Už jsem tuším zmínil, že jsem se dal do psaní knihy o Apple. Dvě krátké ukázky jsou ostatně tady a tady. Tedy abych to upřesnil, většinu materiálů jsem někam psal, měl někde v šuplíku a tak různě, rozhodl jsem se to zcivilizovat a dát ven jako knihu, kupodivu jsem se s tím obtěžoval natolik, že jsem se domluvil i s vydavatelem, což u mě v případě knih nebývá vůbec obvyklé. Až se bude vydání blížit (něco jako březen), upřesním více.

No, podstatné na tom všem je, že jsem se rozhodl knihu o Apple pojmout mírně jinak, než bývá zvykem. Vlastně to bylo hlavním důvodem, proč jsem ji chtěl napsat. Četl jsem jich dost, ale většina z nich se rozpitvává v tom, jak Woz a Jobs prodávají kalkulačku, aby měli na první díly. Zajímavý, to možná jo, ale pro dnešní dobu už poněkud nerelevantní. Oproti tomu poslední dekáda Apple, která je pro digitální svět klíčová, je většinou braná hodně hopem a většinou po linii Maců, což opět je spíše zajímavé, než relevantní. Těžko mi vymluvit, že Apple promlouvá do digitálního světa hlavně přes trio iPod - iPhone - iPad, počítačová platforma hraje podpůrnou roli, takovou tu letadlovou loď, úderné zbraně už jsou jinde.

Takže kniha je Apple X - o Apple produktech od doby, kdy se do firmy vrací Steve Jobs (1996). No a protože jsem původně chtěl psát především o průvanu, který Apple udělal v mobilní platformě, začal jsem psát o iPodu s tím, že to bude na pár stránek, takový povšechný úvod. No a tohle mě přivedlo k mojí úvaze o rozdílu mezi hnidopišství, detailismem, precizností a pátráním po souvislostech. Proč?

Víte, proč se prosadil hudební přehrávač iPod? Určitě máte nějaký názor, který osciluje mezi “pouhopouhý marketing” u Applehaterů po “páč byl nejlepší” u isheeps. V těchto dvou polohách se pohybuje většina knih, co jsem četl. A, jak to bývá, ani jedno není správně.

Vezměme si Isaacsonův oficiální životopis Jobse. K iPodu, stežejnímu produktu poslední dekády Apple, se dostává někde za stranou 450 ze 670 a bere to poněkud hopem. A protože jsem hnidopich, kontroluji. To, že se nezmiňuje, že většina firmiček, které nějak přispěly ke konstrukci iPodu (soundjam, portalplayer atd) měla někoho ze zakladatelů v Apple, to bych pochopil, že autor vynechává, protože nepíše učebnici ekonomie a snaží se nezahrabat do detailů. Ale když píše o marketignu iPodu, papouškuje o reklamní kampani firemní legendu: Apple vyjel s obrovskou kampaní a ta prosadila iPod. Moudrý Steve do ní vrazil 75 mega z rozpočtu reklamy na iMac a srazil konkurenci na kolena.

Diskrétně si odkašlávám a otevírám pár ročenek. Pamatuji si to mírně jinak. A skutečně. Až do konce roku 2003, tedy po dva první roky života iPodu, Apple iPod reklamou příliš nepodpořil. Zatímco Isaacson líčí kampaň, jako by se připravovala k uvedení iPodu na trh, ve skutečnosti jde o kampaň Siluety, kterou Apple spustil na podzim roku 2003. Sice se stala legendární, ale před tím Apple vyjel několik nevýrazných kampaní, navíc podfinancovaných. Opomněl to Walter zmínit? A proč? Jsem já hnidopich, detailista? Přitom se mi v kontextu toho všeho zdá důležité, že za rozjezd iPodu nemohla reklamní kampaň. A také to, že Apple si, podobně jako ostatní, nedovolilo udělat masivní reklamní kampaň na produkt, který umožnil pirátské přehrávání hudby a s velkou propagací začalo až ve chvíli, kdy spustilo iTunes Mucis Store.

Na podobné zmatky kolem Apple narážím přitom dnes a denně. Čtu moudrá vyjádření analytiků o tom, proč iPod uspěl, všichni kritizují váhavost, s jakou Apple uváděl iPod pro Windows. Jenže víte, že v roce 2001 to nebylo možné? Že ve světě PC existovalo jen rozhraní USB 1.1, které bylo pomalé a hudba se do MP3 přehrávače kopírovala zatraceně dlouho, zatímco Macy měly FireWire, které překopírovaly CDčko MP3 za dvě minutky? Dobře si pamatuji, jak jsem krmil svůj MP3 přehrávač tak, že jsem se na něj třičtvrti hodinu snažil dotlačit hudbu a jak nebetyčně mi to pilo krev. Až nástup USB 2.0 v průběhu roku 2002 to spravil.

Ještě lepší je bordel ve fiskálním a kalendářním roce. Apple totiž končí jeho účetní rok v září, takže vánoční tržby se zahrnují do finančních výsledků prvního fiskálního kvartálu následujícího roku. To byste se divili, kolik lidí se v tom plácá (včetně mě, občas se mi to podaří napsat obráceně). Jenže i z toho vznikají komické situace, když někdo označí applácký začátek roku za mimořádně úspěšný, nebo se mu nepodaří spárovat výsledky Apple udávané ve fiskálním roce s výsledky konkurence udávané v kalendářním roce.

Kapitolka o iPodu, která měla být pouhou zmínkou, pár řádky o jeho významu a o tom, co a jak změnil, se poněkud rozrostla. Dobře se mi na něm dokladuje způsob, jakým Apple akvíroval firmy (šlo mu o zkušené týmy, produkty většinou vyhazoval), jakým stavěl svůj produkt, jakým budoval marketing kolem něj. Jak rychle nalézal a ještě rychleji opouštěl slepé cesty a naopak se urychleně vlamoval do těch, kde zaznamenal úspěch.

Sám jsem zvědav, co z toho všeho povstane. Možná to budu muset dramaticky proškrtat, ale prostě mi to nedá, nepodívat se, jak dopadla firma, jejíž technologii Apple krátce používal a opustil (koupilo ji Yahoo! v roce 2004 za 160 mega dolarů a v roce 2008 všechno vyhodilo a odepsalo). Která? Musicmatch. Neznáte? Neznáte! Bodejť by jste znali.

Víte, co je na tom vtipné? Nakonec jsem zjistil, že za úspěchem iPodu jsou trencle maratonského běžce. Jedny trencle, které změnily dějiny. Jak to? Inu, dotyčný běžec si do kapsy u trenýrek strčil iPod a vyrazil na městský závod. Jenže iPod byl tak těžký, že mu před zraky kamer stáhl ty trenýrky. A Tony Fadell, konstruktér iPodu, praštil do stolu a přesvědčil všechny, že musí nabízet i malý iPod, který nebude maratoncům stahovat kaťata. A tak zkonstruoval iPod Mini, kterého se za rok prodalo tolik, co za všechny tři předchozí roky všech iPodů. A pak Nano a Shuffle, kterých se prodalo ještě víc. Pohádky o tom, že rozhodla možnost legálního nákupu hudby nebo dokonalá marketingová strategie, si nechme do oficiálních životopisů. Ve skutečnosti jsou za úspěchem iPodu trencle. Jsem o tom přesvědčen.

Jsem přesvědčen, že pro dobrý produkt je důležité nejenom to, že ho děláte dobře, ale také to, že ho děláte tak dlouho, abyste se dočkali těch svých trenclí. Toho momentu, který nesmíte propást, musíte jej využít a z dobrého produktu se tehdy stane produkt legendární, aniž byste vlastně věděli, jak se to přihodilo, kde se to mihlo.

Nu a na mne zůstává ta míra - vybalancování mezi hnidopišstvím, detailismem a perfekcionalismem. Aby to, co z toho zůstane, byly relevantní souvislosti.

PS: Kniha má zatím pracovní název Apple X - Desetiletí v záři Apple. Ještě přemýšlím o lepším, kdyby vás něco napadlo, sem s tím, pak byste měli nárok na jednu papírovou grátis.

