Je tomu právě osm set let, kdy notář Jindřich z Piaris vyhotovil listinu, ke které Fridrich II., vyvolený císař římanů a král Sicilie, připojil zlatou pečeť. 26. září 1212 v Basileji (tehdy ještě říšském městě) sice císařský písař vydal více listin, jen tahle jedna (respektive trojice provázaných listin) se stala symbolem české státnosti. A to ještě ke všemu spíše o dalších 700 let později, než ve své době. Fridrich totiž Přemyslovi potvrzoval něco, co už tento měl.
Královský titul získal Přemysl již v roce 1198 od Filipa Švábského a o něco později též od jeho konkurenta Oty Brunšvickému, protože čert aby věděl, kdo zvítězí a platí samozřejmě jen listina vítěze. Filipa zavraždili, Oto se zahleděl příliš vysoko a papež nakonec svého chráněnce opustil, vždyť mu rozebíral jeho vlastní "práva". Papež tedy podpořil čerstvě dospělého Fridricha II., jehož otcem byl Jindřich VI., ten císař, jemuž říšská nobilita přísahal, že jeho syn bude vládnout Říši. Sliby, chyby - nyní ale bylo možné tento slib připomenout a situaci napravit.
Inu, situace v Říši byla složitá a i proto se mohla listinná titulatura Fridricha ve Zlaté bule onoho zářiového dne opřít spíše o kralování nad obojí Sicilií. Zvoleným císařem totiž nebyl, pouze "vyvoleným", tedy budoucím. Pokud vyhraje nad Otou. V tuhle chvíli měl k vítězství zatím jen dobře našlápnuto. V létě roku 1212 jeho důležitý spojenec Heřman Durynský, zle tísněný a s popleněnou zemí, jen zázrakem nekapituloval před Ottovou armádou vedenou nejskvělejším vojevůdcem Říše Jindřichem z Kalden. Ottovo vojsko se rozprchlo, když se prosákla zpráva, že jeho mladá žena Beatrix zemřela. Proč to bylo tak důležité? I to je dlouhá historie, která spojuje Otu s Filipem Švábským (jehož to byla nejstarší dcera a kvůli níž byl mimochodem Filip zavražděn).
Ponechme říšské starosti Říši. Doba byla dynamická a těžké je představit ji v dostatečné hloubce na pár řádcích. Pro nás je podstatné to, že Přemysl I. se zorientoval dokonal a vždy dobře vsázel na toho, kdo měl šanci. Jak uváděli místní kronikáři (vždy ti z opačného tábora), jednal "zchytrale", jenže cožpak to bylo možné vyčítat někomu, koho týž kronikář zval "přední oporou Říše"?
Ještě počátkem prosince roku 1212 bude Fridrich v Mohuči korunován králem a o dalších osm let později císařem. Co na tom, že listina udělená Přemyslovi má jen zlatou pečeť sicilského krále, neboť říšská pečetidla Fridrich v té době neměl. Platí, protože po další téměř půlstoletí bude Fridrich pánem nad Říší.
A to je na tom zajímavé. Fridrich rozdával něco, co už Přemysl držel. Nikoliv od předchozích pretendentů o říšský trůn, ale ještě z doby Vratislava II., prvního českého krále. Ten byl totiž roku 1085 korunován králem českým (a mimochodem i polským, o čemž dodnes vedou historici spory, co to obnášelo) - a ačkoliv jsme se v hodinách dějepisu učili, že šlo o osobní vyznamenání a nikoliv dědičný titul, opak je pravdou. Doba neznala "nedědičný" královský titul. Důvod, proč po Vratislavovi další král řadu let nepanoval, byl prostý: vzpoura českých předáků proti reorganizaci země v království, jež měla omezit i jejich moc a vliv na dosazování panovníka a zemskou politiku. Když se proti králi Vratislavovi vzbouřil i jeho vlastní syn Břetislav, byl král donucen se titulu krále zřeknout a o rok později zemřel jako pouhý "kníže český". Z jeho potomků se českým králem stal až jeho vnuk Vladislav II. aby i po něm díky svárům v Čechách zapadla královská hodnost v zapomnění.
Přemysl (zvaný též Otakar) I. se tedy nezapomínal psát jako třetí král český, aby zdůraznil, že je, na co navazovat.
Opusťme Přemysla. Zlatá bula Sicilská nebyla až do Palackého považována za nijak zásadní dokument. Stvrzovala, co panovník již měl, upravovala, co bylo upraveno. Kromě Karla IV. se na ni neodvolával žádný z následujících panovníků, pro české národní obrození měla ale své výhody: snadno zapamatovatelný rok, representativní vzhled a fakt, že se kompletně dochovala, což se o předchozích "udíleních titulu krále" říct nedalo. Stala se tedy viditelným předělem v naší historii, na který se dalo sáhnout a jehož i vnější provedení - krásnou pečeť, slavnostní jazyk a úhledné písmo - bylo možno obdivovat. Ve skutečnosti, v té době, čekaly Čechy jiné předěly. Jak dopadne rozvod Přemysla s Adlétou, spolu s ním udělení Čech v léno nejstaršímu synovi Vratislavovi Otou Brunšvickým jako trest za zběhnutí do Fridrichova tábora (bude taktně zapomenuto, stejně jako syn Vratislav) - to například.
Historiky na Zlaté bule bude vzrušovat jiná věc. Ono "Mocran et Mocran", tedy něco, co Fridrich v listinách svěřuje bratru Přemysla, Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Co to vlastně Vladislavovi Fridrich svěřil? Moravští historici ve spojení Mocran et Mocran uvidí překlep znamenající obojí Moravu (olomoucko i brněnsko-znojemsko) - čímž by ji Fridrich vyňal z pravomoci českého krále. Historici čeští magdeburský Mockern s drobnou připomínkou, že pisatel listiny o větu dříve Moravu napsal správně, takže proč by se hned dvakrát spletl. Ať již to bylo s Mocran et Mocran jakkoliv, markraběcí morava se samostatným státem nestala a navždy zůstala pevnou součástí českého státu.
A nebyl by to můj exkurs do dávné historie, abych se nezastavil tam, kde je mi milo.
Když v červnu 1197 zemřel kníže Jindřich Břetislav (který byl zároveň biskupem pražským), zvolili zemští předáci knížetem Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha, opomínajíce skutečnost, že Přemysl byl jimi před pár lety právoplatně zvolen knížetem, ovšem podlehl právě Jindřichovi Břetislavovi, když šlechla rychle pochopila, že Přemysl je pruďas, který ji bude držet hezky z krátka.
Přemysl, světe div se, situaci chápal jako dočasnou a sebe jako právoplatného knížete, který si musí své knížectví ovšem vybojovat. Do země vtáhl s vojskem dvakrát, v prosinci roku 1197 pak on a jeho věrní "táhli ku Praze ozbrojeni, připraveni jsouce buď zemříti, buď zjednati sobě chleba a pánu svému Přemyslovi knížetství,“ jak píše o pár let později Jarloch.
Vladislav Jindřich sebral vojsko a vytáhl do pole. Dva zkušení vojevůdci, ovšem síla byla na straně Vladislava. A pak se stalo něco, co nečekal vůbec nikdo. 6. prosince 1197 Vladislav Jindřich pozval Přemysla na schůzku, kde se s ním dohodl na předání knížecí vlády výměnou za to, že se Přemysl nebude mstít těm, kdo se proti němu postavili a také výměnou za markrabství moravské. Přemysl souhlasil a následovalo dalších téměř třicet let harmonické vlády dvou bratří, které byly ku prospěchu vší země.
A tady někde začíná kniha, do jejíhož psaní jsem se dal. Tady, na polích před Prahou, jejichž jméno nám historie nedochovala. Začíná neuvěřitelně šlechetnou a nakonec výhodnou dohodou, která předznamenala vzestup českých zemí. Začíná smírem, který nahradil dosavadní bratrovražedné války. Kniha Kancléř Páně sleduje cestu původně nevýznameného mnicha Kristiána ze Skály na post kancléře krále Přemysla. Sleduje formování českého státu, jeho zahraniční i domácí politiku a především cestu ke slavné korunovaci, to vše pohledem do zákulisí, v nichž nechybí intriky, boje i nějaká ta vražda.
Zůstaňte naladěni na přemyslovské vlně :)
A běžte se na Zlatou bulu podívat osobně!
