Ve věci církevních restitucí

Patrick Zandl · 6. červen 2013

Je paradoxem, když ostrý kritik církve jde psát něco, s čím nakonec bude církev hájit. Jenže je mi nepříjemné číst kolem sebe neustále ty nesmysly kolem církevních restitucí a bláboly politiků, které se nezakládají na faktech. Tento článek bude tedy stručným kompendiem fakt kolem církevních restitucí pro ty, kdo o ně mají zájem. Pro ostatní, jděte bez váhání jinam, do diskusí na iDnes, Blesku nebo do grémia ČSSD.

Proč církevní restituce

Po revoluci v roce 1989 jsme se rozhodli, že majetek, který komunisté nejrůznějšími postupy znárodnili, vrátíme původním majitelům nebo dědicům. Restituce se táhly léta a byly z nich vyňaty majetkové nároky církví s tím, že ty budou jako velký balík řešeny zvláště. K čemuž za dalších 23 let nikdy nedošlo, vždy se o tom jen žvanilo, ale protože šlo o krok nepopulární, nikdy se neprovedl, i když se v zásadě vědělo jak. Potíž tohoto stavu není jen morální, ale i právní: například pozemkový zákon s dořešením církevních restitucí počítá a nelze nemovitosti a pozemky církvi kdysi patřící převádět. Dvacet let tedy jsou v určitém vakuu. To ale také znamená, že řada obcí nemůže dodělat územní plány, které dodělat musí, jinak nedostane dorace, rozpočty, nemůže investovat do výstavby infrastruktury.

Církevní restituce znamenají navrácení majetku, který církvi patřil v roce 1949 a byla nucena jej převést na stát výměnou za to, že stát bude provoz církve financovat a za převedený majetek se s ní vyrovná. Církve stát dodnes financuje částkou cca 2 mld Kč ročně na platy duchovních, z části na provoz církevních i charitativních projektů, z malé části je tato částka použita na opravy objektů, které již církvi patří, někdy i nepatří, jen je užívá (paradoxně třeba kostely). Za převedený majetek se ovšem stát s církvemi nevyrovnal, byla to podobná bouda, jako měnová reforma. Proto církevní restituce: majetek, který byl pod nátlakem odebrán a nezaplacen, se vrací původnímu majiteli. Takto se postupovalo i u soukromých restitucí, není v tom valný rozdíl. Nezkoumalo se, zda majetek byl odebrán skutečně pod nátlakem, kdokoliv měl možnost požádat si o vrácení zestátněného majetku a pokud konfiskace nepodléhala benešovým dekretům a svůj nárok doložil, dostal to zpět. Stejně to se stane u majetku církevního.

Církevní restituce jsou tedy majetkovým vyrovnáním s církvemi na straně jedné a na straně druhé sekularizací státu, oddělením círve o státu.

Jenže Bílá Hora…

Argument s Bílou Horou a podobnými záležitostmi může používat jen historický ignorant, blb nebo politik. Pokud docházelo ke změnám v držbě majetku do období první republiky (tedy za časů království až Rakousko-Uherska), dělo se tak na základě předpokladu, že o veškerém majetku rozhoduje mocnář, faktický majitel země. Ten měl právo (pomiňme nejrůznější praktické formality) svěřit majetek komukoliv a zase jej odejmout. Často se tvrdí, že majetek například český král jen propůjčoval atd - jenže tehdejší právní formality nelze ztotožnit s dnešními. Propůjčení od Přemysla Otakara není totéž, co propůjčení od Miloše Zemana - ten první pán je svrchovaný a absolutní vládce, ten druhé demokratický zvolený zástupce lidu, který musí respektovat zákony.

Můžeme se u toho dlouho zastavit a debatovat o tom, že propůjčení českým králem bylo ekvivalent dnešního vlastnictví zdůrazňující podřízenost vůči českému králi za časů, kdy stát ohraničovala moc vládce a ne neexistující papírové mapy, ale je zbytečné se na tom zasekávat. Majetkové nároky a úpravy do první republiky (1918) nelze ztotožnit s dnešními a jakkoliv s tím operovat je ve všech ohledech absurdní. Proto nelze operovat s josefinskými reformami, Bílou Horou a dalšími změnami, lze se opřít až o pozemkovou reformu v roce 1920, kdy se znárodňovaly a přerozdělovaly velké pozemky a svěřovaly se občanům. Jenže to se dělo za náhradu a proto na vracení se k tomuto roku není žádný důvod a rozhodným rokem je až 1949, kdy šlo o prachsprostou krádež.

Ale kolik toho dostanou?

Vrací se pouze majetek, který je nyní v držení státu. Pokud je v držení samosprávných celků, jako jsou obce či kraje, bude za něj vyplacena peněžitá náhrada. Pokud je v držení soukromníka, nemá na něj církev nárok, neboť převodem tohoto majetku by se způsobila další křivda a stát jej ani nebude nahrazovat - to je rozdíl proti soukromým restitucím, kde se nárok vyrovnával přes Fond národního majetku něčím jiným.

Podle dosavadních odhadů má objem restituovaného majetku představovat zhruba 75 miliard Kč, část z tohoto majetku je ovšem v držení krajů a obcí a tento majetek bude refundován peněžně s rozložením výplaty na dobu třiceti let. Má jít zhruba o 44% majetku, tedy o 59 miliard Kč, před započtením inflace o cca 2 mld Kč ročně. Zbylá část majetku bude vrácena naturálně. Kolik přesně to bude, se uvidí podle toho, na kolik majetku církve (zejména Římskokatolická) obhájí nároky.

Další část peněz pro církve poplyne ze státního rozpočtu na úhradu platů duchovních a administrativu, z menší části také na provoz církevního majetku. Zákon předpokládá výplatu stejné částky, jako doposud, cca 1,5 mld Kč ročně po další tři roky, od čtvrtého roku se částka bude snižovat o 5% ročně. V roce 2030 tedy dojde k úplné majetkové odluce církve od státu, kdy církev od státu nebude získávat na svůj provoz žádné peníze, až do roku 2043 (tedy třicet let ode dneška) ale bude dostávat splátku za nevrácený majetek.

Odtud tedy ony gigantické odhady částek, kterými straší billboardy odpůrců církevních restitucí: jde o součet výdajů za dalších třicet let. Ve skutečnosti se výdaje státu zvýší v prvních letech o 2 miliardy Kč a budou klesat, přičemž po roce 2043 již nebude provoz církve ani splácení nároků rozpočet zatěžovat vůbec. Pokud tuto astronomickou cifru zasadíme do reality státního rozpočtu, představuje částka 3,5 miliardy přesně jedno procento ročních výdajů na důchody či šestnáct procent z částky, o které se zvýšily důchodové výdaje rozpočtu v roce 2011 kvůli lednové valorizaci důchodů nebo osm procent výdajů ministerstva obrany.

Kolik majetku církve celkem dostanou, není definitivně jasné - publikované částky jsou nárokované odhady. Církve ale musí ve lhůtě jednoho roku o majetek požádat a doložit svůj nárok na něj - tedy to, že jej v inkriminované době vlastnily. Soud nárok přezkoumá a pokud jej nezpochybní (například proto, že majetek ve skutečnosti církev nevlastnila nebo jej převedla někomu jinému), bude vydán majetek nebo náhrada za něj dle klíče výše. Jediné, co mi není detailně jasné, je způsob stanovení náhrady, ale předpokládám, že na to bude nějaký odhadní mechanismus, jak u takových státních akcí bývá zvykem. U pozemků, o které jde především, je to standardní bonitní výměr a cena takového pozemku jsou desítky korun za metr. Co je důležité tady zdůraznit: církev by se tak neměla dostat k majetku či náhradám za něco, co nevlastnila. Zvlášní výjimkou je tu katedrála svatého Víta, o určení jejího majitele se soudy pokoušejí tak dvacet let bezúspěšně a ta je z restitucí vyňata.

Co je drobná vada: státu se podařilo při minulých záplavách přijít o nějaké dokumenty a zdá se, že některé nároky nebude schopen účinně rozporovat, což se hojně medializovalo. Jenže tak to chodí a je to jeho problém. V každém případě platí, že je na církvích, aby vlastnictví nárokovaného majetku v inkriminované době doložily a pokud budou mít doklady, stejně by to těžko stát zpochybnil, i kdyby si nevytopil archiv. Problém je jen tam, kde se ztratily ještě nedigitalizované katastrální knihy a kde nikdo nebude mít jak dokázat právní stav nemovitosti v roce 1949, přitom ale bude zřejmé, že šlo o církevní nemovitost, snad takových případů nebude mnoho - tady bude stát tahat za kratší konec. Ovšem logicky, neměl potratit registr práv, který se zavázal vést.

Jak to, že katolíci dostanou nejvíce?

Především proto, že nejvíce vlastnili. Odhaduje se, že na ně připadá přes 95% majetku drženého církvemi a dotčeného restitucemi. Většina ostatních církví držela menší kostely či modlitebny, některé dostaly i zpět ve výčtovém zákonu v roce 1990, některé jim ani nebyly právně odňaty, protože šlo vysloveně jen o kostely bez polností.

Jenže církve, které skoro nic nevlastnily, najednou dostanou velké peníze

To je z pravda (jsou i tací, kteří se toho zřekli). Církve dostávají peníze ze dvou důvodů: za prvé je to náhrada za ukradený majetek, za druhé jsou to peníze, které dostávají rok co rok dnes ve formě platů duchovních a dalších příspěvků a které budou nadále dle výše uvedeného klíče po nějakou dobu vypláceny.

Částka tedy má respektovat původní velikost majetku a dnešní rozsah jednotlivých církví. Jenže v rámci církví došlo také k dohodě (zejména s katolíky) o tom, že část finančního vyrovnání, které by si mohli nárokovat katolíci, bude převedena na ostatní církve tak, aby byla respektována změna poměrů mezi jednotlivými církvemi ve dnešní době. Tedy ve skutečnosti tato výplata nebyla navýšena od státu, ale od katolíků ve prospěch jiných. Co nevím, jak je toto upraveno formálně-právně a podle jakého klíče se to dělilo (tuším, že dohodou mezi církvemi), ale asi to není podstatné. Pro stát je podstatné, že celková částka bude sedět a půjde jen o oprávněné naroky za církvemi vlastněný majetek.

Jak to, že v jiných zemích jsou církevní restituce podstatně menší

To je další zajímavý argument odpůrců církevních restitucí: přepočítat výši restitucí per-capita, tedy na obyvatele. A zjistit, že v Polsku či Maďarsku (ale i v Bavorsku) je restituovaná částka podstatně nižší. Odpověď na to je ovšem také jednoduchá, ani Polsko, ani Maďarsko (tím méně Bavorsko) neprovedly konfiskace právně, nezestátnili tolik majetku církví, takže není, co vracet. To, že komunistické režimy o majetku církví v těchto zemích rozhodovaly neznamenalo, že jim formálně nepatřil a patří i po revoluci. Nemusí se tedy v takové míře řešit narovnání za zestátněný majetek.

Proč to ty církvem mají dostat, když jim nikdo nevěří

Hodně manipulativní otázka. Majetek byl vracen všem, bez ohledu na to, zda se jim "věřilo" či "nevěřilo", odčiňovala se revoluční změna poměrů, které dnes říkáme krádež. Proč by to zrovna u církve mělo být jinak…

Ale když už jsme u toho:

Podle posledního sčítání se ke katolíkům hlásí 10% obyvatelstva, celkově se k víře hlásí přes 20% obyvatelstva, tedy téměř jedna pětina, 34% obyvatel uvádí, že je bez vyznání a 45% jej neuvádí. - toliko výsledky ČSÚ z roku 2011. Významně roste počet lidí, kteří něčemu věří, ale nehlásí se k žádné víře.

Tohle je bod, ze kterého pramení moje kritika stávající církve (nikoliv tedy z restitucí): soudím, že stávající církve dělají jen pramálo efektivně proto, aby lidem víru nabídly, zpřístupnily, ačkoliv je zřejmé, že poptávka je. Stejně tak celospolečenská role církve je dost pochybná. Církev tradičně bývala morální autoritou, morálním arbitrem, ale tuto roli ztrácí, v Česku je téměř neznatelná. Církev se nevyjadřuje k celospolečenským otázkám, nepodílí se na celospolečenských debatách. Proč, to je na samostatnou analýzu, ale také to je důvodem nechuti řady lidí k restitucím. Najednou není zřejmé, k čemu tu církev máme. Na pečování o památky máme památkáře. Církev má být živý organismus, ne památková péče - a to té české (zejména katolické) chybí. Dlužno ovšem dodat, že jednotlivé církve se v různých regionech snaží, jsou činné v řadě občanských sdružení či aktivit, které je možné jim závidět, ale tuto pozici nezhodnocují tím, aby se prosazovaly i v celospolečenském diskursu. Ke své škodě.

Ale církev vraždila, čarodějnice…

Ano. Vaši předkové taky. Jiná doba, jiný zvyk. Těžko z toho můžeme vinit dnešní lidi, dnešní postupy církve jsou jiné, stejně jako naše. Je na státu a zákonech, aby se takové časy nevrátily, ne na restitucích.

Stejně, co s tím majetkem budou dělat

Málokdo si dnes uvědomuje, že řada farností či dokonce diecézí zejména římskokatolických se pohybuje na hranici krachu. Vlečou za sebou již dříve vrácené nemovitosti, které padají - a nemají, z čeho investovat opravu. Tady je velmi široké pole pro útraty.

Církev má řadu sociálních projektů, které z různě velké míry platí ona, z jiné stát. Samozřejmě si bude muset platit již ze svých peněz, které takto dostane, platy duchovních, ale i pomocného personálu.

A do třetice, a co je hlavní: jsou to jejich peníze. Ať si s nimi dělají, co chtějí. Když je probendí, nebudou mít na platy a živobytí. Neudržované památky již dnes může stát vyvlastnit či nechat opravit na náklady toho, kdo je neudržuje.

Na Aktuálně najdete můj článek o tom, jak se církve chystají ke svému majetku postavit

Kdyby se takhle stát staral i o zahrádkáře a ostatní…

Stará. Církve mají sice logicky jiný statut, ale podobně je to i s jinými zájmovými spolky. Dobrým příkladem jsou sportovci, kterým stát přiřkl výnosy ze Sazky. Jak dopadli, je dobře známo - management to rozšustroval a všichni mají teď tu drzost natahovat ruku po státu, aniž by vedení sportovních svazů šlo sedět za zanedbání povinností při správě svěřeného majetku.

Rekapitulace

Tak, tolik k tématům, které mne napadly. Abych to zrekapituloval:

1) Vrací se majetek zcizený církvi, nebo je za něj vyplacena finanční kompenzace. Pokud jej již vlastní soukromník, nevrací se nic.
2) Církve musí své nároky prokazovat, nedostanou jen tak "něco". 
3) Výše nároků zahrnuje i stávající příspěvek na provoz, který se postupně snižuje, až stát nebude na provoz církví přispívat nic. 
4) Odluka církve od státu je požadavkem na moderní stát i (a zejména) v rámci EU (v otázce EU a islámu jsem někomu odpovídal zde).

Kdyby vznikly ještě nějaké pochybnosti a dotazy, využijte komentáře - rád odpovím, co budu vědět. 

PS: Děkuji Davidu Antošovi, že mi pomohl nejběžnější mýty identifikovat. 

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook