Já vím, že se vám bude obtížně dešifrovat podstata následující ankety. Prostě odpovězte, pokud jíte pomazánkové máslo s pečivem …

Motto: “I still can’t believe this! All this hype for something so ridiculous! … I want something new! I want them to think differently! Why oh why would they do this?! It’s so wrong! It’s so stupid!” (komentáře k uvedení iPodu na trh v roce 2001)

Apple uvedl svůj tablet iPad, přerostlý to iPhone. Pročítám si, co k němu má kdo za výhrady a konsternovaně sleduju, že zní výhrady nedůležité, ale ty podstatné nezazněly.

Existující výhrady:

• chybí HDMI výstup
• chybí USB
• nelze telefonovat
• není multitasking
• Adobe Flash chybí
• nemá webkameru

Tak tak, pokud cokoliv z toho potřebujete, není iPad pro vás. Důvody lze ovšem často pochopit. Například nabízet USB port není totéž, jako mít ovladače pro zařízení připojitelné přes USB. Multitasking OS X podporuje, ale není zapnutý. Apple tvrdí, že výdrž baterií atd. Já myslím, že z části i kvůli ergonomii práce a jako dlouholetý uživatel iPhone říkám, že na problémy narazíte jen u IM. Chybějící Flash jsem doposud považoval za výhodu, díky tomu vypadly reklamy. Atd. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby všechno výše uvedené v iPadu bylo, kdybyste mohli přes USB připojit libovolnou tiskárnu a ona tiskla - ale z větší části chápu, proč to tak není a zařízení bylo vyrobeno s tím, že není všeúčelové, ale pro určitá použití definovaná těmito omezeními.

Co mne více trápí:

Bude oficiální podpora elektronických knih znamenat, že aplikace třetích stran budou vyřazeny z App Store? Podle podmínek nesmí aplikace třetích stran být substitutem oficiální aplikace, což se někdy nedodržuje (kalkulačky), někdy ovšem ano (prohlížeče atd). Na které straně barikády budou aplikace Amazon Kindle a jiné ebookové aplikace třetích stran? Půjde nějak dopravovat knížky do iPadu do oficiální aplikace podobně, jako podcasty jdou dopravovat do iTunes, nebo ještě lépe? Nebude to totálně uzavřený svět, což by znamenalo, že pro Česko a české knihy bude iPad k ničemu?

A co titulky, jaká bude podpora titulků u videa? Bude potřeba vkládat titulky do MP4 kontajneru, nebo bude možné instalovat něco jako Perian a fungovat se SRT? Asi ne, když podporu jiných formátů iPad nenabídne.

Klávesnice - co podpora regionálních klávesnic? Německou vidím, ale co česká, bude? Půjde použít i ta hardware klávesnice s češtinou?

Na co mně se bude iPad líbit? Teoreticky právě tím, že jej mohu použít na většinu praktických věcí, co dělám. Číst si, upravovat drobné dokumenty, ve spojení s externí klávesnicí na něm psát cokoliv. Že je to lehké, drobné a přitom dostatečně velké a dostatečně výkonné. Že to nemá větrák ani klávesnici, že to může mít klávesnici, když ji potřebuju - soft i hard. A že to vypadá dotaženě. Že to zapnu a hned to běží, nečekám minuty, jako u Win zařízení. Že by to mohlo sloužit perfektně svému účelu, mít internet při ruce, když ho potřebuju.

MicroSIM karta - to je vlastně jen ten plíšek ze SIM karty. Proč to použili? Proto, aby ATT mohlo alespoň nějak kontrolovat, že si datový tarif pro iPad lidé nevezmou do iPhone, kde za stejnou cenu nabízí míň služeb? Možná. Netuším. V každém případě jsem zvědav, jak se s tím pochlapí český Vodafone a jak rychle mi dodá MicroSIMku. Spíš bych vsázel na to, že budu experimentovat s nůžkama…

Tak uvidíme, až zařízení dorazí v červnu v multiregionální verzi na trh. Podle toho, na jaký trh
PS: A nebojte, o úspěchu tohoto zařízení se na českém trhu rozhodovat nebude.

Jste asi napnuti, jak se odvíjí můj pokus nepoužívat chytrofouny ani mobilní internet. Co si budeme namlouvat, abstinenční příznaky jsou tady. Tak především, nově nejsem kdekoliv online. Několik lidí z toho usoudilo, že email přestal fungovat, protože jsem jim neodpověděl během tří minut od jeho odeslání. Marty se přiznal, že kdyby nečetl předchozí blogpost, šel by rozmontovat router a pak seřvat svého ISP. To jsou ty jednodušší okamžiky nepoužívání mobilního internetu.

Měl jsem fest rozlítaný týden. Jedu si tak na schůzku s právníkem, po ní se přesouvám na jednání se zákazníkem, když jsem si vzpomněl, že jsem si v práci nechal nevytisknuté podklady. Copak o to, všechno mám v hlavě. Jen dvě čísla… nemůžu si vzpomenout. Vytahuju mobil, abych si to přečetl na Google Docs, kde všechny podklady mám. Hm… mám vymazané nastavení internetu. Zápasím s tím dvacet minut jízdy tramvají, jediným úspěchem je došlá SMS od Vodafone, že mi účtují 17 Káčé za připojení k internetu. Propadám panice, bootuju v Pasáži Myslbek notebook a hackuju cizí WiFi síť. Do schůzky zbývá pět minut, probojoval jsem se k datům z pokladny, ale internet tam nejede. Pln paniky dorážím na schůzku. To bude pohřeb!

A víte co? Samozřejmě na ta dvě čísla řeč nepřišla a i kdyby přišla, bylo by jedno, jaká plácnu. Všechno se projednalo, všechno bylo v pořádku, všechno jsem si zapsal. Do notýsku. Parkerem.

Uháním tramvají domů. Najednou není v tramvaji co dělat. Nemůžu si číst Reader ani Scribd. Dívám se kolem a nejdnou zjišťuju, že místo fragmentovaných zlomků se zase objevují celé myšlenky. Neokousané. Ne takové ty připravené pro Twitter, ale takové ty, co je má opravdu skoro smysl sdělit, protože nejsou výkřikem, ale obsahem. No co, nechám si je stejně pro sebe a poznamenávám si je do notýsku.

Za čtyři dny jsem mobil prakticky nepoužíval. Provolal jsem stěží dvě hodiny čistého času, poslal necelou osmdesátku SMS zpráv.

Podíval jsem se na svůj první účet u Paegasu. S tímhle přídělem jsem v roce 1996 vydržel tři měsíce.

Ale mobilního internetu jsem se ani nedotkl. Taky, co bych tam našel!

A co je nevětší problém? Právě to, že nemůžu vytáhnout z kapsy mobil vždycky, když je chvíle… Na jednu stranu to chybí jako jednoduchá možnost, jak zaplácnout čas. Na stranu druhou, když odplyne pocit první minuty, že nemůžu čas strávit účelněji, než pročítáním prdkuliček na internetu, zjistím, že jo. Že můžu promyslet něco, co jsem stejně promyslet potřeboval. Zase na to mám čas.

PS: Když jsem jel ve středu pro cestovní pas někam na Prahu 4, musel jsem si zapsat přesnou trasu. A stejně jsem se musel zeptat, protože úřad zapadal sněhem a nebylo ho vidět. Nic se nestalo, pán mi poradil a ještě popřál hezký den. Jediný zádrhel byl, že mi chybělo šestikilo na zaplacení poplatku. A víte co? Ani ten iPhone neměl tiskárnu bankovek. Kdyby měl, asi bych se ho taky nezbavoval…

PPS: Kolega nahlédl do mého notýsku a zeptal se, co je to za děsivě popsanou stránku. Objasnil jsem mu, že seznam mých úkolů, schůzek, jednání a činností. Otřepal se. Fakt, na papíře to vypadá hůř, než v mobilu…

PPPS: Nepodařilo se mi synchronizovat většinu kontaktů mezi Mackem a RAZRem. Elaboroval jsem se SyncML, až jsem to vzdal. Důležité kontakty tam jsou, nyní doplňuju čísla lidí, kteří se mi ozývají. Na cestách potřebuju volat jen těm pár důležitým, ostatním volám, když jsem v práci… Jo, i tak se to dalo vyřešit. Pryč se synchronizací

Už nějakou dobu mám dojem, že kdybych neměl chytrý telefon, ušetřil bych tím dost času. Času, který si s někým esemeskuju, emailuju, instantně mesenžřím. Času, kdy se snažím synchronizovat firemní, soukromý a půlpracovní kalendář a přijít na to, proč se mi věci duplikují a vypadávají. Času, kdy si jen tak čtu články, které by mne normálně nezajímaly, protože na mobilu je to při ruce. A kdy přehlídnu poštu, protože jsem ji přečetl na mobilu a v tom fofru, kdy jsem na to měl jen vteřinku někde při vystupování v tramvaji jsem onen důležitý email zapomněl označit k vyřízení a on se nyní někde povaluje pouze “přečtený” a tím automaticky mnou přehlížený. Že ušetřím tu dobu, kdy jsem na dosah Sítě od každého ze svých čtyř tisícovek kontaktů. A to jsem pořád. To je prokletí chytrého telefonu.

A tak jsem dneska zabalil iPhone do krabice a na Aukru vydražil Motorola RAZR2. To je první problém, jemuž při takovém retro pokusu člověk čelí: co si tedy koupit? Většina dnešních telefonů jsou buďto low-endy nadupané sice funkcemi všeho druhu, ale s naprosto nekvalitním dílenským a materiálovým zpracováním. Menšina jsou smartphone a do těch jít nechci, to bych se nezbavoval iPhone. Mezi tím je toho pramálo. Těžko seženete málo imbecilně vyhlížející a kvalitně zpracovaný mobil, když nevolíte Vertu. A to já jsem chtěl véčko, protože mám véčka rád. Tam už se vysloveně muselo sáhnout do výprodeje, protože jediné slušné dělala před třemi lety Motorola. Dnes Motorola dělá kulový, její prodej mobilů prakticky zkrachoval, ale občas se ještě dá nějaké její véčko někde koupit. I šel jsem do něj.

Potíž je v tom, co chtít od “pitomého” mobilu v dnešní době, kdy je v mobilu vlastně všechno. Pokud jste “heavy user” - a věřte mému účtu, to já jsem, i když si říkám, že denně neprovolám více jak 30 minut - tak zjistíte, že moderní telefony toho nabízí překvapivě málo. Chtěli byste snadné prohledávání telefonního seznamu ve stylu “napíšu jakoukoliv část jména a ono to vypíše všechny záznamy” - houbeles. Tohle umí málokterý telefon a ještě méně jich to umí na jedno kliknutí v menu (zlatý iPhone). Chtěli byste při odesílání SMS mít v nabídce nejčastěji pro SMS používané kontakty, jako to umí třeba Sony Ericsson. Chtěli byste mít kvalitní displej, ideálně OLED nebo alespoň TFT. Chtěli byste mít dobré použité materiály, které nevržou, jak jsou slícované a které vydrží, když telefon hodíte po sekretářce. Ideálně kov, keramika, humusem jsou barvené plasty, kde jediné škrábnutí a hned je vidět původní laciný plast.

A pak taky chcete baterku, která vydrží. Říkáte si, že když nebudete používat internet, tak by takový telefon mohl vydržet, jenže ouha. To je dodnes bolístka. A abych nezapomněl, ten telefon by mohl být lehký a maličký.

Projděte si katalogy mobilů a rychle zjistíte, že je to těžká volba. Kompromis nad kompromisy, ačkoliv si říkáte, že každý dnešní mobil umí všechno, co byste od něj mohli potřebovat. Jo, umí ptákoviny jako dělat fotku nebo přidávat MP3 jako zvonění.

Zítra jdu zvěstovat Vodafone, že mi mají deaktivovat mobilní data. Nebudu je používat. Dívám se do výpisu, přenáším měsíčně mírně pod 1 giga, předpokládám, že mne mnoho přemlouvat nebudou. MMS jsem se používat nikdy nenaučil, 77 vánočních MMS zdarma jsem považoval za pokus Vodafone o trapný žert a WAP je pro mne čistící nástroj. Návrat ke kořenům…

Sesynchronizoval jsem kontakty přes ActiveSync (jo, RAZR2 ho má) a vypnul jsem data. Ještě musím udělat “Setup” kalendáře - zítra zajdu do krámu pro papírový. Jsou teď ve slevě.

O průběhu pokusu budu referovat.

Je čas zase dodat pár věcí na Aukro, draží se od korunky, takže:

• Laks hodinky s vestavěnou flash 32 MB USB pamětí - hezký gadget, ale hodinek mám nějak dostatek, aukce končí v pátek 13:22
• USB Token - SafeNet iKey 1000 - pro uschovávání digitálních certifikátů, je mi na nic, na Macku nefunguje. Aukce končí v neděli 13:42

Slíbil jsem sice původně, že se příště podíváme do hájemství anglofonní literatury a dostanete pár doporučení na hutnou četbu, ale slib poruším, protože jsem nešťastnou náhodou (=pádem kreditky do čtečky) opět vyraboval česká knihkupectví. Osudným se mi stala řada Galileo v nakladatelství Academia, kde už delší dobu vydávají knihy, které spíš než bulvární počteníčko slibují široké představení problematiky. Letos je Darwinovský rok, každý se naváží do jeho teorie, či ji plamenné hájí, na wishlistu mám Flegrovu Zamrzlou evoluci, ale my sáhneme po samotné podstatě destrukce, tématu to před vánoci aktuálnímu.

Kolaps Jared Diamonda má podtitul “Proč společnosti zanikají a přežívají”. Kniha se věnuje popisu společností, které v minulosti dávné i nedávné zkolabovaly nebo kolaps přežily a to především s ohledem na životní prostředí. Autor sleduje míru využívání přírodních statků, vzestup jejich cen vlivem ničení zdrojů až po situaci, kdy daná společnost zjistí, že poškodila své životní prostředí natolik, že v něm není schopna nadále přežívat. Od grónských Norů přes Aztéky, Velikonoční ostrov až po moderní Haiti a Rwandu a Austrálii. S tím, že záměrně vynechává společnosti, které se zhroutily pod vojenským tlakem, nebo alespoň ne přímo.

Jared Diamond není militantní enviromentalista (profesí je ornitolog), jeho vyprávění je střízlivé, věcné. Prodírá se argument za argumentem tématy ekonomickými, historickými, aby se vždy vrátil k tomu, že určitá úroveň životního prostředí je nakonec pro přežití rozhodující. Souvislosti, to je hnací motor jeho vyprávění.

Depresivní jsou spíše otázky, které se při čtení vynořují, jako “Co říkali lidé na Velikonočním ostrově, když šli pokácet poslední strom? Díky našim novým technologiím není stromů potřeba?”.

Doporučuji sedmsetpadesát stránek skvělého čtení.

Sdílet

Už půl roku mám v Lupě na starosti školení o sociálních médiích. Čtyři - pět hodinek mne někdo poslouchá, když vykládám o tom, jak fungují sociální média. Mám s tím určitou zkušenost, občas dělám správu “digital assets” pro německé a americké brandy, nedávno jsem to počítal a na spravovaných účtech mám hezké číslo fans. Přesto nebo právě proto si myslím, že sociálním sítím nerozumím. Ale považuju je za velikou vlnu pro internet. Zda i změnu, revoluci, tam už bych byl opatrnější.

Internet zatím projevil stejnou resistenci ke změnám, jako všechny jiné segmety lidského počínání: absorbci. Umí absorbovat nové podněty a vlivy, z nichž se místo revolucí stanou vlnky v moři.

Vlna blogů odezněla

Pamatujete si blogy? Měly změnit novinařinu, dát ji do rukou občanům, privatizovat ji. Chvíli to i tak vypadalo. Než se ukázalo, že většinu blogů píšou zkušení žurnalisté, autoři nebo lidé, kteří jsou sice zastrčeni ve firemní hierarchii, ale výmluvnost i argumentace je součástí jejich práce. Jen zřídkavě se našel talent dosud neobjevený, téměř vždy se to u autora “dalo tak nějak předpokládat”. Blog mu dal svobodu tvůrčí, nemusel se svazovat nařízeními editora, firemní politikou - to byla ta změna.

V Americe se řada dnes známých blogerů vyvázala z redakčních povinností a udělala se pro sebe. Nebo udělali kariéru a měli co říct. Příkladem může být Michael Arrington z TechCrunche, jehož podnikatelská kariéra mu dala poznat prostředí startupů a začal o něm i psát - a tím založil podnik dnes nejznámější, i když pravděpodobně ne nejvýnosnější z těch, co měl. Že by se urodila dvacetiletá hvězda, která oslnila okolí, to bylo spíše výjimkou a na žádnou si nemohu vzpomenout. Když se něco takového stalo, byl za tím produkční tým lidí, kteří dotyčnému roli sepsali. Nezlobte se na mou skepsi, ale o autorství Christophera Paoliniho v případě Eragorna napsaného v patnácti letech si myslím své. Nebo je to ta výjimka.

Pak začali blogeři umírat. Tedy virtuálně. Nebo se profesionalizovat. To v lepším případě. Arrington pochopil, že TechCrunch už není nevýznamý blog a rozšířil jej na skutečnou firmu. Vznikly podobné aktivity, jako Federated Media coby pakt úmluvy o společném prodeji inzerce nebo The GigaOm Network, vydavatelství vzešlé z jednoho blogu Om Malika. A pamatujete si na Glenna Fleishmana, jehož WiFiNetNews jsem tu tak rád citoval, dokud mne WiFi ještě tolik zajímalo? Ten je provozuje nadále, na profesionální bázi, i když mi přijde, že nejlepší léta má díky ústupu bezdrátových sítí ze slávy za sebou, dnes a nově frčí weblogy o 4G.

V Česku jsme byli svědky překvapivě málo takových přerodů. Asi nejsvětlejší výjimkou budiž Martin Kuciel aka Cuketka, majitel to foodblogového impéria, se kterým nakládá velmi zručně. Jenže český trh je asi malý, jen z profesionálního blogování se neuživí a jestli jsem něco nepřehléd, činný je i v sociálním marketingu. Což je logické, dnes v tom leží peníze a je škoda se pro ně neohnout, navíc, když aktivity jsou v mateřské ranku papání a bumbání.

Tím bych vyjmenovávání mohl pohříchu skončit. Martin Malý aka Misantrop / Artur Dent nastoupil stejně jako já do Internet Infa, takže se sice profesionalizoval, ale neosamostatnil. Adam Javůrek dělal, co dělal před tím. David Grudl tak dlouho piloval své PHP projekty, až teď kolem nich školí - je to profesionalizace i udělání se pro sebe, ale ne docela publikačním směrem. Tyhle tři bych mohl také shrnout pod pojem “talenty, které se objevily odnikud”. A zejména Martin Malý s Davidem Grudlem mají talent napsat z prdu kuličku, což je veliký dar.

V Česku je tahle věc generační záležitostí. Staří pisálci odešli do propadliště dějin, porevoluční svět mají problémy chápat, nebo mají problémy stát na straně, která by byla čtenářsky únosná. Výjimek je málo: Petr Koubský, Jiří Hlavenka, mám-li citovat technickou žurnalistiku. To jsou jména, styly, slohy, které si zapamatujete a poznáte na první počtení.

A nových hvězd se nedostává. Mimo jiné i proto, že psaní je finančně málo lukrativní a společensky nevděčná záležitost. V oborech, kde nemáte Zemana vyjadřujícího se o novinářích jako o žumpě, máte frustrované komentátory, kteří diskusní fóra pod články používají jako zdravotní pojišťovnou neproplácenou akutní psychiatrickou péči.

Většina ostatních českých blogerů pohasla. Autor se vypsal, našel si lépe placené zaměstnání či ho to z jiného důvodu přestalo bavit. Ono dvakrát třikrát týdně napsat něco vtipného, to není vůbec žádný sranda a jak říkal můj veliký učitel Evžen Gogela (dej jeho Kameňákům Bůh i Nova věčnou slávu): dělat legraci, to není žádná prdel. Najdete pár těch, kteří mají blogování v popisu práce, nejčastěji píší o marketingu, webdesignu, je to pro ně reklama - ale ne profesionální činnost.

Tím, dovolte mi to konstatovat, největší vlna a sláva blogů skončila.

Ale nejenom tím. Objevila se vlna, která dostihla a výškou i předstihla vlnu blogů. Sociální média. Jich jsou blogy nomenklaturně součástí, podmnožinou. A spolu s tím, jak k nám koncem loňského roku dorazil Facebook, chvíli před tím Twitter, začaly blogy přicházet o autory. Vyjádřit se krátce a rychle na Twitteru či Facebooku řadě blogerů postačovalo. Spolu s většími nároky na pracovní výkony to vedlo k přesunu od blogů k sociálním sítím. Podívejte se třeba na frekvenci blogování u Petra Máry. A na jeho Twitter. Nakonec, u mne to není jiné.

Předpokládám, že zrovna u Petra Máry to bude podobný případ, jako se mnou. Rád jedu po vlně. Rád zkoumám nové. Prozkoumal jsem blogy a mnoho nového mi už asi nepřinesou. Ověřil jsem si funkčnost svých tezí tím, že jsem vystavěl několik redakcí vzniklých kolem blogů, abych prokázal, že specializovaná média mohou vznikat v Česku i po roce 2005 a uživí se. Je mi fuk, že ta média neznáte, k mé lítosti je mi méně fuk, co se s nimi stane (což predikuje fakt, že se jimi musím stále zabývat). Nyní se dívám na další vlnu sociálních sítí. A po ní na další.

Co mne ale překvapuje je, že tak málo profi médií u nás povstalo z blogů. Řada blogů měla našlápnuto, řada z nich se ale motá v kruhu, jehož ukotvení mi uniká. Nevznikla žádný obdoba Federated Media, přitom se o ni P. Neumann snažil léta pod názvem BuzzMedia. V čem byl problém to rozjet?

Oborových médiích nových vzniklo pramálo, když, tak jako investiční akvitiva firem, který si myslí, že MFA je všechno, v lepším případě že lze levně produkovat obsah a prodat jej o něco dráže, než ho vyprodukují.

Blogovou vlnu jsme prokoučovali.

A vlnu sociálních médií? Ta už se generace třicátníků nedotkne. My už ji nechápeme, neprožijeme ji tak silně, jako teenageři, kterým se dnes smějeme. Smějeme se jim tímtéž smíchem, jakým se smáli David Filovi a Jerry Yangovi, když přišli s podivnou myšlenkou udělat katalog webových stránek, který o pár měsíců později nazvali Yahoo.

Nevím, proč. Bylo to tak snadné. Čekal jsem celých těch šest let, co se stane. Kdo se chopí příležitosti a dotáhne ji někam, než k jistotě výdělku prací pro reklamní agenturu, používajíc svůj nový projekt jako vábničku na headhuntery. Stalo se toho pramálo, dotyčné osoby jsem oslavil výše, vynechal jsem šmelináře, kteří sice nahrabali, ale přínosu v tom vidím pramálo.

Nemají češi to riziko v krvi? Neumějí se chytit příležitosti? Kolik nových zajímavých projektů na českém internetu vzniklo mimo bloggerskou branži? Proč tak zoufale ujíždí vlak Líbímseti? Proč je tak zoufale málo profesionálně vedených projektů mimo velké portály? Proč je vrcholem inovativnosti nová free šablona na Wordpressu, Drupalu či PhpBB?

PS: Dobrá otázka, která by asi padla. Proč jsem nic z toho neudělal já. Nechtěl jsem. Za tu dobu, co píšu Marigolda, jsem tak či onak stál v pozadí řady firem, ale až na dvě výjimky žádná nebyla mediální (a z těch dvou jedna nebyla vůbec moje). Chtěl jsem dělat něco jiného. Věnovat se něčemu jinému a podnikání to nebylo. Za tu dobu jsem byl šťastný z jiných věcí. I teď jsem. A dál budu rád sledovat, jak se nová generace snaží chytit vlny. Budu jí upřímně držet palce. Budu vždy nakloněn novým experimentům.

Pokud nemáte nové podněty, jste odsouzeni ke kopírování. Když jsem byl nedávno po cestách a zapadl do anglickojazyčného knihkupectví, znovu jsem si to uvědomil. Bez nových podnětů to zkrátka nejde, jinak jsme omezeni na tu svoji krabici. Tahle myšlenka by se dala rozvádět donekonečna, ale je to zbytečné, kdo si to neuvědomuje, tratí sám. Neustále je, co se učit nového a jaké nové podněty přijímat.

Dneska jsem prošel české knihkupectví. Beletrie hromada, zrak přechází, ale s tou naučnou literaturou je to slabší. Tedy, spíše hodně slabé. A tak, jestli chcete internetu a možná i životu mírně rozumět, objednejte a přečtěte si následující knihy: Malcom Gladwell (od něj berte všechno, co vyšlo, ono toho moc nevyšlo): Outliers: The Story of Success (český překlad zatím bohužel není), Mžik - Jak myslet bez přemýšlení a Bod zlomu - O malých příčinách s velkými následky (ten především).

Když už budete v tom vším rozjezdu a budete chtít investovat do nákupu více, Sedláčkova Ekonomie dobra a zla je další (ale volitelný) kandidát. Do košíku přihoďte rovnou taky Báječný chaos dvojice Abrahamson a Freedman, to je povinná položka.

Proč tyhle knihy? Odpověď není jednoduchá, jednodušší je to neřešit, koupit si je a přečíst si je. Gladwell dává výborný vhled do toho, jak zdánlivě jednoduché procesy fungují a mohu vám zodpovědně přislíbit, že se vám to bude mnohdy hodit. Báječný chaos vám ušetří mnoho nervů nebo času či obojího, ať už přísaháte nebo nenávidíte GTD. A Sedláček je prostě dobrá četba do dnešního času navíc.

Toliko k základní literatuře. Až ji pročtete, přejdeme k tomu, že nová literatura se k nám zatím nedostala (zmíněné tituly jsou až na Sedláčka vlastně deset let staré knihy, u nás vyšly po letech) a ještě asi pár let nedostane, takže podstatná díla jako The Black Swan a další, si budeme muset dát v angličtině. Zatím čtěte, já to zase v hluboké depresi nad svojí útratou v knihkupectví sepíšu.

Rozhodl jsem se nedávno, že udělám další krok pro své zdraví a duševní svěžest a začnu běhat. Jistě může být, že mezi tímto nevidíte spojitost a právě pro vás je určen tento článek, který výhody sportu pro muže osvětlí.

Když jsem se totiž svěřil Markétě, že vyrazím běhat a vylíčil jí, jak sprintem proletím Prahou od Vyšehradu na Strahov a zpět, zapochybovala mírně o mé způsobilosti k takovému činu, řkouc, že má obav, aby se mi někde nehryzla pumpa.

Nejsem sice ve věku nadmíru pokročilém, ale tato připomínka tak nějak rezonovala s někdejším úšklebkem mého doktora, že platit si důchodové připojištění je v mém případě čirý optimismus a zhovadilost. A tak jsem se rozhodl celou věc pojmout seriosně. Vytáhl jsem novou Nokia N97, nainstaloval jsem na ni SportTracker a vybavil jsem Markétu adresou stránky, kde může online sledovat můj pohyb s tím, že pokud se přestanu pohybovat, může zalarmovat záchranku dle své úvahy.

SportTracker je moc hezký prográme, který na Nokii sleduje vaši trasu, ukládá ji, počítá, co jste naběhali či nacyklili a dělá z toho pěkné statistiky. A to i online, za běhu.

Moc hezký program to byl jeden den, kdy spolehlivě zaznamenával namáhavé rozběhávání a kdy jsem měl vážně dojem, že se mi někde v zatáčce v kopci nad Folimankou pumpa hryzne. Dlužno dodat, že na trať Vyšehrad - Strahov nebylo ani pomyšlení, samozřejmě vinou dopravní situace, jak jinak.

Včera jsem si odeběhl jedno kolečko Folimankou a když jsem se zkulil z kopce a začínal druhé, tak SportTracker spadnul. Chvíli jsem se snažil ho rozchodit, leč nepodařilo se. Proklel jsem Symbian, Nokii a odběhl si druhý kilometr bez SportTrackeru.

To jsem nevěděl, že infarktovku si užívá Markéta, protože spadlý SportTracker hlásil, že se nepohybuju a Heart rate mám na nule.

Naštěstí se to vysvětlilo včas.

Tohle okouzlení moderními technologiemi mi připomíná více optimistickou příhodu. Před mnoha lety jsme s Vrecem chodili plavat. Pak v Podolí zavedli novinku: elektronické vstupní karty. A protože jsme fandové moderních technologií, hned jsme si každý jednu pořídili za pětikilo zálohy, složili na ni další pětikilo na plavání a tím jsme byli v bazéně naposledy. Od té doby chápu trik permanentek.

Letos jsem plavání obnovil a při té příležitosti si vzpomněl na permanentku. A dokonce ji i někde vyhrabal. Paní v pokladně nedůvěřivě vzala moji kartu s pořadovým číslem 8 do rukou, projela ji čtečkou a vykulila oči “Vy jste tu nebyl sedm roků!”. Děl jsem, že jest to možné. Dobil jsem kartu, čímž se mi obnovil i kredit, který jsem na ní sušil sedm roků a vyrazil jsem do bazénu.

Chvalme technologie. Když fungují.

Jsa hlava sklerotická, rozhodl jsem si udělat poznámky. Hradiště Vrtěšice mne zaujalo především svojí polohou, kterou by bylo zajímavě posazeno v pozici rozhraní čáslavska a havlíčkobrodska, dost možná v návaznosti na pozdější Libickou stezku. Datovat tuto pozici jako raně středověké hradiště by bylo zajímavé už z toho důvodu, že v okolí je příznaků raně středověkého osídlení pramálo a posouvalo by to naše úvahy o kolonizaci havlíčkobrodska a dále směrem na severní Moravu. Podle dosavadních předpokladů tu byl v desátém století spíše neprostupný hvozd.

Předpoklad, že ve Vrtěšicích půjde o hradiště, jsem založil na zmínce v Encyklopedii hradišť: “hradiště jen rámcově datované do raně středověkého období”. Jiné zdroje se zmiňují především o terénních pozůstatcích hradu nazývaného Červenice, nebo podle názvu polohy “Na červenici”.

(pokračování článku…)

Zaujalo mne to. Minule, když jsem si dovolil o redesignu Žena-in napsat do zpráviček na Lupu, tak si v diskusi několik lidí přisadilo, že určitě jen kvůli realizátorovi. Těžko vysvětlovat, že nikoliv, že hlavně proto, že jde o výborný příklad nezvládnutého “redesignu” a komunikace kolem něho, jaký si můžu dovolit já na Marigoldovi, jehož čtenost je mi ukradená, ale těžko někdo se serverem, jenž by měl být komerční. A tak se i chovat - komerčně, tedy i transparentně.

Po téměř dvou měsících jsem si na celou kauzu vzpomněl a podíval se, jaké jsou výsledky. Žena-in je auditována v NetMonitoru, takže máme důvěryhodná čísla (byť NetMonitor nyní má své potíže, pro dannou věc nepodstatné). Použil jsem RUest, tedy denní reálné uživatele očištěné o duplicity, ke grafu jsem namátkou přidal několik návštěvností podobných ženských serverů. Pro snadnější analýzu je do grafu vložena lineární regresní křivka.

Na grafu (klikněte na něj pro větší verzi) si povšimněte špičky fialové křivky. Ta odpovídá oslavnému prohlášení o spuštění nové Žena-In, kterému předcházely vytočené reakce uživatelek, chlazené litím oleje do ohně. Řada lidí se přišla podívat, o co gou. Negativní reklama je prý také reklama a ty naježené ženušky se časem uklidní, bo co jim zbude. Toliko teorie vyslovená pány onoho webu.

Co jim zbulo, vidno z grafu. Čekovaly dva týdny, zda se situace nevyjasní a kormidlo nepřevezme střízlivý lodivod. Když se ujestvilo, že toho bohdá nebude, odmašírovaly za jinými svěžími weblučinami. Z osmi tisícovek denních uživatelů váženého průměru dělá nyní, necelé tři měsíce po redesignu Žena-In stěží polovinu (to je ta fialová přímka, co padá dolů jak kurz libry), počítáno lineární regresí. Komu matyka nestačí, nechť mrkne na tu tučnější fialovou křivku a porovná odhadmo.

Toliko střízlivá rekapitulace toho, co se stalo.

Z grafu vidno, že nejde o nějaký sezónní výkyv, neb ostatní ženské servery buďto stagnovaly, nebo klesaly jen mírně, v mezidobí bylo pár svátků, které mohly statistiku ovlivnit. Takový pád, jako Žena-in, však nezažily.

Ponaučení budiž několik:

• Ověřte, zda slovo pičičmundík, je skutečně nadávka nebo titul pro zkušeného znalce webu, než ho použijete.
• Když se pouštíte do redesignu, bedlivě zvažte, co je vaše geniální vize a proč ji ostatní břídilové neměli taky. Argument, že nejsou tak geniální, jako vy, přemístěte z prvního místa seznamu na poslední a znovu seznam bodů bedlivě studujte.
• Pokud má předchozí seznam jeden bod, najděte si na práci někoho jiného a přesuňte se do jiné, pokud možno nevýkonné pozice. Ideální je rentiérská.

Co dodat? Teď už se budou uživatelky těžko lákat zpět, svou Tryznu si odbyly. Darmo dolovat z archivu vyhozené fotky, odbanovávat zabanované nebo znovu přidávat javascriptové hry. Jenže to, bohužel, bylo zřejmé od počátku.

PS: Dva komentáře RH jsem vymazal, jsa toho názoru, že na věcné argumenty by mohla přijít věcná a nesprostá odpověď a kdo toho schopen není, ten se nemusí roztahovat alespoň na mém serveru…

PPS: Pro jistotu dodávám, že mírný nárůst na konci grafu je dán tím, že je to týden, který následuje po dvou “krátkých” týdnech, kdy byl den volna. To jen pro pořádek pro ty, co si na to nevzpomenou.

Vím, neblogoval jsem delší dobu. Nebylo nějak chuti a dalších ingrediencí. A teď, když jsem přemýšlel, čím znovu vstoupit na web, jehož prkna znamenají blog, jsem dostal lahůdkový email z vnitrofiremní korespondence jisté české internetové firmy, kde obchodní ředitel píše technickému ředitelovi, svému kolegovi. Samozřejmě hypotetické firmy, hypotetičtí lidé, protože jde nepochybně o email smyšlený …

A myslím, že stojí za přečtení, lepší bych nenapsal v době nejvyšší formy a vysmátosti. A když už tomu emailu neuvěříte, alespoň se, věřím, pobavíte. Autorovi gratuluji, názory na autorství si asi nechme od cesty…

Subject: [Vsichni ve firmě] Čas se završil

Petře,

Jeden z nás dvou se nutně musel zbláznit. Předpokládám, že si to myslíš ty o mně což je v pořádku a třeba máš i pravdu, to asi bude muset posoudit kolektiv. Já si samozřejmě naopak myslím, že schizofrenie, vyplývající z tvé snahy a ochoty sedět v této organizaci na dvou židlích dosáhla stavu, kdy nejsi schopen rozeznat rub a líc pytlíku na bonbóny, a to ani s návodem na použití.

Pokud se tento mail a kritika v něm dotkne někoho dalšího tak se je patrně čeho dotýkat, předpokládám že ti co dělají svoji práci jak se sluší a patří si ho přečtou a nepoškodí jejich křehké ego.

Konkrétně se mi jedná o dvě kauzy, které spolu – jako všechno na světě – souvisejí.

Včera jsem dostal tvoji zprávu týkající se – jak sám píšeš – „taškařice“ s názvem activity list (pro ty co nevědí jde o to, že bych měl denně vyplňovat záznamy o tom, jak jsem vyplnil pracovní dobu a to - pravděpodobně týdně - odevzdávat ke kontrole).

Natolik tě už znám, že jsem to nepovažoval na rozdíl od kolegy Vašíčka za aprílový žert, ale chabý pokus ujmout se řízení obchodu a programu, takže svoji odpověď jsem formuloval velice otevřeně a upřímně. Vzhledem k tomu, že tento mail budou číst i dámy, nechávám na tobě zda je s obsahem odpovědi seznámíš.

Na tomto místě mi dovol poprvé vyjádřit pochybnosti o tvé způsobilosti řídit sám sebe. Pokud je to, jak píšeš, skutečně nápad nejvyššího šéfa, který na něm trvá – bylo by zajímavé vědět, zda jsi skutečně věřil, že lidé s minulostí a zkušenostmi Radka, Petra a mne, se nechají řídit způsobem, který se používá maximálně tak na juniorních pozicích? Za mne k tomu podotýkám, že vizionáři ( a to nejvyšší šéf je ) mívají někdy slabší chvilky a tak se vyplatí používat tu kouli co máme mezi ušima, což jsi zřejmě neučinil a ve snaze vyhovět si se z mého pohledu společensky zařadil mezi luštěniny. Pokud by se snad nakonec ukázalo, že to je nápad tvůj tak snad ani nestojíš za maminčiny slzy. Skromně ještě podotýkám, že aktivity list, či jinak nazvaný výkaz práce používají manažeři schopní sebereflexe na úrovni primátů ke kontrole jasně definované práce jakou mají třeba holky v telemarketingu nebo koneckonců vývojáři, čímž se dostáváme k druhému bodu tohoto mailu a to je stav toho co se v této organizaci nazývá velice nadneseně IT.

Když jsem chtěl na poradě řešit rozpočet IT rozpočet tak se ti to nelíbilo a pro tu chvíli jsem byl ochoten tu diskusi o pár hodin posunout. Ten problém je ovšem naprosto klíčový a pokud si myslíš, že se nechám odbýt tím, že mi do toho jako obchodnímu nic není, tak budeš patrně smutný jako Íáček. Z podstaty toho co jsem kdy v životě dělal jsem zvyklý chovat se i k této firmě jako by mi patřila a když vidím jakým tempem pouští IT tomuhle projektu žilou tak půjdu po řešení jak pes po žebrákovi. Za půl roku co tu jsem, se ta část, co řídíš nepohnula ani o píď a lidi co jsou zadarmo drazí se tu stále motají jako hovno pod splavem a jeden průšvih se střídá za druhým.

Nejsem schopen posuzovat tu část IT, která se zabývá čistě HW a provozem infrastruktury, protože tomu nerozumím a klidně se k tomu přihlásím. Ovšem součást černé díry v prvním patře, kde opakovaně v 9,40 sedí dva (2) lidé je i to, co se jmenuje vývoj a tady by byla na místě otázka: „Co hulíte kluci, že vidíte svět v tak růžových barvách, že vydáváte výstupy své činnosti za dokončenou práci?“ To co jste předvedli v rámci projektu slaviatv je koncert! Přitom jde o přiblblý web, který nakoupím u první internet agentury za 30.000 a to mi ještě odsypou na pivo. A tohle jde Petře za tebou. (tečka)

Kdybys nežil ve světě „cizích“ peněz tak bys věděl, že náklady na vývoj v internetové agentuře činí 6 mio při dispozici 24.000 hodin vývoje a znamená to zrealizovat 106 projektů pro 48 klientů za 26.000.000 Kč. Má hodnota práce ve firmě za uplynulý půlrok komerční hodnotu 26.000.000? Byl bys ochoten platit to ze svého?

Nejsem ochoten podílet se na tunelování tohohle projektu přes IT, byť by to nebylo úmyslem, ale nedbalostí, nekompetentností a neprofesionalitou některých zaměstnanců a současně sem nosit peníze aby se škodná v revíru nakrmila. Pokud máš pocit, že obchod tolik peněz nepřinesl aby mohl do všeho kecat bych utnul žádostí, aby si poslal informaci kolik má firma ke konci března ve fakturách a objednávkách a to pls. včetně hudebního webu na dva roky!

Míra mé trpělivosti s lidmi, kteří by se měli živit jakkoli, ale ne vývojem a IT se završila. Pokud k tomu budeš něco mít jsem k zastižení zítra v 10 hodin v Hodkovičkách, kde ti mohu ukázat jak se dá amatérským golfem trávit pracovní čas bez drbání se s amatéry.

Michal

Mám pochybnosti o moderním umění, nejsem intelektuál a vzdělanec, nechápu ho. Ale jestli jsem něčemu porozuměl od jeho zastánců, pak tomu, že moderní umění má nutit přemýšlet. Což ostatně mělo umění vždycky už od časů starého Egypta a Babylonu a není chybou tehdejších autorů, že jejich souvislosti nám dneska unikají. A v době, kdy se dokonale namalovaný obraz dá nahradit fotografií za dvě devadesát, musí umění spočívat na něčem jiném…

Na Entropii Davida Černého se snesla hromada ohně a ledaskdo dává palec dolů. Jenže jestli je něco moderní umění podle mého gusta, tak zrovna Černého Entropa. Proč?

Zdroj 24 heures.

Nejprve se zamysleme nad tím, jak by to dopadlo, kdyby do Bruselu putovala nějaká standardní česká skulptura. Kdyby někdo vytesal pár českých tradic jako Slávy dceru, stylizoval Říp nebo panoráma Hradčan vyvedl v trikoloře, případně imitoval Muchu, asi by se nad tím nikdo nepozastavil, umělec by shrábl oněch 2M Kč a v Bruselu by visela další tuctová práce, o níž by noviny v prvním a posledním článku jednohlasně s vládním věstníkem napsaly, že “representuje nejsvětější národní tradice”. Nikdo se nezamyslí, ale nikdo se nepobouří.

Jestliže umění má zastavit k zamyšlení, pak se to Entropě povedlo. Tím, že byla jiná a měla nápad. V sídle Evropy ukázala Evropu tak, jak ji vidí lidé země, která jí předsedá. A to není málo. Jistě, že to nemá být důvodová zpráva o dvoustech stranách ke každé národnosti, ale cožpak nesouhlasíme s tím, že stávkování je něco, co v klidu k francouzům přiřkneme jako národní sport? Že když se nad tím zamyslíme, tak to není jen obyčejný štrajk, ale také hledání a balancování sociální zodpovědnosti státu, firem a občanů, které francouzům leží na srdci? Je tohle tuctová euroanekdota? Je euroanekdotou moderní dálniční síť symbolizující v Německu, která také nepříjemně připomíná hákový kříž? Tedy samozřejmě jen v případě, když ho v ní chcete vidět? Neodpovídá podpora automobilismu a s ním spojeného nejenom průmyslu, výzkumu, ale i konzumu naší představě o němcích spolu s tím, že někde v pozadí je historie hitlerovského Německa ať už ve formě popíraného neofašismu nebo pocitu viny poválečné generace? To není euroanekdota, to je realita. A že bulhary míchne turecký záchod? Pročpak? Měli by být rádi, že ho vidíme jako hlavní odlišnost Bulharska od zbytku Evropy. A nakonec, nepřipomíná nám narážka na turecký záchod příběh bulharského chána Kruma, který si z lebky poraženého byzantského císaře Nikefora udělal nejprve hodovní číši a následně toaletní mísu? Jak mnoho se dá najít v tak málo znameních.

Korunu Entropě nasazují vymyšlení umělci a vše kolem včetně té omluvy. Bez toho příběhu kolem by to nemohlo být úplné. Ukazujeme Evropě to, že bez dvou desítek známostí a patronů se nikam v Česku nedostaneme - co na tom, že jména jsou smyšlená, to nikdo nepozná. A také to, že každé tajemství tu trvá velmi krátce. Není to jen umění nebo švejkovina: je to pravda, ale také v našich “nejlepších” tendencích. A memento pro nás. Jenže opravdu: nikdo si toho nevšiml, že dvacítka sochálistů sochá a přitom neexistují a dělá to za ně jeden Černý. A nakonec omluva, věčné evropské hledání třetí cesty. Cožpak to věčné omlouvání nebylo příznačné pro Evropu dvacátého století a není jím i dnes? Cožpak by Hiter přepadnul Polsko, vždyť je to ten fajn chlapík, se kterým se nakonec dalo dohodnout a přistoupit na jeho vcelku oprávněné nároky? Copak právě s hledáním třetí cesty si neodskákala Evropa všechny průšvihy minulého století až ke svým mindrákům, které Entropa zrcadlí? Oh ano, finis coronat opus. Prohlásit: “Takoví jste, taková byla objednávka, takové je umění, zaplaťte a rozjímejte,” to by bylo pro sochu někam do zámoří.

Říkejte mi co chcete, tohle je umění se vším všudy. S dobrou řemeslnou prací, výborným nápadem a příběhem kolem toho. A trefilo se to. Kdyby ne, nebyl by ten poprask. Kdyby to parodovalo boj Rastislava s Ludvíkem, ani pes by neštěkl, protože žádný komentálista by si toho nevšiml, nevěděl jaký Rastislav a jaký Ludva. Příběh by skončil někde ve výstavním katalogu. Takhle skončil na titulních stránkách novin. A ano, štve to ty, co takové nápady nemají a přitom ředitelují Národní galerii.