Nedávno jsem četl článek Petra Koubského věnovaný psaní. Nebo spíše tomu, že/zda Miloš Čermák je grafoman. Ty poznatky mi mluvily z duše a tak jsem se zamýšlel nad tím, jak píšu já sám. Jak píšu technicky. Protože v oblasti psaní jsem samouk, což může být dobře i špatně. Už proto, že v Česku je jen málo lidí, kteří by vás psaní naučili. Skutečné psaní a skutečně naučili.
V mém psaní byly dva takové pamětihodné okamžiky. Prvně, když profesorka Damborská z přeloučského gymnázia rozdávala oznámkované slohové pololetky a moje byla bez známky. Ptal jsem se, co to - a učitelka mne ujistila, že jsem nic nepsal a že to tak bude lepší. Následně se ukázalo, že moje pololetka věnovaná chmelové brigádě svojí naturalističností pobavila většinu sborovny, která se následně shodla na tom, že k jednomu profesorovi by se text nemusel dostat, nebo konce druhého ročníku nedožiju. Tím jsem se naučil pravidlo první: při psaní přemýšlej o cílové skupině.
Druhý moment byl, když jsem byl u Ondřeje Neffa, on mi diktoval nějakou zprávu, já ji psal. Už je to tak deset let. Ondřej na mne znepokojeně koukal a pak povídá: “Patricku, z tebe nikdy nebude spisovatel.” Zneklidnilo mě to: “Jak to?”. “Píšeš tak rychle všema deseti, já neznám žádnýho spisovatele, který by to uměl,” objasnil Ondřej. A to bylo ponaučení druhé: neočekávejte od jiného spisovatele radu, která k něčemu bude. Protože spisovatelé umí většinou psát, méně už učit, jak psát.
Psaní je z velké části řemeslo, jako cokoliv jiného. Tak jako malíř musí mít techniku malby v paži, jako soustružník musí umět upnout výrobek do soustruhu a vědět, jak s ním zacházet, stejné je to u psaní. Musíte mít grif, ve kterém si v 15:30 sednete ke klávesnici a po stanoveném čase z vás vypadne patřičný počet znaků, který má hlavu a patu. Což je jednoduché na první pohled.
Samotné psaní se dá naučit. Poněkud zrada je, že jeho složitost stoupá exponenciálně, nikoliv lineárně. Jednoduše řečeno napsat krátký text je podstatně jednodušší, než napsat text o dvojnásobné délce. Protože narůstá paměťová, informační a představivostní režie. A každý má svůj limit, kolik je schopen napsat, aby to bylo čtivé.
Napsat dopis finančáku, v němž žádáte o vrácení přeplatku daně (i to je psaní), je rutina. Oslovení, tři věty, rozloučení. I takovýhle úkol dokáže vystresovat lidi neuvyklé psaní a formulování. Napsat krátký článek na 3000 znaků dokáže většina lidí, můžete si na to napsat jednoduchou šablonu, kterou zodpovíte a máte pět odstavců, jen to fikne. Samozřejmě pokud máte co říct (nultý předpoklad psaní). Delší článek na 10-20 000 znaků už tak triviální záležitost není. Ten už si musíte více strukturovat, více se hlídat, abyste neodbíhali od tématu, neskákali, nedělali prohřešky, které způsobí, že čtenář se v textu ztratí.
Nyní malá vsuvka k článku Petra Koubského a k tomu, jak náročnost článků roste exponenciálně s růstem rozsahu: otevřete si wikipedii a napište článek o situaci v Zambezi (nebo kdekoliv jinde, kde o tom víte prd). Ponejprv na 2000 znaků. To ještě jde. Pár frází jako “etnicky nevyrovnaná situace podmiňuje možnosti humanitárního a politického řešení”, “obtížné vyrovnávání se s koloniální/imperiální/nevýznamnou minulostí” atd. Bude to srajda, ale ve většině novin tím neurazíte. (To je to, o čem Petr Koubský píše: zkušený pisálek je schopen vyprodukovat článek na libovolné téma, aniž by laik zásadně poznal, že se v tom pisálek zásadně nevyzná.)
Pak zkuste totéž na desetinásobný rozsah, tedy 20 000 znaků. To už narazíte na to, že Wikipedie má článek na toto téma podstatně kratší a že není co přežvýkat tak, aby nebylo zřejmé, že článek je naprostá srajda plavoucí na vodě. Teď už to bude jasné i průměrnému a nekritickému čtenáři, že autor vaří z vody a o tématu nic neví, ačkoliv čtenář to vyjádří tím, že článek spíše přestane číst nebo řekne “nic zajímavého”.
Mít vnitřně vypracované postupy na strukturované psaní dlouhého textu už chce podstatně více zkušeností. Teď vůbec nemluvím o zkušeností s tříděním a analýzou tématu, ale o zkušenosti, jak téma přežvýkat do článku určitého rozsahu. Tedy o době od okamžiku, kdy o tématu víte všechno, co je třeba do okamžiku, kdy z vás vypadne napsaný článek.
Sám na to mám vypěstované rituály a co pozoruju, nějakého rituálu se autoři drží většinou, protože to pomáhá jako pavlovovy reflexy.
Tak například pro psaní krátkého článku tluču lidem do hlavy následující schéma, se kterým je článek schopen napsat kdokoliv. Tvrdím, že článek má zhruba pět odstavců či spíše pět části a ty musí zodpovědět následující oblasti:
- Jasné shrnutí podstaty zprávy (kdo, kde, kdy, jak a proč se co stalo) - patří vždy do prvního odstavce
- Podrobné rozvedení obsahu zprávy, kde jsou vysvětleny a rozebrány důležité aspekty
- Srovnání zprávy se stávajícím trhem (má/dělá něco takového konkurence)
- Projekce zprávy na trh, jak se odrazí v budoucím vývoji, jaká může být reakce trhu.
- Subjektivní názor redakce, autora (subjektivní názor patří až do posledního odstavce)
Takovýhle článek do cca 6000 znaků napíše člověk na posezení. Když píšu něco delšího, už to chce svůj rituál. Už musím mít klávesnici, na kterou jsem zvyklý, musím mít svoji hudbu (žánr odpovídá ladění textu!). Otevřu si lahvinku vína, pokud rozsah leze přes 10 000 znaků a má za něco stát. Odpojím ICQ/Skype. A pak si řeknu, v kolik začnu a v kolik skončím, na 5000 znaků je jedna hodina. Pokud přetáhnu, musím vidět, že to někam směřuje. Když nevyplodím 5000 znaků za hodinu, vím, že mi to nejde a že se budu jen trápit, což na textu bude vidět. Můj denní limit je zhruba 30 000 znaků napsaných v jednom tahu, což je v optimu 4 hodiny, v maximu 6 hodin práce a se zrušenou lahví vína je za tu dobu také jasné, že v dalším psaní nemá smysl pokračovat :)
Tyhle limity je třeba mít na paměti. Teorie, že knihu (v průměru 300K znaků) napíšete za deset dní je zajímavá, ale spíše nerealizovatelná. To byste ji museli mít setsakradobře rozmyšlenou, protože myšlenková režie začíná být neúnosná. Pokud nemáte řemeslný cvik v psaní, dovolte mi považovat za prakticky vyloučené, abyste napsali slušně čtivou knihu za pár dní od rozhodnutí ji napsat. Musíte ji promýšlet a to dá práci i v případě, kdy jde jen o technický text.
Pro psaní velkého textu se často (a já také) používá metoda zhušťování (nebo též salámová metoda), kdy si příběh rozepíšete do několika bodů a ty následně rozvíjíte. Každý bod je plánován na tolik textu, kolik jste schopni za jedno posezení napsat. Pokud je počet bodů vynásobený vaším rozsahem napsatelným na jedno posezení příliš malý, musíte ještě přidat podbody. Příklad:
- Maminka posílá Karkulku za babičkou
- Vlk to slyší a plánuje akci
- Karkulka u domnělé babičky
- Myslivec zasahuje
- Štastná rodinka pospolu
Nu a nyní můžete začít psát bod za bodem: “Bylo nebylo v jednom maličkém království za mnoha lesy, hospodami a potoky chlazeného výčepního moku, žila maminka s Karkulkou, holkou to červenou jak malina…”
Zatím to vypadá jednoduše. To jsem rád, že si to myslíte. Jenže dopilovat výsledek k tomu, aby se dal číst i kritickým obecenstvem, už tak jednoduché není. K tomu jsou potřeba ještě další věci, než jen zvládnutá technika psaní. K tomu potřebujete vědět něco o narativitě, dialozích a spoustu dalších věcí, například všechno o tématu, o kterém píšete. O tom snad zase až bude někdy volná chvíle.
PS: Berte prosím výše uvedené jako poznatky pisálka amatéra.
