Zlatá éra weblogů 6: od blogů zpravodajských médií přes politblogy k Žít Krno

S blogy si z počátku české zpravodajské portály, natož papírová média, nevěděly rady. Novináři je sice nezřídka používali jako návodný zdroj informací či vysvětlení nebo jiného pohledu na popisovanou událost, zejména, když věděli, že blog píše insider, někdy též žádali blogera o oficiální článek pro své médium, ale jinak žádná spolupráce neexistovala.

Pravda je, že se postupně média shlédla v modelu „naši novináři blogují“ a vznikly nejrůznější formy novinářských zápisníčků, jenže interní redaktoři kladli velmi účinný odpor tvrzením, že mají vlastná práce dost. A tak se vlastně žádný interní blog neuchytil. A naopak vznilo několik blogů neoficiálních, jako třeba Lihové noviny či blog lidí z MF Dnes, kde byly naopak tepány interní nešvary a redakční postupy (na což také rychle dojely). Takové blogy sloužily jako vývěva novinářských frustrací a tak nepřekvapí, že jejich mateřská média měla spíše snahu je potírat, než podporovat.

Blogy zpravodajských médií

Průlom se podařil na slovensku místnímu deníku SME. Ten v listopadu roku 2004 spustil vlastní blogovací systém, jenž umožnil všem zájemcům registrovat si blog a publikovat v něm s tím, že zajímavé příspěvky byly vytáhnuty i na titulní stránku SME. Šéfem ambiciozního projektu a hnacím motorem blog.sme.sk byl Tomáš Bella, dnešní pionýr placeného obsahu Piano Media.

I v tomto případě se ukázalo, že postavit za projekt nadšeného člověka znalého internetu a ochotného se učit a přizpůsobovat se době, je výhra – slovenský projekt blogů na SME patřil ve své době k ojedinělým evropským pokusům o zpřístupnění publikačního prostoru čtenářům zavedeného média. Škarohlídové připomínali, že to bude značně problematický experiment, který přitáhne nejrůznější pošuky a pomatence, což se později ukázalo být pravdivé, jenže tým Tomáše Belly si s tím poradil, když průběžnou adaptací pravidel a nastavení vytvořil fungující publikační prostor, z něhož nejrůznější pošuky vystěhovával. Například tím, že rozdělil weblogy na preferované – tedy na ty, které jsou propagovány na titulce a na ty ostatní, které jsou jen někde v pozadí a k nimž si čtenář musí proklikat cestičku.

Tak se SME vyhnulo nejkřiklavějším nařčením z cenzury – nevyhazovalo, pouze dávalo podivíny na pozadí, což mešuge autorům (a těch se později kolem weblogů objevilo hodně) nedávalo přímý prostor ke zviditelnění, pouze k publikování. Což, jak se záhy ukázalo, nebylo totéž…

Také v Česku se objevují první pokusy s blogy pod zpravodajskými médii. V květnu 2005 s blogem experimentuje Computer Press (dnes součást Mladé Fronty), když spouští weblog Gadgets.cz. To je ovšem „redakční blog“ a spíše než blog je to prostě experiment, jak jednoduše a rychle spustit server na atraktivní téma. Blogovací vzhled a engine zde sloužil jako laciná možnost startu a úspora zdrojů, než prvořadý zájem „blogovat“. Skutečné čtenářské blogy zprovoznilo Živě až v létě 2008, od počátku téhož roku blogy na Živě fungovaly jako prostor pro redakci a Gadgets.cz se českým Engadget nestaly, dnes jsou aktualizovány se spíše kvartální periodicitou, přesunul se na velmi jednoduchou adresu gadgets.vtm.e15.cz a pro jistotu se zbavil datumů u článků, aby nebyla periodicita patrná.

V prosinci roku 2005 nabízí blogování veřejnosti server Lupa.cz, v tomto případě jde o subdodávku systému Blog.cz od společnosti Jyxo (tu později koupila Nova). Blog.cz byl relativně nový systém, spuštěn byl v září 2005 a narozdíl od Bloguje byl jednodušší, ale také spolehlivější. Neumožňoval zásadní změny vzhledu, zásahy do šablon webů, pouze mírná přízpůsobení barevného vzhledu, měl ale elegantní editor a netrápily ho výpadky. Díky tomu si jej oblíbili méně technicky nároční a experimentující uživatelé, kteří oceňovali právě tu jednoduchost. „Kultovnosti“ Bloguje ale Blog.cz nikdy nedosáhl, i když se mu specializací na stovky deníčků teenagerek podařilo v návštěvnosti Bloguje předběhnout.

Také blogy na Lupě sice zaujaly, ale Lupa byla přeci jen úzce zaměřené médium, navíc požadovala, aby se blogy věnovaly výhradně IT a telekomunikacím, takže masového rozšíření se blogy na Lupě nedočkaly. Ukázaly ale, že i v Českých podmínkách je to zajímavá cesta. S ústupem technologických blogů ze slávy ale ztratily i blogy na Lupě svou atraktivitu a dnes spíše skomírají, aby při posledním redesignu na přelomu roku 2012 vypadly z titulní stránky Lupy úplně a tím přešly do zapomenutí.

Mainstreamové zpravodajské servery nastupují

Úspěch SME prošlapal cestu i blogům pod českými mainstreamovými zpravodajskými servery. Experiment SME bedlivě sledoval Adam Javůrek v Respektu a po dohodě s Tomášem Bellou a SME odstartoval v září 2006 blogy na Respektu. Využit byl lokalizovaný blogovací systém SME a Javůrek využil Bellových zkušeností, předem oslovil vytipované bloggery, kteří dopředu „krmili“ blogovací systém svými příspěvky. Strategie blogů zapadala do konceptů Respektu jako názorového magazínu psaného osobnostmi, stejně tak blogeři se rekrutovali z vyhraněných osobností, ještě ale nešlo o VIP blogery v podání, v jakém je později představilo Aktuálně.

Také ostatní zpravodajské servery začaly zálibně pokukovat po blogách jako motorech růstu levné návštěvnosti. „Blog, to je takové místo, kam si lidé zdarma píšou kvalitní názory a jiní je rádi čtou a komentují,“ zhruba takový úzus panoval tehdy v redakcích internetových částí mainstreamových periodik.

V březnu 2006 pořádají Lidové noviny soutěž pro bloggery nazvanou BigBloger. Zatím jde ale o seznamování Lidovek s blogováním, protože soutěž je vlastně konkurzem na místo deseti blogerů, kteří budou vybrání hlasy čtenářů a teprve mezi nimi se při (bezplatném) blogování na stránkách Lidovek rozhoří boj o cenu v podobě notebooku. Soutěž později končí na hranici fiaska, když se ukáže, že soutěžící neváhali nejrůznějšími způsoby manipulovat s hlasy.

Ještě v listopadu roku 2006 spouští své blogy také Novinky. Ty ale zatím nedocenily nutnost práce s bloggerskou komunitou, takže jen dávají všanc svůj weblogovací systém a očekávají, že se jim sem nahrnou davy blogováníchtivých intelektuálů. Nic takového se ale nestalo a bylo zřejmé, že se na to musí jinak, blogy Novinek umírají potichu na nezájem a při redesignu v roce 2008 mizí potichu a o další dva roky později už definitivně.

Blogy pro Novinky provozovalo Jyxo a za dohodou i spuštěním stála aktivita Michala Illicha, tehdejšího majitele Jyxa, který obešel české servery a svůj blogovací systém Blog.cz jim nabízel. SE Seznamem Jyxo spolupracovalo na reklamním systému Sklik, takže dohoda s Novinkami o využití BLog.cz byla nasnadě. Blogový pokus učinil i Týden.cz, jehož význam pro české internetové zpravodajství byl ovšem pramalý a blogy mu k tomu nijak nepomohly.

Éra politblogů

Na jaře roku 2007 spouští blogy také zpravodajský server Aktuálně. A tentokráte se na to jde ve velkém stylu. Redakce Aktuálně si je vědoma toho, že naskakuje do rozjetého vlaku a že je potřeba zaujmout osobnostmi, nikoliv doufat v to, že se vyrojí řady grafomanů o čapkovské kvalitě a dočekalovské kadenci. Prvním bloggerem, který vstoupil do světa nových internetových deníků na Aktuálně.cz, je bývalý ministr a jeden z autorů kuponové privatizace Tomáš Ježek. I další jména stojí za pozornost: Tomáš Hanák, Martin Bursík, Ivan Langer, šéf Akademie věd Václav Pačes, černošská basketbalistka hrající v Česku Priscilla Udeaja, režisérka Helena Třeštíková, Jiří Dienstbier, Ivan Medek, David Rath, Lubomír Zaorálek, Marek Dalík, Daniel Münich, Petr Mach, Jan Herzmann, celkem je předdohodnuto sedm desítek „blogerů“, vše zjevně s tím, že se počítá s velkým „odpadem“. Tedy s tím, že ne všichni vydrží blogovat.

Aktuálně jde do blogů systémem, který se osvědčil u SME, možná ještě přísněji. Výběrová registrace, sjednocený vzhled blogů, sjednocený vzhled fotografií autorů. Kodex blogerů i kodex diskutujících, na obojí je bedlivě dohlíženo. Kdo se proviní – především v diskusích – přijde o příspěvek, o komentář. A naopak za odměnu výběr zajímavých příspěvků na titulní stránku Aktuálně, tedy cesta k vysoké čtenosti. Což záhy pochopí řada politiků a osobností. I redakce. Nejčtenějším „blogpostem“ se stává odpověď Jana Švejnara na výpad Václava Klause v roce 2007, která se vyšvihla přes 300 tisíc přečtení. V tomto případě ovšem Jan Švejnar neblogoval přímo, původně jen emailem rozesílal redakcím své vyjádření. Ovšem správce blogů na Aktuálně Libor Stejskal se rozhodl jednat: „Přemýšleli jsme, jakým způsobem dotyčný text zprostředkovat Vám, čtenářům Aktuálně.cz. Nakonec mne napadlo, že panu profesorovi založím blog. Trochu atypicky, bez jeho vědomí. Za což se mu tímto omlouvám. Je tedy možné, že tento první příspěvek je zároveň i posledním.“ Nebyl, Jan Švejnar bloguje na Aktuálně i v roce 2013, ovšem takových návštěvností již nedosáhl, jeho druhý nejčtenější text po prohraných prezidentských volbách v roce 2008, jichž se účastnil, dosáhl stále úctyhodných 40 000 čtenářů.

Dalším šlágrem blogů na Aktálně se stala rodina Paroubkova. Předseda vlády Jiří Paroubek v letech 2005-6 se o rok později chopil blogerského pera a začal na Aktuálně publikovat, což pro něj představovalo vítaný zdroj k působení na voliče a publikování svých názorů. Jenže i on táhl spíše z počátku, v roce 2007 se jeho nejsilnější text dostal přes 160 tisíc přečtení, v roce 2013 má již spíše tisícovky přečtení jednoho článku. Z části je to ovšem způsobeno i tím, že své názory rozesílá na více médií včetně „vlastního“ politického portálu Vaše věc a kromě toho jako předseda neznámé politické strany není tak zajímavý, jako těsně bývalý předseda vlády a významný činovník jedné z nejsilnějších politických stran.

Jeho nová manželka Petra Paroubková rozená Kováčová se ovšem postarala o druhý nejčtenější článek na Aktuálně, když její „óda na manžela“  překonala 240 tisíc přečtení. Nyní ovšem blog používá jen velmi sporadicky a spíše k tomu, aby zúčtovala s „nepřátelskými médii“, jenže pro ně je už Paroubkovic rodina pramálo zajímavá a tak ani není, co účtovat.

Přelom desetiletí byl pro blogy na Aktuálně zlatým dolem. Řada zajímavých či veřejně činných osobností zde velmi ochotně publikovala, když pochopila, že jde o prostor, kde jsou jejich názory zveřejňovány v plné šíři a kde mohou zaujmout.

 

Jenže to, že jde o zajímavý prostor, pochopili i jiní, takže v květnu spouští své blogy i Lidové noviny a v červnu 2007 představil své blogy také iDnes. A na velmi podobné bázi, jako Aktuálně. V tomto případě jde narozdíl od Aktuálně, které vytvořilo vlastní blogovací systém, o převzetí osvědčeného systému ze Sme.sk, se kterým MAFRA (provozovatel iDnesu) kooperovala (a v roce 2009 v jeho vydavateli Petit Press a.s. kupuje poloviční podíl). Tím je danná jak sestava funkcí, tak menší přizpůsobitelnost, jenže už je zřejmé, že blogerská válka mezi českými zpravodajskými servery se nebude bojovat ohromující škálou funkcí blogovací platformy, ale mediální podporou.

iDnes nasazuje proti Aktuálně těžký kalibr, když nabízí „nejúspěšnějším“ blogerům vydání jejich článků v tištěném médiu, což Aktuálně nabídnout nemůže. Tím iDnes záhy vyrovnává náskok Aktuálně v blogování a přiláká řadu zajímavých jmen. Již při spuštění je tu slušný výběr: například blog česko-japonského podnikatele Tomio Okamury, ředitele Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy Zdeňka Schwarze, arabisty Zdeňka Müllera, kubánské disidentky Taniy Diaz Castro či reportéra týdeníku Reflex Jiřího X. Doležala či tehdejšího předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Ano, ten již blogoval na Aktuálně. Za dva týdny od spuštění mají blogy na iDnesu přes pět set blogerů, nejvyšší „karmu“ (tedy hodnocení) mají blogy zubaře a bývalého politika Miroslava Macka (ten již v té době blogoval na vlastním serveru ViditelnyMacek), předsedy ČSSD Jiřího Paroubka a novináře a publicisty žijícího trvale v USA Dušana Neumanna.

Do Česka tak vstupuje éra „politblogů“, blogů psaných politiky součastnými, minulými i budoucími. Lidé s politickými aktivitami či s ambicemi vstupovat do veřejného a politického diskursu začínají rychle vnímat blogy na předních českých médiích jako prostor, kde mohou sdělovat své názory. Přitom tak činí způsobem, kterým si „nezadají“ s médii, jež v té době již řada politiků vnímá jako své soupeře. Zatímco tiskovou zprávu je třeba rozeslat, blogový příspěvek stačí zadat na jedno místo a pak počkat, až ji média odcitují, což dobře funguje v úměře přímé ke známosti jména autora blogu a není třeba se médií doprošovat, lze se vůči nim nadále negativně vymezovat a argumentovat tím, že názor byl zjednodušen.

Řada takovýchto politblogerů si zakládá více blogů, například Jiří Paroubek je jeden z prvních blogerů na iDnesu v červnu 2007, ale v té době má již svůj blog na Aktuálně. Oba blogy přitom krmí různými články. Jiní blogeři tak plodní nejsou a na vícero blogů dávají stejné články. Někteří tak odstartují svou politickou kariéru – například ochota Tomio Okamury kdykoliv zaujmout a sdělit názor na jakýkoliv problém, schopnost srozumitelně komunikovat, mu v roce 2012 vynesla senátorské křeslo, počátek jeho kariéry tkví v blogu na iDnesu, kde publikuje dodnes.

Politblogy jsou zajímavé také svým poměrem cena/výkon a tím, že zohledňují nejenom známost jména, ale lze se vypracovat kvalitně sděleným názorem, což nemusí znamenat názorem sděleným většinově, jak nás o tom ubezpečují například blogy Ladislava Jakla či Jany Bobošíkové  (tam ovšem nejde o neznámé autory a jejich excentričnost je ve společnosti vnímána).

Po přelomu desetiletí politblogy pomaličku ustupují ze slávy. Má to své důvody, které na analýzu ještě čekají. Mezi hlavními důvody vidím zvyšující se angažovanost zájemců o ovlivnění politického diskursku v médiích. Svá média si kupuje Andrej Babiš, do médií se probojovává Karel Janeček, vliv v médiích posiluje Jaromír Soukup, který se snaží prosazovat své politické kandidáty. Lobbista Roman Janoušek podle některých informací zase drží vliv v Parlamentních listech

Vzniká nepřehledný propletenec neviditelných podpor a vazeb mezi médii a politiky, který sice na první pohled připomíná časy „opoziční smlouvy“ a spolupráce Železného Novy s ODS. Na pohled druhý je ovšem zřejmé, že jde o průnik z druhé strany – lidé z médií se z nejrůznějších důvodů snaží proniknout či ovlivnit politiku. A to tak masově a tak rozsáhle, že jednotlivé blogy jsou již spíše okrajovou „zbraní“ v takovém boji a drží se jí již jen ti, kdo nedosáhnou po větším vlivu v médiích.

Po roce 2011 se éra politblogů pomalu mění v éru blogů společenského aktivismu, jíž vévodí projekty jako Žít Krno či Infobaden. Přicházejí neziskové či jednotlivci iniciované projekty snažící se vstoupit do politického korupčního prostředí a nejrůznějšími způsoby jej měnit, jako KohoVolit, zIndex či další aktivity věnované především veřejným a otevřeným datům.

Ale to je spolu s dalším nástupem oborových neITweblogů trend, o kterém bude řeč příště.

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

6 komentářů

  • [Blog.cz:] „na stovky deníčků teenagerek podařilo v návštěvnosti Bloguje předběhnout“

    Patricku, nejspíš ti v téhle větě omylem vypadlo slovo „tisíc“ za slovem „stovky“ 🙂
    Nyní se už počet blogů na homepage nezobrazuje, ale co jsem třeba odcházel koncem května 2010, tak byly statistiky:
    http://web.archive.org/web/20100531071144/http://blog.cz/
    805 015 vytvořených blogů
    27 931 084 publikovaných článků
    přičemž
    – neaktivní blogy byly promazávané
    – samozřejmě se nedá tvrdit, že to všechno byly teenagerky, ale co do počtu blogů bych tipoval, že teenagerky tvořily většinu blogů

    Mimochodem, i teď, i když je už blogování dávno za zenitem, má podle http://online.netmonitor.cz/# Blog.cz stále ještě velmi hezkých 2 268 712 RUEst (leden 2013).

  • Pár připomínek, doplnění a dotazů:

    1. Jedním z prvních novinářských insider blogů na Bloguje byla známá Deprima, která skončila poté, co se o ní dozvědělo vedení Primy (praví legenda). Některé články jsou u Josefa Kudláčka na webu: http://kudlacek.name/jk/news_and_blog/?s=deprima

    2. Infobaden mi moc nepřipadá „společensky aktivistický“. Spíš parodický. Ani ta parodie není zaměřená na společenská témata, jako u Krna, ale čistě na utahování si z mediální machy.

    3. Zajímalo by mě, jak bys popsal současnost blogů v ČR. Z mého pohledu blog jako forma na webu zevšedněl a je po Facebooku a diskusích pod články třetím nejsnazším způsobem, jak může být člověk přítomný v tomto prostoru. Ale jak říkám – zajímal by mě tvůj názor.

    4. Co firemní blogy, jak bys je popsal?

  • Pro zajímavost: byl prvním blogujícím (ex)politikem Miroslav Macek nebo někdo jiný? První zápis je z  22.6.2000: http://viditelny-macek.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=3772

  • Martin Malý: Deprima mě nějak za srdce nechytila, ale trend potvrzuje (kritizuje – zaříznem).

    U Infobadenu mi jde o to, že mediální mrdka je už dnes společenský problém a součást problémů s nefunkčními procesy ve společnosti. Proto bych ji vesele považoval za společenský aktivismus. ale je možné, že to tak autoři nevnímají, jen jim to my blogologové připíšeme, aby věděli, proč to dělají 🙂

    Ad součastnost: podle mne je blog pořád levný začátek pro řadu talentů, jen je to už oborově velmi rozprostředné. Vezmi si, že takhle vznikl Scuk, Aromi, servery o módě atd. Je to pořád velmi zajímavé, jen už ne v oboru naší touhy 🙂 Politika se přesunula na blogy pod idnes a aktuálně, okrajově respekt, kde to má šanci narazit na své trolly a čtenáře…

    Firemní blogy u nás mi naopak nikdy k srdci nepřirostli, vlastně neznám žádný pořádný (od firem, které mne zajímají). Těm americkým, kde utrousí novinky, co právě dělají, jak jsou daleko s vývojem atd, těm se to nevyrovná. Kdysi se chválil Vodafone blog, blog Mbanky, ale to už je dnes jen čisté PR, které tě do ničeho moc nakouknout nenechá… osobně jsem k tomu skeptický, ale tu a tam se vyskytne malý produkt dvou kluků, kteří si k tomu píší blog a to je pak zajímavé, takový Vavru se svými čočkami je fajn počtení (ale tam to nejsou dva kluci)…

  • So true, I’m in the UK and agree.