Mikroplatby za obsah se nechytily. Jenže proč? A proč je tolik obsahu na internetu zdarma?<p> V poslední době se prodírám množstvím článků věnovaných mikroplatbám a platbám za obsah na internetu. A jako vždy mi kápnul do noty Clay Shirky a Nick Szabo, jejichž teze mi přišly hodně zajímavé. </p>
Takže, proč mikroplatby za obsah na internetu nemají úspěch a mikroplatební systémy (nejenom české) hynou valem na úbytě?
Szabo to krásně popisuje: nejde o to, že mikroplatba by znamenala obětovat příliš mnoho peněz. Nejde už dnes ani o složitost, protože mikroplatební systémy jsou velmi jednoduché na používání. Jde o něco, co Szabo nazývá mentální transakční náklady - tedy o nutnost vědomě se rozhodnout, že si nějakou informaci koupíte. A to je často bez ohledu na cenu pro mnoho lidí velmi náročné. Na internetu je totiž obrovské množství informací zdarma a najít je za pomoci Google není tak složité. Lidem se tedy nechce vyhazovat peníze jen tak, musí být velmi přesvědčení, že informace, za kterou platí byť pětikorunu, má tu cenu a nemá smysl ji hledat nikde jinde.
Věhlas versus Bohatství
Otázka je, proč na internetu existuje tolik obsahu zdarma. Clay Shirky píše o dilematu Fame vs Fortune, tedy Věhlas versus Bohatství. Digitální publikování minimalizuje náklady na publikaci obsahu a tak se k publikaci dostává i spousta lidí, pro něž by náklady "analogového" publikování byly příliš veliké. Skutečnost, že digitální obsah lze publikovat zdarma, vede hodně lidí k myšlence, že jej lze i zdarma nabízet. Tvůrci obsahu, autoři, tak přicházejí o mezičlánek v podobě vydavatelů a to jim dává volnou ruku v rozhodnutí, jaký benefit za svůj obsah požadovat. Možnosti jsou v zásadě dvě: buďto věhlas nebo bohatství, tedy buďto fakt, že se autor stává známým nebo že za svůj obsah dostává peníze.
Jenže dostávat peníze za svůj obsah není jen tak. Obsahu je na internetu mnoho a snadno lze najít obdobný obsah (v angličtině rozhodně), který je zdarma. Navíc nelze říci, že čtenář by měl jasnou potřebu číst placený obsah na internetu. Většinu materiálů si může odpustit, nebo najít v kvalitě, jež mu dostačuje, jinde. Jeho rozhodnutí je placený obsah raději nekonzumovat a nestresovat se tím, zda tento obsah má cenu, kterou za něj platí. Čtenář není do konzumace placeného obsahu nijak tlačen. A pokud by autor nabídl svůj obsah jako placený, přišel by tím prakticky o všechny čtenáře: fenomén substituce na ideálním trhu, kdy zákazníci se přesunou k produktu, jež je pro ně nejvýhodnější.
A tak tu máme dva světy: autora obsahu, jenž se stává známý díky svému obsahu přístupnému zdarma na straně jedné a na straně druhé autora s placeným obsahem, jenž nemá žádné zákazníky (jsou u jiných autorů), protože mu utekli k obsahu dostupnému zdarma...
Dávat obsah zdarma, je z určitého úhlu pohledu stabilní strategie - výhodnější nabídku těžko někdo dá. Kdokoliv, kdo by přišel s nabídkou zpoplatněného obsahu, je nutně v nevýhodě a musí přesvědčit, že jeho obsah za ty peníze stojí. Jenže to by musel být opravdu obsah, který určití lidé potřebují, jako jsou výpisy z obchodního rejstříku atd...
Weblogy: základní informace je přeci zdarma
Toliko teze pánů Shirkyho a Szaboa. Já si dovolím doplnit je o teze vlastní rozšiřující zejména Shirkiho myšlenku, že weblogy "represents a huge victory for voluntarily subsidized content". Krásou weblogů totiž je, že dávají opravdu velmi postačující informace zdarma a tím nás do jisté míry brání před placeným obsahem. Chcete vědět, co je nového ve světě WiFi? Pak sledujte Wifinetnews.com nebo nakonec i Marigolda. Informace tu nejsou tak podrobné, jako v placených službách (i když...), ale jsou zdarma, jsou přehlednější, čtivější a pro potřebu normálního člověka plně postačující.
Aby obsah byl hoden své ceny a aby byl hoden vůbec té úvahy, zda si ho koupíme, musí poskytovat efektivní přidanou hodnotu. Tou ale není to, že článek toho a toho člověka je delší o dva odstavce a je v něm analytické zamyšlení, bez toho se naprostá většina lidí klidně obejde. Přidanou hodnotou je například papír. Moje WiFi kniha má svoji přidanou hodnotu zaprvé v tom, že všechny informace jsou na jednom místě (málo podstatné) a na straně druhé a především v tom, že je na papíře. Můžete ji číst kdekoliv i bez elektřiny, její PDF verzi byste si ale moc nepočetli a souvislé čtení elektronické knihy preferuje málokdo, používá se především pro hledání.
Ostatně i z tohoto důvodu se ukazuje, že prodeje elektronických verzí prakticky nekolidují s prodejem verzí papírových knih stejně, jako prodej papírových novin nelikvidují ani tak internetové servery, ale pofidérní kvalita novin. Doba, kdy na to obchodníci přijdou a Amazon bude k papírovým verzím přidávat elektronické, je snad nedaleko.
Mikroplatby za běžný obsah tedy zůstávají zatím spíše v říši snů velkých vydavatelů. Na druhou stranu je také zřejmé, že obsah, k jehož vytvoření jsou finanční náklady nutné, si své peníze zaslouží: například zasílání log a melodií na telefony.
Ještě jinak teze doplňuje Robin Good, když říká, že nejdříve lidé chtějí věhlas a pak i bohatství, že jsou to nedělitelné touhy přicházející ruku v ruce. Jeho článek se jmenuje First Fame, Then Fortune: An Alternative Look At Micropayments Potential For Social And Economic Change. Podle Gooda tedy mikroplatby se snaží tuto potřebu naplňovat a svoji šanci na slunci mají. Jeho rozsáhlý článek či spíše studii rovněž doporučuji k přečtení.
Nick Szabo: Mental Transaction Costs and Micropayments, Clay Shirky: Fame vs Fortune: Micropayments and Free Content a Andrew Odlyzko: The Case Against Micropayments (PDF dokument). A také weblog The Start of Fee. A také skvělý weblog PaidContent.org s podtitulem The Economics of Content!
PS: V okamžiku, kdy jste dočetli tento článek až sem, považujeme to za svolení převés z vašeho účtu automaticky 10 Kč ve prospěch autora. Převod byl proveden. Děkujeme Vám, Vaše TelepatPayments...
</FONT>
