Adolf Hitler: Mein Kampf

Patrick Zandl · 8. květen 2005

Vydání českého překladu této knihy vzbudilo takové emoce, že jsme pro samé diskuse o moralitě vydání knihy zapomněli debatovat o tom, co vlastně kniha sama obsahuje. O čem je tedy Hitlerův boj? Máme si ho přečíst?

Od doby, kdy vyšel český překlad vůdci knihy narodněsocialistického hnutí, se okolo vydavatelského počinu strhla nebývalá diskuse. Diskutující se poměrně rychle rozdělili na dva tábory, kdy ten konzervativnější tvrdí, že kniha jest otevřenou propagaci fašistické ideologie a její vydání je nechutnost, ne-li trestný čin. Liberálněji laděný tábor tvrdí, že kniha je historickým dokumentem a jako taková nemá být sama o sobě zakazována, liberálové se také odvolávají na to, že díla jiných hnutí směřujících k potlačování svobod, jako jsou nejrůznější komunistické pamflety a manifesty, jsou běžné dostupná.

Nebudu popírat, že sám zastávám liberálnější stanovisko. Ostatně, kniha sama nemůže být původcem zla, ale maximálně tak jeho obrazem. Nebudu také popírat, že v nakladatelově počinu shledávám pohnutky především hmotné, tedy tužbu po zisku, ale jsem dalek tomu, abych toto přirozeně počínání soukromníka kritizoval. Jistěže lze dále také přemýšlet nad mírou vkusu, s níž byla kniha vydaná, jsa prostá komentáře, vyjma nepatrně předmluvy nakladatelově. Zde ovšem dlužno poznamenat, že absence komentáře želím především jako čtenář, nikoliv tak jako mravokárce; jeví se mi být únavným nutnost listovat dějepisnými knihami, abych se zorientoval přesně a podrobně v historických událostech Hitlerem popisovaných.

Škoda je, že pro samotné dohadování se o moralitě nakladatelova počinu unikl snad všem komentátorům samotný obsah Hitlerova díla. Je příliš velkou škodou, že namísto studia Hitlerova odkazu a přijímání ponaučení z něho, jsme se nechali strhnout neplodnou pří. O tom také bude tento článek - zamyšlení nad dílem samotným.

Podle dostupných informací vyšlo českého překladu Mého boje celkem 10 000 výtisků, které se zakrátko staly bestsellerem. Nepochybně tomu pomohla i "výborná reklamní kampaň" v médiích, na níž by sám Hitler mohl být pyšný. Nechci sahat té desetitisícovce kupujících na svědomí, ale velmi by mne zajímalo, kolik z nich si Můj boj opravdu přečte a kolik z nich si jej jen zasadí do knihovny vedle podobných zakázaných šlágrů, jako byly Rushdieho Satanské verše.

Patřím k těm, kteří četli ještě říšský originál a nyní mám možnost porovnávat s podle mne kvalitním českým překladem. Nejsem zastánce fašismu, nejsem obdivovatel Hitlera ani jeho komunistických protějšku. Tento článek je zamyšlením nad ponaučením, jehož se nám z pera snad největšího tragéda lidských dějin dostává. Zamyšlení bez předsudků, zamyšlení s reflexi doby.

Mein Kampf není příliš jednoduché dílo na čtení, na druhou stranu Hitler osvědčuje svoji pověst poutavého vypravěče a zejména části, kdy Hitler líčí dobu svého pobytu ve Vidní a v druhém díle knihy pak vznik NSDAP, čte čtenář jedním dechem. Zde spočívá jistá zrádnost samotného vyprávění a je třeba stále mít na paměti autorovo další dílo, když například Hitler jako heroickou ságu líčí osvoboditelské tažení jednotek SA německým Koburgem v říjnu roku 1922. Člověka až dojme líčení nespravedlivého útlaku svobody slova, jehož se dostávalo německému národu od marxistického živlů a tak rázný zásah jednotek SA, které "vypráskají tu marxistickou pakáž" může čtenář ke své vlastní hrůze přijmout až s úlevou. Ku omluvě čtenářově budiž řečeno, že metody SA i marxistů byly si velmi blízké a jak o fašismu, tak o komunismu platilo a platí, že jedno za osmnáct, druhé bez dvou za dvacet.

