České školství je dobrý příklad místní schopnosti budovat paralelní struktury

Můj minulý příspěvek o českém školství vzbudil nebývalý ohlas a vlnu reakcí všeho druhu. Původně jsem navíc chtěl psát o něčem mírně jiném. Totiž, že mě fascinuje česká schopnost okamžitě začít budovat paralelní struktury a vypořádat se s problémem mimo hlavní dějovou linku. Dědictví komunismu? Spíš nejenom toho.

Moje nejstarší děti připluly do škol v době populačně slabého ročníku, takže je z největších problémů vytáhlo to, že dorazily do vícetřídky, kde si spokojeně dělaly úkoly vyššího ročníku a to jim pomohlo překlenout nudu, kdy jejich vrstevníci slabikovali, zatímco holky plynule četly. Jednou jsem se zájmem koukal na graf na třídní nástěnce, v němž děti dostávaly tečky za čtení. Holky jich měly asi tak trojnásobek, než ostatní děti. A protože vím, že jsou to čtenářky, spokojeně jsem konstatoval, že se ve třídě hodně čte, než mi nejstarší dcera vysvětlila, že ony dostávají tečku za přečtenou knihu, ostatní děti za dvacet stran knihy a toto opatření se přijalo, když se ukázalo, že logaritmická škála by se jim nevešla na papír. Problém ve školství se nejstarším dětem vyhrotil až v momentě, když ve vícetřídce dorazily na konec a nastala ta nuda.

U mladší dcery šlo o kombinaci pokusů. Od francouzského lycea, přes montersori, až po nynější pražský jazykový gympl, kde si chrochtá blahem a kde situaci ve školství saturuje dodatečná měsíční platba, tedy hrubá síla.

Znám spoustu lidí, kteří situaci řeší s různou mírou kreativity. Přátelé u německých či rakouských hranic nelení, vozí děti přes kopeček do školy za hranicema, kde se „to“ dalo dohodnout. Místní škola má zpravidla podstav a bílé dítě, co neumí německy, bere vcelku ráda. A sice čteme v českých novinách o tom, jak je německé školství příšerné a oproti nám vlastně nic nenaučí, jenže na to, dostat se na německou, americkou či britskou univerzitu, to zjevně stačí.

Další lidé mají daleko k hranicím a soukromé školy rovněž daleko, takže utvořili vlastní školu. Samozřejmě partyzánsky. Dítě zůstalo na domácí výuce, maminka doma. Přibralo se dítě kamarádky, taky domácí výuka. Pak už jich bylo deset a rodiče se ve výuce střídají, protože každý rozumí něčemu. Padne na to týden až dva dovolené, je s tím trocha práce, ale bylo to nejlepší řešení. Teď už se tam cpou děti odevšad, jen se to nesmí říkat, protože škola to samozřejmě není, takže pst pst, aby úřad neslyšel a nevlítnul překontrolovat výšku hajzldesky nad podlahou a bezdotykové baterie, co tam samozřejmě nejsou.

Jinde si prostě založili soukromé školy se vším všudy, protože už v „tom“ umějí chodit a v oné lokalitě to ekonomická situace unese. Někdy je to demonstrace vlastního přesvědčení, jak to dělat, jako třeba Ondřej Štefl, jinde projev krystalického zoufalství nad stavem školství. Můžete to pozorovat všude kolem, když se zajímáte i na něco jiného, než podloudně vycinkané dluhopisy ministra chmatu.

Tak například u nás v Brandýse. Několik škol, všude se třída rychtuje na třicet a více dětí, což je něco, co pro syna Vojtu může být snadno smrtící kombinace. Třicet dětí na jednu mizerně placenou učitelku je u Vojty rozdíl mezi „milé zvídavé dítě“ a „fracek, co si dělá, co chce“.

Takže jsme před pár dny dorazili na schůzku nově zakládané soukromé školy v městysu vedle nás. Dvě paní, viditelně nervozní z toho, zda vůbec někdo na „přdedstavovací“ schůzku přijde. Zjevně vykulené z toho, kolik lidí se tam dostavilo. Pojmenovali to Záškola, ukecali Zápského starostu, aby jim půjčil kus baráku někdejší školy a starosta moudře usoudil, že před tím, než barák bez užitku spadne, by se to dalo zkusit. Sbírka nejrůznějšího typu rodičů. Distingovaný podnikatelský pár ve značkovém oblečení (tím myslím značkové, ne ovoněná bída z Černomoru). Maminky na mateřské, tu a tam s manželem a s jasnou předsavou o nejasnostech. Místní zemědělec s vidinou lepší budoucnosti pro své děti. My. Škola zase nebude levná, v prvním roce nemá nárok na plný příspěvek od ministerstva, ale na přípražské poměry ještě cajk. K tomu se po Brandýse šíří šeptanda o nějaké škole na pomezí domácí výuky, lesní školy a kdo ví čeho ještě. To vše pod silným dojmem, jaký na rodiče dělají státní školy.

Takže jsem zvědav, jak se situace vyvine. Platí stará pravda: při dostatečně silném rozpočtu se tím nemusíte trápit. Při dostatečném štěstí, přičinlivosti či známostech rovněž. Tohle svaté kvarteto českého systémového přístupu (prachy, známosti, přičinlivost a náhoda) se týká asi všech mých čtenářů na Facebooku. A ti ostatní? Ty ostatní děti, co nemají to štěstí? Tam to bude špatenka, která se nám v další generaci zoufale vrátí a trápí mě více, než to, koho si zvolíme za prezidenta nebo kdo z politiků zase co ukradl. Protože, po pravdě řečeno, tohle společenské manko odskákají všechny děti – i ty naše, kterým se jako starostliví rodiče postaráme o naději na lepší život. Bude to promarněná naděje, protože stát nedělá skupinka vyvolených, ale součet všech.

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 21×, průměr: 4,52)
Loading...