Černého Entropa JE umění k přemýšlení

Patrick Zandl · 17. leden 2009

Mám pochybnosti o moderním umění, nejsem intelektuál a vzdělanec, nechápu ho. Ale jestli jsem něčemu porozuměl od jeho zastánců, pak tomu, že moderní umění má nutit přemýšlet. Což ostatně mělo umění vždycky už od časů starého Egypta a Babylonu a není chybou tehdejších autorů, že jejich souvislosti nám dneska unikají. A v době, kdy se dokonale namalovaný obraz dá nahradit fotografií za dvě devadesát, musí umění spočívat na něčem jiném…

Na Entropii Davida Černého se snesla hromada ohně a ledaskdo dává palec dolů. Jenže jestli je něco moderní umění podle mého gusta, tak zrovna Černého Entropa. Proč?

4A2899E9-4239-458B-ADD9-65C7716F9F51.jpg Zdroj 24 heures.

Nejprve se zamysleme nad tím, jak by to dopadlo, kdyby do Bruselu putovala nějaká standardní česká skulptura. Kdyby někdo vytesal pár českých tradic jako Slávy dceru, stylizoval Říp nebo panoráma Hradčan vyvedl v trikoloře, případně imitoval Muchu, asi by se nad tím nikdo nepozastavil, umělec by shrábl oněch 2M Kč a v Bruselu by visela další tuctová práce, o níž by noviny v prvním a posledním článku jednohlasně s vládním věstníkem napsaly, že “representuje nejsvětější národní tradice”. Nikdo se nezamyslí, ale nikdo se nepobouří.

Jestliže umění má zastavit k zamyšlení, pak se to Entropě povedlo. Tím, že byla jiná a měla nápad. V sídle Evropy ukázala Evropu tak, jak ji vidí lidé země, která jí předsedá. A to není málo. Jistě, že to nemá být důvodová zpráva o dvoustech stranách ke každé národnosti, ale cožpak nesouhlasíme s tím, že stávkování je něco, co v klidu k francouzům přiřkneme jako národní sport? Že když se nad tím zamyslíme, tak to není jen obyčejný štrajk, ale také hledání a balancování sociální zodpovědnosti státu, firem a občanů, které francouzům leží na srdci? Je tohle tuctová euroanekdota? Je euroanekdotou moderní dálniční síť symbolizující v Německu, která také nepříjemně připomíná hákový kříž? Tedy samozřejmě jen v případě, když ho v ní chcete vidět? Neodpovídá podpora automobilismu a s ním spojeného nejenom průmyslu, výzkumu, ale i konzumu naší představě o němcích spolu s tím, že někde v pozadí je historie hitlerovského Německa ať už ve formě popíraného neofašismu nebo pocitu viny poválečné generace? To není euroanekdota, to je realita. A že bulhary míchne turecký záchod? Pročpak? Měli by být rádi, že ho vidíme jako hlavní odlišnost Bulharska od zbytku Evropy. A nakonec, nepřipomíná nám narážka na turecký záchod příběh bulharského chána Kruma, který si z lebky poraženého byzantského císaře Nikefora udělal nejprve hodovní číši a následně toaletní mísu? Jak mnoho se dá najít v tak málo znameních.

Korunu Entropě nasazují vymyšlení umělci a vše kolem včetně té omluvy. Bez toho příběhu kolem by to nemohlo být úplné. Ukazujeme Evropě to, že bez dvou desítek známostí a patronů se nikam v Česku nedostaneme - co na tom, že jména jsou smyšlená, to nikdo nepozná. A také to, že každé tajemství tu trvá velmi krátce. Není to jen umění nebo švejkovina: je to pravda, ale také v našich “nejlepších” tendencích. A memento pro nás. Jenže opravdu: nikdo si toho nevšiml, že dvacítka sochálistů sochá a přitom neexistují a dělá to za ně jeden Černý. A nakonec omluva, věčné evropské hledání třetí cesty. Cožpak to věčné omlouvání nebylo příznačné pro Evropu dvacátého století a není jím i dnes? Cožpak by Hiter přepadnul Polsko, vždyť je to ten fajn chlapík, se kterým se nakonec dalo dohodnout a přistoupit na jeho vcelku oprávněné nároky? Copak právě s hledáním třetí cesty si neodskákala Evropa všechny průšvihy minulého století až ke svým mindrákům, které Entropa zrcadlí? Oh ano, finis coronat opus. Prohlásit: “Takoví jste, taková byla objednávka, takové je umění, zaplaťte a rozjímejte,” to by bylo pro sochu někam do zámoří.

Říkejte mi co chcete, tohle je umění se vším všudy. S dobrou řemeslnou prací, výborným nápadem a příběhem kolem toho. A trefilo se to. Kdyby ne, nebyl by ten poprask. Kdyby to parodovalo boj Rastislava s Ludvíkem, ani pes by neštěkl, protože žádný komentálista by si toho nevšiml, nevěděl jaký Rastislav a jaký Ludva. Příběh by skončil někde ve výstavním katalogu. Takhle skončil na titulních stránkách novin. A ano, štve to ty, co takové nápady nemají a přitom ředitelují Národní galerii.

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook