Závěrečná zpráva z boje o umístění syna do školy

Aby byl report z boje o synovo umístění na základní školu úplný, dám sem (snad) závěr.

Nejdříve povinný úvod, protože se ukazuje, že se na tom lidi zasekávají nesmírně a je to velmi emotivní. Necpeme Vojtu na soukromou školu, protože bychom chtěli zhodnotit jeho gigantický talent a bez nobelistů v učitelském sboru to nejde nebo proto, že bychom nechtěli, aby se potkával se zdravotně, sociálně či intelektuálně nevhodnými spolužáky. Důvod je mnohem prostší. Protože ho známe, tak víme, že potřebuje být ve třídě, kde na něj budou mít čas. Ve spádové státní škole bude přes třicet dětí ve třídě a tam se se svýma věčnýma dobře míněnýma dotazama rychle propadne do pekla. V počtu třiceti dětí na učitelku prostě není na individuální dotazy čas. Při takové vyučovací hodině má učitelka na dítě přesně minutu a půl. Kdyby tomu bylo jinak … ale není.

Pondělní přijímačky se nakonec vysvětlily, ale přesto konstatuju brutální rozdíly mezi přístupem i u soukromých škol. Dvě školy v Praze, jsou kousek od sebe. Na jednu se hlásí 120, na druhou 150 dětí, berou každá patnáct. V jedné škole vyřídili dítě za pár minut. Bylo mi to divné a byl jsem z toho trochu rozmrzelý, však jsem to tu ventiloval. Jenže se ukázalo, že to bylo vcelku prozíravé, protože už s podáním přihlášek věděli, že se hlásí děti, které na škole mají sourozence a ty se přednostně berou. Takže z patnácti míst devět padlo na sourozence a o zbývajících šest míst se mělo prát 140 dětí. Někdo moudře usoudil, že na to velkých testů netřeba a bude se losovat. Odtud ten příběh chápu.

Druhá škola přeci jen udělala půlhodinové testy. Děti dostaly kartičku, na kartičku dostávaly razítka za každou „štaci“, kterou prošly. Byla to spíš hra, než test, však se také testovala „školní zralost“. Na závěr toho dostaly taštičku s pár milýma drobnostma (třeba lego autíčko), které dětem udělaly radost a z pohledu rodičů podstatně lepší přístup. Nicméně ve výsledku situace podobná (nakonec by nás asi při troše tlaku/štěstí vzali).

Třetí škola je ve vedlejší vesnici a pozdávala se nám nejlépe. Shodou divů a zázraků dostala na poslední chvíli akreditaci, s tím i nárok na státní příspěvek (byť v prvním roce ne v plné výši). Z testování dětí udělali „seznámení“, kdy si vzali děti na tři hodiny a vypakovali rodiče pryč. Děti si hrály, měly tam ovoce, občerstvení, po třech hodinách jsme Vojtu nemohli dostat domů (ale jo, nakonec pizza funguje). V následujícím pohovoru se vyjasnilo, že Vojtu vezmou a tím snad letošní „Operace Základka“ končí.

Všechno má své. Poslední škola ještě nefunguje, není to promazané soukolí vyfutrované zkušenostmi, otevírají první třídu. Dělají ji dvě učitelky, které si řekly, že se na státní vracet nechtějí a už vůbec na ni nechtějí dávat své děti. Což mi připadá s naším vzdělávacím záměrem zcela kompatibilní a naopak mi nepřijde, že naše děti by byly bezproblémová kolečka promazaného soukolí tuzemského školství, spíše nápadně připomínají písek.

Za poslední měsíc, co o Operaci Základka píšu, mě kontaktovalo neuvěřitelné množství lidí. I na zápisu mě několik rodičů zdravilo a ukázalo se, že „četli“. Překvapuje mě to, řekl bych podle toho, jak malá je politická i veřejná diskuse o školství, že to téma je plonkové, nezajímavé. Zřejmě to lidi trápí hodně.

Ministerstvo situaci se soukromýma základkama vyřešilo rafinovaně. Přestalo vydávat akreditace, respektive jejich vydávání brzdí ze všech sil. Důvody? Momentálně to dělá problémy nastavenému systému, který se ukazuje být nefunkční. A musel by se změnit. Což úředníci tuší, že politicky průchozí nebude a bude s tím jen oser. Současná koncepce školství se předpokládá, že všichni se mají v rámci variability možností (typu dát tělák odpoledne nebo dopoledne) stejně. Jenže rodičům se ten přístup zajídá, protože naráží na další praktické limity systému jako jsou silné ročníky (o kterých asi nikdo netušil, protože matriky narození plus šest let, to už je velká plánovací věda).

Jak se to řeší ve vnitrozemí? I v Brandýse vznikla „škola“, o níž se informace „nedají dohledat“. Funguje jednoduše a i bez akreditace a na doporučení známých. Přihlásíte své dítě do domácího vzdělávání (tím ho myslím musíte registrovat na nějakou českou základku, kam ale chodí jen tu a tam na nějaké testy). No a do takové „černé školy“ to dítě posíláte každý den. Tam ho učí tety, za to se samozřejmě platí. Oficiálně je to dětský klubík nebo tak něco, u některých případů jsem narazil na to, že oficiálně „to“ ani neexistuje a pár korun tam prostě necháváte komplet načerno, protože přiznávat to přinese jen problémy všem.

Když žábu vaříte dlouho, nenechá se uvařit. Vyskočí. Quod erat demonstrandum, řekl by latiník v mojí duši.

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

4 komentáře

  • Díky moc za sérii příspěvků o škole, doplním stručně vlastní příběh. Osobně jsem celou situaci se synem podcenil a měl vlastně jen neuvěřitelné štěstí. Nastoupil do místní státní školy (město, cca 3 tisíce obyvatel), příjemná paní učitelka (cca 45 let) se nebála nových metod a dokonce vcelku brzy poznala, že je dítě trochu nadané (ne nijak výrazně, jen mu jde o dost lépe počítat). Sama nás kontaktovala, nechala nás dítě otestovat v psychologicko-pedagogické poradně, kde nám také doporučili mnoho dalších věcí, na co se zaměřit. Na matematiku má individuální program a dostává různou práci navíc (ve spolupráci s námi jako rodiči). A paní učitelka, která má ve třídě dalších 26 dětí, kvůli tomu musí dělat speciální přípravy, posílat zpětné reporty do poradny, atd. Dokonce sama aktivně hledala další možnosti (na matematiku by chodil třeba o třídu výše, atd), a to i přes různé komplikace, které přinášel státní moloch. Bohužel je podobný případ asi velmi ojedinělý a dodnes nevím, jak paní učitelce vlastně pořádně poděkovat (nevím, jestli by se nad „obálkou“ neurazila, ale asi to na konci roku zkusím). Ale nějak takto bych si to asi představoval, bohužel je to ale hodně o lidech (stejně jako ve všech dalších oborech).

  • Do podobne – nove alternativni skoly zalozene nadsenci jsme dali naseho kluka minule zari. Do ted litujeme.

  • Vůbec se nedivím, že toto téma lidi zajímá – mělo by zajímat každého, kdo přemýšlí a má děti (téměř) školou povinné. Naše duplikáty také připomínají písek v soukolí (a my při svém věku a mozkové kapacitě si také nebereme servítky a okolí občas nechápe). Škol jsme obešli hned několik a nestačili se divit: soukromá jede na profit a výsledky, ergo zazobané rodiče a bystré děti, další (státní) se zřejmě přesunula strojem času ze 70tých let, jiná připomíná svou „moderní“ výukou spíše koncentrák, jinde jsou usměvavé děti a nic není problém… nakonec jsme skončili u školy, kterou charakterizovala přesně jedna z učitelek, když popisovala ředitele: „velmi náročný a velmi lidský“. Řekl bych, že to je přesně ono – děti mají docela dost práce, kterou musí odvést, zároveň mají učitelé velké pochopení pro to, jaké jsou různorodé a nezabíjí jejich osobnosti. Hodně se starají, když něco neklape a my si s nimi rádi popovídáme, je to pracné, ale s výsledky. Sousedé okolo si plácali do čela, proč dáváme děti do vedlejší vesnice, a rok nato už se objevili na setkání prvňáčků taky 😀
    Takže za mě: chválit a hanět, a podporovat ty dobré!!!