Kniha sama, jak již bylo řečeno, je rozdělena do dvou dílu - díl první pod názvem Účtování se spíše než účtování věnuje formování Hitlerova politického světonázoru. Druhý díl Národněsocialistické hnutí se pak věnuje zrodu NSDAP, jeho organizací, ideím a to v podstatě až do jeho rozpuštění v roce 1924 - Mein Kampf ostatně Hitler píše ve vězení, kde si má odpykat pětiletý trest za protistátní puč.

Oba díly knihy pak poměrně dobře pomáhají přiblížit situaci v Němečku a nálady, které vedly k prosazení fašismu.

Díl první je věnovaný hlavně vídeňskému pobytu Hitlera a jeho dobrovolnému nasazení v první světové válce v řadách německé armády. Právě v těchto letech se formuje Hitlerovo chápání světa a pozdějšě narodněsocialistické politiky. Není na škodu si některé pasáže připomenout.

Evidentní je Hitlerovo rozčarování fungováním parlamentního politického systému. Tak jako mnoho obyvatel mnoha evropských zemí dnes (a řekl bych, že nás nevyjímaje), propadal i Hitler tehdy pesimismu, když viděl politický marast umírajícího habsburského státu. Tehdy dospěl k názoru, že parlamentní demokracie je zbytečná, že je pouze jakýmsi "spolčením tupců" - o zájmech státu rozhodují lidé, kteří problémům zpravidla vůbec nerozumí. V té krizové době počátku dvacátého století vystupují totiž na povrch všechny slabosti demokracie jakožto vlády většiny - korupce, neakceschopnost, limitovanost vlastními politickými kluby, upřednostňování vlastních zájmů nad státními; odtud odevšad Hitler čerpá své znechucení.

Hitler na základě této zkušenosti dochází k poznání, že parlamentní demokracie je nereformovatelna a slabošská forma vlády, která nemůže dát státu ani jeho občanům naději na zlepšení situace. Toho se může nadáti jen diktátorskou vládou pro stát a národ zapáleného vůdce, jenž není omezován žádnými slabošskými nařízeními, parlamentním vyjednáváním o většinovou podporu. Samozřejmostí je, že takový vůdce má k ruce několikero stejně pro věc zapálených odborníků, kteří opět nejsou svazování zbytečnými nařízeními.

Hitler přehlíží nepopiratelnou slabinu svého plánu na dokonale státní uspořádání, když nenaznačuje, jak by takový ideální vůdce měl být identifikován, jak by měl být vybrán a jak se národ zajistí oproti vůdcové egoismu; spíše počítá s tím, že vůdcem se stává ten, kdo vůdcovské místo uchvátí.

Hitlerův pesimismus vůči parlamentní demokracii by měl být jistým mementem i pro nás. Je nepopiratelné, že s podobnou beznaději, jako tehdy Hitler, hledí k politické situaci ve státě i mnoho Čechů. Politikaření a bezzubé parlamentní půtky lidí, kteří do věci vidí jen velmi málo, neustále nikým neřešené aféry typu štiřínského vyděračství nebo financování ODS jsou pro mnoho lidí neklamnou známkou toho, že parlamentnědemokratické dění je zcela odtrženo od potřeb obyvatelstva. To, co Václav Havel v ČR nazval "blbou náladou", představovalo ve Výmarské republice podhoubí pro přijetí Hitlerovy NSDAP a v Rakousku dokonce pak radostně uvítání anšlusu.

Právě reflexe tehdejšího dění v kontrastu se stávající situaci vede k úvaze, nakolik riskantní je vzestup podobných extremistických hnutí v ČR nebo v Evropě vůbec.

Podobnou deziluzi politické scény totiž neprochází jen Česká republika, ale i další země Evropy, ať již to je Rakousko, které zvolilo Heiderovu Stranu svobodných, nebo Německo, kde tradiční SPD a CDU/CSU ztrácejí valem na podpoře právě díky znechucení, které jejich nevýrazná politika a neschopnost vyrovnat se s finančními skandály vzbuzuje.

Hitlerovou oporou ale nebyla jen politická deziluze a vyčerpání modelu parlamentní demokracie jakožto politického základu fungujícího státu, ale - a to především - ekonomická situace. Ta byla v Němečku po roce 1919 blízká fatálnímu kolpasu. Hyperinflace, gigantická nezaměstnanost, absolutní ztráta sociálních a vůbec jakýchkoliv životních jistot a stále sílící tlak vítězné Trojdohody na placení dalších a dalších gigantických reparací, které válkou zničené Německo nemělo z čeho platit, to byla ta nejlepší živná půda pro fašismus.

Kriticky pohlednuto době do tváře, Hitler nepřinášel samotnému Němečku nic jiného, než naději na zlepší a co je také důležité, i samotné faktické zlepšení. Po roce 1933, kdy se chopil moci, se situace v Říši začínala valem zlepšovat především díky masivním zbrojním programům, v nichž byly nalezeny tisíce pracovních míst. Národ viděl, že nešlo o plané sliby.

Pokud si také Mein Kampf pročtěte pozorně neunikne vám, že samotnému Němečku Hitler nechystal ani nepřál nic špatného, ba právě naopak - v době, kdy bylo ponižováno, jej Hitler vyvyšoval, kdy bylo týráno, je Hitler hladil. Nezvládnutí poválečné situace Trojdohodou je mnohem spíše katalyzátorem druhé světové války, nežli sama existence osoby Hitlera.

V době, kdy chleba zdvojnásoboval svoji cenu každým dnem, kdy nezaměstnanost převyšovala padesát procent a zbídačení národa miliónem mrtvých, byla Hitlerova slova o novém "lebensraumu" rajskou hudbou na nižší a střední německý stav, který dobu prožíval nejhůře. Identifikováni nepřítele jakožto židovského záškodníka a vyvyšování dokonalosti árijské rasy bylo posledním krůčkem k Hitlerově úspěchu. Bráno z německého pohledu, s Hitlerem se opravdu nedalo mnoho ztratit, spíše jen získat.

Hitler v Mein Kampf vytyčuje několik kroků, které mají vést k zlepšení situace německého národa. Těmi hlavními je "vykázání židů" coby nepřátel árijské rasy a hlavně nalezení další půdy, dalšího životního prostoru pro árijce. Získávání půdy Hitler ihned konkretizuje: expanze především na východ Evropy, posunutí německých hranic.

Morální problémy s takovýmto "drank nach Osten" Hitler ihned odvrhuje: "Musím se co nejostřeji ohradit proti oněm lidovým pisálkům, kteří v takovém získávání půdy spatřují poškozování svatých lidských práv a přiměřeně proti němu také vystupují... žádný národ na tomto světě nevlastní ani jeden čtvereční metr půdy z nějakého vyššího přání nebo dle vyššího práva. Stejně, jako jsou hranice Německá hranicemi náhodnými a hranicemi momentálními z hlediska příslušného politického zápasu dané doby, stejně tak je tomu i s hranicemi životních prostorů jiných národů..."

Hitlerův Mein Kampf vykresluje Fuhrera tak, jak nám jej doposud učebnice dějepisu nezprostředkovaly: jako člověka neegoisticky oddaného službě svému národů, jehož práva je ochoten bez mrknutí oka klást nad jakákoliv jiná.

Chtě nechtě Hitlerův Mein Kampf klade otázku, kolik že zvěrstev druhé světové války má na svědomí vlastní Hitlerova zvrácenost a kam Německo zahnala předchozí prohraná válka. A nutné si také musíme klást otázku, zda se v podobném politicko-ekonomickém prostředí nenalézá nějaký další stát, kde by okolností vedly ke zrození nových hitlerů, upřednostňujících zájem vlastního národa nad obecným pojetím etiky i nad zájmy dalších států.

Mein Kampf je kniha, která patří k základnímu vzdělání historiků moderních dějin, politologů i novinářů a lidí o politiku se zajímajících. Jako Hitler nebyl prvním hitlerem, není ani posledním a tonus myšlenek vedoucích ke zrození hitleru, je neocenitelným pomocníkem v případě, že se dalšímu barbarství v podobě nelidských válečných konfliktu chceme vyhnout.

(vydáno původně na iPort.cz 3.5.2000)

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook