Cafe Bajer a Velikonoce

Byl jsem na velikonoční svátky v Pardubicích za rodinou. A jestli si v Pardubicích nenechám něco ujít, tak je to Café Bajer. Původně jsem se rozhodl jen o něm napsat letmou zmínku, protože jsem si dal závazek, čtouc poslední články, že bych tu mohl také napsat někdy něco pozitivního a pochvalného. A Café Bajer si to zaslouží. Jenže když už jsem tam seděl, tak mi to přišlo příliš jednoduché.

K Pardubicím mám zvláštní vztah. Jsou městem mého srdce, strávil jsem v nich největší část svého dětství, mám je prolezlé skrz na skrz a pořád mne něčím překvapují. A i když už řadu let do nich dojíždím jako host, spíš jako návštěvník, vždy je považuju za město mi nejbližší. Což má někdy následky – před pár lety mne v Pardubicích zastavil policajt při typicky pražském dopravním manévru a jal se mi vyměřovat pokutu. Nediskutoval jsem s ním do momentu, než si neodpustil jízlivou poznámku, že pražáci si myslej…, blabla. V tom okamžiku jsem vylétl z auta a začal jsem na něj řvát, že ať jde s takovýma kecama do prdele, protože já znám Pardubice líp, než on, dýl než on. Policista si o tom dovolil zapochybovat, takže jsem se podíval na jméno ulice (byli jsme Na vrtálně) a přeptal jsem se ho, zda ví, od čeho ten název pochází. Prohru uznal, ba i pokutu nakonec nedal. Prostě jsem pardubický patriot.

Café Bajer jsem přidal na seznam pamětihodností před nějakou dobou. Poprvé mne tam vzali lidi z CPA (dodavatel příslušenství k mobilům), sám jsem to neodhalil. Je to klasická kavárna vídeňkého stylu, kde si objednáte kávičku, posadíte se, ze zdi sundáte noviny a čtete si. Je na třídě Míru, kousek od Zelené brány, velkou výlohou můžete koukat na třídu Míru, usrkávat kávu a přemýšlet o tom, zda si k novinám dáte i sachra. Dejte, je parádní. Bajer je hezky vyzdobený, vkusně zařízený, ceny na Pardubice slušné, na Prahu sociální, koutek pro děti, příjemný personál, prostě radost posedět. I pro pražáky tu něco mají: sbírku novin Nová Praha v obrazech. Radost tím listovat, protože rok vydání je 1929 a všechny novinky, které tu probírají, už jsou z našeho pohledu milé rarity.

V sobotu jsme se tu s Ditou usadili ke stolečku, objednali kávičku a začetli se do svých novin. Za chvíli přišel k místnímu piánu nějaký mladík, otevřel klaviaturu, začal probírat klávesy a pak se pustil do přehrávání klasiky. Servírka postavila na piáno čajíček na účet podniku, hosté pokukovali, občas zatleskali, spíš se ale nechali unášet. Šlo mu to hraní. A k tomu příloha MF Dnes Kavárna – uznejte, o tom se nedalo nenapsat.

Abych nadýchal duch velikonoc, přečetl jsem si dva články. Oba napsali katoličtí kněží, oba jsou natolik rozdílné, jak je to jen možné. Ne snad svým vyzněním. Svou pochopitelností. Názorně podle mne ilustrují, v čem katolická církev tak selhává. Ne v modernizaci svých zásad nebo své „zvěsti“, ale ve schopnosti tuto zvěst dále srozumitelně předat.

První článek napsal Tomáš Halík, tedy byl to spíše rozhovor s ním na téma hříchu. Přečíst si ho můžete zde. Tady musím poznamenat, že s Halíkem osobní zkušenost mám. Byl to můj profesor a mám nezapomenutelné dojmy z jeho předmětu nazvaného Hermenautika smrti Boha. Stejně jako většina lidí jsem si ho tehdy zapsal spíše ze zvědavosti, protože Halíka předcházela neobyčejná pověst. Byl to asi jediný předmět, z něhož jsem si (ač jsa pilný poznámkovač) nebyl schopen udělat žádné kloudné poznámky. Jeden a půl hodiny jsme seděli ve velké posluchárně na fildě (která byla narvaná k prasknutí) a viseli Halíkovi na rtech. Nerozuměl jsem ani slovo z toho, co povídal a nejsem dodnes schopen zreprodukovat jedinou poznámku jeho smyslového bloudění, dokonce i když mám vysvětlit téma těch přednášek či vysvětlit název Hermenautika smrti Boha, nejsem schopen vyblekotat ničeho. Když jsme to jednou hromadně přiznali, Halík nás ujistil, že není podstatné cestu pochopit, ale projít. Což nás, které čekala zkouška, nepotěšilo.

