SmartCities: o chytrosti v technice a hlouposti v nás

Patrick Zandl · 5. květen 2016

Byl jsem dneska na konferenci Smart Cities pořádané Economií, seděl jsem tam v panelu, ve kterém půlku z pěti lidí dělali zástupci čeští, druhou zástupci zahraniční (a já dělal půlku na obě strany). Bylo to zajímavé setkání dvou světů a tak několik poznámek. 

Co jsou Smart Cities? To je dnešní všezahrnující buzzword strategie obsahující cokoliv, od nesmyslného utrácení peněz po výrazné zlepšení života lidí ve velkoměstě. Na které této poloze se dané město pohybuje, záleží mnohé. EU na Smart Cities tlačí dost a důvodů je mnoho. Řada problémů velkoměst plyne z prostého faktu, že na jednom místě je příliš mnoho lidí, aby dosavadní postupy fungovaly. Proto je určitý stupeň chytrosti potřebný, zejména ve všech infrastrukturních službách a službách, kde nabídka není striktně elastická, typicky ji zajišťují státní nebo městské či regionální instituce. Pro takové služby je potřeba zpětnovazební smyčka jiná, než poptávkový zákon, jenž v jejich monopolním postavení nefunguje. Smart Cities takovou smyčku nabízejí, ba dokonce v reálném čase. Což je dvousečná zbraň, je to výhoda tam, kde to myslí vážně, ale v rozvojovém světě je to také identifikátor toho, na jak moc vedlejší koleji je zájem obyvatele města.

Slovíčko Smart v onom jméně znamená chytrost (ne, to A tam nepřebývá). A chytrost je základním požadavkem ne ani tak na technologii, jako na realizátora celé akce. Město nemůže být Smart za rok. Město si může vytyčit strategii a ta strategie musí stát na tom, co město chce dokázat, jaké chce být, nikoliv na tom, jak toho chce dosáhnout, protože během deseti let se technologie několikrát změní a město by mělo sáhnout po té, která v tu chvíli bude nejlepší.

Smart jako chytrost, tedy řešení problému, ne nasazení technologie

Ukažme si to na příkladu zlepšení života, k němuž patří automobilismus. Občané si stěžují, že zaparkovat auto u domu je obtížné. Pomocí moderních technologií lze vytvořit aplikaci, která auto donaviguje k nejbližšímu parkovacímu místu případně draží volná parkovací místa. Tímto způsobem lze počet automobilů parkujících v lokalitě významně intenzifikovat. Je to ale smart, je to žádoucí? Zlepšení parkování znamená, že v dohledné době se zde počet vozů skutečně zvýší. Nejenom, že znovu nastane problém, jak parkovat i se smart aplikací, ale na stejnou kapacitu silnic se zvýší dopravní zátěž, což nakonec povede ke snížení komfortu života v lokalitě. Nejenom, že se zde bude dát hůře parkovat, hůře se zde bude jezdit, zvýší se počet nehod, zvýší se znečištění.

Ve skutečnosti smart strategie musí toto všechno uvážit a vytvořit koncept, v němž se možnosti diverzifikují. Ve skutečnosti lidem nemusí jít o to, dopravovat se autem (proto je nevýhodné pro město, když je z auta statutsymbol, pak tahle úvaha totiž neplatí), ale pohodlně dopravovat sebe, děti (ty auto neřídí a ne každý chce taxikařit rodině) a nákupy. Diverzifikace musí tedy tyto předpokládané požadavky naplňovat. Již nebude jedinou dopravní možností auto, ale také atraktivní doprava v MHD. Atraktivní není špinavá a špatně jezdící, atraktivní je čistá, s free připojení k internetu a dostupná. Ale také doprava na kole, tedy bezpečně oddělená kola od vozidel, možnost je parkovat, příjemné koridory pro kola. A také pěší doprava a podpora docházky či běhání do práce, tedy včetně parků a možností se osprchovat. Teprve pak se město vertikálně stratifikuje, tedy lidé začnou používat věci podle svých skutečných preferencí a ne podle toho, co je jediná smysluplná varianta.

A teď asi už bystřejší cítí, v čem je zádrhel. Město není nafukovací a doplnit do něj tohle stojí peníze, ale především ten prostor. Stratifikovat lze Amsterdam s jeho tolerantním obyvatelstvem, které chápe, že někdo chce dojíždět do práce na kole a uznává to. V Praze jakákoliv úlitba cyklistům či chodcům, která se děje na úkor dosud monopolních automobilistů, vyvolává naprosto negativní odezvu a pobouření. Cyklisté ano, ale nesmějí nijak interferovat s automobilisty. Prostá matematika, že přesun od automobilismu k cyklistice je prostorově výhodnější, nefunguje. Občan to chce mít tak, jak je zvyklý a rozhodně nechce přemýšlet o změně. Kdo to chce jinak je uzurpátor, komunista, pumpičkář a sociální inženýr.

Pan Vermast z Amsterdamu zdůrazňoval, že je velmi důležité do debaty o smart městě zapojit veškeré obyvatelstvo. Nejenom proto, abychom se poslouchalo, co lidé chtějí, ale také proto, aby se vysvětlovalo, jak to navrhované řešení splňuje. Protože s klapkami na očích nemusí být chytrost navrhovaného řešení, zvláště ve střednědobém horizontu, každému patrná.

Prezentace Frans Vermast, Amsterdam
Slide z presentace Franse Vermasta o tom, co jsou nejběžnější chyby v implementaci smart řešení do města. Bože bože, ten člověk tak hluboce věděl, o čem mluví a měl to tak rozmyšlené, že jsem mu nepokrytě záviděl, jakou zkušenost s tím udělal a Amsterdamu záviděl, že se tomu někdo může takhle věnovat. 

Tohle je přesně to, v čem Praha (kde to pozoruji z blízka) ztrácí. V Praze nemůže proběhnout stratifikace vertikální, když teprve probíhá stratifikace horizontální, tedy parcelování vlivu v Praze. Tu si postupně rozebírají různé vlivové skupiny a upevňují svoje postavení. V momentě mocenského boje není možné vytvářet strategii, ta nemá na čem faktickém stavět, ta by jen musela vyhovovat zájmům jednotlivých skupin, což se také zhusta děje. Praha tudíž, po změně režimu, je skanzen, jehož neživý kvas probíhá v jiných patrech, než jsou přístupná běžnému občanu-obyvateli. A je hezké, že se to některé partyzánské či spíše pirátské aktivity snaží změnit, jenže je to těžký boj, protože úzus korupce je ve všech patrech společnosti zabetonován.

Korupce nejsou jen ztráta peněz, ale i vůle

Korupce ve skutečnosti není problém jen tím, jak odčerpává peníze, ale také tím, jak činnosti a procesy ve společnosti mění. To si dnes uvědomujeme zjevně podstatně méně, než odliv financí. Už se nedělají věci, které jsou potřeba a na které jsou peníze, ale věci, které jsou “korupčně průchozí”. Tím nemyslím nutně, že jsou zkorumpované, ale také naopak třeba to, že jsou to jediné věci, které se někdo odvážil udělat, aniž by byl nařčen z korupce, nebo aniž by se nařčení obával. Primární vnímání je tak nastaveno i u veřejnosti i u médií. Pokud někdo udělá něco odvážného, není oceňována odvaha, ale je ihned napadnuta motivace a za odvážným počinem je viděna zlodějina. V takovém nastavení společnosti se “smart” řešení, která záleží hlavně na dlouhodobé strategii a na mnohém přemýšlení a studování řady podkladů, nemohou uplatnit. Vždy budou smetena jako pokus o změnu neoficiální mocenské rovnováhy, tedy o snahu přeparcelovat vliv v Praze. Což je ostatně i důvod, proč se nedaří oněm pirátsko-zeleným stranám - neorientují se (a asi ani nechtějí) v neoficiálních mocenských strukturách a neustále je překvapuje, jak jsou takové neoficiální kanály mocné.

Původně jsem předpokládal, že tohle je generační záležitost a že nejpozději u mé generace podnikatelů (dnešních čtyřicátníků) vymizí. Tato generace jsou lidé, kteří nikdy nenastoupili do pracovního procesu za totáče, pracovali už vždy jen v kapitalismu. Až později se ukázalo, že postkomunistický kapitalismus je přeci jen jiného zrna a tak se začalo očekávat, že až nastupující generace podnikatelů a občanů, kteří už ani za komunismu nechodily do škol a která se narodila v druhé půli osmdesátých let, tohle prolomí. Jenže i u nich se projevují tytéž tendence, takže se zdá, že problém je hlubší, strukturální, není spojený s generací, ba dokonce ani dost možná s výchovou, neboť se projevuje i u lidí, kteří byli vychováni jinde. Je to celospolečenský tlak nedůvěry, nevíry, nebázně jiné, než před mocí úřadní v případě, když se projevuje bičem.

I detaily je třeba řešit kontinuálně, ne jako jednorázový izolovaný problém

Vrátím se k detailu smart řešení. Kola. Kde je parkovat? Na to by bylo vhodné najít nějaké řešení. Klasicky česky by se nakoupilo pár stojanů, ty se namontovaly a bylo by vyřešeno. Smart řešení si vyžádá zmapovat, kudy lidé putují, kde kola fakt chtějí nechávat a vymyslet nějaký prostor. Na to lze zaúkolovat univerzitu (velká města ji mají) a lze jí také říct, že řešení by bylo vhodné vytáhnout do životaschopné firmy. Takhle ty věci fungují třeba právě v Mnichově či Amsterdamu. Překvapivě takhle zafungovaly i v Hradci, s drobnými zkratkami, kdy řešení nakonec nabídl čech, který si po úspěchu první zakázky na totéž udělal firmu a teď ty bezobslužné parkovací věže dodává i jinam. Jenže právě tohle není typické řešení, jaké se v Česku používá. V Praze by se běžně vypsalo výběrové řešení, to by jako jednorázovou akci někdo vyhrál a dodal. A protože by šlo o jednorázovou věc, nijak by se to nevyvíjelo. Nikdo by jako “projektový manažer” o produkt nedbal a nevymýšlel, co se na něm může zlepšit, jak se to dá posunout. Byla by to jednorázová dodávka, po zaplacení neměnná na mnoho let. Což je u smart řešení v prudce se vyvíjejích městech záhuba. To zmiňoval na konferenci i Frans Vermast z Amsterdamu, není to jen z mé hlavy, ale obecný poznatek. Stejně tak je potřeba, aby ta řešení byla co nejotevřenější, aby na ně mohl další dodavatel navázat, aby v co nejmenší míře šlo o “intelektuální vlastnictví”, které i když si město zaplatí, nemůže nijak modifikovat samo či s jiným partnerem (případ OpenCard).

Zhruba v této rovině je třeba vidět česká chytrá města. Je tu málo vůle k té chytrosti, kterou by obyvatelé měst skutečně využili. Strategie jsou většinou jen povinné cáry papíru, které napsala konzultační společnost a městská rada je většinou ani nečetla. Jsou tam obecné věci, které se beztak stanou. Jsou tu strukturální problémy ve společnosti, které komplikují cestu k chytrosti, jako je přehnaný tlak na korektnost. A tohle komplikuje život i české kreativitě, novému českému průmyslu, i proto je v Česku tak malý zájem o obor Internetu věcí. Nikdo nevidí tuzemské uplatnění a uplatnit se v cizině je nesmírně složité. Všude dají přednost vlastním firmám, protože chápou, že každodenní komunikace o smart řešení se i v době moderních telekomunikací lépe vede přes jednu městskou čtvrť, než přes půl kontinentu a dva jazyky. To v Energomonitoru vidíme každý den a není možné se za to na nikoho zlobit, tak je to zcela racionální rozhodnutí.

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook