Je to provokativní nadpis, jak už to u nadpisů musí být, aby zaujaly. Jenže smutné je, že není dalek toho, co si myslím. Myslím si, že dlouhodobá absence aplikací Web 2.0 českému internetu uškodí. Výrazně. Spolu se vzrůstající rolí internetu ve společnosti také uškodí i české společnosti. V dlouhodobém horizontu viditelně. Možná přijde něco nového a my Web 2.0 přeskočíme, jenže je to málo pravděpodobné, stává se to zřídkavě a ještě více zřídka takový revoluční skok dopadá dobře.
Co je Web 2.0
Začnu více ze široka – co je to Web 2.0? K mému žalu si zřejmě většina české odborné veřejnosti myslí, že jde o beztabulkový vzhled, validní XHTML strict a pěkné stránky. Doplněné Ajaxem, pokud možno. Že je to buzzword, které se v Americe používá na balamutění investorů. To sice taky, slovo je to dnes na americkém internetu velmi „trendy“, jenže jeho atraktivita nevznikla sama od sebe. Zatím nejlepší český výklad pojmu Web 2.0 přinesl Marek Blažek - zřejmě se jako jeden z mála obtěžoval skutečně podívat na to, o co jde. V angličtině doporučuji k tomu termínu web Diona Hinchcliffa, jemuž jsem také sebral obrázek vysvětlující důvody přerodu z Web 1.0 na Web 2.0.
Web 2.0 znamená především maximální možné zaměření na uživatele. Jeho vtáhnutí do spolupráce na webu a to nikoliv proto, aby se ušetřilo na tvorbě obsahu webu, ale proto, aby si uživatel mohl službu používat po svém. Znamená to zbavit se rigidních schémat, při nichž vždy po jedničce následuje dvojka. Proč by tam nemohla být trojka a ke dvojce se uživatel vrátí, až bude chtít.
Typickým příkladem je zpravodajský web. Na těch klasických, tedy například všech českých zpravodajstvích včetně iDnesu nebo Aktuálně nemáte jako běžný čtenář prakticky sebemenší šanci jak ovlivnit to, čemu se zpravodajství věnuje. Pokud je redakce proparoubkovská a vy Paroubka nemáte rádi, jedinou vaší obranou je odejít na jiný web a použít to, čemu kdysi Václav Klaus říkal „neviditelná ruka trhu“ – tedy doufat, že s odlivem návštěvníků se ten web probere a zlepší své služby či názorové spektrum.
Teorie internetu jako svobody
Neviditelná ruka trhu funguje stejně spolehlivě, jako perpetum mobile. Pokud abstrahujeme od tření, funguje dokonale. Bohužel v praxi je tření dostatek na to, aby se stroj zastavil. V případě neviditelné ruky trhu jsou třením nejrůznější licence a další státní regulativní obstrukce, dnes hojně používané právě pro usměrňování médií žádoucím směrem bez toho, aby padlo to ošklivé slůvko cenzura. A pak především finanční bariéry pro vstup do odvětví. Vybudovat zpravodajský web něco stojí a to něco se dnes počítá na desítky milionů korun ročně s tím, že návratnost je spíš diskutabilní.
Kdysi jsme si zhusta mysleli, že právě příchod internetu přinese svobodu do všech těchto vztahů. Že odstraní zbytečné mezičlánky. Jenže už koncem minulého tisíciletí bylo zřejmé, že tahle naděje je lichá. Že pokud internet bude kopírovat klasické obchodní vztahy, nikdy mezičlánky neodbourá. Proč?
Nu, svoboda je věc relativní, většinou určitým způsobem vymezená. Například ve fašistickém Německu samozřejmě bylo možné pomlouvat Hitlera a tvrdit, že by měl být zastřelen. Ovšem za zdmi samotky, z níž vás ráno vyvedli na dvorek. Stejnou svobodu máte dnes i demokratickém světě. Názor můžete sdělovat, ale nikdo vás neuslyší, protože nemáte k dispozici žádný nástroj, jímž oslovit lidi. Hulákat na Václaváků nepomůže, nehledě na to, že většina zde se pohybujících lidí nemluví česky. Jistě, můžete si založit web. Pokud hodou šťastných náhod nevlastníte doménu seznam.cz, lze prakticky s jistotou soudit, že bude velmi málo navštěvovaný na to, abyste si mohli se svojí svobodou dopřát něco jiného, než její vyjádření. Akorát vás ráno nevyvedou na dvoreček. Tuhle práci si může stát dnes ušetřit, je neefektivní.
V roce 1996 jsme se domnívali, že výrobky budeme kupovat přímo od výrobců. V jejich eshopu, bez provize pro obchodníky. O nějakých dvacet procent levněji. I o víc. O polovinu levněji. Ne snad, že by internet na cenu netlačil, jenže zatím hodně právě v oblasti snadného porovnání cen. Prostředníci zůstali – až na výjimečné případy - a firmy prodávají přes eshopy, které jsou schopné masivní marketingovou podporou nalákat dostatek zájemců a propracovanou logistikou si je udržet. Dělat logistiku pro stovky velkoodběratelů je totiž něco jiného, než pro miliony drobných klientů.
Podobný proces proběhl u zpravodajství. Kolem roku 2000 proběhla konsolidace zpravodajských serverů nejenom v USA, ale i v Evropě a nakonec i u nás. Po prasknutí bubliny většina nezkonsolidovaných odešla do kytiček a zpravodajství ovládly mainstreamové servery. Jejich čtenáři reptají, že se na nich píšou nesmysly, markantní je to hlavně u technického zpravodajství, kde erudovanější čtenáři rozpoznají na první pohled, že redaktor věděl o zpracovávaném tématu starou belu. Jenže začarovaný jest zpravodajský kruh.
Na vybudování erudované redakce jsou potřeba značné peníze a investovat je dlouhodobě s vidinou nejistého zisku. Běžný investor snadno nazná, že dovážet a prodávat ananas je podstatně méně stresující a jistější business. Navíc erudovaní odborníci se velmi špatně shánějí, zpravidla je lépe zaplatí firmy z branže. A do třetice, konkurence je nevelká, trh v podstatě rozdělený, takže bojovat kvalitou je zbytečně drahé. Minimálně na českém trhu je to především markantní – kromě Aktuálně tu vlastně není nikdo, kdo se o to profesionálně v poslední době pokusil.
Blogy samy neprorazily tak, jak se čekalo
Modlou byly weblogy. Hovořilo se o nich jako o občanské novinařině a o naději průvanu, který přinesou do novinařiny. Někde se tak stalo – například v Americe, v určitých oblastech. V Česku se nestalo prakticky nic, kromě toho, že Ostravák a pár dalších (včetně mne) na základě blogu vydalo pár knížek. Průlom nenastal.
Kde čeští soudruzi z blogů udělali chybu?
Chyba není přímo u nich, ale v systému. Ten se totiž nevyvinul tak, jako v USA. Nepřišla k nám druhá vlna webu, nepřišel k nám Web 2.0 ve své plné parádě. Zatímco k nám přišly blogy jako druhá vlna osobních stránek, druhá vlna zpravodajství a vyhledávání u nás teprve startuje. A zatraceně pomalu.
Tou druhou vlnou zpravodajství jsou servery typu Digg.com – v česku pak jejich místní obdoby Linkuj a CoJeNového. Druhou vlnou vyhledávačů jsou v americe servery typu del.icio.us, v česku pak je jeho obdobou můj Jagg.
Jak funguje Web 2.0 zpravodajský server Digg.com
Jak zpravodajské servery druhé vlny fungují? Můžeme si to ukázat právě na příkladu amerického Diggu, u něhož jsou vlivy silně zřetelnější, než u českých obdob.
Na Digg přijdete, zaregistrujete se (jen velmi stručně) a když se vám nějaký článek líbí, tak mu dáte svůj hlas. Naopak, když na internetu najdete nějaký článek, který se vám líbí, můžete si ho „diggnout“ – přidat přes formulář či bookmarklet. Čím více „diggů“ – hlasů – článek dostane v průběhu dne, tím výš se posunuje. Článek na Diggu vlastně není článek v pravém slova smyslu, je to jen jeho abstrakt nebo perex, chcete-li, navíc často napsaný člověkem, který článek poprvé přidal. A stále častěji rovnou napsaný autorem článku, který tak upozorňuje na jeho publikaci. Z psaní textu na Digg se stává přímo disciplína, protože čtenáři očekávají slušnou informaci již v perexu a nalákání na nesmyslný článek mohou snadno potrestat tím, že článek prostě „nediggnou“ nebo dokonce nahlásí jako nesmyslný.
Digg tedy není zpravodajským serverem v tom slova smyslu, jak jsme se naučili je vnímat v první vlně webu. Nemá vlastní redakci, která by smolila články. Má něco více. Koexistenčně využívá stávající infrastrukturu bloggerů.
Klasický kvalitní blog trpí tím, že autor píše sice erudovaně, ale nepravidelně. Píše jen tehdy, když je něco hodno jeho pozornosti a času. Tím se liší od klasického zpravodajského serveru – ten musí něco vydat, děj se i neděj něco zajímavého. To ale vede k tomu, že nemá smysl takový blog sledovat každý den, ale jen jednou za čas. Nebo používat RSS. Což nedělá každý. Nebo vás to téma nezajímá tolik, abyste ho sledovali soustavně, ale důležitou událost si rádi přečtete.
A tehdy přichází vhod Digg. Odkazuje na články, které se zdají kvalitní samotným jeho čtenářům. Na blogy, na menší servery, které si s tématem pohrály a taky na mainstreamová média, pokud to stojí za to. A ke článečkům má diskusi, která je často větší, než u samotného článku na cílovém serveru.
Tento přístup je výhodný pro obě strany. V září poprvé Digg předehnal v návštěvnosti server News.com patřící CNetu a to znamená, že patří mezi nejvýznamnější online média světa. Pro odkazované servery má zase jinou výhodu (a z technického hlediska i nevýhodu) – Digg efekt. V momentě, kdy se stránka objeví dostatečně vysoko na Diggu, přichází na ní obrovské množství lidí. Nezřídka to vede k zahlcení serveru. V každém případě to ale znamená podstatný objem návštěvníků a pozornosti. Být diggován je privilegium. </p>
Však tomu také řada serverů notně pomáhá a pod články se objevují ikonky serverů, jako je Digg nebo Del.icio.us – po jejich stisku jednoduše stránku přidáte na ten který server. A přísun návštěvníků je zajištěn. Oboustranně. Kdo na tom prodělává, jsou mainstreamová média, jež se tomuto systému vyhýbají. Nechtějí být obcházena. Chtějí být vaší výchozí stránkou. Ale mají smůlu stále častěji.
Podobný přístup v Česku dlouho chyběl. Zatímco Digg vznikl na konci roku 2004, na české mutace jsme museli čekat skoro dva roky, do léta 2006. Články z blogů se tedy snažily koncentrovat jen nejrůznější agregátory blogů, s omezeními vyplývajícími ze jejich podstaty. Skutečný zpravodajský web 2.0 nám až doposud chyběl a prudký nárůst zájemců o Linkuj.cz je toho jen důkazem.
Je lokální zaměření špatné?
Častým protiargumentem proti lokální obdobě těchto služeb je jejich českost, malost – omezený český internetový prostor. Jilm to nazývá "nesmyslným lokálním nacionalismem".
Domnívám se ale, že tomu zdaleka tak není. Ačkoliv je český internet maličký oproti tomu americkému, ani on se nedá sledovat tak snadno. Zdá se, že zdrojů máme málo, ale zdání klame. Málo máme „velkých“ weblogů, ale máme řadu dalších stránek, kde občas vycházejí velmi zajímavá díla všeho druhu. Když už jsme u těch blogů, zachytili jste pár měsíců starý kulinářský blog Pana Cuketky? Zachytili jste nový blog publicisty Petra Koubského nazvaný Idées fixes? A viděli jste blog profesionálního gigola Griga? A to mluvím jen o celcích, nikoliv o jednotlivých informacích, které vás zřejmě minuly. Ano, i na českém internetu máme řadu zdrojů a pokud si myslíte opak, pak jste jich zřejmě většinu přehlédli.
Východiskem je větší brouzdání po internetu, abyste třeba našli, co hledáte. Nebo využití aplikací Web 2.0 pro zpravodajství (jako je Digg) a vyhledávání (jako je del.icio.us) – jejich českých obdob Linkuj a Jagg.
Mají uživatelé používat lokální služby, nebo jejich globální předobrazy? Když odmyslíme od svobody, nechť každý použije, co jemu jest libo, musíme přiznat, že důležitý je lokální marketing a jazyková bariéra. Řada lidí raději použije i technicky méně zdatnou službu, jen když je v češtině a někdo je na ni navede. Sílu lokálního marketingu bych v tom vůbec nepodceňoval. K čemu americká dokonalá služba, o níž se v česku masy obtížně dozvědí... čechum k ničemu a amíci na ně taky tak zvědaví nejsou.
Bez Web 2.0 služeb se český internet zatuchlosti nezbaví. Mít dobré weby nestačí, ještě se o nich také musí vědět a to dostatečně rychle na to, aby autory nenapadlo si to rozmyslet pro nedostatečný zájem.
Výhody to bude mít pro obě strany. Jak pro provozovatele Web 2.0 serverů, tak pro bloggery. Ostatně, řada z nich to již pochopila a přidává odkazy na Linkuj, Jagg i slovenské Asdf (které právě koupil deník SME) pod své články. Namátkou i Marigold, nově také ale i Bloguje pro své blogy. Máte už i vy odkazy přidané na svém webu?
Jen tak na okraj: diggovský model má také své problémy. O nich až někdy jindy, nebo si o nich přečtěte na Wikipedii. Až přijdou k nám, budeme je řešit.
Tak. A teď víte, proč mám takovou radost z toho, že k nám Web2.0 weby začínají pomalu přicházet.
