New York má nového starostu, což by nám mohlo být jedno, kdyby se jím nestal čtyřiatřicetiletý Zohran Mamdani. Podle dikce jména asi hned na první dobrou nepoznáte😇, zda je příslušníkem klanu Kenedyů, Bushů, Romeyů nebo Clintonových - ale nebudu vás napínat, nezapadá do žádné tradiční americké politické škatulky. V části českých konzervativních médií (jako Echo24) se okamžitě převzal Trumpovský příběh o Mandanim: je to muslimský terorista, komouš a zlo a zkáza.
Zohran Mamdami je typickým symbolem moderní politické Ameriky. Vystudoval africká studia na prestižní Bowdoin College, jeho otec je profesor politologie na Kolumbijské univerzitě. Pět let dělal aktivistickou práci v bytové politice, když pomáhal lidem, jimž hrozilo vystěhování a také pracoval na menších politických kampaních. V roce 2020 byl pak zvolen do newyorského státního shromáždění, kde hájil progresivní a sociálně orientované politiky.
Stal se výraznou veřejnou osobností díky své schopnosti mobilizovat širší veřejnost prostřednictvím sociálních médií a organizování kampaní. Jeho práce v oblasti sociální spravedlnosti, dostupnosti bydlení a práv menšin mu vynesla podporu nejen od aktivistických skupin, ale i od voličů z různých etnických a sociálních komunit. V roce 2025 pak uspěl v primárkách proti Andrewu Cuomovi, (67 let) bývalému guvernérovi státu New York a synovi Maria Cuomo, rovněž někdejšího newyorského guvernéra. Jeho mandát byl přitom poměrně silný: 56 versus 44 procent hlasů pro Mamdaniho, zatímco do té doby byl očekávaným favoritem Cuomo.
Mamdaniho vzestup je třeba vidět v kontextu krize demokratického establishmentu v New Yorku. Současný starosta Eric Adams, středový demokrat zvolený v roce 2021 pod hesly “bezpečnosti a prosperity”, čelil v září 2024 federálnímu obvinění z korupce, přijímání nezákonných příspěvků a zneužití úřadu. Jeho rating popularity klesl na pouhých 28 % – nejnižší číslo pro úřadujícího starostu v moderní historii města. Adams nakonec z demokratických primárek vystoupil a kandidoval jako nezávislý, ale v září 2025 zcela stáhl svou kandidaturu. Tento skandál vytvořil vakuum, které Mamdani dokázal zaplnit právě jako protipól všeho, co Adams reprezentoval – jako čistý outsider bez provázanosti na korupční struktury.
Kdybychom měli Mamdaniho nějak charakterizovat bez Trumpovských a česko-konzervativních klišé? Zohran Mamdani představuje novou generaci extrémně progresivních amerických politiků, kteří v kontextu rostoucí sociální nerovnosti a demografických změn mění obraz vedení velkoměst. Jeho levicová politika není komunistická, nýbrž blízká skandinávskému či západoevropskému modelu. V USA je však často vnímána jako extrémně levicová. Kritika kvůli jeho muslimské víře či radikální levici má často politický podtext, avšak na reálný program má dominantní vliv jeho zkušenost s migranty, aktivismem a evropskou inspirací.
Právě tyto zkušenosti vynesly Mamdaniho nahoru. Řada obyvatel USA je stále vnímá jako tavící kotlík přistěhovalecké společnosti. Jenže americká politika je zdánlivě polarizována na dvě skupiny, přičemž první je konzervativní bílý muž, který si přírodu podmaňuje, druhou je progresivní bílý muž, který přiznává či alespoň akceptuje práva jiných, pokud nechtějí něco diametrálně jiného. Mamdani ovšem reprezentuje třetí skupinu: ty, na které americký systém zdaleka tolik nemyslí a kteří jsou především zdrojem peněz i hlasů, méně pak jsou jejich zájmy hájeny.
Mamdaniho práce v bytové oblasti bývá v česku dehonestována s tím, že hájil neplatiče, ale to je daleko od pravdy. Mamdani se zasazoval za určitou regulaci nájemního bydlení, tedy o to, aby nebylo možné během velmi krátké doby vystěhovat nájemníky, kteří sice platí, ale nejsou ochotni okamžitě přistoupit na jakékoliv zvyšování nájmů. Mamdání vystupoval proti bytovým spekulantům, proti systémovému zneužívání moci a obchodu s chudobou. Známé jsou také jeho akce na záchranu komunit nízkopříjmových obyvatel, jimž se mělo zlikvidovat bydlení kvůli proměně v byty s vyšším nájemným. Tím vším si vybudoval Mamdani pozici člověka, který rozumí problémům běžného newyorčana. Tedy problémům s těžko dostupným nájemním bydlením, bezpečnosti a kvality v hromadné dopravě, péče o děti a obecně sociálních služeb.
Řada jeho veřejných vystoupení v sobě nese symbolická gesta, která bývají ostřejší. Například před volbami zveřejnil záměr přehodnotit fungování partnerského projektu izraelského technologického institutu s Cornellovou univerzitou. Zdůvodnil to napojením Technionu na izraelskou armádu a rámoval jako otázku souladu hodnot města, lidských práv a genocidy, kterou páchá IDF v Gaze. Část politické a podnikatelské sféry reagovala ostře, jinde zase dostal četnou podporu, později připustil, že to není žádná priorita. V Česku za to dostal sodu jako antisemita, přitom patří mezi zastánce a podporovatele židovské kultury a má za sebou mnoho židovských institucí, které jej podporují. Uvádí se, že třetina židů a izraelitů v NY jej podporují, ale také je pravda, že je pro židovskou komunitu štěpící.
Podobně je to s celou řadou jeho dalších postojů. Mamdani si s chirurgickou přesností vybírá témata, která jeho voliče pálí, hovoří o nich a hledá řešení, přičemž přiznává, že ta klasická řešení přestala fungovat a je tedy potřeba se podívat i po těch neortodoxních. Tak například jeho návrh bezplatné dopravy v NY (ve skutečnosti jde jen o autobusy!) - je sice zaměřený na sociální spravedlnost, kdy doprava má být základní službou dostupnou bez ohledu na příjem jednotlivce a měla by podpořit lokální ekonomiky v jednotlivých částech NY tím, že umožní větší mobilitu lidí. Ale za druhé by měla i ekologické přínosy v redukci automobilů a pak také zlepšení dopravní obslužnosti pro samotné automobilisty, kteří u automobilové dopravy zůstanou. Ačkoliv Mamdani připouští, že taková změna bude náročná a vyskytnou se mnohé nesnáze, připomíná, že je pro NY nezbytná ze všech tří ohledů: sociálního, ekologického i dopravního.
Mamdaniho ambiciózní plány totiž budou narážet na základní realitu newyorského politického systému: starosta města má překvapivě omezenou moc. Na rozdíl od řady jiných amerických velkoměst, kde má primátor značnou autonomii, je newyorský starosta závislý na schválení svých klíčových kroků ze strany státu New York. Všechny daňové změny, které Mamdani navrhuje pro financování svého programu, musí projít legislativou v Albany (hlavní město státu New York) – a guvernérka Kathy Hochul už veřejně odmítla podporu daňových zvýšení (ačkoliv dílčí úpravy připouští). MTA, která řídí metro a autobusy, je “státem kontrolovaná veřejná korporace”, nikoli městská firma, takže i slib bezplatné dopravy vyžaduje souhlas Albany. Dokonce i městský rozpočet podléhá kontrole státní Financial Control Board, zřízené po fiskální krizi 70. let, která může vetovat nadměrné výdaje. “Starosta New Yorku má menší exekutivní pravomoci než primátoři řady menších amerických měst,” poznamenal kdysi politolog Gerald Benjamin z SUNY New Paltz. “Systém byl navržen tak, aby zabránil tomu, co se stalo v sedmdesátých letech – a toto institucionální dědictví zůstává.” Mamdani to uznává, ale tvrdí, že právě tato politická asymetrie – kdy progresivní politici nemohou prosadit změny kvůli strukturálním překážkám – je důvodem, proč voliči ztratili důvěru v demokratický systém. Právě tato strukturální realita vrhá stín na Mamdaniho ambiciózní sliby.
Mamdani neslibuje, že přesně ví, jak se ten který problém vyřeší. Je ale ochoten se jím zabývat a řešit jej, vyjmout jej z nevyhovujícího statusu-quo, v němž problém pro dnešní politiky dnes levituje - a vyzkoušet i neortodoxní metody, nebo spíše metody, s nimiž má část politického spektra nějaký problém. Oproti populistickému přístupu dnešních republikánů nabízí desetiletou intenzivní zkušenost s problémem a podrobný, propracovaný plán. Jde tedy spíše o progresivního politika, který se nenechává ukřičet nesouhlasem.
Pokud se Mamdanimu kromě ekonomické rozmáchlosti jeho slibů dá něco vytknout, pak je to především jeho nezkušenost s řízením velkého aparátu, jaký NY vyžaduje. A také jeho ostrý, nezřídka konfrontační styl, který rozděluje jak média, tak politické kruhy v New Yorku. To může komplikovat schopnost budovat širší koalice potřebné pro realizaci jeho ambiciózních plánů.
Mamdani není první progresivní politik, který vyhrál volby slibováním transformace. Je ale dalším v dlouhé řadě těch, kteří zjistí, že strukturální moc je silnější než volební mandát. Jeho vítězství možná nejvíc ilustruje frustraci amerických voličů s politickým systémem, který jim umožní zvolit změnu, ale ne ji implementovat. To není selhání Mamdaniho – to je selhání amerického federalismu, který udělal místní samosprávu téměř bezmocnou.
Pokud Mamdani za čtyři roky odejde s nesplněnými sliby, nebude to nutně jeho osobní prohra. Bude to další důkaz strukturálních limitů amerického federalismu, který udělal městskou samosprávu závislou na státní úrovni. Ovšem – a to je třeba dodat – Mamdani možná najde kreativní cesty kolem těchto překážek. New York má dlouhé dějiny starostů, kteří dokázali něco prosadit i bez formální moci, skrze koalice, tlak veřejnosti a vyjednávání. Otázka zní: Je Mamdani dost pragmatický politik, aby tyto cesty našel? Nebo zůstane věrný svému konfrontačnímu stylu, který mu vyhrál volby, ale může ho stát možnost vládnout?
| 