Tomáš Halík má dvě polohy. V případě, že je třeba mluvit o lidském a lidskými slovy, zvládne to s noblesou evangelisty Jana. Pokud se ale dostane do odborné diskuse nebo se mu zazdá, že právě pro jeho názorný způsob vyjadřování jste nabyli dojmu, že vás nedokáže věcně usadit, dostane se vám lekce, na jakou do smrti nezapomenete. Osobní zkušenost a neobyčejná lekce dvacetiletému mladíkovi.

Co je dnes neocenitelné, je to, že Halík umí hovořit o víře slovy, které dnešní normální čech pochopí. Rozumějte: dnešní církevní hantýrka je podobná jakékoliv jiné profesní mluvě, vrší termíny a výrazy, na které jsou „profesionální“ křesťané zvyklí. Jenže ti ostatní… koukají jak puci, když slyší slova o „všeobjímající oběti“, „prostupující boží milosti“ atd. Do zmíněného rozhovoru si ale klidně můžete slovo křesťan zaměnit za člověk – a se vším napsaným můžete souhlasit, například když Halík říká, že „Křesťan se nesmí stát stádovým blbečkem. Zdravá víra se pozná podle vnitřní svobody, moudrosti a humoru.“

Rozhovor končí slovy: Nedávno mne jeden novinář natolik nutil vykreslit mu peklo a potvrdit jeho představy (jako většina ateistů měl roztomilé náboženské představy na infantilní úrovni), aby se mu mohl vysmát, že jsem byl v pokušení mu říci: „Milostpane, nechaj se překvapit!“

Po tomto osvěžujícím rozhovoru jsem otočil pár stránek a začetl se do velikonočního článku dalšího katolického kněze, tentokráte hodností podstatně vyššího, olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Jeho článek (je jen PDF verze) mohl být sdělný v době, kdy olomouckou diecézi vedl Jindřich Zdík, o devět století později už je článek nesrozumitelnou sbírkou katolických klišé.

Nevolá nás právě dnes Pán k tomu, abychom odpověděli na potřebu doby větším rozvinutím jeho odkazu lásky, která se daruje ve službě? To je hezky řečeno. Podíval jsem se na mobil – nemám žádný zmeškaný hovor, mám tedy usoudit, že mne Pán nevolá? Nebo tím chtěl pan arcibiskup říct, že jistě jsou momenty, kdy přemýšlíme o tom, zda to, co na tomhle světě děláme, je tím, co bychom opravdu dělat měli? Nebo tím chtěl říct ještě něco jiného? Já nevím, nejsem profesionální katolík.

Nejen při slavné liturgii Velkého pátku, ale i v nejobyčejnějším dnu má pohled
víry na kříž tu uzdravující moc, která zalévá srdce vděčností. Každá mše svatá je zpřítomněním Ježíšovy oběti.
I když jdu do kostela na bohoslužbu na Velký pátek, moje srdce nezalévá nic, necítím žádnou uzdravující moc. Jen jsem se na chvíli zastavil, abych v tichu chrámu přemýšlel o něčem, co mne trápí, co mi hlodá v hlavě, ale znamená snad to, že necítím žádné otelpávání srdce vděčností, že mne křesťanský bůh nechce? Že mám táhnout o dům dál?

Neviditelný Bůh dává viditelná znamení, působivá znamení. Záleží na nás, kolik pochopíme a co vložíme do našeho pohledu na ně. Principem znamení má být, že jsou pochopitelná, srozumitelná, jasná. To, o čem promlouvá Jan Graubner je pro mne nepochopitelná směska slov, která mi nic neříká. Je sice hezké dozvědět se, jak Mojžíš léčil uštknuté hadem, jenže pane arcibiskupe, kdybych si měl dneska vsadit svůj život nebo život svých blízkých na to, že se po uštknutí hadem dotknou hole, nebo jestli jim mám dát sérum, šel bych do toho séra. Je to nevíra? Možná ano. Možná jste příliš často hovořil slovy, kterým jsem nebyl schopen porozumět a nebyl jsem tak schopen dát jim stejný význam, jako jim dáváte vy. Protože kdybych si měl vybrat mezi holí a sérem, vybral bych sérum. A kdybych to považoval za zkoušku své víry, asi bych počkal na Tomáše Halíka, až řekné své smířlivé „i sérum je boží dílo“. Tomu bych pak porozuměl. Tomu, že pro každou dobu je třeba odkaz v takové formě, v jaké mu lidé porozumí.

Náš druhý arcibiskup Miroslav Vlk (ten pražský) v jiném rozhovoru charakterizoval českou společnost jako „deistickou“ – proti Bohu nic nemáme, ten je ve svém ráji a nám dává pokoj, tady máme prostor my. Kéž by to bylo tak jednoduché.

Církev nám umí převážně zodpovídat na otázky, jak bychom se měli chovat, kdybychom byli židé v roce třicet našeho letopočtu, jenže čím více se jí tahle doba vzdaluje, tím více její odpovědi přestávají mít oporu v realitě nebo v našem jazyce a myšlení. Hovoří jazykem starým dvě tisíciletí a její odpovědi ztrácejí na přesvědčivosti, na naléhavosti (a to je termín, který církevní hantýrka tak ráda používá) nebo prostě jenom na srozumitelnosti. Vím, jak bych se měl chovat, kdybych byl učedníkem Ježíšovým, jenže se obávám, že tohle se jen tak nestane. Ale co mám dělat dnes? Čemu máme věřit? Dostanu se za to, jak žiju, do nebe, ve kterém bude na vedlejším obláčku (ať žijí roztomile infantilní představy) sedět papežský legát Giulliano Cesarini? Mám mu podat klobouk, který ztratil u Domažlic, když prchal z husitských Čech při nevydařené kruciatě? Bude na mne z dalšího obláčku koukat páter Koniáš? Kardinálové, kteří odsoudili Jana Husa? Já vím, že je to směšná otázka. Jenže církev na ni neumí dát jasně čitelnou odpověď. Za tři století, kdy se snažila z čechů vydolovat jejich přesvědčení, se nemůže divit jejich obezřetnému postoji k čemukoliv, co jen trochu „smrdí“ křížem. Přitom ke křesťanství máme tak blízko, když se na chvíli zastavíme a zamyslíme se nad tím, jaké jsou hodnoty našeho života, k nimž bychom chtěli dojít. Mohli bychom podepsat Halíkova slova, kdyby… Nu, zapomeňme na podpisování, Halík arcibiskupem není.

Jistě, najdete kněze, kteří umí vidět Bibli pohledem dnešního světa. U kterých pochopíte jejich postoje k potratům a dalším rádoby démonizujícím problémům, i když s nimi třeba nesouhlasíte, ale prostě si nepomyslíte „co ten dědek plesnivej kecá“, protože to, co říká, má hlavu, patu, je to opřené o něco, co není tak snadné odmítnout bez zamyšlení. Na chvíli se zastavíte a zamyšlíte se, jestli by přeci jen nemohl mít pravdu.

A zamyšlení se, to je to, o co by v duchovním životě mělo jít především.

Smutné a zároveň příznačné je, když takové zamyšlení zprostředkuje Café Bajer namísto nedaleko stojícího kostela svatého Bartoloměje.

Veselé Velikonoce, svátky vajíček, zajíčků, štamprlí, pomlázek a také toho mladíka mého věku, který to v Izraeli odskákal tak, jak to tam dodnes mladíci našeho věku odskákávají.

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno 18×, průměr: 4,67)
Loading...

22 komentářů

  • Díky, Patriku. Něco takového mi na Marigoldovi už delší čas scházelo. A do čtečky mi to teď vletělo právě, když píšu na Brnopolis o výstavě Zmizelý svět kaváren. Včera jsem na ní byl v Brně, v Praze máte taky, doporučuji.

    Mimochodem Graubner. Měl jsem docela chuť si to přečíst (ano, přiznávám, s předsudkem, že mě to utvrdí v názoru na zkostnatělého dědka, který české církvi spíše škodí než pomáhá), ale vzdal jsem to po pár odstavcích s pocitem nezájmu. Umím čas využít smysluplněji.

    Na Halíka se chytám k Salvátorovi už dlouho a je mojí ostudou, že mi to ještě nevyšlo.

  • Děkuji, hezké čtení, mluví mi z duše…

  • Dobrý den Patricku,
    moc krásně píšete.. 🙂 skutečně moc… Ráda si pokaždé přečtu co napíšete 🙂

  • Ty plné texty v rss čtečce mají i své zajímavé odvrácené stránky.. všechny blogy vypadají podobně, první tři paragrafy jsem myslel, že čtu myego 😀

  • supr článek!!

    Jak se dostanu k PDF dalších stran?

    to musím znát odkaz či lze celé novinové stránky prohlížet?

    listování serverem nevychází

  • Pekny. Bohuzel ve me uz existuje takova averze na slovo „vira“… ze z pulnocni u Salvatora sem si uzil jen tu hudbu (IIRC Ceska mse vanocni, JJR), urcity pocit pospolitosti, ale kazani slo mimo, nebo spis proti me tak moc, jak to jen slo. Ale potesilo, ze Halik stal u dveri a s kazdym se rozloucil :). To je osobni pristup.

    Mimochodem, ted jeste takovou kavarnu v Praze, prosim :).

  • Moc pěkné. V zásadě odpovídá mému přesvědčení o velké propasti mezi vírou a náboženstvím.
    K té kavárně v Praze – do Slávie už nepůjdu, z očí pinglů jakoby koukalo „zmiz a nepřekážej vepřům, ty mohu víc oškubat“ 🙂 Svého času jsem slečny vodil do Imperialu, ale jsa ženat, dlouho jsem tam nebyl …

  • Patricku, toto byl mistrovský kousek. Vnímám to už léta stejně. Jako by se katolická církev za ta staletí nějak tak překonvertovala na regulerní partaj. Jako by trochu vycouvávala z dneška. A přitom lidé by tak potřebovali nějaký vzor. Otázkou zůstává jestli katolická církev se svou historií může být někomu vzorem…

  • „Trefeno na hlavičku“…..tímto způsobem jsem o tom nikdy nepřemýšlel, myslím tím z hlediska „speaku“ a váš přístup „má něco do sebe“ .. 🙂
    Asi bych také neměl odvahu to tak polopaticky a přímo napsat. Ale to je asi úděl novináře…dík.

  • To DaG:

    mate po ruce jinou organizaci s obdobne dlouhou historii, ktera by nam mohla byt vzorem??

    L.

  • Já se obávám, že i to jak u nás vypadá dnešní církev je důsledkem jejího potírání v éře komunismu. Proto přestaly de-facto existovat církevní školy, přestala existovat mladá krev, církev se zakonzervovala v padesátých letech a po pádu komunismu ji vzali do rukou těch pár starých duchovních, kteří přežili. V jiných zemích je běžně vidět mladého duchovního, který mluví srozumitelně pro současné generace, k nám se „dovážejí“ duchovní z polska, kde je zcela jiná náboženská struktura obyvatelstva a tak kromě jejich přirozeně jazykové nesrozumitelnosti dané polským „žvatláním“ jsou občas zcela mimo i co se týče národnostních náboženských zvyklostí a identity.
    Navíc většina národa je nábožensky neuvědomělá, celý život jim bylo náboženství představováno a zesměšňováno jako překonaný předarwinovský pohled na vznik světa, po revoluci jsme pak častěji konfrontováni s americkými náboženskými proudy s černošskými gospely atd.
    No a do toho přichází obecná krize římskokatolíků, kteří si uvědomují svou neschopnost nabídnout se mladým generacím (to byl prý ostatně jeden z důvodů proč byl zvolen současný i minulý papež, kteří právě mladou generaci berou velmi vážně).

    Pro mě osobně je římskokatolická církev neakceptovatelná ani jako filosofický proud kvůli svým (pro mě neakceptovatelným) názorům na prezervativy, potraty, homosexuály atp., kvůli zatajování starých spisů, kvůli jednobarevnému vykládání své verze „pravdy“ a kvůli neuvědomování si vlastních omylů, respektive jejich přiznávání po mnoha stech letech. Nicméně velice si jich vážím jako sociálně prospěšného spolku.

  • To noname2

    Zdráhala bych se všobecně přisuzovat římsko-katolické církvi „jednobarevné vykládání její verze pravdy“. Je to především o lidech, kteří za tuto církev vystupují, a na druhé straně o lidech, kteří se byť alespoň trochu o její výklad smyslu života skutečně zajímají. Podle mne nelze od vrchních představitelů křesťanské církve očekávat, že by výše zmiňované potraty, homosexualitu apod. veřejně schválili, neboť by v podstatě popřeli celou hlavní myšlenku křesťanství. Kdyby se církev dle Vašich náznaků v tomto smyslu „modernizovala“, pak už by nemusela v podstate existovat vůbec a zalezelo by na kazdem z nas, jak si myšlenky pseudokřesťanství vyloží. Pokud se Vám poštěstí spatřit na ultrazvuku třeba Vašeho vlastního tříměsíčního potomka (což už je vpodtsatě hotový člověk se vším všudy), pak si myslím, že Vám dojde, proč církev nemůže, ba nesmí takový brutální zásah, jakým potrat beze sporu je, schvalovat. Jde především o jednu z hlavních křestanských zásad, totiž neubližovat druhému, navíc s ohledem na vlastní prospěch. Pro mne osobně by zase bylo hlubokým zklamáním, kdyby kdokoli z představitelů této církve třeba právě potraty považoval za něco naprosto humánního. Myslím si, že to, co dnešní člověk (který se alespoň trochu zamýšlí nad tím, proč tu vůbec jsme) od církve nejspíš očekává, není moralizování ve smyslu imperativů, co musí nebo nesmí dělat, ale to, aby ho nepřímo vedla k zamýšlením nad vším, co vlastně a proč tu kterou věc ve svém životě dělá. Myslím, že nejvýstižněji v tomto smyslu reagoval pan Halík ve zmiňovaném článku na otázku, jestli třeba jízda autem je hřích: „Tohle si musí každý zodpovědět podle svého svědomí, má-li jaké.“ Nejde tu tedy o nějaké řešení jednotlivostí, ale o všeobecný princip -člověk by se podle mně měl snažit ve všem, co v životě dělá, jednat dle svého nejčistšího svědomí, pokud ho vůbec má, a snažit se neupadnout do řad otupělých stádových tvorů, kteří si myslí, že jednají svobodně a dle „moderních“ zásad. To je to, co podle mně chtěl pan Halík říct, a i proto se mi jeho článek velmi líbil, v podstatě mi „promlouval z duše“.

  • Problematika komunikace mezi křesťany a většinovou společností je velmi citlivá. Patrickův článek se této otázky dotýká povrchně, přitom je neobjektivní. Není možné porovnávat Halíkův a Graubnerův text: Halík trpělivě odpovídá na otázky v rozhovoru, kde se snaží co nejsrozumitelněji vysvětlit pojem hříchu – Halík cíleně mluví k těm, kteří o této věci mnoho něvědí. Arcibiskup Graubner podává křesťanskou reflexi smyslu Velikonoc způsobem, který je křesťanům vlastní. Graubnerovo zamyšlení se dotýká samé podstaty křesťanství, Ježíšovy smrti jako oběti za hříchy lidstva a následného vzkříšení ze smrti, které přináší lidem naději. Graubner ve chvíli největších křesťanských svátků křesťany v jejich víře povzbuzuje. Nejde o příručku pro neznalé. Co je na tom špatného? Pokud to někoho nezajímá, nemusí to číst. Textů na téma Velikonoc je tak mnoho, mezi nimi i mnoho vysvětlujících. Proč by Jan Graubner nemohl publikovat niterně křesťanský pohled? Je velmi nespravedlivé vysmívat se Graubnerovu zamyšlení, které je vyjádřením křesťanské víry. Je laciné označit tento náboženský text jako středověký, náboženské texty takové jsou. Článek vyznívá jako Patrickovo pohrdání křesťanstvím. Jde o opak snažení Tomáše Halíka, zatímco Halík se snaží o porozumění, tento článek spíše staví bariéry. To je škoda a pro mě zklamání. Pokud chcete porovnat duchovní články, doporučuji ke čtení například Halíkův článek, týkající se Tajemného poselství vánoční noci v Katolickém týdeníku 51/2007, kde je i zmínka o pokoře… Viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=5653

  • bariéra nebariéra, ta může omezit snad „stádové blbečky“ a těch tu nevidím, bůh je tam kde je člověk a věří-li člověk sobě, věří v boha… Jsou to jednoduché věci, v každé době, a výklad „starodávným jazykem“ je jen překážkou pochopení a přenechání prostoru pro mediální a přiblblé reklamní masáže a bludy…!!!
    Pěkný článek, Váš učitel měl asi pravdu, že podstatné je cestu projít..

  • To Zbyněk
    Vytýkáte Patrikovi něco, čeho se sám vzápětí dopouštíte. Sice uznávám, že Patrik v některých momentech zvolil některé obraty možná až příliš ostře, možná i trochu neadekvátně, vcelku mi jeho článek ale rozhodně nevyplývá v tom smyslu, že by se křesťanství jako takovému vysmíval. To je Vaše interpretace a ja zase muzu rict, ze je smutne, jestlize ji takto primo zverejnujete. To hlavni, o co tu slo, je spíše forma, jakou myšlenky a zásady křeťanství jsou prezentovány většinové společnosti. Proč by se jeden z vrchních představitelů naší církve (zvlast prihlednu-li k charakteru deníku, v nemz se rozhodl svuj clanek zverejnit) nemohl snažit o to, aby mluvil jazykem srozumitelným většině lidí? Vzdyt jde o vyklad symbolu, a ten jako takovy muze byt prece podán různými způsoby… To by se pak mohla cela cirkve uzavrit, mluvit jazykem latinskym, nebo jeste lepe jazykem starořeckým, a tvarit se, ze jen ona rozumi Jezisovym odkazum. Podle mne je mozne oba clanky v tomto smyslu porovnavat – zkuste se sam zamyslet nad tim, jaka ctenost byla u rozhovoru pana Havlika a clanku pana Graubnera. Nemelo by se zvlast v dnesni spolecnosti usilovat o cesty dialogu mezi co největším počtem lidí, křesťanů i potenciálních křesťanů?

  • re elisabeth: mě nevadí že se křesťanství staví proti potratům, že vadí, že se proti nim mnohde (Polsko, Španělsko …) staví militantně a upírá se tak volba svobodného rozhodutí těm, kteří prostě nemají stejný pocit jako většinová společnost (dokonce i nekřesťanům) a v důsledku toho dochází podle mého k větším škodám

  • něco k tématu, ale jinak pojato a zpracováno,
    je také tady : celý život člověka je jen jediný den

    http://ninivemail.blogspot.com

  • Diky. Moc hezke cteni. R

  • Jo, jo. Bajera taky vzdycky navstivim, kdyz jsem „Doma“ na navsteve. Ma to tam cim dal lepsi a lepsi. Na zacatku, tak pred 8 az 10 roky, jeste ale vylohy do ulice nemel a musel jsi k nemu zajit pruchodem do zadu na dvorecek. To bylo jen pro opravdove znalce, Patricku. Az casem co zanikly okolni kramecky expandoval az na tridu Miru. To mas ode me, neco do historie kavarenskeho mistopisu v Pardubicich az zase na tebe bude vyskakovat nejakej policajt 🙂
    Ja si tam zajdu tak nejdriv v rijnu. Zdravim z Chicaga Patricku.

  • Tomáši, díky … naposledy na mne policajt v pardubicích vyskočil o ten minulý víkend. Vyřítil se na mne z auta a běžel ke mně. Až se ukázalo, že je to Ládín ze školy 🙂

  • Otazka pro Patricka:
    Mohu se zeptat, jak dlouho Vam trvalo napsat tento clanek?
    Pokud bych mel pokusit podobnym zpusobem vyjadrit svoje myslenky, obavam se, ze by mi to zabralo nekolik hodin ci i dni. A navic nevim, zda by to bylo vubec ke cteni.

  • Tak to je vtipny s tim Ladinem.. 🙂 Outrata od nas z becka a jeste jeden takys skoncili v uniforme… Tak kdyby jeste nekdo pribehnul kvuli doprave, tak muzes zkusit jeste vytasit kavarenskou historickou prihodu od Bajera, ktero jsem si minule skrome nechal pro sebe.
    „A vite kdo tamhle u Bajera balil servirku – byl s ni v kine, ale nic z toho nebylo? Co? “ „Nevite?“ „Tak ja vam to reknu – Opatril – zeptejte se kolegu – urcite ho budou znat…“ „Takze kdo je vetsi Pardubak?“ 😀 Zdar