Zapomenutá osobnost: Jan Sokol z Lamberka

Patrick Zandl · 19. prosinec 2005

Dostal jsem minulý týden od jednoho novináře obligátní otázku, koho považuju za největší osobnost českých dějin. Vzhledem k tomu, že druhá otázka v emailu zněla něco jako "A proč právě Paroubka," rozhodl jsem se potvrdit svoji pověst cvoka a ihned jsem vypálil: "Jan Sokol z Lamberka". Na emailové lince bylo následující hodinku tichu, novinář zřejmě zoufale googloval, o koho jde. Na netu toho o Janu Sokolovi z Lamberka něco málo najdete, ale bez většího vlastního historického pozadí vám nedojde tak rychle, proč bych neváhal tohoto člověka zařadit mezi největší osobnosti českých dějin.

Je to tak - ne snad, že by významem přímo převyšoval císaře Karla nebo TGM a další ikony české historie. Jenže já jsem vždy měl slabost pro hrdiny, kterým doba jejich význam a hrdinství upřela, nebo se na ně z jiného důvodu zapomnělo. A protože je čas vánoční a nehodí se, psát o práci, můžeme to Janu Sokolovi z Lamberka alespoň částečně touto poklonou vynahradit zapomnění.

Jan Sokol z Lamberka se narodil v době panování požehnaného císaře Karla a předpokládá se, že kolem roku 1355. Jeho otcem byl Jaroslav z Knínic, který někdy po roce 1360 přichází do obce Březníka. Zda hrad Lamberk zde nechal vystavět sám Jaroslav není jisté, nicméně je pravděpodobné, že jej nechal kolem roku 1370 vybudovat. Už v dalším historickém záznamu v roce 1377 se zmiňuje jako Jaroslav z Lamberka a je prvním historicky doloženým držitelem Lamberka.

O dětství Jana Sokola nemáme uspokojivých zpráv a víme jen tolik, že jeho otec a posléze i on sám se zapojoval do bojůvek mezi jednotlivými příslušníky vládnoucího lucemburského rodu. Po roce 1403 víme, že jej na svou stranu získává moravský markrabě Jošt (abychom si ho spojili s lucemburky, Jošt byl synem markraběte Jana Jindřicha, bratra císaře Karla IV.), do té doby stál na straně jeho mladšího bratra Prokopa (s nímž sympatizoval a spolupracoval Zimkund) a neustále se zaplétal do bojů mezi nimi a bratry Václava IV - Zikmundem a Janem Zhořeleckým.

Vojenské zkušenosti Jan Sokol nabyl nepochybně podstatně dříve, protože už roku 1404 se zapisuje do historie českých zemí tučným písmem. To, když společně s Hynkem Jevišovickým z Kunštátu ubránili obležené Znojmo proti silnějšímu vojsku uherského krále Zikmunda a rakouského vévody Albrechta IV.

O pár let později, jistě však nejpozději v roce 1409 se pohybuje Jan Sokol z Lamberka v družině českého krále Václava IV, jemuž pomáhá partyzánskou válkou urovnávat problémy s Rožumberky. Rožumberkové byli největším ohrožením moci českého krále té doby - příliš silný rod Jižních čech, navíc podporovaných rakouským vévodou Albrechtem IV. Zde se Jan Sokol prokazatelně setkává s Janem Žižkou, mladým zchudlým zemanem, jehož rodinu obrali Rožumberkové. Spolu provádějí záškodnickou válku proti Rožumberkům a když byl unesen král Václav IV, jeho taktika a politická snaha Václavova bratra Jana Zhořeleckého nakonec vedla k propuštění Václava.

Jan Sokol z Lamberka byl v té době zřejmě již zemským hejtmanem, velmi pravděpodobně dokonce vrchním zemským hejtmanem, tedy člověkem, který měl na starosti obranu království. A to v době, kdy si na něj brousil zuby nejenom Jindřich z Rožumberka, ale také Václavův bratr Zikmund, zmíněný Albrecht IV a samozřejmě řada dalších, nebyla zrovna jednoduchá úloha.

Až doposud bychom mohli považovat Jana Sokola z Lamberka za něco mezi lapkou a vojákem, sice výraznou osobu českých dějin, ale žádnou takovou, aby bylo nespravedlivé o ní nevědět. Jenže to se onoho roku 1409 mělo změnit.

Bitva u Grunwaldu

Hrad Malbork

Jan Sokol znepokojeně sledoval nejenom dění při jižní hranici království a stále dotěrnější Zikmundovy akce v moravském markrabství a Albrechtovy v Jižních Čechách - s pozorností se díval i na naši severní hranici, tedy na sousední Polsko. A ještě dále, směrem k pobřeží Baltu. Měl důvod - stále častější střety poláků a litevců s teutonským řádem a tvrdý postup řádu v doposud pohanském Prusku.

Polská situace byla pro Čechy důležitá a vztahy s Polskem byly pro české krále tradičně důležitou protiváhou vůči Říši. Poslední piastovec na polském trůně, Kazimír III. Veliký (1333-1370), za podpory polské šlechty sjednotil Polsko a zabezpečil jej tím, že výměnou za nároky Jana Lucemburského na polskou korunu jemu postoupil v roce 1335 Slezsko, jež se od té doby stalo integrální částí Zemí koruny České. Východního Pomořanska a Gdaňsku se pak vzdal v roce 1343 ve prospěch Řádu německých rytířů (Teutonský řád), čímž ztratilo Polsko přístup k moři. Později ale na Litvě dobylo Halič. Po jeho smrti dvanáct let vládl Kazimírův bratranec, nevýrazný Ludvík I. Jeho největším příspěvkem Polsku bylo, že svoji dceru Hedviku pro(v)dal za Vladislav II. Jagiełło, čímž na polský trůn usedá jagellonská dynastie. Jagiełło se narodil asi r. 1351, v letech 1377-1401 byl velkoknížetem litevským. Na základě krevské unie přijal v únoru 1386 křest a po sňatku s Hedvikou byl Vladislav II. Jagiełło téhož roku korunován polským králem.

Krevská unie sjednocující postup Polska a Litvy vůči Teutonskému řádu byla samozřejmě řádu trnem v oku. Pro řád přišla unie v nejméně vhodnou dobu - obávaný velmistr Winrich von Kniprode se před třemi lety odebral na pravdu boží (či do pekla, názory se různily) a jeho nástupce Konrád III vydržel řádu vládnout osm let. V krátkých odstupech se vystřídali ještě dva další Konrádové, než se velmistrem stal pro řád osudový muž: Ulrich von Jungingen. Osudový proto, že prohrál jednu z nejdůležitějších bitev středověku. Ale to ještě neví ani on, ani Jan Sokol a ani Jagiello (do této chvíle mu ve shodě s českým dějepisem můžeme říkat Vladislav II. Jagellonský).

Poznámka: z hlediska historické pravdy je faktem, že šéf Řádu německých rytířů se nejmenoval velmistr, ale vysoký mistr. Má smůlu a budu o něm nadále psát jako o velmistrovi.

Jan Sokol z Lamberka pochopil, že rozmach teutonského řádu neskončí jen bojem o Litvu. Teutonští byli "vojáky božími" - měly podporu papeže a jemu svoji podporu věnovali. A co hůře, vzájemně se řád začal podporovat se Zikmundem, což hrozilo Země České dostat do kleští z obou stran. Bylo i v českém zájmu mít na severní hranici suverénní stát nezávislý na landmarce. A tak roku 1409 začíná Jan Sokol sbírat vojska na pomoc Polsku.

Zde narážíme na další nedostatek zdrojů. Není zcela zřejmé, z jakých důvodů to Jan Sokol udělal, zda tím byl pověřen od krále Václava, nebo zda šlo o jeho soukromé eskapády, jimiž si přivydělával. České dějiny Sokola z Lamberka tradičně vykreslují jako nájemného žoldáka bez kouska cti v těle, potulného lapku, jemuž jen přízeň Václavova ušetřila setkání s mistrem málodobrým. Nic z toho nám nevysvětluje přízeň, kterou mu Vladislav prokazoval a také to nevysvětluje, proč se nedal do služeb Řádu, který nabízel až dvojnásobný žold. Moje hypotéza tedy je, že tím chtěl prospět Václavovi, ať již na jeho přímé přání, nebo z osobního popudu.

Spolu se Sokolem odjíždí do Polska také družiník krále Václava, zchudlý trocnovský hejtman Jan Žižka a pokud se hovoří o české účasti v nadcházející bitvě, vzpomene většina dějepisců právě jeho jméno.

Bylo kalné ráno 15. července 1410. Vojsko řádu německých rytířů se šikovalo u vesničky Grunwald, koaliční polsko-litevská vojska u Tannenbergu, což je také důvod drobného zmatení, protože v německé dějepravě se bitva později nazvala bitvou u Tannenbergu, poláci a češi ji berou jako bitvu u Grunwaldu a litevci jako bitvu u Zalgiris.

Síly byly na počet vyrovnaně, ačkoliv čísla jsou nejasná. Na obou stranách bylo zhruba dvacet, maximálně třicet tisíc mužů, ale křižáci měli převahu v těžké jízdě. Do bitvy se sjeli rytíři ze všech koutů Evropy, dokonce velmistr řádu požádal Vladislava o odožení bitvy o dva týdny z poloviny června, aby mohl dopřát "čest evropskému rytířstvu zúčastnit se vymícení pohanů." Vladislav souhlasil, protože i jemu ta doba poskytla možnost další konsolidace armády. Výzbrojně tedy byla převaha na straně řádu a například kanónů měla koalice šestnáct, zatímco řád přes stovku. Nicméně zdroje se na čísla rozcházejí, udává se často vyšší poměr pro koalici, to bylo ale se započítáním v bitvě nepotřebného trénu.

Nejhorší na tom bylo to, že křižáci v poli platili za nejlepší rytíře světa a například Kuno von Lichtenstein byl mistrem meče, o němž letěly zkazky. Také výzbroj a výstroj byla na straně křižáků lepší.

Jan Sokol z Lamberka do bitvy postavil podle zdrojů dva až tři tisíce mužů. To nebylo vůbec málo (jedna desetina). Kromě toho byl jedním z nejzkušenějších válečníků v poli a je tedy velmi pravděpodobné, vzhledem k úctě, jakou mu po bitvě král Vladislav prokazoval, že on byl jedním z hlavních autorů vítězné strategie. Už proto, že například manévry, zejména s vozovou hradbou, nikdy před tím ani Vladislav ani litevský král Vytautas tuto strategii nepoužili a dala by se očekávat spíše u záškodnického boje, jaký Jan Sokol dlouhá léta praktikoval. Ale důkazy samozřejmě chybí.

Útok řádových rytířů začal v pět hodin ráno a bitva sama trvala více jak dvanáct hodin. Samotné vylíčení bitvy by zabralo další článek a stojí za prostudování, hlavní taktikou koalice bylo podušení křižáků na slunci, zatímco koaliční jednotky bojovaly ve stínu lesa. I tak koalice málem prohrála a křižáci už slavili vítězství, když do boje zasáhla polská i česká záloha a část litevských jednotek vedených knížetem Witoldem, které obklíčily a zneškodnily útočící řádové rytíře. Podle legendy (dost pravděpodobné) byl největším problémem křižáků v pozdní době bitvy fakt, že se jen obtížně proplétali mezi hromadami mrtvol, z nichž útočila pěchota.

Bitva u Grunwaldu změnila po dnešní časy politickou mapu Evropy, zejména té střední a východní. Polsko se definitivně etablovalo jako samostatný a suverénní stát a nějakou dobu dokonce aspirovalo na velmocenskou politiku. Spolu s Litvou se vymanilo z vlivu Řádu německých rytířů, kterému bitva zlomila vaz. Z šedesáti představených řádu jich padesát v bitvě našlo smrt, padl i velmistr řádu Ulrich von Jungingen. Na nedaleký řádový hrad Malbork se stáhli členové řádu, kteří přežili. A byl to Jan Sokol z Lamberka, který nabídl, že domluví vydání hradu zradou českých žoldnéřů bojujících na straně řádu. Vladislav tuto možnost odmítl, nezdála se mu příliš čestná a tak se o vydání Malborku s řádem dohadoval další dvě desetiletí, protože dobýt jej útokem nebylo představitelné. Řád německých rytířů dostal ránu, ze které se už nikdy nevzpamatoval a na mapě evropských dějin od té doby prakticky nikdy nehrál významnou roli jako jednotící síla.

Bitva u Grunwaldu měla také dopad na české dění, byť si to už dnes neuvědomujeme. Především: o dalších deset let později Řád se svojí tehdy propracovanou logistikou a výraznou vojenskou silou nemohl přispěchat na křížovou výpravu proti českým zemím. Proti husitským vojskům se tak postavily méně kvalitní křižácké sbory a ačkoliv v některých momentech nasbíral Zikmund veliké vojsko, kdy třeba bitvy na Vítkově se účastnilo zhruba 30 000 vojáků, nedaly se tyto sbory s vojskem pod velením Řádu rovnat a šlo z větší části o turistickou výpravu do exotické země spojené s fakultativními programy (plen, znásilňování). Ostatně, celá bitva na Vítkově čítala 28 husitských bojovníků-obránců, přinesla 144 mrtvých křižáků a zamíchal se do ní ještě jeden pěší podpůrný sbor, celá Žižkova armáda u Sudoměře měla čtyři stovky mužů, z toho jen devět jízdních. To jen pro představu.

Bitva u Grunwaldu zachránila české země od příchodu bojovníků Páně, kteří by nepochybně vyslyšeli volání po kruciatě a mečem i plamenem by rovnaly pohanské poměry v zemi. Nejen to. V této bitvě se Zikmundovi zkomplikovalo dosažení české koruny a také definitivní přijetí koruny říšské. Tu si sice nechal odhlasovat podvodem, ale dělil se o ni s Joštem i Václavem IV, navíc Václavova vážnost v Říši i Joštův vliv byl nepopiratelný a bez opory v řádu, od které si tolik sliboval, musel podstoupit české tažení, v němž utratil jmění, aby korunu nesporně získal na poslední rok svého života.

A nakonec je třeba říci, že Jan Sokol z Lamberka měl možnost vyučit svého žáka a družiníka, Jana Žižku. A vzdělal jej v tom nejpotřebnějším - v masivním využívání terénních výhod, boje z vozové hradby i boji proti přesile.

Zemský hejtman Jan Sokol z Lamberka přezdívaný Divoký sokol umírá 28.9.1410 při návratu z Polska, údajně na otravu z ryb. Mnohem pravděpodobnější ovšem je, že byl otráven. Kým, o tom lze dnes jen spekulovat a například v Toulkách českou minulostí se dočteme odvážnou hypotézu, že jej otrávil sám Žižka. Z dobových pramenů se nic určitého nedozvíme, další - a dle mého soudu pravděpodobnější - teorie říká, že Jana Sokola otrávili polští pánové, jimž se zajídal vliv, jaký získal na krále Vladislava. Ten mu totiž věnoval četná zboží v Polsku a mimo jiné jako projev své velké náklonnosti nechal na své náklady studovat Janovy syny v Krakově.

Právě četné dary a projevy přízně, jimiž Vladislav zahrnoval Jana Sokola nám napovídají spíše, než servilní historické dokumenty o úloze, jakou tento bojovník v grunwaldské bitvě sehrál. Přes to všechno zůstává do dnešních časů v Žižkově stínu, často posměšně pasován na lapku moravských hvozdů. Zemřel příliš brzy po největším vítězství, aby si jej historie mohla pamatovat jinak a aby on sám ze svého triumfu vytěžil trvalé uznání.

O šest století později je jméno jednoho z největších válečníků a vojevůdců české historie prakticky neznámým pojmem. Budiž alespoň toto kontroverzní historické ohlédnutí maličkým díkůvzdáním v jeho paměť. Za jeho prozíravost i jeho vítězství.

A moje osobní ohlédnutí: měl jsem čest pod Janem Sokolem z Lamberka bojovat. Samozřejmě ne pod tím skutečným, ale pod jeho jmenovcem při památné rekonstrukci bitvy v roce 1990. I tak to byl zážitek, na jaký se nezapomíná.

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook