Update: ego sum stultus. Úplně jsem zapoměl napsat, proč jsem tento článek vůbec smolil. Důvody jsou dva, oba publikačního charakteru. Ponejprv na počest vydání překladu apokryfního Evangelia podle Jidáše. Podle mne poměrně průlomového. Překlad je z koptštiny do en/fr/de - zkoušel jsem to přeložit do češtiny, ale došla mi chuť a baterka do notebooku. A druhá událost je vydání českého překladu knihy The Traveller - Poutník. Zatímco Jidášovo evangelium asi pravděpodobně bude nad vaši chuť se věnovat křesťanské gnosi, Poutníka si kupte a přečtěte. A neptejte se mne proč, to pochopíte, až ho dočtete.
K velikonočním svátkům toho vychází mnoho. Můžete se na ně podívat optikou vtípku v MF DNES, v němž se praví, že "duchovní rozměr velikonoc je v porovnání s vánocemi zhruba poloviční, co se hrubých tržeb týká". Můžete se dočíst o zvěstovaném poselství Bible a oběti vykoupení, což v ateistickém Česku je půvabné. Můžete si škodolibě počíst o tom, z jakých "pohanských" svátků velikonoce vycházejí. Jenže to bych nebyl já, abych vám jen stručně popřál Veselé Velikonoce a nechal vás tomu tradičnímu pojetí. I tentokrát opráším témata a jména, na které se v této souvislosti rádo zapomíná.
Jednou nám na religionistice zadal profesor úkol: měli jsme vyhledat všechny osoby "náhodně" zanesené do Nového zákona a sestavit tabulku, proč se tam dostaly. Bylo to velmi poučné cvičení na téma "co musíte udělat, abyste byli zvěčněni v Bibli". Jedno jediné jméno se nám nepodařilo zařadit do jakékoliv skupiny. Šimon - Skutky 8,9. Na to, že se mu věnuje velmi detailně následujících třicet veršů, je to opravdu příliš náhodný člověk. Z tabulky vyplynulo, že délkou věnovaného textu se s ním z "náhodných" účastníků novozákonního děje nemůže měřit nikdo. A tehdy jsem poprvé nazřel význam Šimona. Což byl ostatně úkol cvičení.
Skutky o něm pohrdlivě hovoří jako o "muži nějakém", Šimonovi. Apokryfní evangelia a klasičtí církevní autoři mu dávají přízvisko Mág a tak ho většinou známe jako Šimona Mága. Když si přečtete "oficiální" informace například na Wikipedii, dozvíte se o něm především to, že existuje řada vysvětlení jeho historické a náboženské role a že nelze uspokojivě doložit žádnou. Což je ale osud většiny biblických příběhů, od toho je to víra, aby se věřilo. Příběh, který vám vyložím já, si nedělá nárok na absolutní pravdu. Nebyl jsem u toho (ačkoliv je mi to líto). Ale z různých pro mne dobrých důvodů (které jsou nad rozsah tohoto článku a moji ochotu to psát) věřím téhle verzi.
Simon Magus, Šimon Mág, Šimon Kouzelník. Stačilo málo a místo v Ježíše by křesťanská církev věřila v Šimona. Byl to Šimon, kdo chodil po Samaří, Judei i Galii, "konal veliké divy a zázraky, uzdravoval nemocné a oživoval mrtvých". Byl to Šimon, komu součastníci přisoudili přízvisko Veliký za divy, které konal. To přízvisko Magnus, z něhož se později zkomolením stalo Magus a dalo tak vzniknout pojmenování svébytné čarodějné entity. Takového privilegia se Ježíšovi nedostalo - ani jeho římští součastníci nepovažovali jeho jméno hodné zaznamenání a pečlivka Seutonius mu v De Vita Caesarum v klidu komolí jméno z Christus na Chrestos (a i tak je to jeden z mála důvodů k radosti ranného křesťanství, že si na Krista vzpoměl nekřesťanský zdroj). Můžeme právem soudit, že Šimon byla významná postava tehdejšího duchovního světa.
Podle některých verzí byl Simon druhem (či manželem) Heleny, často reinkarnačně propojované s Helenou Trojskou - tvrdí to minimálně Irenaeus a ten měl v církvi značnou váhu. Pokud abstrahujeme od gnostických reinkarnací, bude nás zajímat, že Helena pravděpodobně byla římskou občankou a sama byla zámožná (důvěrné drby hovoří, že jak občanství, tak peníze získala nejstarším řemeslem). Což manželovi umožnilo cestovat a konat divy, aniž by trpěl Ježíšovým problémem. V provincii na něj nesměli neřímani vstáhnout ruku.
Novozákonní Skutkové jsou k Šimonovi opravdu dosti odměřené, když ho popisují jako člověka, který chtěl zaplatit apoštolům za dar vkládání rukou. "Dejte i mě tu moc, aby každý, na koho vložím ruce, přijal Ducha Svatého!" Petr mu však řekl: "Tvé peníze ať jdou s tebou do záhuby, protože ses domníval, že Boží dar lze získat za peníze!" Od této události je ostatně odvozený název simonismus, kupčení se svátostí - církev ho ráda praktikovala ve středověku.
Apokryfní a gnostické texty jsou k němu už rozporuplnější. Zmíněný je v celé řadě apokryfních textů, později si zmíníme Skutky Petrovy. V gnostických spiscích je rovněž hojně citován a nezřídka jsou mu připisovány tytéž skutky, co Ježíšovi - proměna vody ve víno (dokonce na svatbě), chození po vodě, uzdravování, oživování mrtvých. Prostě tehdejší obvyklý repertoár, řekli bychom dnes lakonicky. Jenže tehdy to byl důkaz, že Šimon je Syn boží. Což o sobě neprohlašoval on, ale vehementně to tvrdili jeho učedníci. I to nám možná něco připomíná.
Tehdy to ale tak samozřejmé nebylo. Například Šimonova proměna vody ve víno je popisována tak, že to vypadá, jako by ta Ježíšova byla méně přesná. Řekněme si to na rovinu, jako by ta Ježíšova byla převzatá. I u dalších příběhů se religionisté s oblibou pohádají s teology o tom, co je původní a co převzaté. Zjednodušeně řečeno existuje řada indicií o tom, že v rámci mýtizace Ježíše někdo vzal původní příhody tradované o Šimonovi a připsal je Ježíšovi. Jelikož Blesk tehdy nevycházel, tak se lidi nemohli dozvědět pravdu o životě smetánky jinak, než pomocí evangelií, ve kterých se s historickou pravdou zřejmě zacházelo volněji, než by bylo záhodné. Ostatně, kdo si měl pamatovat, jak se jmenoval ten chlápek, co tu chodil po vodě.
Otázkou je, kdo se o Šimonovu reputaci tak důsledně postaral. Irenáia už jsme zmínili, jenže ten se k tomu dostal trochu pozdě, přeci jen to už bylo druhé století letopočtu, kdy bylo o Ježíšově dominaci vůči Šimonovi jasno. Tím nejdůležitějším jménem zřejmě nakonec bude Pavel z Tarsu, některými zvaný Žhář. Ten zapálil pochodeň křesťanství a dlužno dodat, že ji také s chutí přikládal (obrazně řečeno) ke střechám obydlí svých nepřátel. Ačkoliv původně byl proti křesťanství, záhy konvertoval na novou víru (Bible to líčí velmi dramaticky) a pracoval pro ni celou svou duší. Dneska můžeme soudit, že to byl právě Pavel, kdo pečlivě likvidoval Šimonovský mýtus a vystavěl kristovskou legendu a tu také šířil. Zřejmě na jeho popud došlo ke splývání příběhů obou "Synů Božích". Když Pavel z Tarsu v roce 67 zemřel, zanechal za sebou položené základy velké církve i její teologie a bez něj by se mnohé z toho nebylo událo.
Smrt Šimona Mága nám přibližují apokryfní Skutky Petrovy, které líčí návštěvu apoštola Petra v Římě:
<blockquote><p>Šimon se postavil na vyvýšené místo a jakmile uviděl Petra, začal mluvit: "Petře, právě teď, když se chystám vystoupit vzhůru před očima všech přítomných, ti říkám, jestliže tvůj Bůh, kterého Židé usmrtili, a vás, jeho vyvolené, kamenovali, je tak mocný, ať ukáže, že víra v něho je víra v pravého Boha, aby se ukázalo, že je Boha hodna. Až já vystoupím vzhůru, ukáži celému zástupu zde, kdo jsem." A hle, když se pozvedl do výše, všichni v celém Římě viděli, jak se vznáší nad jeho chrámy a nad pahorky, a věřící se podívali na Petra.</p>
Když Petr viděl tu podivnou podívanou, volal k Pánu Ježíši Kristu: "Necháš-li ho vykonat, oč se teď pokusil, budou lidé napadat všechny, kteří v tebe uvěřili, a nebudou důvěřovat znamením a divům, které jsi jim ukázal skrze mne. Projev, Pane, rychle svou milost, nech ho spadnout, ale ať se zachrání a nezemře, ať je z něho jen bezvýznamný člověk a zlomí si natřikrát nohu." V tu chvíli Šimon spadl z výšky a zlomil si na třech místech nohu. Lidé po něm pak házeli kameny, vrátili se domů a od té doby ve všem Petra poslouchali. ... Nešťastný Šimon přece našel několik lidí, kteří ho na nosítkách odnesli z Říma do Aricie. Tam zůstal a později ho donesli k jakémusi Kastórovi, kterého už dříve vypověděli kvůli kouzelnictví z Říma do Terraciny. Ďáblův anděl Šimon pak zemřel, když mu uřezávali nohu.
</blockquote>
Jak to asi tak vypadalo, vidíme na vyobrazení na hlavici sloupu katedrály v Autunu ze 12. století. Šimon je ten pekelník, co padá s křídly k zemi, napravo přihlíží Petr. Příběh opět zřejmě má veskrze reálný základ, pouze průběh se v některých druhotných detailech lišil. Jak to tak vypadá, k létání vyzval spíš Petr Šimona a to prostřednictvím několika statných jedinců, kteří Šimona vyhodili z věže. Zmíněná Petrova modlitba je tedy spíše příkrasou. Stejně tak dav se zde nevynořil jen tak, nýbrž byl povolán Petrem. Že Šimon na následky zranění zemřel, nepřekvapí.
Zde dochází k zádrhelu. Šimon byl občan římský. Sice občanství vyženil a uplatil, navíc v nové provincii, jenže Petr byl Antiochian, žádný Říman. A římské právo hovořilo o vraždě římského občana jasně. Některé názory tedy hovoří o tom, že ukřižování Petra v Římě nemělo původce v Neronově touze hodit požár Říma na křesťany, ale v prostém úkonu místní justice, která nařídila potrestat vraždu.
Na chvíli se ještě vrátíme k Šimonovi a Pavlovi. Jedna z dalších teorií si hraje s přesmyčkami a tvrdí, že Šimon je vlastně Pavel, nebo spíše opačně. Že Šimona přesvědčil Petr, aby se přidal ke křesťanství a stal se z něj Pavel z Tarzu. Podle mne příliš přitažené za vlasy, ale nepostrádající alespoň poetiku.
Zdá se, že Šimona opravdu neměli rádi.
I toto stalo se v časech, kdy pán náš, Šimon, Syn Boží, chodil po zemi a konal četné divy, podivenství i zázraky.
Veselé Velikonoce
