinem Malým (a postupně i dalšími) se k jakémukoliv výzkumu blogů vyjadřovali velmi ostentativně a negativně, Denisa Kera jim nebyla schopna oponovat v jazyce, kterému by blogerská komunita rozuměla, pohybovala se v úrovni jazyka akademické sociologie a kulturní antropologie, s čímž nemohla uspět, natož být pochopena.
Nakonec napsala velmi emotivní odpověď k (také velmi emotivní) kritice na svůj blog a své blogování ukončila:
"Podívala jsem se na svůj blog a blogy svých přátel a zjistila, že se přede mnou odehrává přesně to, co jsem v textu popsala, totiž, že častým důvodem ukončení blogů jsou prostě "flame wars". V jednom momentě prostě cítíte, že si už s určitou skupinou lidí nemáte, co říct, a že vás ty hádky unavují, a tak odejdete."
Konec blogu Semestr2003 (výukového blogu Denisy Kere o nových médiích na FF UK) ale není konec "sporu o Denisu". Emoce průběžně oscilují s vracejícím se tématem, co je vlastně weblog a zda existuje něco jako blogerská komunita. Některé blogery vášně strhly k tomu, že se hlasitě vzdávali svého "bloggerství" a mazali jakoukoliv zmínku "blog" ze svého blogu, například Petr Stáníček (Pixi) nebo Martin Malý - to proto, aby nebyli řazeni do "nějaké komunity bloggerů, jíž se necítí být součástí". Proces Deblogizace ale neměl dlouhého trvání, šlo spíše o demonstrativní vyjádření toho, že s těmi ostatními dotyčný nemá nic společného, leda by se rozhodl momentálně jinak, z jejich webů to ale nic jiného, než opět blog, neudělalo.
Nakonec lze souhlasit se shrnutím Jiřího Bureše: "Na těchto přestřelkách mě nejvíc fascinuje, že nejvíc se hádají lidé, kteří jsou si vlastně nejvíc blízcí."
Denisa Kera se z blogování skutečně stahuje úplně a věnuje se jiným formám nových médií. V roce 2008 odchází jako hostující profesor na univerzitu do Singapuru, což se nakonec projeví jako málo doceněná ztráta. Denisa Kera totiž do té doby zvládala propojovat nejenom osobnosti, ale i toky informací mezi akademickým světem a českou blogosférou, vytrhovala ji z jejího zahledění vlastními (a většinou) nepodstatnými problémy, z izolovanosti (viz rozhovor s DK a moje poznámky k tomu) a vnášela témata málo očekávaná, inspirující a často závažná. Do určité míry tuto roli v roce 2008 převzal Josef Šlerka, šéf Studia nových médií na FF UK, jinou žánrovou orientaci Denisy Kere ale ani on nenahradil.
Dalším projevem sporu o Denisu je vymizení "blogologie" z okruhu zájmu většiny blogerů. Málokomu se chtělo podstupovat riziko označní za pavědátora, který se zabývá takovými nesmysly, jako je průzkum toho, jak se blogy chovají či jak fungují. Například nepokračoval BlogCenzus Jiřího Bureše, alespoň statistický průzkum českých weblogů té doby. U jeho autora, jako by se spojila nechuť být spojován a vtahován do blogwaru s únavou z tvorby průzkumu.
Na teoretické otázky související s blogy zbylo jen málo prostoru a proto také české blogery už minula i diskuse o zodpovědnosti blogů - v té době byly již významné české blogy z ranného období na ústupu, v útlumu. Namísto blogerské etiky tak vzniká blogerský kodex, který postulují "komerční" blogovací systémy rozvíjející se od roku 2007 kolem zpravodajských serverů a namísto konsensu jde o diktát redakcí. Blogerská etika Tima O'Reillyho je tak přeložena na vcelku neznámém weblogu Sheby.
Nakonec se sice zdá, že z krátkodobého pohledu absence morálního diskursu na téma zodpovědnosti není problém. Ostatně, do jisté, byť omezené míry proběhla na pár blozích jako ozvěna zahraničních ptaní po základu blogerské etiky a vyhranění vůči komerci (bude v další kapitole). Na toto téma nabízí české prostředí závažnější pochybnosti, než etiku blogerů. Jenže je to příznačné pro krizi, která na českou společnost čeká a jíž, jak víme, se blogy snadno stávají preludiem.
Souhrnně se dá říci, že pokud český romantismus poznamenal spor o Rukopisy, éru českých blogů zase poznamenal spor o Denisu, v tomto druhém případě ovšem ke škodě všech.
Zatímco ostatní české blogwars točící se zpravidla kolem osoby Radka Hulána byly jen bouří ve skleniče emocí, "spor o Denisu Kerou" znamenal reálné a viditelné ochuzení místního prostředí.
