Ze zatím krátkého, stále neintenzivního a velmi povrchního působení v lokální politice jsem si odnesl pár postřehů. Nedělám si nárok na pravdu, nutné zevšeobecnění také stejně nutně znepřesňuje, takže k tomuhle souhrnu prosím přistupujte tolerantně a pozitivně, snažil jsem se postihnout hlavně problémy, nikoliv pozitiva. Berte to jako moje pozorování a názory.
Dnes o trojím lidu řeč.
Tribalismus a starousedlíci
První věc, které si v lokální politice všimnete, je její tribalistické, kmenové uspořádání. V podstatě více záleží na tom, kdo koho zná, než kdo má pravdu a argumenty. Podstatné je, kdo s kým chodil do školy, kdo má jaké vztahy. Pokud z městské kasy bere peníze „náš“, je to v pořádku, jistě má dobrý důvod a je lepší, aby zakázku dostal on, i když za více peněz. To nutně nemusí být zejména u zakázek špatně: dostává ji někdo, komu se obecně věří a ví se, jaké jsou jeho schopnosti zakázku realizovat a je to závazek dotyčného odevzdat ji v pořádku. Samozřejmé jsou možnosti úhybných manévrů typu „on makat umí, akorát trochu chlastá a pak mu to nejde“, kdy už přicházejí nevýhody tribálního uspořádání. To, když se omlouvá lemplovství či korupce někomu, zatímco jinému by se netrpěla.
Tribalismus se v lokální politice projevuje jako starousedlictví. V našem městě se zcela běžně objevují ve veřejném diskursu argumenty, jak dlouho rodina dotyčného ve městě sídlí a jsou brané vážněji, než ekonomické faktory, tedy to, zda to, co dotyčný starousedlík navrhuje, dává smysl. A další projev? Takhle se vysvětlují všechny morální flastry: trochu krade, ale máme ho rádi. Starej komouš, ale jinak fér chlap, do lágru poslal jen souseda kvůli zahradě…
Dvojí metr a akceptace dvojího práva
Starousedlictví vede k existenci dvojího práva. Starousedlík má jiná práva než ostatní lidé. Může parkovat na městské trávě, protože to tak dělal vždycky, zatímco ostatní dostanou pokutu. Může vozit odpad ze zahrady do pangejtu, protože to tak dělal vždycky. A stěžovat si na něj znamená, že jste udavačská svině. Když vy uděláte to samé, tak vás nebonzuje, ale upozorní orgán, že si uzurpujete práva, která nedržíte. Tím je ale také široce akceptovaný dvojí výklad práva. Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi.
Na jednu stranu vypadá starousedlictví jako neprůstřelný mechanismus, ale i ono má své nástrahy, jimiž jsou nejrůznější osobní animozity. Usedlíci si zpravidla stihli vzájemně šlápnout na kuří oko (majetky a sex převládají) a tak netvoří homogenní skupinu, ale skupiny, které se v různý moment s různou mírou intenzity nenávidí. Automaticky to neznamená, že se spojí s náplavami.
Náplavy
Náplavy jsou druhá velká skupina. V první generaci v místě, bez zázemí a orientace, což jim samozřejmě je starousedlíky vyčítáno větami jako „vy nevíte, jak to tu chodí“. Náplavy do obce přivádí (zejména ve Středočeském kraji) dostupnější bydlení, od obce ale postupně očekávají řadu služeb, na jaké jsou zvyklí z metropole, což je zdrojem tenzí. Počínaje otevírací dobou místních podniků (starousedlíkům vyhovuje, pracují v místě a nejezdí z Prahy v sedm večer) přes nabídku služeb (kvalitní káva nebo družina s rozumnou dobou předání dítěte included).
Že jsou starousedlíci spíše konzervativní, zatímco náplavy spíše progresivní, je asi zřejmé. Nejenom v parlamentní politice: zejména co se lokální politiky týká. Náplavy chtějí měnit, starousedlíci chtějí ponechat stávající stav.
Horší je, že nefunguje vzájemná komunikace mezi oběma skupinami. Pokud starousedlíkovi zaparkujete na městském trávníku před jeho domem, nepůjde vám říct, že to vidí nerad, ale pomluví vás u sousedů nebo vám vypustí gumy. Sám si vzpomínám, jak jsem šel sousedovi říct, že parkuje auto blbě, že se ulicí nedá projet. Vysvětlil mi, že tak parkuje, aby ulicí lidé neprojížděli rychle a také mi řekl, že jsem za ty dva týdny první, kdo si s ním o tom přišel osobně promluvit, zatímco papírky za stěračem bez podpisu měl už tři…
To také znamená, že obě skupiny jdou často proti sobě a vyčerpávají se v nesmyslných vzájemných půtkách, které by se vyřešily, pokud by si sedli za jeden stůl a jednání někdo medioval. V lepším případě spolu obě skupiny nekomunikují a s ohledem na to, že starousedlíci tradičně ovládají místní politiku, jsou potřeby náplav ignorovány do doby, než se jim podaří prorazit. Příkladmo Jenštejn, kde po výstavbě „Nového Jenštejna“ náplavy získaly majoritu a najednou se muselo k jejich názoru přihlédnout.
Pasivní
Třetí velkou skupinou jsou Pasivní. To jsou lidé, kteří se nijak veřejně nevyjadřují k čemukoliv a nejsou toho ani ochotni. Vyjádří se až v momentě, kdy se ukáže, jak věc dopadla a tehdy se také ukáže, že zrovna takhle si to mysleli. Nebo v uzavřeném prostředí přátel.
Pasivita má pravděpodobně původ ještě v době komunismu, kdy nevyjadřovat se bylo nejbezpečnějším způsobem vyjádření. Být pasivní umožňovalo přiklonit se bez rizika kompromitace na vítěznou stranu a vědět, “že jste to říkali”, tedy být zároveň komformní s režimem, zároveň si s ním ve vlastních představách nezadávat a zároveň mít možnost v hospodě nadávat na to, jak to je.
Pasivita zůstala uspokojivým řešením dodnes. I dnes představuje jakákoliv participace na veřejném životě řadu rizik, jak v osobním, tak podnikatelském životě. Od nejrůznějších možností pomluv, přes ostrakismus a negativní aktivity, až po skutečné (a doufám stále výjimečné) možnosti kriminalizace a finančních útoků. Pasivita zajišťuje klid, ale zároveň přinesla politickou nestabilitu, protože v politice se proměňuje ve frustraci a v příklon k extrémistickým nebo alternativním a nesystémovým stranám včetně stran s artikulovanou rolí vůdce.
Přijmout pasivní roli přináší v Česku všechny výhody. Lze participovat na demokratickém systému a zároveň jej kritizovat. Lze žít v představách osobní morální integrity a zároveň ji nezachovávat. Lze vyjít s lidmi, s nimiž si morálně ani politicky nesouzníte. Lze požívat výhody ze spolupráce na systému moci a zároveň “si nezadat”.
Globalizace a starousedlíci
Tento systém Trojího lidu by se dal popsat jako stabilizovaný, je ale rozrušovaný celospolečenskými změnami, v dnešní době především globalizací. Globalizace jako celospolečenský a celoekonomický fenomén se do rozrušování společenských struktur promítá velmi výrazně.
Globalizace totiž ředí původní společenské vazby a oslabuje vliv starousedlíků. A to je důvod, proč mají starousedlíci silnou konzertvativistickou tendenci. Uprchlíci a migranti ve skutečnosti nevadí v ghetu, ale vadí rozptýlení v majoritní společnosti, kterou jejich přítomnost proměňuje. Problémem je dvojí metr: zatímco soused má mít náboženskou svobodu vyznání, nově příchozí uprchlík nikoliv. Podobně a jen o stupínek ve slabším odstínu to mají Starousedlíci s Náplavami. Naopak pasivní nevadí vlastně nikomu do momentu, než je nezbyteně nutné, aby se vyjádřili a oni se vyjádří zcela neočekávaně z podstaty své pasivity.
To by teoreticky znamenalo, že Pasivní budou velmi nepopulární a mohou se snadno dostat na okraj společnosti, ve skutečnosti se ale stávají spojnicí mezi Starousedlíky a Náplavami díky své schopnosti vyjít s každým, neboť nejsou názorově v konfliktu. Je to jeden z důvodů, proč je Pasivita považována za velmi vyhovující strategii.
Soudím tedy, že toto je jeden z mnoha důvodů, pro které bude “populismus” – tedy beznázorství – jakožto politická representace pasivity, dlouhodobě stabilním žánrem na politické scéně. A bude potřeba na ni najít pádnou a přirozenou odpověď. Jak mnohaleté zkušenosti ukazují, není jí vyhánění pasivních a populistů na kraj společnosti, protože to jim jen umožňuje koncentrovat obranu.
