Ebookmakerovo nekrobloudění

Patrick Zandl · 19. červenec 2012

O tom, jaká bude skutečná podoba elektronické knihy, si můžeme mnoho myslet, ti bystřejší z nás už ale pochopili, že nevíme prakticky nic dozajista. Veškeré inside či outside znalosti, o nichž si můžeme nakrásně myslet, jak hlubový (či z odstupu) vhled nám umožňují, nakonec poslouží snad jen k tomu, abychom byli schopni se rychle adaptovat na novou situaci, přijde-li a budeme-li schopni se vůbec adaptovat.

Už mnohokrát jsme trpěli iluzí, že o budoucí podobě knihy máme jasno a nezbývá, než čekat, až sestoupí. Dám tři příklady z minulého století a snad jeden z tohoto. Tím prvním byl rozhlas: čekalo se (ani já to už nepamatuji ex prima line, ale zprostředkovaně, že knihy budou čteny v rozhlase a tím vymizí ty papírové. Cena? Více lidí se sejde u jednoho přijímače. Vázanost na čas? Co by ty lidi večer dělali. Bylo to tak jasné. Jenže se nic takového nestalo. Vznil sice žánr rozhlasových adaptací, který se v našem století úspěšně přetransformoval na CD do auta, ale knihu to nevypudilo.

Pak televize. Kniha bude na stránkách televize! Bájo. Jenže se to nedalo používat z důvodů, které dnes už jsou nám zřejmé a kde vhodnost pro knihu koliduje s hlavním zaměřením televize. Nehodilo se mít oskarový velkofilm do ruky, zatímco knihu ano. I to se dalo vylepšit v době, kdy přišel teletext. Knihy se budou vysílat v něm, bude jich mnohem více, než šlo v televizi. Jenže ani teletext neprorazil a pokud z televizních knižních vysílání nám zůstaly televizní adaptace nebo v nejhorším chvilky nedělní poezie, po teletextovém pokusu s knihami nezůstalo prakticky nic.

A v našem století? To už si možná pamatujete. Dokumenty distribuované na disketách a později na CD na počítače. Ne snad, že by to chcíplo, ale asi si dáme za pravdu, že web byl mnohem větší šlágr.

Propojovacím znakem všech těchto pokusů je, že tištěnou knihu nenahradily, to ponejprv. A za druhé, zůstal z nich tu více, tu méně úspěšný žánr, který byl spojený s novou technologií. Proč neuspěly? Důvodů bylo více, pojí je souhrnné označení "nedostatečné naplnění podmínek pro substituci". Kdo by si chtěl číst z blikajícího monitoru nebo si sebou tahat televizi? Kdo by chtěl čekat na určitou dobu, než poběží jeho kniha?

Elektronická čtečka, zdá se, mnoho těchto problémů řeší. Je mobilní, vcelku přijatelně levná a nemá časovou vázanost, naopak umožňuje pohodlnější distribuci knih i jejich skladování a konzumaci. Nevýhody jsou rázu spíše psychologického (nevoní to, nešustí to) a v některých případech praktického - nelze počítat s proměnlivostí formátu, hůře se listuje, hůře se poznámkuje. Ale tyto výhrady jsou řešitelné, nebo nejsou ve většině případů nijak zásadní. Suma sumárum, beletrie se na čtečce čte lépe, lékařský anatomický atlas zase zle. V úhrnu nás to vede k dojmu, že tentokráte je o formě elektronické knihy opravdu rozhodnuto a ladit budeme už jen detaily. Opravdu? Nechvalme dne před večeří.

Čtečka má ale také své možnosti, které kniha nemá a zjevné je to především na iPadu. Barvy, interaktivita, video, hudba. To vše stojí k autorově použití. Hypertextová navigace, variantní pokračování, hudební ukázky, to vše je možné. Apple tlačí přes svůj iBookCreator k tomu, aby těchto možností lidé používali a podobnou cestou se dává Amazon a jeho Kindle Fire i ostatní. Kniha napříště už nebude jen souvislým tokem textu, což přinese starosti nejenom publisherům, ale i autorům.

Nová generace autorů

S tím souvisí změna, které si zatím nevšímáme, nebo všímáme pramálo. Střídání generací. Autorských i technologických. Starší autoři jsou striktně papíroví, ti mladší už zase striktně elektroničtí. Vydavatelé starších autorů jsou sami staromilci a papíru se vyhýbají, mladí autoři zase papír prakticky neznají. V době, kdy začínali, je do papíru nikdo nepustil a když už se nyní vypsali, je pro ně konverze do papírové knihy těžko procesně pochopitelná (kdo nezkusil, nepochopí), nota bene tu nemají "své publikum". Vznikají tím dva světy, které se protínají málo jak z pohledu čtenářů, tak inspiračně. Existují vedle sebe, míjejí se. Rozštěpují literaturu nejenom myšlenkově, ale dokonce i jazykově pohledem na přejímání slov z cizích jazyků, slovosled, novo/patvary. A protože se nepotkávají, ani si toho nevšímají. Dokonce ani jejich čtenáři se nepotkávají nejenom fyzicky, ale ani myšlenkově. Kupte si Literární noviny a budete zírat, nemusíte ale jít do tak extrémní polohy, přečtěte si recenzi Mirky Spáčilové na nějaký cyberfilm. Neříkám, že co se dočtete, bude špatně - ale bude to úplně mimo to, co byste hádali, že byste se měli dočíst. Jiný svět.

Otázka do pranice je, zda je to dobře nebo špatně. S dovolením na ni neodpovím, pouze konstatuji, že je to logické. To staré odchází, to nové přichází. Prodělávají na tom ti, kteří jsou poslední na hraně odcházejícího, vydělávají ti, kdo jsou první na hraně přicházejícího. Tolerujeme a vítáme v elektronicky publikovaném autorské zjevy, které by v "kamenném světě" neměli mnoho šancí. Jenže tím, že šanci najednou dostali, dostává se jím odezvy, se vypracují a s pochopením k žánru, do něhož vstoupili a jehož konzumenti jim dali z nedostatku jiných autorů tu šanci (to je třeba můj příklad). Pak tu máme migranty, kteří pochopili vyhasínání kamenného světa a dobrovolně či shodou okolností se přesunuli do digitálna, už jsou to zruční autoři, kteří pravidla nového žánru pochopili (nebo jako Ondřej Neff sami spoludefinovali). Pro příklady není třeba chodit daleko, na Twitteru třeba Irena Hejdová nebo webově Ute Zikmundová (ať už si myslíte, že je to kdokoliv). A v knižní tvorbě prakticky všechna jména, se kterými se nově a postupně setkáváme.

Hledání cesty

Takto vyvinuvší se situace bude důvodem, proč jednou budou dvacátá léta jednadvacátého století považována za klasickou dobu českého epubu, kdy jste na netu mohli konverzovat s Koubským, Zandlem, Grudlem, Sedlákem, Úvalským nebo Kyšou (a kdo z vašich dětí vám to bude věřit?). Protože při zpětném pohledu bude zřejmé, že se vše diametrálně změnilo. Pro nás, kdo "v tom" žijeme, je nepříjemná jediná věc - nevíme, kam přesně a jak se to vyvine. Bloudíme, hledáme.

Jak jednoduchý ten přechod mezi dvěma epochami bude, bude také záležet na tom, jak aktivně se pokusíme hledat. Pokud budeme jen vyčkávat, až cestu prorazí zahraniční firmy a s odstupem deseti let přejmeme v americe osvědčené, tak budeme... ano, tak budeme prostě v odstupu mnoha let. Budeme si něco šmrdolit na našem místním písečku bez naděje na to, než že bychom zasáhli do mezinárodních sfér tak, jako jsme to před sto lety udělali s jinou kulturní r/evolucí, jakou byla Kafkova reportážní tvorba (mimo Česko mylně chápána jako absurdní drama).

Je dobré, že se pokoušíme, je dobré, že se snažíme. Máme tu Palmknihy, eReading, Wooky, kteří se snaží v podobě distributorské a technologické a je jedno, že třeba já Wooky považuji za slepou cestu. Nejsem neomylný, Amazon byla stejně slepá cesta. Máme tu knihaře, kteří jsou partička poděsdíl s brutálním odpichem a téměř nezvladatelnou manévrovatelností, jako je Kniha Zlín, Freetimepublishing nebo Melwil. Pokud někdo udá a spoludefinuje trend, budou to oni, ne velká vydavatelství, která si teprve začala vybírat přeplněné emailové schránky s žádostmi čtenářů o to, zda by jejich oblíbenci nemohli přeci jen vyjít v tom tikitálu. Druhou stranou věci je, že to budou velká vydavatelství, která pak tyto štiky v rybníce pravděpodobně koupí, z jejich průkopnických majitelů udělají rentiéry sbírající prvovýtisky a z jejich ex-firem mastodontní dceřinky. Ale pár těch velkých to nevydýchá, pár těch malých se přeci jen stane velkými a do příští revoluce v knihách (a to bude dozajista ta telepatická?) budou udávat tón.

Může se vám zdát, že je jasno, že je vyřešeno. Že jde jen o to, kdy se poprvé v Česku prodá více knih digitálně, než papírově. Ale nic jasné není, zbývá mnoho k dořešení na to, aby substituce papírových knih těmi elektronickými mohla pro/do/běhnout. Už jenom... co třeba autorsky signované výtisky? Jak chcete odlišit (pro sebe, pro děti i kamarády), že jste _U TOHO BYLI_? I já si doma schovávám krabici Windows XP s podpisem Billa Gatese. Co budu schovávat u provovydání elektronické knihy? Jirka Vlček tuhle soudil, že by bylo zajímavé dělat jen přebal knihy, který byste si mohli dát do knihovny, já byl názoru, že k digitální knize patří digitální podpis. Tedy něco nehmotného. Nemyslím digitální certifikát, ale co třeba takový web, něco na způsob Miliondolarové stránky, kde by byli uvedeni všichni, kdo přišli na autogramiádu? A kam by je přepsal autor osobně s věnováním, nebo kam by se checkli přes NFC na fyzické autogramiádě (protože cesta je cíl, Skype pouť za podpisem nenahradí). A už máte další kus infrastruktury, který chybí, který nám možná v té či oné podobě bude připadat stejně samozřejmý, jako našim předchůdcům exlibris a nám třeba vizitka? Cožpak bychom mohli s papírovými vizitkami fungovat bez vší té infrastruktury, kterou máme dnes za tak samozřejmou a která je tiskne, katalogizuje či dokonce v práci schvaluje, co si na ni můžeme dát?

Jsme na počátku a je dobré připustit si dvě věci: za prvé, že to je opravdu počátek, v němž nevíme ničeho a s pokorou přijímáme, že vše, co se dozvíme a co si myslíme, máme v hlavě proto, abychom to mohli rychle a se stejnou pokorou změnit tak, jak se situace vyvinula. A za druhé, že jsme na počátku něčeho, co nás bude bavit. Protože by byla škoda prožít něco tak nového, tak jedinečného a být z toho zpruzený...

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook