Proč nejsem politik? Taková mikroúvaha o tom, proč lidé nejdou do politiky.

Co dělat s nastalou vnitropolitickou situací? Na to není lehká odpověď, která by se vám líbila. Pokud jste doufali, že zveřejním číslo účtu, vy pošlete pár stokorun a MY (=já a pár kamarádů) to dáme do kupy, tak vám na rovinu říkám, že by to bylo zase špatně. Asi tak po milionté byste naletěli vlastní lenosti. Vždycky, když čekáte, až se to samo spraví, tak se načekáte. Samo se nic dobrého neudá. Je třeba si to odpracovat. My všichni. To je moje osobní přesvědčení.

A na rovinu vám řeknu, proč já nechci do politiky a všemožně se tomu bráním. Ano, uvědomuju si, že mám dostatek inteligenčního i lidského kapitálu, abych se v době dohledné od momentu rozhodnutí dohrabal na slušné politické místečko. Program, který dostatečně rezonuje, adresář lidí, kterým se můžu připomenout s tradičním „kráčím vysoko, mávej mi, abych ti příznivě kynul, až usednu“ – to je všechno zvládnutelné. Proč tedy nejdu takhle změnit svět a spasit Česko, když na spásu všichni čekají?

Když pominu teologicky vágní úvahu, že Spasitel již přišel a jeho návrat přijde až v den posledního soudu, jsou pro mne důležité pragmatické úvahy.

Tak za prvé, politika je velmi drahá záležitost s nízkým příjmem. Hrubý plat poslance je 70 000 Kč, což vypadá na první pohled dojímavě, pokud máte na kase v Lidlu dvacku, jenže já se pohybuju ve světě IT, kde jsou to běžné peníze programátorů, projekťáků či grafiků.

Výměnou za takový příjem získám naprostý drobnohled nad veškerými příjmy a majetky i smečku slídilů všeho druhu v patách, kteří budou hodnotit všechno včetně oblečení na zahradě. Všichni mě budou kontrolovat a myslet si, že jsem povinen jim skládat účty. Přičemž ve vyšších patrech politiky (i businessu) je těžké s takovým příjmem vyjít, věřte mi, zejména když partner dělá nějakou práci s mizivým finančním hodnocení, třeba právě pokladní v supermarketu nebo profesorku na univerzitě. Počítat na schůzce, jestli si můžete dát aspoň minerálku, natož zda máte odvahu si to dát do nákladů nebo budete v slušném podniku sedět raději na sucho, je trapné, nepříjemné a rozdíl mnoho tisíc korun měsíčně. A bez schůzek a jednání jste voličům k ničemu. To jen pro představu, kde ty peníze mizí a takových děr a pastí (protože každé řešení té situace v sobě skrývá potenciální past) je celá řada…

Ztráta soukromí je příšerná věc a já se musím přiznat, že bych ji nesl obzvláště těžce. Nejde jen o soukromí osobní, pod drobnohledem jsou partneři i děti. Objeví se samozřejmě noví „přátelé“ a také s tím je těžké se vyrovnat. Cokoliv řekněte bude někdy použito a spíše proti vám. Pokud budete jezdit do práce autem, jste neeko, pokud vás bude vozit řidič, abyste využili čas, jste papaláš, pokud jezdíte MHD, mrháte časem, který patří daňovým poplatníkům, na kole jste zasranej sluníčkář a když přespáváte na karimatce na Úřadu vlády, tak dehonestujete republiku.

Specialitou v Česku je okopávání kotníků. Tím jsme si vinni sami z posledních patnácti let (sám na tom mám svůj kousek viny, dělal jsem to taky), jde o takové to nekonečné drobné navážení se do všeho, co nám nemilý politik udělá, jeho věčné osočování a nadávání mu. V podstatě se k tomu přiklonila i značná část českých novinářů, když jim nějaký politik byl nesympatický a neměli, jak jinak se mu dostat pod kůži. Takhle ho snadno vytočili detailním pitváním čehokoliv, co řekl, až začal sám dělat blbosti (všimněte si, jak rozdílně se přijímají ne tolik odlišné bonmoty jednotlivých politiků). A to je jeden z dalších velkých morů České politiky: když jako politik někam přijdete, každý si myslí, že je vám roven a není mu trapné vám tykat, nadávat či osočovat. Je to nesmírně těžké to zvládnout i v light verzi, kterou jsem při některých aktivitách prošel.

To se teprve dostáváme k cílenému politickému boji. Ten u nás už dávno ztratil veškeré kontury gentlemanské konkurence, nejpozději za první Zemanovy a ještě silněji za Paroubkovy vlády. Špatně není lež, pomluva, sběr „kompra“, cílená diskreditace. Stalo se to řadě kamarádů a známých, kteří pracovali jako úředníci či státní zaměstnanci a kterých se někdo potřeboval zbavit. Klasický příklad byla role Stanislava Grosse při zatýkání Krejčíře a čistce v policii. Proti cílené kompromitaci se v podstatě není možné bránit, protože tu prakticky neexistuje vlivný nezávislý a kvalitní tisk (sorry, Reportéra se prodá o 250k výtisků méně, než by mělo) a nefungují soudy (jak dopadl soud ve věci Nečasovy vlády, kterou shodili před… Kolika už lety?). Možnost očisty nula, možnost dostat skutečnost k lidem pramalá, jediná obrana je koupit média nebo zformovat vlastní úderné jednotky jako prevenci, když je pojmenujete SA jako Soukromá Administrativa, nebude to už ani připomínat nevhodný bonmot.

Co bych proti tomu v politice získal? Oficiálně vlastně nic navíc, jen MOC. Za stejný příjem jen nekonečnou pracovní dobu, likvidaci rodinného života, soukromí, osobní dehonestaci na každém kroku. Těžko se divit, že dnešní politik se uzavírá do osobní bubliny, odtrhuje se od běžného života a opájí se mocí, případně hledá dodatečné příjmy, které jako politik nejlépe shromáždí z „dárků od příznivců“ čili zpravidla něčím na hranici korupce a za ní. Proto je česká politika taková, jaká je, protože tímto způsobem jsou do ní vyselektováni takoví lidé. Čest výjimkám, ale je těžké být výjimkou a nepodlehnout pokušení.

Jde to jinak? Jasně, že jde. Jenže se bohužel musíme vrátit na začátek, kde nastala ta chyba a kdy jsme dovolili iracionalitě, neslušnosti a nenávisti vstoupit do politiky. Jistě, že by ministr vlády mohl nastoupit do tramvaje, která ho doveze kousek před ministerstvo. Jistě, že by mohl sedět a pročítat si na tabletu podklady, aniž by ho někdo vyfotil a dal na Twitter s nějaký sžíravým komentářem. Jasně, že by mu někdo řekl „pane ministře, ten nový zákon o střetu zájmů mi nedává smysl v nastavení osobní zodpovědnost“ a byla by chvíle na dvě věty.

Předpokládám, že si z mého elaborátu vyberete, že horuju pro zvýšení platů ústavních činitelů. Pokud ano, asi se mi nepodařilo vysvětlit pointu mého sdělení, což je samozřejmě moje chyba…

Pointa měla být, že si to musíme odpracovat. Každý z nás. Každý nějak. Snad jsem napověděl, kde je dobrý začátek.

PS: Článek psaný v ichformě kvůli pohodlí, nikoliv kvůli ambicím. Zaměňte moje jméno za jméno jakéhokoliv člověka, kterého jste potkali a o němž jste přemýšleli, proč nedělá politiku a bude to zhruba tak stejně sedět.

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 29×, průměr: 4,72)
Loading...

8 komentářů

  • Mozna bych dodal, ze nutnost schazet se s lidmi, ktere clovek nemusi, je v politice o dost vetsi nez v privatnim sektoru.

    Zvyseni „platu“ Tebou zminene problemy neresi.

  • Základní plat je sice jen 70k, ale pak jsou náhrady. Jak víme, jsou takoví, kteří si z nich dokáží našetřit na byt 🙂 Pak taky není úplně výjimkou, že si poslanec najme manželku jako asistentku, takže má slušný příjem i ona. Když se k tomu ještě přidají příplatky za sezení v komisích… myslím, že běžný příjem poslanců bude slušně nad 100k. Ale ve zbytku souhlasím, já bych do toho nešel ani za mnohem víc.

  • Zrejme je chybou povazovat politiku za povolani, dokud neexistuje mechanizmus, jak do ni dostat a udrzet ty dobre.
    Mozna by bylo resenim aby se jednalo o cestne funkce. Pak by treba prestala pritahovat zlocince, kteri se ziskanym postem zachazeji jako s koristi.

  • Naprosto přesné. Řešili jsme to s manželkou nedávno a padly tam v zásadě tytéž argumenty, co jsou zde v článku. Jít s penězma na třetinu až polovinu (dle toho, zda počítáte náhrady a výbory) a nádavkem získat totální ztrátu soukromí pro sebe a rodinu, to je něco, co se skutečně vyplatí 🙁 A namísto pocitu z dobře odvedené práce, který normálně mívám, pocit frustrace z toho, že velkou část z toho, na čem člověk dělá, se buď nepovede prosadit vůbec a nebo v tak zdegenerované formě, že se původní smysl už dávno vytratil. Potřebu mít moc nemám.

    Jediné, co stále netuším – jak 100 hoven.

  • Mám takový pocit, že kdokoliv se dostane do parlamentu, pomalu ale jistě zblbne. Takže spoléhat na nějakého zachránce je asi nerealistické.

    Nestačilo by umožnit obecné referendum, bez limitování účasti? Tak, aby bylo možno referendem př. zrušit zákon přijatý parlamentem, vypovědět mezistátní smlouvu, nebo zodpovědět libovolnou otázku? Pokud by se to jednout podařilo, a všichni u vesla by si dávali pozor.

    A samozřejme zakázat veškeré dotace, na cokoliv.

    • Jen to ne. Referendum ať je o otázkách typu jakou barvu má mít národní vlajka, ale ne o ekonomických a mezinárodních smlouvách, kterým nerozumí pořádně ani profesionálové, natož pobudové z hospod.

      Jinak s článkem souhlasím. Ona politika je tak trochu poslání. Schopný člověk musí přijmout to, že bude dělat za méně, než co by si jinak vydělal. Někteří umí ten plat i nepobírat (třeba ten nenáviděný Babiš, který vše strká na charitu), ale to už musí být člověk zajištěný. Dalším důvodem je, že až člověk odejde, tak díky kontaktům se určitě uchytí na dobře placených pozicích – podívejte se třeba na Topolánka, ten se asi teď nemá špatně. Ale kvůli tomu by člověk politiku dělat neměl.

      • 1) Referendum má být o zásadních otázkách a ne o blbostech.

        2) Když smlouvě nerozumí ani profesionálové, tak žádná skvělá smlouva nebude.

  • Media a veřejnost by se měly více zabývat konáním politiků, než jejich chováním a neformálními výroky.
    A neměli bychom reptat nad „vysokými“ platy politiků.
    Politici by se měli zabývat podstatnými problémy.