Já už jsem stará generace (a to mi je třicet) …

Patrick Zandl · 17. leden 2005

Před deseti dny se se mnou domlouval redaktor Týdne, že by potřeboval pár názorů k článku věnovanému rozdílům mezi starou a mladou podnikatelskou generací. I souhlasil jsem a připravoval jsem si několik smířlivých názorů, kterak my, mladá generace, jsme positivní a blabla… Redaktor dorazil a po vteřině rozhovoru mne zarazil a objasnil mi, že já jsem přeci ta STARÁ generace, ne ta mladá, to mladou že myslí dnešní dvacátníky.

Zvážil jsem možnost zpřerážet mu hnáty a poslat je doporučeně jako nevyplacenou zásilku zpět do redakce, jsem ale dobrák od kosti a tak jsem od toho upustil. Nakonec jsem spíše nás třicátníky musel bránit. Bránit v tom, že ani my jsme to neměli jednoduché, že nám nikdo nedal nic zadarmo a nic nepřišlo samo. Že jsme nepřišli k internetu a nebylo zřejmé, že se na něm nadělají hromady peněz, že jsme se nepodívali na mobily a nebylo jasné, že je to zlatý důl. Redaktor chvíli pochyboval. Baže, z dnešního pohledu JE to jasné, že internet i mobily byla nová bonanza. Úlisně jsem se redaktora otázal, CO je tedy dnes podle něj nová bonanza, kde příjmy kvetou nerušeně - že to přeci také musí být zřejmé. Dal mi za pravdu, že tak jednoduché to asi není.

Pamatuji se na své první setkání s jedním šéfem významné telekomunikační firmy, asi druhý rok toho, co jsme dělali Mobil server. Zeptal se mne, jak je možné, že toho vím tolik o telekomunikacích, když jsem tak v nich tak krátce. Pamatuji si, jak se mi před měsícem někdo na jedné konferenci řekl, že je jasné, že toho vím tolik, když jsem v telekomunikacích tak dlouho.

Podíval jsem se do kalendáře a je to pravda. S telekomunikacemi si dnes tykám deset let. Dvanáct, pokud počítám své první setkání s technickým ředitelem Mannesmann Mobilfunk (dnes Vodafone). Toho jsem tehdy stopnul ve Stuttgartu na vjezdu na dálnici, když ho zaujal můj obrovský nápis na karimatce “Egal wohin - Nur Luxuswagen” (Jedno kam, pouze luxusním vozem).

Dneska už nestopuju u vjezdu na dálnice a někdy je mi to líto. Možnost potkávat nové lidi bez toho, abyste si museli dávat pozor na lidskou vypočítavost, je vzácná možnost a člověk ji postrádá, až když ji ztratí. Až když se naučí představovat jen křestním jménem.

Ale nic z toho snad neznamená, že jsem starý, odepsaná generace, kterou noví dvacátníci nahradí. Však i Nobelova cena se dnes uděluje v průměru šedesátníkům za objevy a dílo, které učinili v průměru po pětatřicítce a tento průměr stále roste.

Je člověk starý, když už ho zajímá i taková statistika a utěšuje se jí, že nemá za sebou všechno, co mohl učinit? Nebo je to jenom jeho vlastní obrana?

No nic, jdu si koupit ten Týden a zjistit, jakou ostudu jsem si udělal…

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook