Štěstím mého života je, že kolem sebe mám ty nejlepší lidi, jaké bych si mohl přát. A málo jim to říkám, čehož pak zpětně lituju. Tak dneska o jednom z nich.
Michala Poupu totiž asi neznáte. Není to ta mediální celebrita, kterou všude zvou, aby moudře vykládal. V mobilních technologiích se ale vyzná, jako nikdo v Česku. Vždycky měl na starosti vývojová centra mobilních sítí různě, teď na CIIRC ČVUT. Vždycky, když něco píšu a má to být chytré, tak mu volám.
Známe se třicet let, od doby, kdy jsme s Petrem zakládali Mobil server. A když jsme poprvé jeli vystavovat na Invex a já říkal, že to chce nějakou dobrou kampaň, kterou na výstavišti zaujmeme, byl to Poupíno s Fredym, kdo navrhli, že bychom mohli udělat mobilní budku. Odněkud (neptal jsem se, je to promlčený, že jo, kdyžtak jsem si to vymyslel!) přitáhli telefonní automat, opravdovej, z tlustého plechu, na mince a za víkend do toho nabouchali mobilní telefon a mincovník předělali na to, že když jste tam natlačili vizitku, tak jste mohli volat. Dali jsme to popruhy na záda a chodili jsme s tím po výstavišti, nechávali lidi zavolat z mobilu v době, kdy je lidi běžně neměli a vykládali, že je to model pro ruský trh, neprůstřelná verze. Fenomenální úspěch, chvíli jsme přemýšleli, jestli to fakt nemáme vyrábět.
Když jsem si před deseti lety koupil vyřazené 3G základnovky a rozhodl se, že pokryju okolí domu 3G signálem alespoň pro mobilní data, byl Michal podezřívavý, hlavně proto, že v tu dobu měl na starosti síť radiovou síť operátora. Když jsem to nemohl rozchodit, tak na mě kouká, jestli ho troluju a pak říká “no a teď si zapoj anténu”. A skutečně, abych si nesvítil u hlavy, měl jsem vycvaknutý kabel ven. Jak říkám, machr. Ostatně, na CIIRC ČVUT to naučil ledaskoho.
Mystický zážitek s ním mám z doby před pěti lety. Zavolal mi, že jeho syn bude studovat v Praze a jestli nepotřebuju k Průšovi někoho na brigádu. Ptám se, jestli syn umí programovat a trochu do elektra. Rozumějte mi, jsme chlapi, bavíme se normálně hlavně o důležitých věcech, jako je potenciál Flarionu, tak nějak tuším, že má děti, ale jejich skilly bych vyjmenovat neuměl. Odpovídá, že trochu, což v jeho podání znamená Python a Cčko plynně jazykem i písmem, assembler s dokumentací, procesor navrhuje maximálně dvoujádro. Syn dorazil na na pohovor, znalosti osvědčil a tak nastoupil na brigádu k Liborovi do pekla výrobních testerů, jen já měl dojem, že něco není v pořádku.
Došlo mi to na první poradě, když se mne syn na něco ptá a já mu říkám, že to má udělat stejně, jako tehdy a tehdy. Syn na mne kouká a pak říká, že to bylo přeci s tátou a že tu historku zná. A mě to sepne. Michal se totiž po svatbě odstěhoval do Chebu, vídáme se zřídka, spíše přes cally a jeho syn je stejný, jako on před těmi třiceti lety. Řečí, chováním, vizáží. A já mám už asi trochu dospěláckou demenci. Dostávám záchvat smíchu, snažím se to synovi Martinovi vysvětlit - jenže pak se mi to mimoděk děje celou tu dobu, co u nás brigádničil. Nevím, jak to synové berou, snad to vzal tak, jak to bylo - jako poctu jeho schopnostem.
A schopnostem jeho táty.
Tím jsem si vzpomněl, že na jeho svatbu jsem nejel, protože tehdy bylo něco důležitého, to každý pochopí, vždyť víte, jak to chodí.
Dnes, ve věku 49 let má Michal Poupa pohřeb. Dnes chybět nebudu. Odpočívej v pokoji kamaráde.
PS: Přesto jsem s ním jeden rozhovor našel, na Lupě.
