Má být internetové připojení sociálně spravedlivé?

Patrick Zandl · 22. říjen 2004

Včera na Lupě vyšel článek poslance za ODS Zbyňka Novotného věnovaný návrhu ministestva informatiky národní broadband strategie. Ponechám zatím stranou to, že při čtení textu jsem se nemohl zbavit dojmu, že jeho prvotním účelem bylo zatopit ministru Mlynářovi, protože materiál bazíruje na druhotných záležitostech (například rozprava, zda internet má být vysokorychlostní nebo širokopásmový, což je asi uživateli putna, pokud se mu data stahují rychle a levně), případně relativizuje Mlynářova tvrzení, aby je následně potvrdil. Nejzásadnějším momentem je zjištění, že ODS považuje za vysokorychlostní internet přípojku nad 1 Mb/s, zatímco Unie svobody MI by souhlasilo s rychlostí čtvrtinovou. Což je rovněž pro většinu uživatelů velmi hypotetická úvaha.

Pokud vynecháme malichernosti typu jak rychlá má být rychlá linka, dotkl bych se třířádkového textu věnovaného univerzální službě.

<blockquote><p> MI se v návrhu zmiňuje i o &#8220;novém vymezení univerzální služby odpovídající potřebám občanů a realitě trhu&#8221;. Proč tedy toto nové vymezení není součástí čerstvého návrhu &#8220;zákona o elektronických komunikacích&#8221;, zůstává záhadou – bude pravděpodobně potřeba nového návrhu…. </p>

</blockquote>

Tohle už není úvaha knížecí, ale zásadní, potenciálně drahá, nákladná a podle mého soudu měla být řešena mnohem s větším důrazem, než hádky o terminologii pro označení rychlosti.

<blockquote><p> Má být internetové připojení součástí univerzální služby a tedy má na něj existovat nárok a to nárok za garantovanou maximální cenu tak, jak je tomu dnes u připojení telefonického?</p>

</blockquote>

Pro kladnou i zápornou odpověď existuje řada důvodů.

Pro: Ano, internet má být univerzální službou

Internet se podílí na zvyšování vzdělanosti a překonávání geografických bariér. Internet je prostřednictvím teleworkingu nástrojem k odstraňování nezaměstnanosti v regionech a prostřednictvím egovernmentu je zdrojem styku občana s vládnoucí mocí a úřady. Z toho důvodu se zdá být logické považovat internet za univerzální službu, která musí být dostupná každému, kdo o ni požádá, za maximální stanovenou cenu. Jde totiž o jednu z forem boje proti nezaměstnanosti, na kterou beztak stát vydává v jiných rozpočtových kapitolách značné prostředky. A jde o formu kontaktu s úřady, kterou by stát beztak musel zajišťovat jinak a z jiných prostředků nákladněji, zatímco internet je v tomto efektivnější.

Proti: Ne, internet si každý má nakupovat za tržní ceny

Výše uvedené argumenty jsou sporné. Teleworking se v ČR rozvíjí velmi pomalu a spíše u intelektuálně náročnějších profesí, které nebývají doménou vzdálených regionů. Vlastnictví internetového připojení automaticky takovou práci nezaručí a běžnější je spíše vyvedení celé pracovní skupiny do takového regionu, než kontrahování jednotlivých lidí. Příklad: call centrum Oskara v Chrudimi. Oskar převedl celou infolinku do regionu a stačí mu propojení s pražskou centrálou rychlou datovou linkou, nepotřebuje připojovat každého zaměstnance v domácnosti. Práce z domova je tedy doménou lidí z velkých měst nebo samostatně výdělečně činných a nelze zatím přímo spojovat dostupnost připojení se získáním takové práce.

Podobně lze rozporovat výhody egovernmentu. Řadu záležitostí lze již dnes vyřídit komfortněji korespondenční cestou (rozhodně více, než internetem), takže přímá nutnost použití internetu zde neexistuje.

Specifikem je pak úvaha internet a senioři. Vzhledem k obrovské technologické propasti mezi seniory a mladší generací, na které se úspěšně komunistický režim podílel, nemůžeme očekávat, že senioři budou houfně internet využívat. Můžeme namítat, že pro seniora by bylo výhodnější vyřizovat korespondenci s úřady přes internet, než je nutit jezdit na poštu či do sídelního města úřadu. Spíše ale musíme zvážit, kolik takových úkonů senior musí ročně provádět a zda je vůbec efektivní a pro správu státu nutné je po něm vyžadovat vykonávat osobně, nikoliv třeba korespondenčně, tedy technologií seniorovi důvěrně známou. Nutnost učit se nové technologii považuji v případě seniora za stejně stresující, jako úkon sám.

Ano či ne

Shrnutím těchto argumentů, které mne napadly na zběžný pohled a náhledem na zkušenosti zahraniční, bych se spíše klonil k názoru, že internetové připojení by nemělo být součástí univerzální služby a tedy stát by neměl garantovat jeho dostupnost všude a za maximální regulovanou cenu. Mimo jiné i proto, že s regulací a dotováním této ceny by byly další neuvěřitelné problémy, možnosti čachrů a obrovské náklady.

Nicméně se může stát, že existují další důležité argumenty, které jsem opomněl, takže neváhejte psát komentáře. Zdůrazňuji, že argument “bez přerozdělování státních prostředků by politici nemohli kámošovi poslat malou domů”, jsem opomněl záměrně.

!++12++!

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook