Broadband není broadcast

Je zajímavé, jak moc svůdná myšlenka to byla. Ještě před třemi lety se říkalo, že spuštění internetové televize a distribuce videa je jen o šířce pásma, o dostupnosti broadbandu. Už tehdy jsem pesimisticky tvrdil, že jest to kravina a že broadband není broacast.


V čem je pointa celého problému? Pokud provozujete broadcast – tedy vysílání z centrálního vysílače k odběratelům, prostě jen vysíláte a cílová stanice signál buďto přijímá nebo nepřijímá. U distribuce videa přes broadband máte zcela jiný problém. Video dopravujete ke každému uživateli zvláště, takže pro každého uživatele musíte vyhradit přenosovou kapacitu. A nyní příklad – distribuujete video na rychlosti 1 MB/s. Na to, abyste ho dostali ke stovce lidí, potřebujete přenosovou kapacitu 100 MB/s. A tím už se dostáváte do problémů. Ano, jsou řešení – existují proxy stream servery a media gateway a jak různě se taková zařízení jmenují, která si může nainstalovat ISP, takže k tomu ISP půjde jen jedem MB stream dat a teprve u toho ISP se tento stream rozešle jednotlivým odběratelům, ale prakticky žádný IPS nic takového nemá. Není důvod – jeho video nezajímá a navíc video prakticky nikdo nepoužívá. Kromě toho je to technicky zatím zbytečné – jen málokdy se najde více uživatelů u stejného ISP najednou, kteří by se dívali na konkrétní video v tu samou chvíli. Distribuce videa po internetu se hodí pro specifické business modely jako je porno, přenos konferencí, ne ale pro vysílání, u něhož se předpokládá masové nasazení – video po internetu není náhrada TV. Přesto si to dodnes mnoho lidí myslí a říkají, že „je to jen o broadbandu“. Není. Broadcast je něco zcela jiného.


Rozdíl je i v ceně. Zatímco u normálního radia či TV je vysílací zařízení poměrně levné a jeho cena se nezvyšuje s počtem uživatelů (vyjma zvýšení pokrytí snad), u internetové TV stojí připojení každého uživatele peníze zvláště. Na licenci, na hardware, na lince…


Proto také nevěřím na interaktivní TV realizovanou broadband připojením. Vzniká tu stejný problém – dopředný a zpětný kanál se musí zaplatit. A to se nikomu nechce. Něco jiného je interaktivní TV, kde dopředný kanál se realizuje jako normální TV vysílání (samozřejmě již digitální) a zpětný kanál obstarává mobil nebo internetová přípojka. TV stanici pak připadne jediná úloha navíc a to interaktivitu od uživatele vyhodnocovat. Má to svůj problém – uživatel si nemůže vybrat, že by chtěl sledovat jiný film, než ostatní, ale může hlasovat, vyhodnocovat kvízy atd – tedy to, co interaktivní TV slibovala. Však také není důvod – sledování jiného filmu ani není služba interaktivní TV.


Pravé Video on Demand má do masové služby zatím velmi daleko a skromě bych si troufnul odhadnout, že mu do masového nasazení zbývají ještě dvě desetiletí. Kromě řady technických a kapacitních problémů tu zbývá vyřešit také mnoho právních zádrhelů a šprajců majitelů práv. To vše se musí vyřešit za přijatelné peníze pro koncového uživatele a to není taková legrace, jako vnutit pár geekům techniku za dva tisíce dolarů, pevnou linku s nájmem 100 dolarů měsíčně a dát jim příručku k ovládání přetechnizovaného a složitého set-top boxu…

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (zatím nehodnoceno)
Loading...