Sledovací kapitalismus

Liberální kapitalismus má jedno kouzlo: každý si v něm může dělat, co chce, pokud tím neomezuje někoho jiného a na tomto pravidle se snaží s drobnými korekcemi stát moderní svět. Už dlouho teoretikové všech stran barikád, od ekonomů, přes sociologů až po politology a věrozvěsty apokalypsy přemýšlejí nad tím, co by mohlo tuto kouzelnou formulku úspěchu narušit. Cožpak není liberální kapitalismus vše-absorbující už z podstaty věci?

Klíčem k náhradě liberálního kapitalismu (ponechme stranou, proč jej nahrazovat, ti vidí každý jinak) je zjevně ono “dělat, co chce”. Totalitní režimy se snažily vyšlechtit nového člověka tím, že dostatečně dlouhé šnůře generací budou nakazovat, co mají chtít a pomocí různé formy plánování tyto modifikované potřeby uspokojovat. Což naráželo na mnohé potíže, od neschopnosti plánovat v takovém rozsahu, až po ne/úspěšnost v oblasti změny návyků.

V poslední době se zdá, že se další vývojový směr kapitalismu našel: sledovací kapitalismus. S pomocí sledování a výkonných i chytrých počítačů je možné cíleně působit na jedince a modelovat jej do masy, která touží po tom, co je mu k toužení předestřeno. Ještě před pár lety byly prostředky pro uskutečnění sledovacího kapitalismu nedostupné nebo neefektivní (massmédia), jenže dnes jsou samozřejmostí. A to je důvod, proč se tématu zastavit.

Pojem „surveillence capitalism“ propaguje už několik let americká socioložka Šošana Zuboffová, podle níž současné stádium ekonomiky lze charakterizovat třemi tezemi:

  • Vše, co bude možné automatizovat, bude automatizované.
  • Vše, co bude možné digitalizovat, bude digitalizované.
  • Každá technologie, kterou bude možné použít k digitalizaci a ke kontrole, nebude-li regulovaná, k ní bude použita.

Ponechme první tezi, od které se Zuboffová odpichuje k rozpravě o  depresi současné společnosti, to je na samostatné povídání.

Podstatné jsou pro nás teď druhé dvě teze. V praxi vidíme, že tyto teze se naplňují. Všechny informace včetně těch historických se postupně digitalizují a všechny technologie, které lze k digitalizaci použít, se k tomu postupně používají a to včetně tak drahých a ještě před dvaceti lety nemyslitelných, jako jsou satelitní fotografie. Co je zatím otázkou, jak velmi se bude prosazovat kontrola a ovládání jedinců i společenství na bázi těchto dat. Jsou tu první vlaštovky, jako jsou sledovací systémy v Číně nebo Singapuru, ale proč sahat hned po těchto státních celcích. Dobrým příkladem je ovlivňování volebních preferencí skrze Facebook nebo marketingové působení na lidi formou Google inzerce.

Jestli si někdo pořád myslí, že je to jen marginálie, kterou soudný člověk prohlédne, pak se musíme ihned vyvézt z omylu. Ponechejme opět stranou, kolik lidí má dnes dostatek informací a analytických schopností, aby nastraženou behaviorální past rozpoznali a podívejme se na praktický příklad, jakým je hra Pokemon Go.

Pokemon Go jako sběrač dat

Ano, je to “jen hra”. Hráč si ji stáhne na svůj mobil, chodí v reálném světě a na displeji mobilu vidí herní prvky, nejrůznější pokemony, s nimiž bojuje. Pokémoni se podobně jako lidé shlukují u významných budov. Například u restaurací McDonalds nebo kaváren Starbucks. Vývojářská firma Niantic totiž podepsala v roce 2016 smlouvu o sponzorinku s těmito firmami a průběžně ji podepisuje s dalšími. Pro mladé je rozhodně pohodlnější sedět v kavárně a lovit zde pokemony, než bloumat po městě. Za jednoho návštěvníka na “pokéstopě” si Niantic účtuje sumu mezi 15 až 50 americkými centy a ze hry, která je zadarmo, to dělá vysoce ziskovou záležitost. Primárním zájmem Nianticu samozřejmě není měnit uživatelské chování, ale vydělávat peníze – a její zákazníci si rádi platí za to, když se právě v jejich kýženém směru změna uživatelského chování daří.

A to je to společenské maskování sledovacích technologií s digitálním sběrem dat: primárně nevznikly proto, aby měnily uživatelské chování. Jenže je to příliš lákavé a efektivní je k němu použít a nakonec je k němu i někdo použije. Komerční firmy v tomto případě k tomu, aby ukázaly spojnici mezi zábavou a posezením v jejich restauraci atd.

Že je tu prostor pro svobodné rozhodnutí? Že se můžete rozhodnout takovou hru nehrát nebo navštěvovat jinou pokéstopu? Ale kdepak. Pokemon Go je ve své uživatelské skupině fenomén a nehrát jej znamená diskvalifikovat se z kolektivu. A proč byste měli hledat jinou pokéstopu, když zrovna tuhle máte tak pohodlnou a s tolika skvělými herními prvky? Budete se ochuzovat o úspěch ve hře jen proto, abyste dali za pravdu teoretikům hlásajícím, že takovému svodu lze odolat? V šestnácti letech těžko. O to se ostatně postará vydavatel – ze zisku hry může investovat do jejího vývoje i propagace takové sumy, že je vítězem, který bere vše. Tak to v digitálním globalizovaném světě chodí, pro nějakou „lokální verzi“ není prostor, proč se spokojit s dvojkou, když můžete mít jedničku v oboru.

Přímé a cílené ovlivňování zvyklostí pomocí manipulace založené na detailní znalosti manipulovaného subjektu. To je jedna metoda, jíž sledování a znalost dat mění chování lidí. Tím druhým je fakt, že se “někdo dívá” – neboli někdo jiný ví, co děláte. Těžko se budete dopouštět chování, které bude ostatními nebo dokonce institucí, ba dokonce státem označováno a pranýřováno, jako nevhodné. Copak krást – ale co třeba “úplně zbytečně pomlouvat” hlavu instituce, ba státu? Máte to zapotřebí, když víte, že se to dohledá?

Zvyšování množství analyzovatelných informací, které o nás stroje vědí a zároveň zvyšování jejich výpočetních schopností i analytických algoritmů znamená, že naše chování jako lidského společenství je analyzovatelné a následně i modifikovatelné. Dostatečně masivní nasazení takových technologií znamená, že své chování změníme. Možná se sice ne všichni necháme dotlačit stroji ke změně, ty zbývající dotlačí ke změně až okolí. A že zůstane pár “vyvrhelů”? To se stane vždy, tím není třeba se trápit…

Firmy versus Stát

Dalším problémem dneška je, že v digitalizaci informací není tolik aktivní státní správa, jako spíše soukromé firmy. Firmy jako Google, Facebook nebo Apple dnes kontrolují mezilidskou komunikaci podstatně lépe a detailněji, než se o tom kdy státům snilo. Gmail, Whatsapp, Messenger, Facebook, Waze nebo iCloud, to všechno přidává další a další digitální informace na hromadu poznání cílového objektu.

Zatím může být uklidňujícím faktem skutečnost, že internetové firmy na sdílení těchto informací se státem nespolupracují, dokonce ani v Číně se k tomu příliš nemají. Má to své důvody: internetové firmy v minulosti naznaly, že stát se v internetu nechová příliš rozumně a chybí mu dlouhodobá strategie. Takže se mu raději vyhýbají, protože jakýkoliv pokus o sblížení končil spíše státní regulací. To za prvé. Za druhé státy dnes velká část těchto informací nezajímá, jsou na ně málo strukturované a neumí je zpracovat. Alespoň doufejme…

A tak si firmy postupně staví paralelní struktury ke státu. Nejdříve nenápadně, to když si osobují právo omezit práva uživatelů v rámci své platformy a jít nad to, co nařizují zákony. Liberální kapitalismus to chápe: spravují svůj majetek, mají nějakou vizi, jak tuto správu vykonávat a mají k tomu „práva“. Facebook neomezuje veřejnou diskusi, neprovádí cenzuru – z pohledu liberálního kapitalismu prostě jen smazal obsah, který považoval za nevhodný k tomu, aby jej viděli ostatní uživatelé jeho platformy. Obsah by uživatele jeho platformy rozrušil, mohli by odejít či snížit svoji návštěvnost a to by Facebook poškodilo finančně. Smazání obsahu není cenzura, ale ochrana investice, říká liberální kapitalismus.

Že tento přístup k obsahu má stejný a často horší dopad jak cenzura, to si uvědomuje málokdo. Minimálně ve svém prostoru, jenž je ovšem obrovský, si Facebook osobuje práva výkonu soudní moci, proti které není odvolání a bývá obtížné domoci se opravných prostředků státními soudy. Teď spouští projekt virtuální měny Libra, jímž se osamostatní vůči dalšímu znaku státní suverenity, centrální měně. A bude zajímavé sledovat, jak by Facebook obstál v silovém měření vlivu se státní mocí, například v eskalovaném vojenském konfliktu. Nevsázel bych na to, že likvidace jeho serverů by proběhla bez problémů, rozhodně nikoliv digitálním útokem a pravděpodobně ani prostou fyzickou konfiskací serveroven. Pokud, postižitelný by byl spíše ekonomicky, než silově a i tady by došlo spíše k dohodě, než eskalaci konfliktu.

Ve výsledku to znamená určitou erozi vlivu států, s čímž se politici nejenom v Česku vyrovnávají tím, že si přikupují svá vlastní média jako „jaderný kufřík“ nebo spíše kufřík kobercového náletu. Ale to už je jiný příběh, z něhož je zřejmý problém: se situací se vyrovnávají jednotliví politici, nikoliv samy státy jako takové. Je to jeden ze zdrojů krize liberální demokracie.

Je otázkou, zda masivní rozšíření sledovacích technologií bude definitivní změnou světa, jak ho známe. Do jisté míry nepochybně ano. Ze světa mizí prvek nebezpečí a neznáma tak, jak jsme ho vnímali dříve. Je stále podivnější nevědět velmi přesně, kde jsou například děti nebo dražší předměty. Sledovacími technologiemi se pod dojmem „zamezení ztráty“ vybavuje všechno. Tím se ale prohlubuje společenská averze ke ztrátě. Tím, že zamezujeme drobnějším ztrátám se neumíme tak snadno vyrovnat se ztrátami většími, ať již majetkovými nebo psychickými. A to své dopady mít bude. O to hlubší, oč nevyrovnanější bude celosvětový proces globalizace – což vidíme již dnes.

Masivní sledování naši společnost změní, o tom nemůže být pochyb stejně jako o tom, že jeho nástup nezastaví již ani celosvětová regulace. Může ale zvrátit největší negativa. I proto má smysl o regulaci sledovacích technologií a zejména zpracování dat z nich mluvit.

Chcete nové články emailem?

Přihlašte se zde a nově vydané články vám hned dorazí na email:
Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 33×, průměr: 4,58)
Loading...

2 komentáře

  • Krize liberální demokracie? Já bych spíš řekl, že utopii jako předtím jiné utopie dohnala realita. Pokud je pravidlo „neomezovat nikoho jiného“ často porušováno aniž by se s tím dalo pořádně něco dělat, zvlášť z iniciativy těch firem…
    Silový (legální) konflikt by asi probíhal trochu jinak než popisuje článek. Stačilo by uvěznění celého vedení a zmrazení účtů, pak netřeba zabavovat servery, vypnou se samy po nezaplacení prvního účtu za elektřinu/providerům. Vím, i právní záležitosti jsou určitý druh síly, ale skutečný silový konflikt na hraně typu „jak hlavní sídlo FB ustojí obklíčení tanky/nájezd ozbrojeného komanda/útočné drony“ má celkem jasný výsledek. Extrém, já vím.

  • k Pokémon Go je zajímavý též opačný případ: hráči přišli na to, že se pokémoni spawnují v parcích a že zdrojem dat pro Pokémon Go je Openstreetmap. To vedlo k tomu, že se hráči začali registrovat do OSM a přidávat si do mapy (neexistující!) parky podle potřeby.