Časopisecké nálady na předzpoplatněném trhu

Patrick Zandl · 15. červenec 2010 Opravit 📃

Když jsem včera psal na Lupu článek o placeném obsahu, tak jsem začal počítat, kolik obsahu bych na českém internetu byl ochoten platit. Vyšlo mi překvapivě málo. Když se nad tím tak zamýšlím, tak nula nad to, co už platím (firma solí za MediaSearch). iDnes? Hm, přečtu si pár článků. Aktuálně používám jen z mobilu, protože na webové verzi se nejsem schopen zorientovat. Platit za to? Nevím za co. A nevím, co by pro mne byl ten obsah navíc. Dopravní zpravodajství? Platil bych ho ad-hoc, kdyby za něco stálo. Znáte nějaké dobré? Se skutečnýma objížďkama?

A to mne přivedlo zpět k časopisům. Časopisů si kupuju dost a čtu je rád. Platím za ně dost, takže to není neochota platit. Když pominu zahraniční, tak mne v návratu k českým časopisům přivedl loňský turbulentní rok, kdy jsem si řekl, že je třeba se zklidnit, uvolnit a zrelaxovat. Nečumět furt do compu, protože tam je opravdu těžké odlišit, kdy pracuju a kdy se bavím. A že odlišení těchto dvou stavů to chce. A tak jsem nakoupil časáky a četl. Sedl si na gauč, otevřel Týden a bylo to dobré. Fungovalo to i jako významný předěl pro můj mozek, že teď se nepracuje, teď se inhalují informace a rozvažuje se nad údělem světa a mojí roli v něm. Věřte, bylo to příjemné vrátit se k tomu oldschoolu. Ne jen proletět noviny, ale opravdu si číst téma a v časopisu.

Míval jsem rád Týden. Psal zajímavě, volil dobrá témata ze společnosti i politiky. Probíral kauzy, o kterých se mluvilo, důkladně a z více úhlů. Vloni na podzim to přestalo, bo odešel Balšínek a nyní, řekněme si to na rovinu, to stojí za kulový. Titulní fotka z tohtotýdenního čísla je o pastech na dálnici. Těm se v čísle věnují dva odstavce. Namísto skutečně závažných témat chytáky na nové čtenáře, aby si koupili časák a byli zklamáni snůškou povrchního blábolení. Kdyby, kurvajs, k těm dálnicím napsali alespoň něco slušného, jako za starých časů to dobře rozebrali. Ne, je to větší téma gangů, které je tak povrchní, až je to k pláči. Jako šéfredaktor Lupy bych to vrátil autorovi s kupou poznámek, co má doplnit. Takhle se jen proklínám, že mi předplatné Týdne končí až v listopadu, takže tyhle každotýdenně se opakující povrchní výšplechty budu mít na stole ještě dlouho. A to Týden čtu, nu řadu let.

Z opačného soudku je pro mne Respekt. Nikdy jsem ho nečetl. Hlavně proto, že ten tolik vychvalovaný novinový formát mi nikdy nesedl. Všichni intoši si to pochvalovali, ale já jsem obyčejný občan (ne ten Paroubkův, to zase bacha!) a mně to prostě nesedlo do ruky ani na stůl. Když formát změnili, už jsem si na Respekt ani nevzdechl. Jenže pak jsem potkal pár lidí z Respektu, zjistil jsem, že jsou zajímaví a chytří a koupil jsem si jej. A jeho obliba mi zůstala. Nutno sice poznamenat, že často nesouhlasím s tím, jak článek vyznívá, ale je napsán tak chytře, že mi otevírá jiný obzor, pohled na problém. A to se cení. Naopak, podobně levicově zaměřené Britské listy (ty jsou internetové) mi útočí jen na pudovou první signální a na to jsem alergický, namísto inteligentního zamyšlení v nich nacházím provokativní, prvoplánové manifesty, u nichž není ani stopy po tom, že by autor akceptoval, že někdo to může vidět nějak jinak. Tak proto mám rád Respekt. A neznám ten starý, abych mohl manifestačně deklarovat, že ten starý byl lepší, jistě byl, jen jsem ho nezvládal číst. To se nezlobte.

Do třetice Víkend. Rádobyčasopisecké přílohy novin nemám rád. Tedy, vždycky jsem je akceptoval jako program a například čtvrteční vkládačka do MF DNES je pro mne vždy jen televizní program plus jeden dobrý článek. Maje televizi coby stojan na kytky, jsou mi tyhle mágoše šumandfuck. K Víkendu jsem se propracoval jinak, to když mne oslovili lidé z Hospodářek, jestli bych tam nepsal články o hodinkách. Zapochyboval jsem o jejich zdravém rozumu a zeptal se, proč soudí, že by někdo četl články o hodinkách v mainstreamovém médiu. Odpověděli, že chtějí Víkend udělat jinak, než se dělají normální časáky. A že tam uvažovali dát články o restauracích, jenže ty dělá každý. Pak o vínech, to taky dělá každý. Tak že by zkusili nějakou blbost. Třeba hodinky. A jestli se dá jednou za měsíc napsat něco o hodinkách, jestli je jednou měsíčně nějaký nový model hodinek.

To jsem se tolerantně usmál a namítl jsem, že renomovaných hodinářských firem je asi osm stovek, čili zhruba na každý den lze mít nový model hodinek. Ovšem Víkend je týdeník, takže denní periodicita nebyla třeba a začal jsem psát jednou týdně něco jako hodinkový sloupek. Tím jsem se dostal k Víkendu, protože jsem si pak v pátek ty Hospodářky koupil, abych si to přečet. A zjistil jsem, že opravdu udělali magazín pro divné lidi, jako jsem já, který je radost si přečíst. Pár velkých článků, ve kterých se píše o věcech možná okrajových, ale mně lahodících, jako je pekař, co peče nejlepší krmrole v Česku nebo designér, co udělal ten původní ETA mixér. Tím jsem u Víkendu zůstal. Také proto, že tam prostě nemají televizní program, je z něj časáček, který můžete vzít do vany a dobře si počíst.

Což mi připomíná, že z mého hodinkového psaní zde povstávají různé humorné situace, které mi k Víkendu přidávají další beneficiální osvěžení. Jsou to spíše mimochodnosti. Například onehdá jsme s Martinem dělali výpad do fabriky Primu do Nového Města nad Metují. A šéf Primu měl na stole rozložený Víkend a moc se nad ním smál. Trochu se mne dotklo, co mu je na mém článku k smíchu. Ukázalo se, že jsem zrovna psal o padělaných hodinkách a na protější stránku, kam vždy přichází taková velká fotka dobře oháknutého manažera nebo manažerky doprovázená povídáním o tom, co má na sobě, zrovna přišel šéf konkurenčního MPM Prim. Abyste tomu rozuměli, jsou v Česku dvě hodinářské fabriky, které svým způsobem vyrábějí hodinky se značkou Prim a hutně se o ni soudí. A kouzlo nechtěného, kdy na stránku naproti článku o padělcích přijde šéf konkurenční fabriky, to muselo potěšit…

Konec odbočky k Víkendu a návrat k časopisům. Pro radost odebírám Živou historii a na zkoušku jsem si předplatil Robot Revue, časopis o robotech. Do toho jsem odběratel A2, protože v každém čísle najdu alespoň jeden článek, který mi sedne, na druhou stranu už je nestíhám sledovat. Tím s českými časopisy končím.

Přemýšlím, jestli bych je chtěl na internetu. Asi nechtěl. Rád si je čtu v papíru, lépe se mi chápe, co platím. Jedinou výhradu k tomu mám - a která je vidět právě na A2. Ti lidé, co tam píší, píší na internet zřídka. Jejich myšlenky už čistě internetovou generaci míjejí. Někdy je to škoda. Jsme dva světy stojící vedle sebe. Novináři čistě papíroví a novináři internetoví (plus papírová IT média, která se profesně s netem smíchávají). Navzájem se neznáme. A občas to vybublá na povrch. K naší škodě. Mám na tohle téma v hlavě rozepsaný článek, k němuž bude příhodný titulek “Kdo je k čertu Karel Hvížďala?”, snad na jeho digitalizaci někdy zbude čas.

Výsledek? Placení za internetový obsah mne míjí. Nevěřím mu. Z řady důvodů, které ostatně zmiňuju na Lupě v článku. Věřím dokonce více tomu, že lidé podpoří projekt, který mají řádi. I Češi. Když se to udělá jednoduše a pohodlně.

Na druhou stranu chápu, že když se může prodávat balená voda, může se platit i za internetový obsah. Je potřeba jen najít toho správného mága a Prodavače, který tuhle myšlenku prodá stejně tak, jako někdo prodal myšlenku, že tahat se s balenou vodou je fakt dobrý nápad i v místě, kde táž kvalita teče z kohoutku.

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook