Dáme jídlo nebo nedáme?

Patrick Zandl · 9. listopad 2012

Několik mých poznámek k nově spuštěnému projektu DámeJídlo.cz. Není to ani první pokus a asi ani poslední, rozeběhnout v Česku donášku jídla přes internet a kdyby za ním nestál Slevomat, asi by mnoho vzrušení nevzbudil. Přes to, že je hezky udělaný. Prostě to není oblast, kde jsme zvyklí vidět peníze, což nemusí znamenat, že tam nejsou.

Měl jsem před cca pěti lety možnost sledovat velmi z blízka vstup nadnárodního donáškového systému (jmenovat asi nechci) do Česka a načerpal jsem při tom pár poznatků, které si každý přeberte po svém. 

Systém nakonec v Česku za tři roky boje o místo, i když se snažil férově prorazit a pár korun za to utratil, neprorazil. V nejlepších momentech dělal desítky objednávek denně, což nestačilo na uživení aparátu, protože to znamenalo z provizí spíše malé tisíce. A to bylo málo.

Takže, kde byly tehdy problémy? Lidé v Česku nebyli zvyklí si objednávat jídlo domů. Propastný rozdíl proti USA, kde na to jsou naopak docela zvyklí, zejména u krajových kuchyní (čínská, mexická, indická). V některých státech tomu pomohly přísné zákazy kouření v restauracích, takže lidé si nechávali jídlo přinést domů, když chtěli s přáteli na jídlo - a ještě si nechali přibalit cigarety. Jinde pomohly přísně vysoké ceny nápojů a tak to lidé řešili zase podobně - nápoje doma za své, jídlo si nechat přivézt. Podobné "státní pobídky" u nás nejsou, většinou můžete hulit a levně bumbat ledaskde.

Od toho se odvíjí další část problému: české restaurace nejsou na donášku zvyklé. Problémy s koordinací dovážky, aby zákazníkovi nepřišel pokrm studený, jak psí čumák, se řešit daly, horší bylo, aby rozvážka dlouho nečekala na to, až to hospoda dodělá. Navíc většina hospodských jídel je problematická: jsou to často blafy, které si stejně dobře lidi uklohní levněji doma a hodí se jen na obědová meníčka. Logicky tedy šel hlavně odbyt národních kuchyní (čína, indie, thajsko, sushi) a především pizza.

Dalším problémem je cena jídla. Je (u nás) příliš nízká na to, aby se do ní pohodlně schovala slušná marže pro zprostředkovatele i dopravu. Takže jsou limity, kam co a v jaké ceně restaurace pošle zdarma a kde se za dopravu musí kolik platit. Dobré je, že tohle umožňuje, když už nic, alespoň webová stránka pohodlně spočítat a jasně říct. Do toho přidejte, že "čína" je v Praze na každém rohu a je jednodušší si tam skočit, což se zase dost lidí už naučilo. To pomáhá prosadit rozvážku, jenže křehké-voňavé je za 85 Kč, večeře pro dva lenochy do dvou kil. Za to si nedáte dovést ani sushi pro jednoho.

To implikuje problém kupní síly. Praha ji má, jinde není, zjednodušeně řečeno. V Praze se najde pár fajnšmekrů, kteří si nechají přivést steak a ještě nemají sekretářku, která to zařídí, jinde je to větší potíž.

To se projevilo například v tom, že v Praze byli lidé ve firmě ochotni se na poledne složit a najednou si objednat jídlo, které se snadno přehouplo přes limit, kdy už doprava byla zdarma. Zejména v lokalitách, kde je strava poněkud jednotvárná, to bylo příjemné oživení jídelníčku a marketing se tak zaměřoval na ně i tím, že bylo možné jednoduše vytvořit kolektivní objednávku na webu, kterou poslední objednávající odbouchnul do systému. Po (faktickém) vycouvání dotyčné firmy z trhu ovšem místo zaplnily samy restaurace, které si takhle obešly firmy, často přímo odpresentovaly svá jídla a nyní tam vesele dodávají napřímo a ty chytřejší i vědí, kdo je "jejich zástupce" v dotyčné firmě, tedy kdo v oddělení dává tu hlášku "kam dneska jdem na oběd"… a mají s ním patřičný vztah.

Připočtěme problémy s kvalitou jídla (plus dovozu), které se dají řešit a Dáme Jídlo je i nějakou formou hodnocení řešit chce.

Připočtěte také vyčůranost restaurací, které si uvědomují, že zákazník si mohl zavolat po telefonu a objednat si rovnou a bylo by to bez provize pro zprostředkovatele, takže neváhají zákazníkům nabídnout nejrůznější formy slev či nápovědí, že mohli objednávat přímo.

Nezapomínejme na to, že lidé, kteří tu potřebu mají, si už své cesty našli a mají restauraci, kde je pozná obsluha na telefonu, když volají.

Prostě to není jednoduchý boj a je těžké v něm udělat alespoň provozní peníze.

Doba je o jednu krizi dále, takže třeba už nazrála lépe, mě by se do toho ale vážně nechtělo. To se mi nechtělo ani tehdy, takže jsem to raději jen pozoroval…

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook