Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci. Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy? Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů. Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit. Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel. Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí. “Víte, von si na mě už každej nevzpomene,” povídá vágus. “A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.” Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis. Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.

Přemýším, co se líhne v hlavě lidem, když jdou vydat za státní instituci nějakou podobnou zprávu. V tomto případě co se asi tak honilo v hlavě šéfovi Finanční správy Janečkovi, jenž se výslovně opřel do Michal Blaha tímhle způsobem. Když si tu zprávu přečtete, názor může oscilovat jen na dvou pólech: "chci rychle spáchat sebevraždu" a "nějakej póvl občanskej tu nebude držkovat, tak aby pochopil, za co dostal za uši, až ho teď sejmu". Tu první polohu chápu, tu druhou moc ne, protože narozdíl od pana Janečka Michala Bláhu znám nějakých dvacet let a naběhnout na něj s takovou bandurskou, to si na vás vysloveně smlsne, protože to bude považovat za důkaz toho, že systémově jste špatně vy, ne on. Jestli v tom Janeček a Finanční správa spatřovala nějakou mezipolohu, tak mi to není vůbec jasný. Komu by asi tak člověk měl věřit? Michalovi, který tu vybudoval a zpeněžil (a zdanil) pár firem a je tady dvacet let transparentním člověkem, o jehož názor se můžete opřít, nebo úředníkovi, který celý život pracuje ve státní správě s roční výjimkou v nějaké chemičce po škole a o kterém nevíte ani zbla, kromě toho, že jím vedený státní úřad ve spěchu připravil implementaci pofidérního projektu, který nápadně připomíná projekt zvoraný, jímž kriminalizuje kohokoliv, kdo měl ještě nějakou chuť platit daně? Doufám, že ještě pořád jsme země, kde tahle otázka je řečnická.

Já vím, že o EET nepíšu, natrápil jsem se s ním v polovině roku dost a dost, neúspěšnou aktivitou a nechce se mi to rozebírat. Ale souhlasím se vším, co kolem toho Michal Bláha říká a všechny jeho výhrady jsou i moje výhrady. Chci to říct veřejně, aby to nevypadalo, že je v tom Michal sám. EET je marný projekt, který ničí tuhle zemi a lidi v ní. Možná vydělá pár korun, ale rozhodně ne tolik, kolik dobré vůle a vztahů zničil. A těžko tolik, kolik peněz ve skutečnosti stojí. Pane Janečku, jste mrzký člověk. Moje daňové povinnosti, na kterých se budete mstít, si snad dohledáte sám... #sorryjako

Tohle bývá časté téma okultní manažerské literatury. Pracuj jako Jobs, mysli jako Edison, buď kreativní jako Musk, vynalézavý jako Tesla a inspirativní jako Micheal Angello. Dovolte mi osobní přesvědčení: pro to, abyste dokázali veliké věci, nepotřebujete být pronikavě geniální, ale musíte mít sebeorganizaci, tedy to, co se označuje jako “tah na branku”. Ve skutečnosti je to ale schopnost vzpomenout si na jednoduché úkoly, které musíte udělat a ty pak udělat ve správném pořadí. A i když nechcete být miliardářem a změnit svět, tahle schopnost se hodí. Takže se u ní na chvíli zastavím, protože mě zajímá, jak to dělají jiní.

Když jsem na Twitteru ukazoval svůj běhací batoh, dostal jsem dotaz na tři notebooky v něm. Jeden nepřekvapí, Mac Air. Jenže pak tam mám dva papírové notebooky. Protože těma si život organizuju já. Nutno poznamenat, že tenhle postup je dobrý, když máte na starosti především řízení projektů.

Papírový diář

První je papírový diář. Ano, mám všechny schůzky v mobilu v GCal, ale to jen proto, abych je měl vždy při ruce. Skutečné plánování dělám v papírové verzi. Většinou jsem někde vyšašil Moleskina, letos jsem prvně nic nedostal, tak jsem chvíli očumoval, co je kde za novinky a koupil si nakonec Doller. Je to český kalendář, všichni ho chválili a přiznám se, že mě nakonec spíš zvláště nepomáhá. Teda, nápad je to fajn, dělat “nenaformátovaný” kalendář, kde si můžete sami doplnit data, ale je to víc cool než praktické. Musíte tomu věnovat dost času a vznikají vám nepraktická prázdný místa. Kromě toho jsem navyklý pracovat s poznámkovou stranu a to uspořádání, co má Doller, mi nevyhovuje, což je samozřejmě dost subjektivní (diáře jsou o subjektivitě). A nemá gumičku na tužku (což je pitomé objektivně). Možná by mi pomohlo, kdyby k diáři přišel i nějaký ucelený výklad systému, jak ho používat, ale kromě jejich blogu jsem nic nenašel, takže mi nepomohlo přizpůsobit se jejich systému. Nevěěl jsem jak. Příště se asi zase poohlédnu jinde, konkrétně možná Leuchtturm1917. 

Papírový diář mi umožňuje rozepisovat si, co kdy budu dělat a mít tuchu, kdy to asi tak zvládnu dodělat. Asi nic, co bych nemohl svěřit digitálnímu diáři. Jenže největší práci diář neodvádí pouhou evidencí času, ale především tím, že ho donekonečna procházím a vyhodnocuju a přepisuju, k čemuž se mi v digitálu nikdy nepodařilo donutit. Například každý týden si v neděli zapisuju věci co potřebuju vyřídit. A ob den se pak dívám, jestli jsem nezměnil názor, protože situace se mění. Na minulý týden jsem kupříkladu v neděli jako extrémně urgentní vyhodnotil jít si pro předpis na prášky na alergii, které mi docházejí, jenže sezona ještě nepropukla naplno, zatím mi stačí čtvrtka prášku, spotřeba staré várky je tedy menší, takže jsem vyhodnotil, že tu hodinu a půl obětuju na něco urgentnějšího. Výhoda Dolleru (oproti Šmouleskínu) je, že zrovna na tohle pamatuje a má nad každým dnem a pro každý týden chlívek, kam si tohle můžete zapisovat, já jsem byl ale také dobře zvyklý si tohle zapisovat na protější stránku v uspořádání Levá strana týdenní kalendář, Pravá strana linkovaný sešit na tyhle poznámky. 

Zápisník

K čemu mi teda je zápisník? Zápisník je moje první linie útoku na práci. Vždycky, když mám něco udělat a mám chvíli, tak si sednu a na linky si napíšu, o co jde a jak budu postupovat. Rozložit to na nejmenší smysluplné jmenovatele. Tohle mě naučila až vysoká škola, konkrétně předmět “Magie černá a bílá”, kde jsem se dozvěděl, že základem magie je najít tajné jméno nepřítele a jeho pomocníků. Pojmenujte nepřítele a máte ho na lopatě. Vypadá úkol nezvládnutelně? Dejte mu jméno a rozeberte ho na zvládnutelné součástky. Stejně tak se mi to osvědčuje při běhání. Uběhnout půlmaraton? To je přeci jen jednou deset, podruhý deset a necelý dva kiláčky navíc - no a desítku já dám v pohodě. Má to své výhody: za prvé si takovou formalizací ten postup dostanete pod kůži. Automatizujete si ho. A za druhé si jej můžete optimalizovat, protože v průběhu v takovém schématu škrtám a říkám si, co bylo zbytečné a co se mělo udělat jinak. Zpětnovazební smyčka pro vlastní práci. 

Zápisník je klíčem k poradám. Mám v něm přípravu na poradu, o čem chci mluvit a bez čeho nechci odejít. A v průběhu porady si do něj píšu, co kdo říkal podstatného a na čem jsme se shodli. Pokud je to na mě, dělám z písemného zápisu zápis digitální, který rozesílám ostatním (s úkoly a termíny). Takže si napíšu datum, název porady a projednávané body. 

K zápisníku se vracím několikrát denně, dřív jsem to dělal méně častěji, dneska o něco více, protože jsem tím nahradil takovou tu relaxační chvilku, kdy jsem šel do kuchyňky něco sežrat. Teď si místo toho otevřu zápisník a dumám, zda se situace nezměnila, zda není třeba něco přeplánovat a zda se na něco nezapomnělo. Pokud se mi něco takového jeví, udělám si poznámku do zápisníku a hlavně si přepíšu plán v diáři. Díky tomu, že do diáře dávám předem rozmyšlené věci, je v něm poměrně pořádek a je přehledný, nepříliš poškrtaný. 

Na straně zápisníku si dělám značky. Dříve jsem měl složitější systém grafických značek například pro úkol pro mě, úkol pro jiné, poslání zprávy atd, dneska si prostě dělám centimetr od kraje stránky čáru a do okraje si dělám tečku, pokud nejde o poznámku, ale o libovolný úkol. Je to přehledné, snadno se v tom hledá a hlavně po poradě či schůzce, kdy ji zpracovávám do pracovní agendy se s tím pracuje snadno a z kontextu je jasné, co s tím mám dělat. 

Jak vyhledávat v chaosu

Asi chápete, že největší problém je, jak v takovém systému vyhledávat. Co, když potřebuju najít, co všechno jsme probírali o projektu EET? Nebo co jsem řešil s Jirkou?

To je samozřejmě těžké. Pokud jde o projekt, k tomu si vždy vedu zvláštní “projektovou” stránku a pravidelně si dělám “review”, kdy vejrám do té stránky, procházím zápisník a přemýšlím, jestli se na něco nezapomnělo nebo se přeci jen nemá něco udělat jinak. Jestli se plní termíny. Pro lidi si běžně nic takového nevedu, pokud si s nimi sedám na pravidelné review jejich práce, tak prostě procházím zápisník a hledám, co realizovali (dělám si to předem při přípravě na schůzku, ne před nima samozřejmě). 

Výjimkou jsou extrémně nespolehliví lidé, u kterých si prostě tu stránku zavedu a píšu si, co kdy měli udělat a na co u nich mám pamatovat. 

Vizuální paměť: nekreslím si, samolepkuju

Tohle vypadá krásně, ale u dlouho táhnoucích se projektů (měsíce a více) už to není taková balada. Pak používám grafické značky. Dříve jsem si kreslil různobarevnýma fixama obrázky, poslední roky používám samolepky. Mám vizuální paměť, takže si prostě pamatuju, že k zápisu o projektu EET jsem si dal velkou fialovou hvězdu, zatímco Langdon má samolepku Sovy s knihou. 

Často se ukazují krásně pokreslené diáře vyzdobené washi páskama. To nedělám. Zápisník i diář je moje provozní věc, kreslit moc neumím a při práci se zápisníkem se nenudím natolik, abych to zkoušel. Obrázky používám jako přitáhnutí pozornosti, jako spojení s informací. Nemám problém přesně si vybavit průběh rozhovoru, ale mám problém si vzpomenout z čisté situace, že se rozhovor udál. Pletu si pravou a levou stranu, ale pamatuju si SPZ desítek automobilů, které mě na dálnici předjely. Typická vizuální paměť, kterou občas až zneužívám. Například tím, že poznámky, které chci utajit, píšu vymyšleným písmem, v němž každý symbol znamená jednu informaci. Podívám se na symbol a vzpomenu si na tu informaci. Kdybych se na symbol nepodíval, měl bych problém si vzpomenout. Zkuste si to dešifrovat. 

Přesýpat pořád dokola

Moje práce je vlastně žádná práce. Řízení projektů a práce jiných znamená, že sami vlastně nic neděláte, jen zajišťujete, že informace hladce plynou z jedné strany na druhou a zpět. Vypadá to jednoduše. Jednoduché to není. Až příliš moc lidí nemá základní návyky jako psát si úkoly, které mají udělat, musíte to řešit za ně. Zdaleka ne každý je schopen vybudovat si systém, kterým si udrží přehled o stavu i více souběžně běžících rozsáhlých projektů. I proto mi nevadí, že papírový systém často znamená dublované informace a jejich časté přepisování, dává mi to příležitost si věc promyslet znovu. 

Používám navíc ještě záchytné body. Tím prvním je Evernote, poznámkový aparát, do kterého ukládám větší poznámky, jako jsou popisy projektů, návody, recepty atd. Pokud se shodneme na tom, jak má vypadat projekt, přepíšu to ze zápisníku jako čistopis do Evernote. Například si sem ale také ukládám poznámku o věcech, které si chci koupit a nikdy je nekupuju impulsivně - když najdu něco skvělého a neodolatelného, prostě si to přidám do zápisníku Wishlist do Evernote a teprve po několika dnech, pokud mi to přijde stále skvělý nápad, si to jdu koupit. 

Druhým záchytným bodem je log práce. Vlastně všechno, co se udělá kolem projektů, které zpracovávám a sleduju, si píšu do logu. Je to dokument v Google Docs, nenašel jsem na to žádný inteligentní nástroj. Pod jméno projektu si píšu, co v něm kdo udělal a posunul a kdy - abych v momentě, kdy potřebuju přesně znát stav projektu, jsem se mohl jen do logu podívat. Pomáhá mi to v koordinování práce a samozřejmě zlaté je to v případě, že je potřeba udělat nějaký report. 

A to je vlastně všechno. Základem je si informace psát a neustále s nimi pracovat. A protože se orientuji především vizuálně, více mi vyhovuje papír, protože už jen pozice informace na stránce je pro mě doplňující informací nebo mi umožňuje snadnější orientaci.
Jaký systém práce s diářem používáte vy?

Dneska se tolik nakecá o tom, že lidi, kteří dělají práci, za kterou se neplatí dost, mají přesedlat. Jenže je to taková legrace? Dokonce v Česku přeškolují horníky na programátory. Tohle je něco, čím si sám jen tak ze zájmu lámu hlavu - zvládl bych to? Začít zase programovat? Fakt je možné se naučit programovat z voleje za nějakou rozumnou dobu, když jste to nikdy nedělali, abyste byli schopni třeba spáchat takový normální web (když někdo jiný dodá HTML kód, jak je dneska zvykem)? Tady to "Minaříkovic úderka" zkouší na hornících, ale netřeba chodit tak daleko, jen mi připomněli, že by mě zajímal kvalifikovaný názor. Kupříkladu jak bych na tom byl já sám.

Občas si říkám, že bych se rád naučil jen tak pro legraci programovat si weby. Myslím jako moderně, soudobě. Umím velmi obstojně Fortran, slušně Cobol, samozřejmě Basic a Pascal z doby, kdy TCP/IP používalo šest lidí na světě (a já to nebyl). Samozřejmě, že to jde naučit, ale jak rychle? Samozřejmě, že otevřu knihu Pythonu a zhruba jsem schopen se nadrtit základy za pár dní, jenže rozhodně ne používání všech těch frameworků, které se dnes používají k tomu, aby web vypadal hezky a data se hrabala tam, kde se hrabat mají. Už vůbec netuším, kolik času zabere zorientování se v běžné algoritmizaci - v tom, co má programátor, který to dělá posledních pár let svého života naprosto přirozeně v paži.Navíc jsem nějak nenašel knihy, které by vás provedly programováním v moderním jazyku včetně právě všech těch věcí okolo, které už jsou nutností k tomu, aby to všechno k něčemu vypadalo a slušně fungovalo.

Má na to někdo z programátorů kvalifikovaný názor, jak dlouho může člověku trvat naučit se Python, PHP či co já vím co (Haskel třeba) tak, aby byl schopen třeba rutinně modifikovat nějaký opensource eshop pro klienty?

Dávám si závazek. Vracím se k systému politické korektnosti. Budu se snažit neříkat "zloděj", ale pan ministr Babiš nebo "zkurvenej lhář" namísto "pan prezident Zeman". Ani Kadel místo Karel Schwarzenberg, Pitomio místo Tomio a tak dál. Má to smysl, soudím. Vadí mi, jak se ze společnosti vytrácí jakákoliv úcta a rychle se do ní vkrádá pohrdání, agresivita, brutalita, buranství. Nechci k tomu přispívat ještě já. Pochybuju, že kohokoliv přesvědčí o státutvorné problematičnosti dotyčného politika, když budu politikovi nadávat. Vím, že mi pravděpodobně budou dál nadávat do zasranýho vítacího sluníčka (ať už to znamená cokoliv) nebo tak něco, ale stejně se mi nechce se na tuhle úroveň snižovat jen proto, aby můj hlas byl kompatibilní s hlasem většiny společnosti. Nechci. Od kdy o tom přemýšlím? Dlouho, ale intenzivně tak dva týdny. Od té doby, co jsem běžel domů, přede mnou zakvílely brzdy luxusního vozu, z něj vylítnul pán a začal na mě řvát "ty čůráku, já ti dám přes držku". A to se ukázalo, že jsem mu jen rukou když mě před chvílí míjel naznačil, že by mohl zpomalit a nemíjet mě ve vzdálenosti dvaceti čísel. Takže jsem tak stál nad jeho tělem a přemýšlel, kam až jsme to došli. Zkuste to taky. Nic v politice to nezmění, ale zase budeme moct žít alespoň sami se sebou, když to s politikama je na levačku, jako to bylo vždycky...

V předchozím blogpostu jsem popsal důvody, které vedly k poměrně vysokým cenám telekomunikačních poplatků za mobilní služby v Česku. Mezi tím se ledasco dalo do pohybu, například o svůj post přišel ministr obchodu a průmyslu Mládek, který na situaci měl svůj podíl. Bohužel, jak tomu v takových situacích bývá, nebyl jediným zdrojem problémů a jeho hlavní nevýhodou bylo to, že telekomunikacím nerozuměl a neuměl/nestihl si udělat přehled o trhu jako takovém, takže popřál sluchu jen těch lidí, kteří k němu měli přístup.  Co by se mělo stát, aby se situace v českých telekomunikacích dala do pořádku? Zkusím sepsat pár svých postřehů a názorů k tomu vycházejících z analogií jinde ve světě a třeba se nám podaří k něčemu dobrat.