Včera jsme otevírali Art House Melichar. Ještě dopoledne nervozita z počasí, déšť by se nehodil. Ještě ve dvě hodiny jsem si říkal, že přijedou stěží umělci na svou vlastní vernisáž, ale rozhodně ne běžní lidé na zahájení v 16 hodin. Pak jsem si na chvilku sedl k počítači. Když jsem deset minut před čtvrtou vešel do haly Melicharovy vily, byla nacpaná k prasknutí, na prohlídku čekalo několik desítek lidí…
Byl to původně praštěný nápad. Iva McGreevy se mě kdysi, ještě jako místostarosty ptala, jestli nevím o prostoru pro galerii. Řekl jsem, že se ozvu, na něčem jsme začali pracovat, ale pak jsme skončili a tohle padlo. Jenže město svůj umělecký prostor potřebuje. Takže když se ukázalo, že kraj nemá pro vilu momentálně využití, rozhodli jsme se vyzkoušet tu pop-up galerii, umělecké prostory na léto. A vilu lidem zpřístupnit. Na léto.
Melicharova vila patří mezi architektonické skvosty Brandýsa. Architektem byl Václav Roštlapil, autor Strakovy akademie nebo budovy AVU - továrník Melichar chtěl s jeho návrhem přinést do města architekturu na nejvyšší úrovni monarchie. Což se mu podařilo. Jenže si ji užil pouhých pět let…
Ani po válce, ani po pádu komunismu neměla vila jednoduchý osud. Nejdříve v ní bylo učiliště, pak střední škola, naposledy základka. Všichni se k ní chovali s ohledem na své potřeby, ale nakonec překvapivě s respektem. Na stropech jsou sice zářivky, ale přidělané tak, aby příliš nedevastovaly kazetový strop. Teď už je dva roky bez užitku a hrozí jí osud všech podobných nemovitostí. Zakrátko bude plnomocně prohlášena kulturní památkou, tím bude jakákoliv její oprava nesmírně drahá a využití komplikované. Takže se neprovede, bude chátrat a nebude k užitku - kdo by chtěl do vily v Brandýse, v níž ani nemůže přidělat na zeď ethernetový kabel bez ročního jednání s památkáři. A náš úkol je něco najít. Nenechat ji spadnout jako Sluneční lázně, Salvátorovu rezidenci nebo Piaristickou kolej. Jak na to? To je v českém systému překvapivě těžké…
Prohlídka vily se mnou je zhruba na hodinu. Skupina lidí v těch 16 hodin jsou především senioři, kteří pracovali v poválečné továrně, někteří do zdejších škol chodili nebo zde vyučovali. Poslouchají, povzdychnou si nad smutným osudem Melichara, jemuž sice císař František Jozef udělil rytířský řád, ale telegram jej již nezastihl při smyslech. Povzdychnou si nad osudem vily. Vedle mne stojí Robert Pecha, radní kraje pro majetek, chvíli vypráví o tom, jaké jsou možnosti. Hovoří o tom opatrně, ale nejlepší možností nakonec je, že vila bude sloužit nějakému bezejmennému úřadu, veřejnosti spíše ne. Hovoří o tom, jak se mu podařilo zabránit tomu, aby se vila doplnila o garáže záchranky, které by objekt zničily. Jsou nakonec o kus dále, to se jen architekt „zbláznil“ a bylo těžké ho v tom systému zastavit.
Na prohlídce vily - tady učil, tady sedával
Prohlídka končí, začíná malý koncert a Iva McGreevy představuje umělce, kteří ve vile vystavují. I toho jsem se bál. Že budeme mít pár obrazů, že to bude ostuda. Teď vila praská ve švech, obrazy jsou v celém přízemí, na chodbách i na schodišti, jen do druhého patra jsme je ještě nedali, chceme nejdříve vygruntovat. Den před tím se namontoval nový alarm, jsem za to rád. Kde není obraz, je fotka, kde není fotka, je socha. Hnusnou plechovou skříň rozvaděče překryl obraz Paula McGreevyho, sedí přesně. Nemůžu rozvodnou skříň najít, když opékač hamburgerů vyhodí pojistky…
Malý koncert v galerii Art House Melichar
V šest, kdy je druhá prohlídka, se situace opakuje. Hala je nacpaná lidmi, tentokráte převážně mladšími. Řada z nich přijela z Prahy, nalákal je někdo z umělců, nyní jsou překvapeni tím, co v Brandýse máme za skvost. „Jsme z Prahy 7, kéž bychom něco takového měli,“ říká mladší paní a já se tvářím, jako že je to samozřejmost, že my v Brandýse jsme na čele pokroku. Jako že to bylo bez námahy a obratem ruky, nemá smysl líčit, co všechno se musí dopředu připravit, aby vznikla improvizovaná, nepromyšlená a příjemně spontánní občanská událost.
Umělecké vnímání vily… jeden maluje, druhý obdivuje
Vzpomenu si na Jakuba, který na našem autorském workshopu ve vile přespával - ještě tam nebyl nový alarm. „Ve dvě v noci mě probudilo modré světlo, blížilo se, přitahovalo mě, najednou jsem slyšel hlasy, ne ja nejsem magor, fakt ke mě ten barák promlouval, musel to být sám Melichar! Pak modré světlo zmizelo, to když vůz sanitky vyjel za roh a posádka druhého vozu se na nádvoří přestala překřikovat…“
Takhle dnes vypadá vila, i s koncertem
Doražte podívat se osobně. Na galerii, na umění. Nebo na workshopy a akce. Přijdťe se naučit malovat, sochařit či psát… Art House Melichar
Odpoledne od čtvrtka do soboty je vila a galerie přístupná veřejnosti.
Ráno mi poslala Zuzka Havlínová fotografie. Podívejte se a posuďte sami… A přijeďte se podívat.
| 