Když v květnu T-Mobile spouštěl GPRS tarif Business, prohlašoval u toho silácky něco v tom smyslu, že více než 50 MB volných dat není potřeba. Rozhodl jsem se to testnout. Takže – kolik MB dat je reálné přenést pro normálního uživatele při „normálním“ používání GPRS?
Především chci říci, že GPRS nepovažuji za alternativu k pevnému připojení do internetu, ale spíše jako mobilní připojení určené pro notebooky a PDA v okamžiku, kdy v dohledu není internet a vy chcete nebo potřebujete něco vyřídit. Je jasné, že T-Mobile může bazírovat na rozdílu právě mezi slovy „chcete“ a „potřebujete“ – rozdíl mezi nimi je vyjádřitelný v penězích a je značný.
Testovací vzorek jsem byl já sám, ovšem považuji se za ideální testovací vzorek. Jsem vybaven notebookem, PDA, internet mi poskytuje obživu a vše skrze něj řeším, na druhou stranu na něm nejsem tak závislý, abych si ho pouštěl jen tak. Stejně tak nepoužívám P2P sítě jako Kazaa, které by využívanost GPRS připojení razantně zvýšily.
Za moje zúčtovací období (pro pohodlí řekněme, že je to květen) jsem se k internetu pomocí GPRS připojoval zhruba patnáctkrát (připojením rozumím mnou chápané sezení u internetu, ne to, že to párkrát také spadlo), přičemž většinou šlo o odesílání emailů nebo rychlé vyřízení něčeho po ICQ. Přenos dat byl v tomto případě minimální.
Dvakrát jsem použil vnitrofiremní administrační systém a jednou redakční systém Genesis a k tomu surfoval po webu. V těchto případech jsem pracoval s internetem již velmi intenzivně, procházel jsem internetové stránky, komunikoval přes ICQ, stahoval i emaily a hlavně pracoval s administračním rozhraním. Reklamu jsem filtroval AdMuncherem, nestahoval jsem soubory vyjma PDF a DOC příloh. V podstatě bych mohl říci, že jsem takto ve dvou situacích strávil dopoledne běžným svým používáním internetu ale byl jsem připojen přes GPRS – v jednom případě jsem byl někde po doktorech a čekání jsem si krátil prací na notebooku, v druhém případě jsem psal knihu u rodičů, kde jiný internet není a vyhledával jsem si informace z GPRS připojení.
Celkem jsem přenesl 57 MB dat – tedy o něco více, než je T-Mobajlí limit za 700 Kč, v tyto měsíce ještě neuplatňovaný. To odpovídá mojí domněnce, že aby člověk mohl notebook a GPRS data používat k běžné práci (tedy ne ke stahování FTP/P2P atd), musel by limit dat být spíše někde u 200 MB. Sumu 57 MB jsem dosáhl za první dva týdny a pak už jsem se systematicky krotil.
Nezapomínejte na to, že projití pár stránek finančního zpravodajství, pohyb na americké burze skrze Ameritrade a pročtení pošty je docela slušná porce dat. A tohle je přeci profil toho, co by měl dělat GPRS uživatel u Týmobajlu, rozhodně žádné stahování nahotinek či chatování na Xku. Jenže jedna webová stránka dneska, když neodfiltrujete reklamu hravě skočí přes 100 Kb, natož stažení Ameritrade Streameru, abyste mohli online očekovat svoje portfolio. Nebo se pletu? Co by podle T-Mobile měl dělat člověk na internetu?
Co tedy dodat? 50 MB dat je za 700 Kč pro běžného podnikatele žalostně málo. Hranice mezi tím „chci“ a „potřebuji“ je zde zoufale tenká - mnoho z toho, co považujete za "potřebuji" je spíše jen to "chci" - a tedy použití a nepoužití GPRS je otázkou toho, kolik za to svoje "chci" zaplatíte. Po pravdě řečeno bych sám opravdu nutně přenesl tak maximálně 1MB dat u emailů, které fakt spěchaly – a i ty by asi počkaly a daly se vyřešit jinak. Těch zbylých 56 MB dat bylo využití mého času, moje pohodlí a lenost. Jenže platit za to takové peníze? Asi těžko. Pokud by T-Mobile měl být živ z datových přenosů, které opravdu "potřebuji", asi by se mu těžko žilo. Jenže já jsem někde na špičce datových uživatelů, o kterých může operátor snít - takových na trhu najde dnes stovky. Jak přesvědčí ostatní, když nepřesvědčil mne?
Navíc jak prokazují zkušenosti ze zahraničí, uživatelé GPRS jsou nárazoví. Jednou potřebujete jen jeden den v měsíci GPRS, jindy zase několik večerů a příště vůbec. Právě proto mnoho z běžných zákazníků (nyní nemyslím firemní klientelu, ta je na to méně citlivá, ačkoliv i jí se to týká) nemá rádo – u GPRS si musíte vybrat z několika velmi rozdílně drahých tarifů, přičemž v tom základním se GPRS téměře nevyplatí používat.
V zahraničí se proto začínají prosazovat (nebo alespoň uvažovat) takzvané low-cap nabídky, tedy situace, kdy po dosažení určitého objemu jedete najednou v jiné tarifní třídě přenosu dat – čili jste nezávislí na tom, jak tarif máte a cena se mění podle toho, kolik dat ve skutečnosti přenášíte. Podle operátorů to mění přístup lidí ke GPRS – už se přestávají bát ceny, protože vědí, že budou platit podle toho, jak intenzivně data přenášejí. Problém GPRS dat je totiž v tom, že zatímco minutu hovoru si představit člověk umí, megabit dat je pro většinu lidí hodně abstraktní pojem.
Někteří operátoři, je jich ale zatím málo, používají také hi-cap nabídku, tedy maximální účtovaný datový objem – data přenesená nad tento objem, nejsou účtována.
Jestli jste čekali, že tento článeček vám řekne, co dělat aby lidi začali více používat GPRS, tak vás asi zklamu. Takové řešení záleží operátor od operátora a jako vždy jsem pro každou konzultaci k dispozici.
