Ničetelské elegie

Patrick Zandl · 23. srpen 2005

Prakticky nic mi nevydrží dlouho a nejhorší na tom je, že naprosto netuším proč. Včera odpadl poslední kloub od Nokia 9500, ke které jsem se schoval celou dobu s láskou a něžností. Nikdy mi nespadla na zem, přesto na ní jsou škrábance, jako bych ji přejel ruchadlem. Mobily mi odcházejí jak na běžícím pásu a už to ani neregistruju. Kdysi jsem se ptal jednoho výrobce, pro kterého jsem testoval prototyp, proč mi ho půjčují. Nekladu otázky, na které neznám odpovědi, ale tentokrát mne výrobce vypekl. Místo toho, aby pravil, že moje poznámky pečlivě studují a zapracovávají do sériového modelu mne ujistil, že telefon, jenž v mých rukou vydržel bez újmy ony čtyři týdny, má šanci normálnímu uživateli vydržet celou záruční dobu. Takže pro Nokia 9500 je to vlastně vítězství, první kloub jí upadl až po půl roce, druhý o další dva měsíce později.

Vypadá to legračně, ale není. V bytě měním ob dva týdny alespoň jednu žárovku. Nejhorší je, že stisknu vypínač, žárovka shoří s třeskem a vyhodí hlavní jistič na chodbě, což by neměla. Došlo to až tak daleko, že jsem začal mít podezření, že máme v baráku „nějaký divný proud“.

Své středoškolské znalosti elektřiny jsem už nedůvěřoval, i pozval jsem si kamaráda elektrikáře. Ten nejdříve vrtěl pochybovačně hlavou, pak se smál, že to jsou divné nápady a že neexistuje „divný proud“ a že hertzy jsou hertzy a volty jsou volty a nic nad to není, že fázi ukostřednou na nuláku bych jistě poznal. Nicméně dorazil, vytáhl novotou svítící měřák a zapojil ho do zásuvky.
„Vidíš,“ prohlásil vítězně, "232 V, plus mínus kousek 50 Hz, nic divnýho."
Sklonil jsem se nad měřák: „Jak se to odečítá?“
-„Vidíš číslíčka na displeji, ne?“
-„Nevidím.“
Kamarád, odborník na elektřtinu, se sklonil nad měřákem, pak jim začal lomcovat, zuřivě mačkat tlačítka, vyměnil baterii a nakonec konstatoval, že měřák umřel. Nepotěšil jsem ho, nicméně ještě stihl prohlásit, že elektřina je v pořádku a jediné, co je v bytě divného, jsem já. Pak se pokřižoval a prchl.

Nejhorší to bylo na přelomu května a června. V jeden jediný den umřela asi pětice zařízení doma – IP telefon, zároveň s ním Linksys router, pak oba powerline adaptéry, do toho větráky v počítači, upadl kloub v mobilu, jeden wifi adaptér, další mobil zemřel a drobnosti jako žárovky už ani nepočítám. Týden potom mi shořela základní deska v pnotebooku a to tak, že v IBM odmítali uvěřit, že jsem ji nedal do toastovače. Ano, ten notebook, který nosím v batůžku na zádech ukrytý ještě ve speciálním polstrovaném pouzdře...

Už-už to vypadalo, že jsem ničitelství přes prázdniny prolomil, když mi minulý týden začalo z auta vypadávat něco, co nápadně vypadalo jako motor. Nejsem velký expert na auta, ale toliko o nich vím, že vypadlý motor nelze vyhodit do příkopu a dál auto bez větších změn v nárocích používat. A tak jsem dneska zavezl otkávo do servisu a v napjetí čekám na verdikt.

Mechanik naštěstí pravil, že jde jen o kus nějakého plastu pod motorem, ale suma, kterou napsal jako předběžnou sumu za opravu, nápadně připomíná částku za výměnu motoru a pozlacení volantu.

Tak uvidíme, ale radši bych už tento měsíc na nic dražšího nesahal...

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook