Spolu se zveřejněním informací, že David Stádník nebyl nominován do Rady ČTÚ a že tedy dost možná se jeho dny na postu šéfa ČTÚ blíží ke konci, se u nás mírně přetřásla i míra a také smysl regulace telekomunikačního prostředí.
Dnešní politická rétorika stírá jeden fakt, který je neoddiskutovatelný. Regulace prakticky vždy znamená zachování pozice silných hráčů v odvětví, těch hráčů, kteří přišli první. Regulace se totiž zpravidla přizpůsobuje jim. Velké hráče to spolu s obrovskými náklady na vstup do odvětví účinně chrání před změnou situace na trhu, koncovým uživatelům to ale výhled na změnu bere.
Nemluvím teď o kauzách, které srdceryvně prožívají operátoři, jako je povinná přenositelnost telefonních čísel. To jsou podružnosti, druhotné a vcelku levné, důkazem toho budiž, že žádný operátor nepřestal podnikat jen proto, že musel zavést přenositelnost čísel. Podstatou regulace jakožto balzamizace současného stavu je vždy legislativní úprava přístupu k zdrojům podstatným pro podnikání, v případě telekomunikací k tak virtuálním statkům, jako jsou telekomunikační licence, zejména pak licence pro radiové spektrum.
Dnes bereme za prokázané, že jedinou možností, jak může někdo využívat frekvenční spektrum, je přidělení licence na toto spektrum, spojené většinou s platbou tučného poplatku a nějakou soutěží o toto spektrum. Kupodivu to není jediná možnost.
Vezměme si například situaci na scéně radiového vysílání, počátek 20. století v USA. Licence se nepřidělovaly, každý mohl začít vysílat kdy chtěl a jak chtěl. Počet stanic prudce rostl, spolu s nimi i výběr žánrů a názorových proudů.
Postupem času se ukázalo, že nově příchozí mohou rušit již existující radiostanice. Existovala řada cest, jak z toho ven, jenže již existující radiostanice tlačili na nejvíce byrokratickou cestu, tedy na úřednické udělování licencí.Kupodivu to nebylo rozhodnutí politiků, ti se totiž pouze radiostanic zeptaly, jak by měli situaci řešit a radiostanice navrhly regulaci pomocí výběru poplatků za radiové spektrum a soutěže o něj. Kongres byl pro a regulace byla na světě. Dlužno říci, že platila pouze pro nově příchozí, existující radiostanice už zaplatily jen malý registrační poplatek a spektrum jim zůstalo, co mělo (až na lokální úpravy).
Regulace zde nepochybně vedla ke složitění vstupu nových hráčů do odvětví, ačkoliv byla vydávána za ochranu koncového uživatele, jemuž měla zaručit nerušený příjem jeho oblibeného rádia. V dlouhodobém horizontu ale vedla k úpadku žánrové nabídky radiostanic a později musely být provedeny korekce tohoto systému, díky nimž například v USA můžete vysílat na FM vlnách výkonem 100 mW nebo můžete vytvářet dočasné radiostanice pro nejrůznější akce (třeba veletrhy, shromáždění atd) s lokální působností. Rozmach pirátského rádia v USA v průběhu devadesátých let byl dalším dokladem toho, že regulace nepůsobila protržně a problém se minimalizoval nikoliv další regulací, ale až příchodem internetu, který jako nosič rádií neměl problémy s frekvencemi.
Úspěchy sítí se sdíleným přístupem k frekvencím, jako je WiFi, dokazují, že regulace může být na škodu a že není dobré podlehnout tlaku společností, působících v odvětví, které logicky hájí vlastní zájmy. Problém je ale také v tom, že tlak těchto firem nemá většinou adekvátní protitlak, protože sami politici problému nerozumí a rozhodují se na základě tlaků a veřejnost neví, kam svoje názory směřovat, takže na korekci tlaků rezignuje.
Díky tomu dochází k neuvěřitelným excesům – za USA vzpomenu třeba spor Hushaphone versus AT&T, to pokud byste neměli dojem, že i v svobodomyslné americe dokážou vymyslet debilní regulaci.
