Smrt papeže Jana Pavla II bude hojně komentována jinde a já vím, že napsat o ní cokoliv teď znamená nutně se propadat k frázím. Nejsem katolík, nakonec ani ne křesťan, abych ji prožíval stejně, jako oni, ale jestli něco s naléhavou nutností smrt papeže připomněla, pak je to pozice církve v současném světě.
Bráno z pozice ateistických zemí českých bychom se mohli podivovat, proč skon sympatického starého pána uvrhne svět do lítosti. Sympatických starých pánů umírají denně tisíce a řada německých důchodců toho dost možná procestovala více než polák Karol Wojtyla.
Jenže smrt toho starého poláka nám naléhavě strká až pod nos něco, co si ateistické čechy nehodlají připouštět více, než ty více věřící části světa. Fakt, že církev je protiváhou státu. Skutečnost, že tam, kde stát a jeho zástupci jsou přízemní ve svých skutcích, je církev vznešená v ideálech. Že tam, kde se zástupci státu plahočí ve vymezené čtyřleté lhůtě proto, aby jim příště hříšník-volič dal svůj hlas, činíce ústupky na sobě, své víře, své morálce a své duši, je církev oporou, která se nemění podle nálady voličů.
Vysmíváme se jí příliš často. Za postoje k potratům, euthanasii, antikoncepci. Divíme se, proč nepřehodnotila priority podle okamžité nálady lidí, proč nás otravuje svým starosvětským přístupem a jak si nějaký senila odvažuje obesílat svět napomenutím před drogami, které velmi pravděpodobně nikdy nezkusil. Je to skutečně role církve a náboženství, proměňovat se podle toho, do které propasti se momentálně lidstvo rozhodlo skočit? Měnit morálku podle toho, co chceme slyšet, aby naše poklesky a hříchy ani nebylo nutno odpouštět?
Zatímco stát potraty a rozvody legalizuje, církev napomíná k umírněnosti. Jsou to stupidní tradice, nebo dvěma tisíciletími prověřená zkušenost? Je oprávněná výtka, že civilizace, které se těchto tradic vzdaly, zanikly? Že úpadek civilizace nepřinesl uvolnění mravů a hodnot, ale že s uvolněním lidských morálních hodnot přišel teprve ten úpadek civilizace? A co více, že si toho úpadku ani nevšímáme uprostřed toho všeho rochnění? A že církev je ta zpátečnická organizace, která nabádá k uvážlivosti při zahrávání si s technologiemi, procesy a jevy, u nichž stěží povrchně chápeme jejich fyzikální podstatu, natož abych viděli jejich celospolečenské dopady a důsledky pro lidstvo?
Smrt Jana Pavla II je i pro nás připomenutím, že všechno kolem, všechny jevy a činy zasahují dále, než se na první pohled zdá. A že tradice a zkušenosti nelze šmahem odmítat jako nepokrokové či překonané, i když se nám nelíbí. Že je potřeba se zamyslet.
Škoda, že to zamyšlení nám nevydrží dlouho přes papežův pohřeb.
