Když jsem včera psal na Lupu článek o placeném obsahu, tak jsem začal počítat, kolik obsahu bych na českém internetu byl ochoten platit. Vyšlo mi překvapivě málo. Když se nad tím tak zamýšlím, tak nula nad to, co už platím (firma solí za MediaSearch). iDnes? Hm, přečtu si pár článků. Aktuálně používám jen z mobilu, protože na webové verzi se nejsem schopen zorientovat. Platit za to? Nevím za co. A nevím, co by pro mne byl ten obsah navíc. Dopravní zpravodajství? Platil bych ho ad-hoc, kdyby za něco stálo. Znáte nějaké dobré? Se skutečnýma objížďkama?

A to mne přivedlo zpět k časopisům. Časopisů si kupuju dost a čtu je rád. Platím za ně dost, takže to není neochota platit. Když pominu zahraniční, tak mne v návratu k českým časopisům přivedl loňský turbulentní rok, kdy jsem si řekl, že je třeba se zklidnit, uvolnit a zrelaxovat. Nečumět furt do compu, protože tam je opravdu těžké odlišit, kdy pracuju a kdy se bavím. A že odlišení těchto dvou stavů to chce. A tak jsem nakoupil časáky a četl. Sedl si na gauč, otevřel Týden a bylo to dobré. Fungovalo to i jako významný předěl pro můj mozek, že teď se nepracuje, teď se inhalují informace a rozvažuje se nad údělem světa a mojí roli v něm. Věřte, bylo to příjemné vrátit se k tomu oldschoolu. Ne jen proletět noviny, ale opravdu si číst téma a v časopisu.

Míval jsem rád Týden. Psal zajímavě, volil dobrá témata ze společnosti i politiky. Probíral kauzy, o kterých se mluvilo, důkladně a z více úhlů. Vloni na podzim to přestalo, bo odešel Balšínek a nyní, řekněme si to na rovinu, to stojí za kulový. Titulní fotka z tohtotýdenního čísla je o pastech na dálnici. Těm se v čísle věnují dva odstavce. Namísto skutečně závažných témat chytáky na nové čtenáře, aby si koupili časák a byli zklamáni snůškou povrchního blábolení. Kdyby, kurvajs, k těm dálnicím napsali alespoň něco slušného, jako za starých časů to dobře rozebrali. Ne, je to větší téma gangů, které je tak povrchní, až je to k pláči. Jako šéfredaktor Lupy bych to vrátil autorovi s kupou poznámek, co má doplnit. Takhle se jen proklínám, že mi předplatné Týdne končí až v listopadu, takže tyhle každotýdenně se opakující povrchní výšplechty budu mít na stole ještě dlouho. A to Týden čtu, nu řadu let.

Z opačného soudku je pro mne Respekt. Nikdy jsem ho nečetl. Hlavně proto, že ten tolik vychvalovaný novinový formát mi nikdy nesedl. Všichni intoši si to pochvalovali, ale já jsem obyčejný občan (ne ten Paroubkův, to zase bacha!) a mně to prostě nesedlo do ruky ani na stůl. Když formát změnili, už jsem si na Respekt ani nevzdechl. Jenže pak jsem potkal pár lidí z Respektu, zjistil jsem, že jsou zajímaví a chytří a koupil jsem si jej. A jeho obliba mi zůstala. Nutno sice poznamenat, že často nesouhlasím s tím, jak článek vyznívá, ale je napsán tak chytře, že mi otevírá jiný obzor, pohled na problém. A to se cení. Naopak, podobně levicově zaměřené Britské listy (ty jsou internetové) mi útočí jen na pudovou první signální a na to jsem alergický, namísto inteligentního zamyšlení v nich nacházím provokativní, prvoplánové manifesty, u nichž není ani stopy po tom, že by autor akceptoval, že někdo to může vidět nějak jinak. Tak proto mám rád Respekt. A neznám ten starý, abych mohl manifestačně deklarovat, že ten starý byl lepší, jistě byl, jen jsem ho nezvládal číst. To se nezlobte.

Do třetice Víkend. Rádobyčasopisecké přílohy novin nemám rád. Tedy, vždycky jsem je akceptoval jako program a například čtvrteční vkládačka do MF DNES je pro mne vždy jen televizní program plus jeden dobrý článek. Maje televizi coby stojan na kytky, jsou mi tyhle mágoše šumandfuck. K Víkendu jsem se propracoval jinak, to když mne oslovili lidé z Hospodářek, jestli bych tam nepsal články o hodinkách. Zapochyboval jsem o jejich zdravém rozumu a zeptal se, proč soudí, že by někdo četl články o hodinkách v mainstreamovém médiu. Odpověděli, že chtějí Víkend udělat jinak, než se dělají normální časáky. A že tam uvažovali dát články o restauracích, jenže ty dělá každý. Pak o vínech, to taky dělá každý. Tak že by zkusili nějakou blbost. Třeba hodinky. A jestli se dá jednou za měsíc napsat něco o hodinkách, jestli je jednou měsíčně nějaký nový model hodinek.

To jsem se tolerantně usmál a namítl jsem, že renomovaných hodinářských firem je asi osm stovek, čili zhruba na každý den lze mít nový model hodinek. Ovšem Víkend je týdeník, takže denní periodicita nebyla třeba a začal jsem psát jednou týdně něco jako hodinkový sloupek. Tím jsem se dostal k Víkendu, protože jsem si pak v pátek ty Hospodářky koupil, abych si to přečet. A zjistil jsem, že opravdu udělali magazín pro divné lidi, jako jsem já, který je radost si přečíst. Pár velkých článků, ve kterých se píše o věcech možná okrajových, ale mně lahodících, jako je pekař, co peče nejlepší krmrole v Česku nebo designér, co udělal ten původní ETA mixér. Tím jsem u Víkendu zůstal. Také proto, že tam prostě nemají televizní program, je z něj časáček, který můžete vzít do vany a dobře si počíst.

Což mi připomíná, že z mého hodinkového psaní zde povstávají různé humorné situace, které mi k Víkendu přidávají další beneficiální osvěžení. Jsou to spíše mimochodnosti. Například onehdá jsme s Martinem dělali výpad do fabriky Primu do Nového Města nad Metují. A šéf Primu měl na stole rozložený Víkend a moc se nad ním smál. Trochu se mne dotklo, co mu je na mém článku k smíchu. Ukázalo se, že jsem zrovna psal o padělaných hodinkách a na protější stránku, kam vždy přichází taková velká fotka dobře oháknutého manažera nebo manažerky doprovázená povídáním o tom, co má na sobě, zrovna přišel šéf konkurenčního MPM Prim. Abyste tomu rozuměli, jsou v Česku dvě hodinářské fabriky, které svým způsobem vyrábějí hodinky se značkou Prim a hutně se o ni soudí. A kouzlo nechtěného, kdy na stránku naproti článku o padělcích přijde šéf konkurenční fabriky, to muselo potěšit…

Konec odbočky k Víkendu a návrat k časopisům. Pro radost odebírám Živou historii a na zkoušku jsem si předplatil Robot Revue, časopis o robotech. Do toho jsem odběratel A2, protože v každém čísle najdu alespoň jeden článek, který mi sedne, na druhou stranu už je nestíhám sledovat. Tím s českými časopisy končím.

Přemýšlím, jestli bych je chtěl na internetu. Asi nechtěl. Rád si je čtu v papíru, lépe se mi chápe, co platím. Jedinou výhradu k tomu mám - a která je vidět právě na A2. Ti lidé, co tam píší, píší na internet zřídka. Jejich myšlenky už čistě internetovou generaci míjejí. Někdy je to škoda. Jsme dva světy stojící vedle sebe. Novináři čistě papíroví a novináři internetoví (plus papírová IT média, která se profesně s netem smíchávají). Navzájem se neznáme. A občas to vybublá na povrch. K naší škodě. Mám na tohle téma v hlavě rozepsaný článek, k němuž bude příhodný titulek “Kdo je k čertu Karel Hvížďala?”, snad na jeho digitalizaci někdy zbude čas.

Výsledek? Placení za internetový obsah mne míjí. Nevěřím mu. Z řady důvodů, které ostatně zmiňuju na Lupě v článku. Věřím dokonce více tomu, že lidé podpoří projekt, který mají řádi. I Češi. Když se to udělá jednoduše a pohodlně.

Na druhou stranu chápu, že když se může prodávat balená voda, může se platit i za internetový obsah. Je potřeba jen najít toho správného mága a Prodavače, který tuhle myšlenku prodá stejně tak, jako někdo prodal myšlenku, že tahat se s balenou vodou je fakt dobrý nápad i v místě, kde táž kvalita teče z kohoutku.

Kniha Marigoldí léta byla pětiletým souhrnem toho zajímavějšího, co jsem zde na Marigolda napsal. A pokusem o samopublikaci, s jehož výsledky jsem se chtěl podělit. Nicméně doba byla turbulentní, na podělení se o výsledky nedošlo skrzevá naléhavější problémy a dnes už by asi ty dojmy byly zastaralé.

Původně jsem PDF Marigoldích let chtěl dát ku stažení zdarma, jenže jak bylo připravené pro tisk knihy, na čtení to bylo nevhodné kvůli formátu a řazení stránek. Nu a na přepracování čas nebyl. Až teď jsem to vyřešil šalamounsky. Původní zdrojový Word jsem poslal Jirkovi Vlčkovi na Palmknihy a on to celé přeložil do elektronicky knižních formátů a můžete si stáhout tu správnou verzi Marigoldích let z Palmknih zde. Co mne mrzí, že se mi nepodařilo vygenerovat verzi s přeložitelným obsahem, obsah by se zrovna v téhle knížce fakt hodil. Ještě uvidíme, zda se to podaří. Myslím samozřejmě obsah, kde kliknete na položku a ve čtečce vám to skončí na to správné místo.

Zatím jsem na hezkých 400 staženích po týdnu, což na sbírku textů z blogu není špatné. Kniha je ovšem zdarma, takže business suxes je to přiměřený tomuto faktu.

Tento týden se potřebuju vysekat ze psaní Příběhu strýčka Martina. Smolím to po večerech, když dodělám Lupu, psal jsem přes víkend. Ti, které jsem naposledy potřeboval pozabíjet, už jsou mrtví, chybí jen závěrečná kapitola a epilog. Pak si s tím bude hrát cenzor, já to půjdu celé přepsat nebo vyhodit a … a pak se uvidí.

PS: Tištěná verze Marigoldích let není a další dělat nebudu. Však to byla výroční záležitost …

Nedávno jsem spíše z legrace napsal článek o tom, jak všelijak se dají hackovat robotické vysavače. Ukázalo se, že slušné obliby došly vcelku vážně míněné, byť humorněji podané argumenty pro a proti dvěma v Česku asi nejprodávanějším modelům: CleanMate versus Roomba. Měl jsem možnost porovnat oba a ve více modelech a generačních provedeních. A aby to bylo snáze dohledatelné, vytáhnu toto porovnání zvláště.

U nás je velmi populárním produktem CleanMate společnosti Infinuvo, který je levnější (kolem 5 tisíc Kč, záleží na modelu a výbavě), jeho protipólem je Roomba, která stojí spíše dvojnásobek (nejlevnější stojí 8 000 Kč. Připlácíte si v případě Roomby za značku, nebo má i nějaké kvalitativní přednosti? Ano, jsou tu objektivní rozdíly a to tak, že značné, které umí používání robovysavače řádně znepříjemnit. Takže?

Především CleanMate nemá senzor přiblížení, takže zatímco Roomba před překážkou většinou zpomalí (pokud není moc malá) a jemně do ní ťukne, CleanMate do ní narazí v plné rychlosti a teprve nárazem překážku pozná. Může vám to připadat jako drobnost, ale až uslyšíte CleanMate, jak zoufale mlátí do zavřených dveří, argument pochopíte, nehledě k riziku rozbití váz či sošek stojících na zemi.

Druhou podstatnou výhodou Roomby je, že umí kopírovat zdi, protože si do určité míry mapuje pokoj. Tím dobře vysaje prach podél zdí. CleanMate jezdí vysloveně náhodně, nemá žádnou inteligenci a od zdí se jen odráží, nekopíruje je, prachu mu tedy podél zdí zůstane mnohem více. Je prostě méně pečlivý, protože je hloupější.

A do třetice, Roomba se umí vypořádat s problémy při pohybu, například zamotáním do kabelů elektriky, chlupů koberce a dalších překážek. Má terénní zdvihací kolečka a “cloumací” inteligenci, opakovaným pokusem o změnu směru a zpětným chodem či nadzdvihnutím na kolečkách se pokusí dostat z kabelu nebo jiné překážky. To CleanMate neumí. Jakmile se zadrhne, přeruší program, zapípá a zdechne.

Totéž CleanMate udělá, když se zasekne pod příliš nízkým nábytkem nebo třeba trubkou běžící po zdi. CleanMate totiž má ťukací čelo oblé, snadno se pod nízkým profilem zasekne. Ostré “ťukací” čelo Roomby se odrazí (nezaklíní se obloukem) a Roomba spolehlivě vycouvá. Je to rozdíl? Nu, je. Přijdete domů, těšíte se na robotem uklizený pokoj a zjistíte, že CleanMate chcípnul zamotaný v prodlužovačce na zemi, zatímco Roomba zvládla poklidit.

A na závěr: na CleanMate nepoznáte, zda douklidil, nebo z nějakého důvodu chcípnul, zatímco Roomba to výstražně indikuje diodou i hlasovým výstupem.

Mám-li srovnat kvalitu úklidu, subjektivně bych řekl, že Roomba sebere i jemnější prach a objektivní je, že je podstatně pečlivější a lépe projede celý pokoj. Na druhou stranu je náročnější na údržbu, občas musíte vyjmout kolečko (je to jednoduché) a vytahat z něj vlasy, obecně vlasy Roombě slušně zatápějí. CleanMate na to není tak háklivý, ale to je dané také jeho menší pečlivostí při sběru. Na druhou stranu kartáč Roomby se čistí podstatně lépe, než u CleanMate, kde se vlasy a hlavně prachové chuchvalce zapresují do štětin tak, že to nejde nijak kloudně vyndat. To se Roombě nestává, má kartáč líp vymyšlený a je k němu čistící kroužek.

To jsou prodejní argumenty, které pomohou vyrovnat se mentálně s tří a více tisícikorunovým rozdílem. Pokud nemáte malý byt v provedení mikro-loftu s plovoucí podlahou a bez předmětů na podlaze, CleanMate postačí, ale pokud máte byt s kabely na zemi, rozestavěným nábytkem a věcmi na zemi, které nechcete pořád uklízet, bude Roomba lepší volba.

Na závěr vás možná zaujme, zda si máte u Roomby připlatit za dražší model s programovatelnou automatikou, která spustí luxování v předem naplánovaný čas. Abych to shrnul: nutné to není, ale je to fajn, když si zvyknete. Roombu totiž můžete naprogramovat, aby se vydala luxovat třeba každý den ve vybranou dobu. Pokud máte pokoje prostupné bez vysokých prahů a zvláště, koupíte-li sadu s majákem, který Roombu nepustí do dalšího pokoje, dokud nemá jeden hotový, snížíte si denním luxováním prašnost v bytě, aniž by vás to stálo mnoho práce. Navíc každodenní prach je jemnější, takže Roomba zvládne vyluxovat tři pokoje pečlivě a vysypete z ní prach, až se vrátíte. Totéž můžete dělat ručně: zapnout Roombu, když odcházíte, jenže často na to zapomenete. Automatika je zkrátka lepší, ale za příplatek.

Je zajímavé sledovat, jak prakticky všichni IT lidé, kteří mne znají, automaticky předpokládají, že mám Apple iPad doma. A ptají se mne, jak jsem s ním spokojen a jak se mi s ním dělá. Odpovídám, že spokojen jsem moc a nedělá se mi s ním nijak, protože ho nemám. Cože to?

iPada jsem v ruce měl a moje nadšení je podobné jiným nadšením z podobných produktů, kupříkladu před lety z iPhone. Jenže po delším uvažování jsem usoudil, že iPad není produkt pro mne. Důvodů je několik a pokusím se o ně s vámi podělit.

Hlavním je asi fakt, že iPad je produkt pro konzumaci obsahu, kdežto já obsah spíše vytvářím. Mou dlouholetou touhou je, přijít si do kavárny, vybalit si krabičku cca velikosti cigaret (sirkovou bych ztratil), z ní se vyloží slušná obrazovka i klávesnice a já už mohu pracovat na tom, co mi zrovna letí hlavou. Upřímně řečeno, na tohle iPad zrovna moc není. Ano, mohl bych si dokoupit maličkou hliníkovou cute bluetooth klávesnici a připojit si ji, nebo průhlednou plastovou vyndat ze skříně (ana jest větší). Jenže, jak moudře pravil Dušan, to už si přeci můžu vyndat notebook. A to je blahá pravda. Protože iPad budu štelovat na stojánku, opírat o nápojové menu kavárny a kdovíjak jinak se pokoušet s ním vyloudit to, nač jest notebook přizpůsoben takříkajíc od přírody.

Na sledování filmů mám notebook nebo velký počítač, na poslouchání hudby iPhone, na knížky Booken. Na surfování po webu mobilně iPhone, (snažím se tomu vyhýbat, ale používáním RAZR2 už bych se moc nechlubil, mapa je moje killer app…), když jsem doma či v práci, tak spíše velký počítač.

iPad se mi tak trefil do velmi tenké skulinky. Žádnou z jeho silných stran nedocením natolik, abych za něj dal požadované peníze a jeho slabiny by mne příliš štvaly. Možná bych na něm četl knihy pohodlněji, než na Bookenu, ale štvalo by mne, že tam nejsou žádné české. Surfoval bych po webu, ale jen bych tím zabíjel čas, co nemám. Prohlížel bych si na něm fotky, jenže v Lightroomu v nich mám neskutečný bordel a nevěřím, že by mi s tím iPad jakkoliv pomohl. Takže ne, iPad jsem si nekoupil.

To neznamená, že bych tabletům nevěřil. Apple skvěle odstartoval jejich boom a dá se čekat, že letos to s nimi půjde nahoru v zahraničí, příští rok i u nás. Na trh se dostávají tablety s Androidem, vypadají rovněž nadupaně a skvěle, až se vylepší jejich česká podpora, budou to také skvělé stroje, které mne možná udolají na to, abych si je za několik tisícovek koupil k lépe vypadajícím konzultacím webových služeb, sledování filmů s titulky a dalším drobnostem.

Stran mé věčné touhy se zdá, že lepším řešením opravdu bude netbook. Poté, co baterka v mém MacBooku vydrží pod hodinu a notebook je v obecném rozkladu způsobeném těžkým životem se mnou (čtyři léta stár), jsem začal občas používat Markéty AsusEEE 1000H. Jednoduché, slušné. Na baterky čtyři hodiny, během nichž napíšu i kratší telenovelu nebo týdenní zprávu Lupy. A co víc, funguje mu bezchybně podpora Ufona, který mi v Praze zajišťuje slušné a cenově mně přijatelné připojení - poté, co jsem updatoval z 10.5 na notebooku na Snow Leoparda 10.6, je mi můj Vertex modem u Ufona lidově řečeno na prd (ovladače v nedohlednu). S Windows ovšem jede.

V případě netbooku jsem spíše začal pošilhávat po řešení dát na něj jiný operační systém, pravděpodobně nějakou bázi Linuxu. Na to, co potřebuju, většina z nich stačí: psát, trocha toho Skype, GTalku, pošty a webu. Psaní probíhá stejně většinou v Google Docs, takže textový editor není veliká nutnost, i když pro prostředí bez signálu vyhoví. Pár systémů jsem už otestoval, příjemně překvapil nokiácko intelský projekt MeeGo, který je opravdu na netbooky efektní a efektivní.  Dobře se jeví i Linux Mint a Ubuntu se svou verzí pro netbooky. Zaujalo Easy Peasy, nezaujal Chrome OS, na něj je zatím fakt moc brzo. A Jolicloud se mi líbí standardně… Co mne brzdí, že se mi zatím nepodařilo rozběhat ufouní modem. Ten sice má Linuxový ovladač, ale když s linuxem neumíte, tak ho do těch distribucí dostanete těžko, což se mi právě prokázalo. Rozcházet Mac OS X na neoficiálním hardware se mi fakt nechce.

A to mi připomíná můj závěr. Operační systémy pro netbooky se začínají blížit stádiu laické použitelnosti. Všechny výše uvedené rychle nabootují a proberou se z uspání (ano, to uživatele megaprudí, jak to u Win nefunguje), nabízejí běžné pracovně brouzdací služby i podporu multimédií, vše v hezkém hávu. Windows na netbooku jsou overkill - zatím to byla nutnost pro spuštění těch pár programů, ale s novými distribucemi jsou obavy pryč. Dá se to pomalu používat.

V tomhle netbookům věřím. Mohou být mou příští krabičkou, se kterou budu psát u stolku v kavárně. Otázka zní, zda se najde dost takových, kteří něco takového ocení a nepodlehnou svůdnému kouzlu tabletů…

Honza Simkanič publikoval text s nadpisem Tragika české politické žurnalistiky, čímž rozehrál moji myšlenku a stal se předjezdcem tohoto zápisku. Můj postřeh bude z jiné strany, z jiného úhlu, ač stejně plačtivý.

Rozhodl jsem se být předvolebně zodpovědným občanem a prostudovat státní rozpočet. Podle článků, které jsem četl, jsem vyrozuměl, že zákon o státním rozpočtu je věc složitá, kterou bude zatěžko pochopit i promovanému ekonomovi. Nicméně volby se blíží, zodpovědnost k druhé vlasti především a nad osobní pohodlí. Do termosky nalil jsem kávu, připravil si drobné občerstvení, vygoogloval jsem si zákon ke státním rozpočtu a jal se číst.

Tady někde nastala první zrada. Pravda, zákon má cca 150 stran, což je na počtení docela husto textu a především tabulek. Omáčky kolem toho je jedna strana, zbytek jsou tabulky. Jenže ouha. Rozpočet v zákoně vypadá tak, že se řekne, kolik se přijme (a to se v zákoně říká s neoblomnou jistotou, která mi imponuje, kéž bych to uměl u rozpočtu firemního) a kolik se vydá. Mne zajímaly hlavně ty výdaje. A ty jdou po takzvaných kapitolách, což jsou ve skutečnosti ministerstva a jiné státní úřady jako Český statistický úřad, NKÚ a další. Takových “kapitol” je v rozpočtu na rok 2010 celkem 41, přičemž příjmy z nich jsou 1,022  bilionů (doufám, že jsem trefil řád, prostě 1022 miliard, tyhle čísla už běžně nepočítám), zatímco výdaje jsou 1,184 bilionů, tedy o 162 miliard vyšší. To je onen schodek a je to banální matematika, když si vyhledáte názvy těch řádů.

Po tomhle dvoutabulkovém výčtu příjmů a výdajů jednotlivých kapitol následují “Ukazatele kapitol”, kde jsou rozpočty jednotlivých ministerstev a úřadů, tedy oněch jedenačtyřiceti organizací. A tady nastává první zádrhel. Vezměme si například rozpočet Ministerstva dopravy. Tak nějak implicitně jsem předpokládal, že se z něj dozvím, kolik peněz se proinvestuje do opravy dálnice, řekněme takové D1. Ne, nedozvíte. Ukazatel kapitoly 327 je jedna tabulka, která “vysvětluje”, jak se proinvestuje 71 miliard korun. Najdete tu platy a pojištění zaměstnanců ministerstva, ale položku D1 nikde… To byste chtěli moc.

Takže pokračujeme v bádání. Jedním ze čtyř výdajů (!) ministerstva dopravy mimo personálie a granty jsou “pozemní komunikace” - 426 milionů na rok 2010 a Dotace pro Státní fond dopravní infrastruktury, 55,2 miliard. Účelem Fondu je rozvoj, výstavba, údržba a modernizace silnic a dálnic, železničních dopravních cest a vnitrozemských vodních cest. Tady by se tedy měla asi najít ta rozpočtová položka “Dálnice D1 - opravy”. Jenže v zákoně o státním rozpočtu už to není. Nelze se ze zákona “prokliknout hlouběji”.

Přejdeme tedy na web SFDI a pokračujeme v hledání. Tedy hledání… vyhledávací okénko na SFDI pro jistotu nefunguje, protože chybí script pro hledání. Nakonec se proklikávám k rozpočtu. Na stránce 14 se dozvídám, že pro opravy a údržby dálnic a silnic první třídy je v rozpočtu 7,344 mld Kč, které má dostat Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD).

Pár věcí z rozpočtu detailně nechápu, jsem v tom začátečník. Například, proč v rozpočtu SFDI se pláče nad tím, že se rozpočet zkrátil příjmově za 36,1 mld Kč, když státní rozpočet ve výše uvedeném zákoně počíta s cca 55 mld Kč, asi jsem někde něco přehlédl nebo prořízl, čert to teď vem.

Až tady, úplně na závěr, je barevná tabulka, ve které najdete, kolik se vynaloží na jednotlivé silnice a další dopravní instrastrukturu. V našem hypotetickém příkladě najdete dvě položky týkající se stavby dálnice D1, například D1 v úseku Kroměříž východ–Říkovice. Na tu se letos vynaloží 100 milionů, pro příští rok se očekává 50 milionů Kč. Dalších 1,8 mld Kč sem nacpe EU v rámci programu OPD (Operační program doprava) Celkový rozpočet 6,6 miliardy Kč. Takže se tu ještě chvilku stavět bude.

Co je mezipointou mého povídání? Především to, že neexistuje žádný přehledný sumář toho, co obsahuje ve skutečnosti státní rozpočet. Co se za ty peníze postaví, koupí, pořídí. Musíte zoufale hledat, procházet podřízené organizace. Abyste se dobrali toho, co znamená rozpočet na dopravu (ve skutečnosti!), tak musíte projít rozpočty SFDI, ŘSD, SŽDC (to jsou železniční cesty), ŘVC (ředitelství vodních cest) a teoreticky i TSK (technická správa komunikací). V rozpočtech narazíte na nesrovnalosti, které plynou za prvé z toho, že dokumenty nejsou synchronní, mohli jste se dostat k publikované předběžné verzi, která nezahrnuje změny související se schválením státního rozpočtu v prosinci 2009, mohli jste něco přehlédnout a nepochopit. Dobrat se konkrétní informaci ze státem a jeho institucemi publikovaných informací prakticky nejde. Navíc narazíte na nezájem: vyžádal jsme si například emailem rozpočet ŘSD - a kašlou na mne. Jsem zvědav, co řeknou, až jim zavolám…

Úkolem novin by mělo být tohle všechno absolvovat a nám, čtenářům, představit podrobnou a předemletou verzi výše uvedeného. Měli bychom se koupí novin krátce po schválení rozpočtu dozvědět, kolik peněz příští rok připadne na opravu dálnice D1, kolik na nákupy nových zbraní pro vojáky a kolik to bylo v letech minulých. Jenže já si nevybavuju, že by něco takového v novinách bylo. Píše se o porcování medvěda a kolik si kdo z poslanců přihrál do vesničky. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale upřímně, jsou to drobné, které tam někdo nechal porcovat kvůli odvedení pozornosti poslanců i médií. Funguje to mocky moc dobře, jak vidno.

Pak se napíše souhrnná zpráva, že na dopravu jde letos více či méně, než vloni. Jenže na jakou dopravu, ptám se? Co když v hlubinách toho rozpočtu je, že se vyhodili všichni úředníci a ušetřené peníze jdou na opravu silnic? Nebo že přestaneme stavět silnice a budeme stavět jen železnice nebo jezdit dopravou vodní? To jsou ty podstaty oné rozpočtové změny - jenže nic z toho se z novin nedozvídáme v komprimované podobě. Až v narážkách v průběhu času, když nebohý opravář dálnice vysvětluje, proč i letos bude připomínat tankodrom…

Jde to dělat jinak? Jde. Třeba v USA je projednávání federálního rozpočtu celospolečenské téma, protože lidé vidí jednotlivé jeho podoblasti. Média vydávají infografiky, lze se přehledně dobrat toho, čeho se rozpočet ve skutečnosti týká. Moje oblíbená je infografika WallStats, kterou si můžete objednat i jako plakát o rozměru šesti čtverečních stop. V ní najdete federální budget přehledně, po odděleních i jejich hlavních programech, například takhle je to vidět u námořnictva a jeho vývoje:

mBank rád používám, když dávám příklad na školeních, jak prostřednictvím sociálně síťového marketingu udělat z vachrlaté služby službu dobře přijímanou. Z mnoha dobrých důvodů. Když se na mBanku podíváte, je to s ní po všech stránkách divné. Partička z Polska, která tu podniká na nějakou eurounijní licenci, když už tu máme jejich mateřskou banku. Hromada slibů, které se neplní - a stejně to lidem žíly netrhá. Proč se podobný WOW efekt nepodařil českému FIO? Jen proto, že je to kampelička, se kterými nebyly před deseti lety dobré zkušenosti? To asi ne, polské produkty také neslují kvalitou. Ano, byl to dobře zvládnutý sociální marketing. PS: níže uvedené se týká mBank českého, neznám slovenský ani jiný…

Kdysi jsem mBanku na Marigoldovi recenzoval je čas přidat update.

Číslo účtu mBank vymyslel trumbelín

mBank má nejdelší číslo účtu, co jsem kdy viděl. Včetně předčíslí, které mne vždy prudilo. Zřejmě je tam zakódovaná vaše DNA jako kontrolní součet. Prvotní vysvětlení bylo, že předčíslí (část před pomlčkou), se nemusí používat. Protože je vždycky stejná. A že si to mBanka ošefuje. Ošéfovala si kulové. Letos v únoru rozeslal klientům zprávu, že už nebude možné používat číslo účtu bez předčíslí. Důvodů, těch chytrých, je celá řada, prý to tak nahlásili kdysi do ČNB a nejde to už změnit atd. Zákazníkům je to jedno. Diktovat číslo v mBance komukoliv je utrpení a pokud to budete potřebovat, je to dobrý důvod tuhle banku nemít. Pokud dostáváte jednu výplatu od jednoho zaměstnance a není šance k jiným penězům přijít, může vám to být fuk. Jediné, co z toho plyne, že v mBance se neuvažovalo moc do předu problém se přehodil na klienty.

Zahraniční platby slíbené, ale nejsou

Další slepou uličkou jsou neexistující platby do zahraničí. Převodem nezaplatíte ani na Slovensko, ani jinam do světa, leda by měli český bankovní účet. Jedinou variantou je PayPal a podobné systémy. Na to, kdy to bude fungovat, jsem slyšel řadu termínů, všechny se prošvihly (například léto 2008). Pokud potřebujete zaplatit někomu do zahraničí nebo ze zahraničí peníze přijmout, na mBank zapomeňte, nebo jděte do PayPalu. Ten naštěstí běžné problémy s platbami vyřeší, alespoň po internetu.

Od koho je ta platba z mBanky?

Neumětelismus tvrdého zrna je pak neschopnost předat bance s platbou také jméno majitele účtu. Pokud tedy máte jiný bankovní ústav a přijde vám platba z mBank, nedostanete informaci o jménu majitele účtu, jen číslo jeho účtu. Naštěstí mBank lidé používají často pro placení z zboží z Aukra, kde platí někomu, kdo má zase mBank, tady se jméno majitele účtu přenese, ostatní si musí párovat variabilní symboly. Eshopům to může být na první pohled jedno, ale jak se při placení z mBanky do eshopu uklepnete ve variabiním symbolu, máte smůlu. Běžně by účetní platbu spárovala podle jména ručně, takhle nemá co spárovat a musí čekat, až se ozvete. Důvod? Co jsem opět dohledal na fóru a čemu přikládejme neznámou věrohodnost: prý se mezi bankami používá jiný, než ČNB předepsaný způsob přenosu, který implementovala mBank. No, to snad může někdo ošetřit, ne?

Ale funguje to zdarma

Karta funguje (kromě toho, že když mi ji bankomat v Indonésii sežral, tak se mBank nemá k tomu, mi vystavit novou, neustále “zpracovává se”), hypotéka a půjčka asi taky (nemám). Elektronické bankovnictví funguje a kromě obsese z konverze malých na velká písmena v příkazech mu nemám co vytknout. Co funguje hůř, je vklad v hotovosti. Pokladen je málo a po pravdě jsem ji nikdy nevyužil, když něco, vkládám peníze na jiný účet a do mBank si je posílám. Tfujho. Podstatnou nevýhodou mBankovních karet v zahraničí je nevýhodný kurz (mimo eurozónu se připočítávají 2% k vaší tíži na pokrytí kurzovních ztrát), který vynahrazuje výběr zdarma ve vší cizině. Zatím jsem si to přepočítal tak, že výběr z bankomatu v zahraničí se u mBank karet vyplatí do cca 2500 Kč v přepočtu (jiné karty mají poplatek cca 100-250 Kč za výběr), platit mBank kartou v zahraničí mimo eura se nevyplatí, lepší je použít jinou.

Můj závěr: je to zajímavé, ale je dobře, že je to zdarma. Je tam na mne příliš mnoho slabinek na to, abych za to rád platil. V poslední době dost nahoru šla Poštovní spořitelna kde se ale za všechno platí (a mají nějaké nové konto Era, o kterém mi radši jako zákazníkovi nic nepošlou), prudí mne Raifka, někdejší eBanka, která šla s kvalitou do pekel a s cenami do nebes. Otevřel jsem si další účet u FIA, na aplikaci poznal rukopis Dana L. a říkám si, že když se něco dobře navrhne, tak ničemu nevadí, že je to deset let starý. Jen ty formáty už se přeci jen používají jiný, než před tou desetiletkou.

České banky zamrzly. Postupně dohonily eBanku, Raifka ji neméně zkušeně zařízla, ale jinak se nestalo nic. Někdejší český náskok před světem je zase v tahu

Začalo to před dvěmi lety. Safra, skoro třemi Začala mne honit mlsná něco dalšího napsat. Pár čtenářů se dožadovalo pokračování Flotily Země, jenže já už jsem v hlavě nosil příběh historický. Záviděl jsem Sapkowskému, že mi vyfoukl téma husitských válek, ale co si budeme povídat, trilogii napsal kolosálně a jakékoliv poměřování s jeho dílem by dopadlo nutně depresivně.

Navíc jsem chtěl něco z raně přemyslovského státu, mého oblíbeného historického období. A tak… proč ne rovnou jeho založení? Proč neodfláknout vraždu svatého Václava a nesoustředit se na spory Otty s Boleslavem I.? Období je to autorsky vděčné, rychlým náhledem do indexu vydaných knih jsem snadno zjistil, že o něm prakticky nikdo beletristicky nepsal, historických knih je pomálu a většina začíná “můžeme se domnívat”, takže i faktografii půjde zvládnout.

A zároveň jsem nechtěl úplně obyčejný příběh z historie. Nemám to rád, jednoduchý příběh napíše každý. Řada lidí napíše i jednoduchý čtivý příběh. V hlavě jsem měl ještě jednu věc. Příběh o divném strýčkovi. Takovém tom strýčkovi, co jste mu jako děti viseli na krku, jeho příjezd byl vždycky svátkem, i když jste vlastně nevěděli, co je zač. Půlka rodiny se při vyslovení jeho jména křižuje, druhá odplivává. Proč, to vlastně jako dítě nevíte a postupně objevujete svět za zrcadlem.

A tak vznikl Příběh strýčka Martina. I když je to vlastně příběh dívky, která hledá strýčka, který se ztratil. Proč ho hledá, o tom je začátek. Veronika se vydává na putování za strýčkem. Putování barvité, promíchané vidinami historických událostí i vlastních stínů. Vidí strýčka ve vzpomínkách nedávných a vidí i člověka, který spoluzakládal český stát. Šéfšpicla knížete Boleslava, šedou eminenci rodícího se českého státu desátého století, který jako by strýčkovi z oka vypadl. Vydává se na cestu a zjišťuje, že její cesta je cíl. Těžko popsat. Zatím jsem na to “těžko popsat” potřeboval dva a půl roku, přes půl milionu znaků a zatím 67 kapitol (jsou drobnější, než běžné knižní kapitoly, jsou to moje interní míry). Načetl 83 knih ve čtyřech jazycích, pohádal se se dvěma historiky, seznámil se s dalšími pěti, kteří rozdýchali názor, že lze psát i o něčem, o čem nejsou důkazy. Že beletrie není literatura faktu. Procestoval tři hradiště, dvě bitevní pole, vytvořil hromadu výpisků a poznámek. A podle svého zvyku své hrdiny pozabíjel hned na začátku vyprávění.

Vyprávění se chýlí k závěru. V Polsku jsem dopsal poslední historickou kapitolu, bitvu na Lechu. Seděl jsem ve varšavské kavárně Cafe Corso, napsal jsem do notebooku dramatickou větu “A pak se strhlo peklo” - a pípla mi SMS. Markéta psala, že jim právě přišel na konferenci, na které jsme byli, někdo říct, že spadlo letadlo s polským presidentem. V zápětí přišel kavárník a oznámil nám, že právě slyšel v rozhlase, že letadlo letící do Katyně spadlo s celou polskou elitou a nikdo ze 130ti lidí nepřežil.

Na pozadí polské tragédie, mého bloumání starou Varšavou a setkání se zármutkem obyvatel tváří v tvář jsem historickou část dopsal. Nebyla o moc veselejší. V bitvě u Lechu padl celý český kontingent. Tisícovka českých bojovníků položila podle svého slibu životy za spojeneckou smlouvu s Říší. Podle některých legend i prvorozený syn Boleslava I. - ne ten, kterého známe jako Boleslava II. Jak to bylo přesně, nevíme - ale než, takhle to být mohlo. To mám rád na historii a tomhle příběhu: takto to být mohlo, faktům to neodporuje.

Do konce příběhu mi zbývá pět kapitol. A ještě několik tisícovek mrtvých, protože bitva neskončila. Ani Říše nevyšla z boje lacino.

A pak přijde to pro autora nejhorší. Editace textu. Dokopat se k tomu vyškrtat a přepsat pasáže, které nejsou dobré, vyžadují změny. Donutit se k tomu si to přiznat.

Držte palce, ať se to povede.

Život jsou někdy i příjemná překvapení. Očekával jsem citelně menší podporu článku věnovanému intelektuálním právům. Přeci jen v dnešní společnosti je těžké hovořit o zásadních změnách, natož v oblasti, kde každý cítí, že jest povolán mít názoru, což vyvozuje z toho, že na disk si uložil pár písniček v MP3. Ale co už, nebýval jsem jiný.

Jinak k tomu přistoupil Pixy, který článek bez výhrad podepsal a publikoval. Možná škoda zakázaných komentářů, i když chápu, že nechtěl pročítat tu smršť lidí, kteří se raději vyjádří, než aby článek dočetli. Máloco autora potěší tak, jako to, když se s jeho názory tak bez výhrad někdo jiný ztotožní a šíří je mezi své čtenáře a své publikum. Původně jsem k tomu chtěl vyzvat sám, ve článku, pak mi to přišlo trochu namyšlené a nabubřelé, však lidé jistě mohou napsat svůj článek, své výhrady, své postřehy - ale jistě, pokud chcete, je účelem toho článku, aby byl šířen. Vezměte jej, přepublikujte jej na svém blogu, podepište se pod něj. Autor tím dostává zaplaceno v měně, kterou si vybral.

Jiným to nedošlo, ale vyjádřit se museli, například Piky (jedno písmeno, takový rozdíl). Prý máte článek kopírovat a tím mi dokážete, že nemám pravdu. Budu truchlit po svých článcích. Máte si udělat MFA web. Jistě, do toho. Pokud na tom vyděláte nějaké zajímavé peníze, bude přínosné pro mne sledovat, jak to děláte. A dost možná se časem domluvíme na tom, že vy v klidu budete prodávat, já v klidu psát a oba budeme spokojeni. Pokud to nedokážete, tak nevím, proč byste to dělali, leda byste neměli co dělat. I takových je na internetu dost, ale s tím bývají autoři smíření, každý slušný publicista má svého osobního mešuge. Od té doby, co mne opustil Radek Hulán já svého postrádám.

Mnoho štěstí s autorskými právy. Jdu školit sociální sítě, prostředí, které je k autorským právům podobně naladěno

Záměrně jsem se v předchozím článku vyhnul tomu, abych řekl svůj názor, jak autorskoprávní systém změnit. Zajímaly mne prvosignální reflexy a chtěl jsem také pouze rekapitulovat stávající stav. Jak se dalo očekávat, řada lidí měla oči podlité krví a zatemnilo jim to úsudek při přemýšlení, nebo do něj zatahovali argumenty marginálního významu, ale to bylo očekávatelné, očekávané a asi i nepodstatné.

Řešení, dle mého soudu, je v oblasti audiovizuálních děl vcelku jednoduché v návrhu, vcelku složité v prosazení:

1. zkrátit lhůtu ochrany digitálně replikovatelných děl ze stávajících 50/70 let na půl roku od zveřejnění.
2. po uplynutí této lhůty uplatňovat systém “přiznávat autorství, zvážit rozumnou odměnu v případě komerčního užití díla”.

Ostatně, o tom, že by mělo odpadnout přiznávání autorství, tedy nárok na to, že u díla je jméno jeho původního autora případně autorů, z nichž dílo citelně čerpalo a citovalo, o tom řeč nebyla.

Stojí možná za zmínku, že k tomuto návrhu jsem se nedopracoval sám, ale v rámci mezinárodní lobby skupiny, v níž působím přes deset let s naší vizí řešení autorskoprávních problémů. A vlastní zkušenost? Své knihy (tedy vydané pod mým vlastním i jiným jménem) dávám na internet volně k dispozici kromě jedné, kde s tím byl nějaký problém u vydavatele a druhé, vydané ještě před rozmachem internetu. Všechna svá díla zveřejňuji pod obdobnou CC licencí. Zatím nepozoruju, že by mi to finančně uškodilo.

Jiné odargumentované návrhy a slušně vedenou argumentaci uvítám a pokud nás po deseti letech donutí změnit názor, rádi vám i přiznáme autorství…

Intelektuální práva ve vztahu k internetu a svobodné společnosti jsou pojmem přetřásaným ve všech pádech. Už samotný jeho anglický základ “Intellectual property rights” zní skoro hrozivě. Práva intelektuálního vlastnictví jsou v poslední době vydávána za nedotknutelnou součást každodenního života. Peněženku byste neukradli, film taky neukradnete, hypnotizují vaše alfavlny reklamy před každým drahým filmem. Nechali jste se zmást. Podvést. Kopírováním film nekradete. Kopírováním ho… hm, přesně tak. Kopírujete.

Podle toho, jak tvrdě jsou v poslední době intelektuální práva skloňována a prosazována, by se dalo soudit, že jde o nějaké vyšší morální a odvěké právo, něco na úrovni “nepokradeš” či “nesesmilníš”. Mohlo by se dokonce zdát, že Mojžíš jednu desku zákona ztratil, když sestupoval z hory Sinaj, tak halasné jsou obhajoby autorskoprávních organizací. Možná už přišel čas, nalít si čistého vína. Říct si, že pokud je dnešní mládež k “intelektuálním právům” poněkud laxní, není příčina v tom, že bychom ji vychovali ve špatných hodnotách. Je to proto, že intelektuální právo je moderní právní konstrukt přirozený zhruba stejně, jako chodit po hlavě: mnozí to dokáží, řada z nich se tím zajímavě živí, ostatní na to nechápavě koukají a raději chodí po nohách. Intelektuální práva nemají žádné opodstatnění, jsou uměle vytvořená a z dlouhodobé perspektivy se již nyní ukazují jako nefunkční nejenom jako právní požadavek, ale i jako obchodní model. A o tom všem bude tento článek.
(pokračování článku…)

Příběh mého boje se závislostí na mobilním internetu pokračuje. Zopakujme si základní fakta: vyhodil jsem z výbavy iPhone, zrušil mobilní internet na svém novém telefonu Motorola RAZR2, který dnes už používají jen socky a retromaniaci a přestal jsem být dostupný na emailu a všelijakých socsítích každou minutu svého života. Dokonce se mi ani nesynchronizuje kalendář mezi všemi mými počítači - prostě proto, že ta papírová verze to neumí.

A jak to probíhá? První dva týdny jsem měl regulerní absťák. Znáte to. Jdu kolem něčeho, zaujme mě to, chci to někomu sdělit, vyndám z kapsy mobil … a hm, safra, touhle křuskou můžu leda tak poslat SMS. Zandávám mobil. Čekám někde - přečetl bych si výběr RSS zpráv, který mi nikdy k ničemu moc nebyl. Nejde to, nemám mobilní internet. Pak jsem se na to připravil: vyndávám papírové noviny, které jsem si nasynchronizoval do tašky v trafice. A víte co? Má to zajímavou výhodu. Už nemůžu číst jen to, co mne zajímá. Musím zase sledovat všechno, jako kdysi. Jak to? No, v RSS mám jen věci, co mně zajímají. Noviny provedly selekci jinak - a tak můžu sedět v čekárně a nudit se, nebo si číst zprávy, které jsou sice důležité, ale jinak bych je přeskočil, protože na ně už nějaký názor mám. Začal jsem si kupovat Respekt, A2 a Hospodářky, já vím, že řeknete, že všechny upadají a nejsou, co kdysi, ale já jsem je za první republiky nečetl. Čtu je teď a jsem spokojen. Oni píšou o věcech, které by mne zajímaly, kdybych věděl, že mne zajímají. A co víc: píšou o věcech, na které mám svůj názor jen z toho, co jsem pochytával ve vzduchu. Z toho, co někdo tweetnul a co mi kdysi stačilo na to, abych ten názor převzal a byl hrdý na “svůj názor”. Ale jak říká Gabal: to zjednodušování složitých témat je velká hrozba dnešní civilizace.

Hovořím o změně s kamarádem. Říká mi, že chápe, že potřeba mobilního toku komunikace může být něco jako závislost, ale že je na každém, jak se s ní vyrovná. Že jsem slaboch, že jsem tomu propadl. Že on ten problém naštěstí nemá, protože má dobrou sebekontrolu. Pak zdvihne oči od iPhone. Zatímco mi to říkal, překontroloval hlavičky došlých emailů, které mu právě přišly. Jsem za něho rád, že on tomu nepropadl a že slaboch jsem z nás dvou já. A odkšrtávám si další splněný bod: přestat popírat závislost. Tedy u sebe splněný.

Po dvou týdnech se projevují i jiné změny. Například komunikační. Řada lidí, kteří se mnou komunikují často, si povšimli, že už neodpovídám na každý email do pár minut po jeho napsání. Po počáteční panice se přizpůsobili. Dříve mi chodily zprávy typu “zapracuj to do nabídky” a v pěti dalších emailech jsme si ujasňovali, co ze tří dodaných tabulek a deseti tisíc znaků mám zapracovat do podkladů. Nově si dotyčný povšiml, že moje odpověď přijde tu za půl hodiny, tu za půl dne, takže je třeba zadání promyslet a zkompletovat předem, aby mojí odpovědí bylo hotové zadání a ne otázka typu “co z toho všeho tam chceš?”. Kupodivu to ulehčuje život nejenom mně, ale i dotyčnému. Ano, kupodivu. Defragmentovali jsme fragmentovanou komunikaci. Líp se s tím drží kvalita i termíny, protože překopávat pětkrát něco jen proto, že dotyčný si to nerozmyslel a půl vteřiny, co se nad tím zamyslel, na kvalitní zhodnocení potřeb nestačí, to nebylo dobré.

Už taky tolik nestraším na “Fáčku”. Pravda, pořád tam pracovně docházím, ale nedávám se strhnout k tomu tam bezobsažně vykecávat. Tedy rozhodně ne tolik, jako dřív. Mimo jiné i proto, že na mobil se mi Facebook už nedostává, mobil bez internetu ho prostě nepodporuje.

Poslední výsledek je pozitivní. Je čas. Na přemýšlení. Řadu věcí je třeba promyslet komplexně, nahlédnout ze všech možných i nemožných stran. A nově mám i tu možnost. A když se necháváte co chvíli vyrušit nějakou sociální sítí, emailem či kdo ví čím, nemůžete nic takhle komplexně promyslet. Ano, uděláte si méně názorů, jenže kvalitnějších. Sleduju to na posledním povyku kolem iPadu a mutitaskingu. Vyjadřuje se tomu na Twitteru a Facebooku ledaskdo. Prakticky kdekdo. Jen minimum lidí ví, jak to ve skutečnosti je. Ale názor mají. Přečtěte si třeba komentáře pod článkem Rosti Kocmana. Názor tu má opravdu kdekdo. Bohužel bez toho, aby si potřeboval ověřit fakta. Někde ze sítě nasáli nějaký poznatek, který plave na vodě, když se na něj jen trochu hlouběji podíváte. Jen jim vyhovoval. To je ten pravý mor současné euroamerické společnosti: akceptujeme názory, které vyhovují našemu světonázoru. V rychlosti nezvládáme více, než povrchnost. A zůstáváme povrchní. Zůstáváme ve fázi statutu na fáčku místo blogpostu, kdybyste to chtěli příměrem k sociálním sítím. Máme problémy s obsáhlejší myšlenkou, kterou je třeba vyarumentovat. Myslíme si, že kdyby na to přišlo, dáme to z voleje, promyslíme to za pochodu. Tak, jako někdo za pochodu promýšlel zadání, co mi posílal. To, čím jsem znechutil sám sebe.

Připomíná mi to, jak mne pozvali na nějakou debatu o programování pro Windows. Pravil jsem, že tomu nerozumím. Zvoucí namítl, že už mne viděl několikrát mluvit, mluvím dobře a jsem od počítačů, tak přeci není možná, abych nemohl debatovat o programování pod Oknama. Odtušil jsem, že to bych sice mohl, ale kulové tomu rozumím, takže bych předně neměl a tudíž nechci. Místo toho, abych dotyčného potěšil pravdomluvností, jsem se ho dotkl tím, že se chci vykecat z účasti na debatě. Já vím, že bych tu roli zastal a se svýma zkušenostma asi i párkrát utřel ledaskoho, kdo by tam hájil cokoliv jiného, než by vylosovali mně. Někoho, kdo má denní zkušenost s tím, o čem povídá. Jenže takhle to být nemá. Přesně takhle to být nemá.

Sedím potichu a poslouchám, co říká svět kolem mně. I to má něco do sebe.

Já vím, že se vám bude obtížně dešifrovat podstata následující ankety. Prostě odpovězte, pokud jíte pomazánkové máslo s pečivem …

Motto: “I still can’t believe this! All this hype for something so ridiculous! … I want something new! I want them to think differently! Why oh why would they do this?! It’s so wrong! It’s so stupid!” (komentáře k uvedení iPodu na trh v roce 2001)

Apple uvedl svůj tablet iPad, přerostlý to iPhone. Pročítám si, co k němu má kdo za výhrady a konsternovaně sleduju, že zní výhrady nedůležité, ale ty podstatné nezazněly.

Existující výhrady:

• chybí HDMI výstup
• chybí USB
• nelze telefonovat
• není multitasking
• Adobe Flash chybí
• nemá webkameru

Tak tak, pokud cokoliv z toho potřebujete, není iPad pro vás. Důvody lze ovšem často pochopit. Například nabízet USB port není totéž, jako mít ovladače pro zařízení připojitelné přes USB. Multitasking OS X podporuje, ale není zapnutý. Apple tvrdí, že výdrž baterií atd. Já myslím, že z části i kvůli ergonomii práce a jako dlouholetý uživatel iPhone říkám, že na problémy narazíte jen u IM. Chybějící Flash jsem doposud považoval za výhodu, díky tomu vypadly reklamy. Atd. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby všechno výše uvedené v iPadu bylo, kdybyste mohli přes USB připojit libovolnou tiskárnu a ona tiskla - ale z větší části chápu, proč to tak není a zařízení bylo vyrobeno s tím, že není všeúčelové, ale pro určitá použití definovaná těmito omezeními.

Co mne více trápí:

Bude oficiální podpora elektronických knih znamenat, že aplikace třetích stran budou vyřazeny z App Store? Podle podmínek nesmí aplikace třetích stran být substitutem oficiální aplikace, což se někdy nedodržuje (kalkulačky), někdy ovšem ano (prohlížeče atd). Na které straně barikády budou aplikace Amazon Kindle a jiné ebookové aplikace třetích stran? Půjde nějak dopravovat knížky do iPadu do oficiální aplikace podobně, jako podcasty jdou dopravovat do iTunes, nebo ještě lépe? Nebude to totálně uzavřený svět, což by znamenalo, že pro Česko a české knihy bude iPad k ničemu?

A co titulky, jaká bude podpora titulků u videa? Bude potřeba vkládat titulky do MP4 kontajneru, nebo bude možné instalovat něco jako Perian a fungovat se SRT? Asi ne, když podporu jiných formátů iPad nenabídne.

Klávesnice - co podpora regionálních klávesnic? Německou vidím, ale co česká, bude? Půjde použít i ta hardware klávesnice s češtinou?

Na co mně se bude iPad líbit? Teoreticky právě tím, že jej mohu použít na většinu praktických věcí, co dělám. Číst si, upravovat drobné dokumenty, ve spojení s externí klávesnicí na něm psát cokoliv. Že je to lehké, drobné a přitom dostatečně velké a dostatečně výkonné. Že to nemá větrák ani klávesnici, že to může mít klávesnici, když ji potřebuju - soft i hard. A že to vypadá dotaženě. Že to zapnu a hned to běží, nečekám minuty, jako u Win zařízení. Že by to mohlo sloužit perfektně svému účelu, mít internet při ruce, když ho potřebuju.

MicroSIM karta - to je vlastně jen ten plíšek ze SIM karty. Proč to použili? Proto, aby ATT mohlo alespoň nějak kontrolovat, že si datový tarif pro iPad lidé nevezmou do iPhone, kde za stejnou cenu nabízí míň služeb? Možná. Netuším. V každém případě jsem zvědav, jak se s tím pochlapí český Vodafone a jak rychle mi dodá MicroSIMku. Spíš bych vsázel na to, že budu experimentovat s nůžkama…

Tak uvidíme, až zařízení dorazí v červnu v multiregionální verzi na trh. Podle toho, na jaký trh
PS: A nebojte, o úspěchu tohoto zařízení se na českém trhu rozhodovat nebude.