Poslední debata o záchraně Eura mi připomíná debaty, které se vedly už mnohokrát a které Čechy (Moravu a Země koruny) pasovaly mezi neužitečné blby Evropy. Na Twitteru jsem si v tomto smyslu posteskl, že máme na své chování vůči záchraně Eura pamatovat ve chvíli, až budeme prožívat nějaký náš Mnichov. Nešlo o doslovné srovnání, ačkoliv o jeho doslovnost se pár diskutujících na Twitteru opřelo. Mnichov nám nehrozí, Mnichov teď Evropě vracíme, komu jsme ublížili před Mnichovem… a tak dále.

Za Mnichov v Česku zvykujeme označovat cokoliv, kde se o rozhodne proti nám bez nás. Ale možná je také, přes oponu slz ublíženosti, vhodné připomenout, co tomu předcházelo. Když na sklonku první světové války vznikalo Československo, šlo vlastně o zázračně slepený politický útvar, který od doby pomyslného Bouga / Velké Moravy neměl obdoby. K Česku, Moravě, částem Slezska, Chebsku, Těšínsku, přibyly Horní Uhry, tedy vlastně Slovensko a část Podkarpatské Rusi, k níž byl přidán zbytek dnešního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Státy, které spolu neměly nic společného kromě vědomí (hlavně jejich politických elit), že nechtějí žít ve státě, ve kterém žijí, dohromady to nějak půjde a ostatním to bylo doslova jedno vyjma Rakouska a Německa, kteří ovšem s tím mnoho nenadělali.

Tohle je něco, co nás ve škole komunistická historie neučila. Náš stát vznikl v tradičních národních hranicích, říkala nám pančitelka. Kulové. Slovenským bratrům jsme v té době prakticky nerozuměli (a dneska už jim zase prakticky nerozumíme), Podkarpatská Rus byla spíš podkarpatská a hlavně Rus. Kde byla Lužice, kde bylo Slezsko, problematické zůstávalo Těšínsko, zkrátka tradiční Země české koruny, které jsme v průběhu let poztráceli, se v Československé republice neobjevily. Proč? Protože Německo se, přes všechny problémy, udrželo jednotné a mocnosti neměly zájem jej rozbrakovat. Že šlo o princip národnostní, říkala pančitelka? No, to bychom nedrželi Eger ani Reichenberg a oblasti označované za Sudety, jimž málokdo z obyvatel říkal těmi divnými názvy Cheb a Liberec. Sudety, oblasti, kde žilo převážně německé obyvatelstvo, představovaly cca čtvrtinu území státu a řadu jeho průmyslového potenciálu a pro první republiku také trvalý zdroj problémů z toho důvodu, že zdejších obyvatel se nikdo neptal, zda se chtějí stát součástí Československa a navíc prvorepubliková politika vůči němcům nebyla nijak vstřícná. Jen pro porovnání, vzpomeňme si, jak vzniklo Kosovo v roce 2008 - na území Srbské republiky došlo k odtržení části, jež byla historickou součástí Srbska, ale žili na ní kosovští albánci a jak těžko se s tím evropští intelektuálové smiřovali.

Mnichov byl odporná zrada našich do-té-doby-spojenců, říkala pančitelka. A já byl na základce v letech osmdesátých, tak ještě dodávala, že jediný, kdo se za nás postavil, byl Sovětský svaz, ale o pomoc jsme ho nakonec nepožádali. Veškerá světová inteligence byla proti, říkala. O paktu Riebbentrop-Molotov, věřil bych tomu, nevěděla.

Jenže i tady to bylo maličko jinak. Když si pročtete dobový zahraniční tisk, zjistíte, že proti byla inteligence levicová, ovšem z principu. Těm ostatním přišlo docela pochopitelné, že se napravilo špatné uspořádání vzniklé ve zmatku první světové války, když se teď Německu vrátilo území obývané němci a čechům zůstalo to jejich, bude všechno v pořádku. Ostatně, připomínal dobový tisk, když se na celoevropské úrovni řešila ekonomická krize ve třicátých letech, bylo to Československo, kdo se odmítlo účastnit koordinace postupu na zmírnění krize, protože jí samo bylo zasaženo relativně málo a pálit si prsty za ostatní nechtělo. Využilo k tomu silného protekcionismu domácího trhu a faktu, že řada německých fabrik i v té době úzce kooperovala s částmi, které po roce 1918 zůstaly v Sudetech, tedy Československu a tedy mladému státu zajišťovaly export. Byli jsme hrdinové, ale jen ve vlastních očích a v očích Internacionály, protože jsme zasadili ránu kapitálu.

Tohle všechno německý politik připomněl. Myslel to upřímně. Jen nedodal, že když oškube Česko o hraniční val, vezme si později i zbytek. Že nebude muset promýšlet tažení přes Polsko a Maďarsko. A že Evropa, až se jednou ohlédne (a pár let jí to bude trvat, než bude mít k ohlédnutí čas), bude litovat, že se tehdy za to divné, neuchopitelné Československo nepostavila. Politik se jmenoval Adolf Hitler (a jeho Mein Kampf jsem kdysi také recenzoval).

Pamatujme na výše uvedené, až se budeme podivovat Evropě, že nepochopila tu naši “Českou Věc” a připustila další Mnichov, ať již bude mít jakýkoliv formát (vojenské agrese bych se momentálně bál nejméně).

Evropa to dneska ví. Ví, že pomáhat z bryndy malým státům pomáhá jí jako celku. Že když hoří, je třeba přijít hasit, aby se požár nerozšířil i jinam. A dokazuje to. Trvale vysoké subvenční a dotační programy přesunují miliardy euro z bohatých do chudých regionů. A to jsou miliardy, které už dvacet let plynou i do Česka a to i v době, kdy jsme nebyly členem. Evropa to brala jako svou povinnost, závazek společné Evropy, zmírnit následky druhé světové války. Rozumíte dobře, šedesát let po jejím konci jsme se dostali k tomu, abychom zmírňovali následky. Za eurounijní peníze se postavila infrastruktura od silnic přes čističky, opravila se centra měst, přispívalo se na památky, kulturu, zemědělství, na všechno, na co se podíváte, samozřejmě včetně korumpujících a zkorumpovaných, jak už je v Česku zvykem. Což EU přestalo bavit a začalo brzdit patičkami, proto také řada dotací v Česku má potíže, EU najednou chce vědět, kam to šlo a co s tím, když nemůžete ty peníze najít… I tak léta letoucí ze společné pokladny více bereme, než do ní dáváme. Jsme chudí.

Teď se po nás chce podobný akt solidarity. Abychom vytáhli z pokladny 90 miliard (z našich v přepočtu 800 miliard Kč devizových rezerv) a zachraňovali tím loď, na které jsme taky a která má potíže. A nám se najednou nechce. Je nám to za těžko. My jsme to nezpůsobili, křičíme (s naším deficitním rozpočtem). No, ale to nikoho nezajímá. Buďto jsme Evropa a pak platíme evropské problémy, nebo nejsme Evropa - a pak si jen odskáčeme její problémy bez ohledu na to, zda se na nich podílíme, bude ale také spravedlivé nenatahovat ruku, až přijde na rozdávání a výhody. A že těch výhod máme požehnaně, aniž bychom si to uvědomovali.

Máme příležitost se osvědčit. Jednu z mála, jednu z prvních. Máme příležitost si budovat morální kredit, nikoliv chtít službu na úvěr. A já bych pořád raději byl Východní Evropa, než Západní Rusko. Nic mezi tím nám zatím nešlo - ani s těmi dnešními, ani s těmi předchozími politiky. Čtyři století jsme byli od mezinárodní politiky izolováni, uměli jsme myslet jen na sebe, víc nám nešlo. A nejde nám to ani dnes. Náš prezident je nejcitovanější v souvislosti s krádeží pera a útoky v Norsku, kde se na něj odvolává masový vrah. Inu, máme, co máme - ale to, že nás nemůže inspirovat vlastní politická “elita” neznamená, že se k tomu nemůžeme sami propracovat.

PS: při té příležitosti mi nedá nevzpomenout na novinové články z britských a francouzských novin, které v roce 1914 brilantně argumentovaly, že situace v Evropě vylučuje jakoukoliv válku mezi mocnostmi.

Na Twitteru se umí programátoři hezky odvázat, když jde o to, nakydat na novináře hnůj. A tak mě napadlo, že bych mohl programátorům, kteří touží být společensky užiteční, nabídnout pár tipů, jak ulehčit život novinářům, kteří se o to snaží taktéž. Ne, psaním článků to nebude. Ale pomůže udělat rozhraní mezi státními službami a novinářem.

Asi nejlepší příklad je Justice, bohatý zdroj všech informací, ale poskládaných tak, že jsou zbytečně málo použitelné pro běžného i velmi IT vzdělaného novináře, ovšem nekušeného se scriptováním, perlem, PHP a bash shellem. Vy, programátoři, lidé chytří a užiteční, to spíchnete předpokládám za pár minutek. Co novinář potřebuje dostat z Justice?

Tak především by rád dostal emailem avízo, když se u nějaké firmy cokoliv v Obchodním rejstříku nebo Sbírce listin na Justici změní. Změní se majitel, společník, založí se výsledovka? Udělejte službu, kde umožníte novinářům zadat IČ firem a vaše služba ohlídá změny. Když změna nastane, dostane novinář informaci a jde si na web prohlédnout, co se stalo. Proč? Dneska novinář nemá šanci to uhlídat. Já mám na Google Docs tabulku se jmény/IČ cca 50 firem, které jednou za měsíc procházím, co se u nich změnilo, je to pěkný opruz. Většina novinářů to, soudím, nedělá vůbec, dívá se do Justice hodně nahodile. Přidejte totéž pro Insolvenční rejstřík (vše najdete na justice.cz) a službu udržte v chodu, ačkoliv provozovatelé Justice dělají všechno pro to, aby s ní roboti nemohli právě tohle dělat. Budete mít pěknou službu pro cca stovku novinářů a další hromadu lidí, kteří to sledují ze zájmu - návštěvnost nula, ale celospolečenský přínos obrovský. A to myslím smrtelně vážně. Nabídněte web rozhraní, kde se budou moci tyto změny centrálně sledovat po přihlášení, na titulku vypište poslední změnu u kterékoliv sledované společnosti, budete mít moc hezkou službu, za kterou vám utrhá pár novinářů ruce.

A další tip? Když už jste na té Justici, udělejte rozhraní, kde si vyplním Jméno, příjmení a rodné číslo člověka a ono mi to hlídá změny - jak ve statutárních orgánech firem, tak založení nových. Propojte to s možností hlídat změny v těchto firmách. Skvělá věc.

Proč? Zkuste si hlídat změny ve firmách nebo kolem osob, když k tomu teoreticky máte skvělý nástroj, jako Justice.cz, ale práce s větším množstvím dat s ním není vůbec jednoduchá. Tohle je příležitost pro vás, kde podat pomocnou ruku v čištění českého chléva. Věnujte tomu ten čas, který trávíte nadáváním na českou politiku v diskusích (ty komenty dejte klidně do zdrojáku) - a ještě se zasloužíte …

PS: Stejně se nudící webdesigneři a UX mistři se pak mohou podílet na designu a ergonomii vaší služby…

Na noviny jsem cimprdlich. Aby něco bylo po mojem gustu, to už musí být. Když začal fungovat Kindle a noviny na něm, horoval jsem za to, aby se noviny do Kindle přesouvaly, zejména proto, že v rámci informačního odšumění zpravodajství už prakticky nečtu (o tom by bylo zase někdy jindy na dlouho). Přijměte (či nepřijměte) pár postřehů…

Když přišel Respekt s placenou verzí časopisu na Kindle, zaradoval jsem se a ihned jsem si ho objednal. A byl jsem brutálně zklamán. Číst si Respekt na Kindle je něco naprosto jiného, než v časopise. V časopise už podle úpravy článků, jejich pozice a řazení mám představu, co čekat, zda komentář, glosu či větší článek. Už samotné listování mě zorientovalo. Na Kindle nic takového není, články jsou řazeny tak, jak to Kindle vynucuje a protože nadpisy jsou respektí (tedy občas pěkně neurčité), není často z nadpisu dost zřejmé, o co jde. A ten kontext, který máte v časopisu (tedy že to navazuje za skandálem, má to fotečku autora, tak to bude asi jeho glosa k tématu), tu jaksi není. Přiznám se, že po dobu trialu to byl dost velký zásek, takže jsem se rozhodl Respekt kupovat dál papírově. Jenže jsem samozřejmě zapomněl a hezky jsem si zaplatil jeden měsíc. A to už mi nedalo, takže jsem si to v metru pročetl.

Praktická zkušenost je taková, že to jde, jen to chce si fest přivyknout. Výhodou je, že když jezdím z Brandýsa, trávím v MHD přes hodinu denně a na to je Respekt v Kindle parádní věc. Takže jsem to vyřešil tak, že ho čtu celý včetně úvodníku (ten jsem dřív nečetl) a když mi ujede autobus do Brandobolu, tak i tiráž. Když článek po prvních dvou odstavcích nezaujme ani dikcí, ani tématem, prostě zmáčknu tlačítko Další článek a takhle si projdu celé číslo. Ale i s ohledem na to musím říct, že Respekt by měl zapracovat na Kindlizaci vydání, protože přehlednost stávajícího řazení rubrik a nadpisů není z nejvyšších. Buď jak buď, za skřípění zubů jsem si zvykl a teď už papírový Respekt neberu. Digitalizováno.

Naopak poslední výstřelek Kindle módy Deník Insider (či Inside?). Stáhl jsem si jeho denní vydání a líbilo se mi to. Je to přesně ten mix, který by se mi líbil. Z nezvyklého úhlu pojatá denní kauza, průřez důležitého ze světa, bez většího balastu. Ten pro mě představují jen sportovní články, které mě nezajímají vůbec. Byl bych za to ochoten tisícovku ročně dát. Až na to, že celá věc má právní háček. Centráci posílají články jako Personal dokumenty, tedy emailem na adresu mého Kindlu. Což Amazon výslovně pro komerční účely zakazuje. Centráci to řeší českou okecávačkou “platíte za webové vydání, z něhož si můžete souhrn poslat do Kindlu”, což bude Amazoňáky jako právní argument proti vyhození z Kindlu zajímat pramálo. To, že to dosud nezatrhli, je podle mě proto, že počet odběratelů se pohybuje pod jejich rozlišovací schopností. Jenže až to zatrhnou, co bude s mojí tisícovkou? Já si nechci platit deník na webu, já ho chci do svého Kindle a pak mi zbudou jen oči pro pláč. Insideři po pravdě odpoví, že jsem souhlasil s tím, platit si za web vydání a posílání na Kindle byla jen fíčurka, která momentálně přechodně do konce století nefunguje. Suma sumárum, na litr ročně příliš mnoho humoru najednou, za měsíční předplatné bych do toho šel a zkousl to, až (když?) je Amazon vyhodí.

Z iDnesu si čtu vlastně jen nadpisy, jen výjimečně článek (v nadpisu většinou je vše podstatné), ale iDnes odebírám dvakrát denně na Kindle a je to dobrá služba zdarma. Dostanu se tak i ke článkům z iDnesáckého portfolia, na které bych jinak nedolezl, o bydlení kupříkladu se občas něco zajímavého najde. U iDnesu problém, jaký je s Respektem, nevzniká, zdejší autoři jsou deset let cepováni k tomu, aby jejich titulek byl dost SEO-ready, takže nemám problémy dešifrovat, o co jde.

Těšil jsem se na Literární noviny, jenže i ty mají nějaký pochybný systém - není z něj nic moc zřejmé, jen se mi zdá, že je to zase ojebávka přes personal dokumenty, což zase zavání zánikem. Navíc problémem takto sestavených vydání je limite velikosti 3MB na číslo, třeba kvůli tomu je iDnes vlastně výběrem - všechny své denní články do vydání nenacpou. Takže o literárkách budu ještě přemýšlet. K jejich škodě, papírové jsem brát přestal.

Co by mě naopak potěšilo, je nějaká ekonomika v češtině. Euro beru papírové, u toho bych zatím zůstal, E15 mě za srdce nechytla, ale elektronickou verzi zkusím. Mrzí mě Česká pozice - ta jede vlastní témata po vlastní linii, stojí za to ji sledovat, ale vždycky na to zapomenu a souhrn by se hodil. Jenže ho nenabízí ani Kindly.

Napsal jsem článek s názvem Software české firmy exceluje ve zbrojním programu, přičemž hlavní jeho zvěstí nebylo to, o čem byl, ale jaký byl. Byl prostý jakýchkoliv zmínek o firmách, produktech, službách, značkách. Zjednodušeně řečeno mě zase po nějaké době zprudily takové ty chytrácké komentáře pod články ve stylu “proč píšete o XY, když AB vyrábí totéž, to je jasné PR” a tak podobně. Před týdnem jsme vydali páteční odpočinkový článek o tom, jak firmě prodávající ekola ukradli ekolo a firma vypátrala zloděje přes Facebook. Majitel firmy to hezky popsal a akorát jednou do článku uvedl jméno firmy, které jsem mu prolinkoval, protože o nic nešlo. Ke článku, soudil jsem, patří říct, o koho jde, bez toho mi přijde událost tak nějak neúplná. Ovšem diskuse pod článkem zhoustla, opět to byl PR článek, kdo ví, jestli té firmě to ukradli, tohle by redakce neměla dělat.

A tak jsem napsal zcela PR prostý článek. Ani jména produktů, ani operačních systémů, natož lidí a firem. Podle mě článek informačně zcela na houby, říkal jsem si, že to lidem musí dojít. Pro jistotu jsem na konec článku dal disclaimer, aby to došlo i těm zahryznutějším.

Když jsem se dopoledne díval, zhrozil jsem se. Více jak polovina komentářů to vzala vážně. Pro jistotu jsem přidal hlasování “líbí se vám tento produkt” s jedinou možností Ano, líbí. Pomohlo to jen částečně, abyste si udělali představu, jak rozdílný rozptyl vnímání článků musí redakce postihnout a jaké komentáře z toho vznikají, se vyplatí si ty komentáře projít.

Bonbónkem nakonec byly neveřejné odezvy, které ke mě doputovaly. Ačkoliv téma článku jsem si vymyslel, stejně jako vyjádření lidí a historii firmy (a proto jsem také článek dal jako Glosu), došel ke mě email z jedné firmy, jejíž majitel mi děkoval za reportáž o nich i za to, že jsme nezveřejnili jejich jméno a pochopili jsme, že nechtějí mít oplétačky. To jsem si ještě myslel, že jde o vtípek na druhou, ale po telefonickém rozhovoru se ukázalo, že to myslel vážně, jen litoval, že se se mnou při té reportáži nestihl setkat, ale byl na cestách.

To byl první zajímavý ohlas. Druhý se ozval emailem dotčeně, že by se mi snad nic nestalo, kdybych tam jméno jejich firmy uvedl, navíc si nepamatuje, že by se mnou mluvil, takže by to vyjádření příště chtěl autorizovat, než jej publikuji. Do třetice mi zavolal úřední pán z armády (kde vzal číslo, mě nenapadlo se zeptat) a poděkoval mi, jak decentně jsme o celé věci napsali, že taková osvěta o tom, že nemáme vývoj na houby, je dobrá a je také dobře to pojmout tak, aby se lidem nedělaly zbytečné problémy. A nabídl, že bych si mohl zajezdit s tankem vybaveným novým software, než jsme se shodli, že teď v zimě to nebude nic moc.

Přemýšlím o tom, proč se mořit s nějakými fakty. Napište článek dost neurčitě, dost zajímavě, bez jmen - a on se v něm někdo pozná …

Ponaučení? Vlastně žádné zvláštní jiné, než skutečnost, že rozpětí čtenářských očekávání je u navštěvovanějšího média tak široké, že nějak k němu autorsky směřovat nemá smysl. Smysl má držet se svého přesvědčení, způsobu a stylu a buďto se to protne s dostatečně velkou čtenářskou základnou, nebo nikoliv, ale to je problém především autora/vydavatele.

Jen abych to doplnil: původně jsem jenom chtěl čtenářům ukázat, jak je absurdní psát takhle bezbarvě, bez jmen a názvů článek. Ukázalo se, že jim to (alespoň nemalé části) vůbec absurdní nepřijde. Nějak se bojím z toho si utvořit závěr. Nešlo o snahu zmást je, říkal jsem si, že není možné ze závěrečného rámečku nepochopit, že jde o ukázku absurdity. Nakonec se mi ukázka absurdity vrátila…

Je to taková libůstka, která začala jako všechny hezké věci začínají. Abych to zkrátil, spouštíme s Pavlem Štorkem energomonitor.cz, službu na online monitoring spotřeby energie a její brutální šetření. Nebo-li si koupíte krabičku, strčíte ji k elektroměru a na webu sledujete, kolik “pálíte” a po chvíli také, co máte dělat, abyste pálili méně.

Toť v krátkosti message pro ty, co to nezajímá mnoho a kdo elektřinu šetřit nepotřebují. Pro ty, koho by to zajímat mohlo, to pojednám poněkud šířeji, jak je u mě zvykem

Energomonitor, akvárium a rybičky: jsme ryba ve vodě, když jde o analýzu spotřeby energií.

Energomonitor.cz vznikl jednoduše. Chtěl jsem si spočítat, zda se mi nevyplatí přejít se spotřebou elektřiny k jinému dodavateli, neřku-li změnit sazbu a tarif. Myslel jsem, že na to bude stačit kalkulačka a pár minutek práce s ceníky a porovnávači sazeb elektřiny, jenže to jsem se hrubě spletl. Pro velmi povšechné srovnání, kdy usoudíte, že ten váš dodavatel je drahý, to stačí, ale na to, abyste spotřebu elektřiny opravdu efektivně snížili, je to na nic. Tedy, pokud se nedonutíte jednou za dva dny opisovat kolečko elektroměru, což se já nedonutím.

Konzultoval jsem celou věc s Pavlem Štorkem, kterýžto snoubí pro tahání rozumů dva základní předpoklady: 1) studoval fyziku (takže ví, že ampér je něco s elektřinou a ne architekturou) a za 2) má hotel, takže jeho zájem na snížení spotřeby elektřiny je eminentní. Ukázalo se, že věc sice řešil, ale nedořešil zásadně úspěšněji, než já.

“Bylo by fajn, kdybychom online spotřebu sledovali,” soudil jsem, což Pavel odpálil s tím, že je to nemožné, vyloučené a debilní nápad. Asi za dva dny psal, že mírně googloval, nakupoval po elektroshopech a zbastlil krabičku, která něco takového dokáže. Postupem času a ladění jsme si sflikovali hromadu součástek, které byly schopny zjistit v reálném čase spotřebu elektřiny, odesílat ji na internet, přiřazovat k tomu ceny a porovnávat cenové nabídky.

Tady malá odbočka. Ve světě existuje celá řada služeb, které se o něco podobného snaží, z nejznámějších můžeme jmenovat Google Powermeter, který ovšem Google v září zařízl. Služby měly z našeho pohledu většinou nějaké ale - například fungovaly jen na externím displeji, data nebylo možno posílat na net. Nebo na netu měly příšernou presentaci, kterou nešlo dále analyzovat, a navíc neuměly řešit vysoký a nízký tarif. Nejčastěji to nefungovalo v Česku a byl s tím všelikerý různý opruz. Ve výjimečném případě to vypadalo parádně, stálo hromadu peněz a bylo to určeno pro fabriky.

Zpět k nám. Nějakou dobu jsme si spokojeně s Pavlem optimalizovali spotřebu, dali to dále do rodiny, jenže celá věc se poněkud rozkecala, takže za chvíli ten náš bastl chtělo pár dalších lidí. Takže jsme dodělali více krabiček, už bylo potřeba předělat administraci a když už jsme se přehoupli přes desítku instalací, bylo nám stydno presentovat to v tom vzhledu, jaký tam byl. Takže jsme to předělali a při tom jsme si řekli, že energomonitor.cz pustíme ven. Takže se od počátku roku vyšívalo na tom, aby z bastlu byla seriosní krabička a webové rozhraní aby vypadalo jako v civilizované zemi. A zformovali jsme kolem toho malou firmičku.

Výsledek? Výsledek můžete vidět sami. Koupíte si krabičku, kterou vám nejspíše připojíme (jestli nejste elektrikář, asi si ji nebudete chtít připojovat sami, ačkoliv stačí na fáze “cvaknout” kolíčky, v hodinách bývá nepřehledno a ne každému se chce v tom hrabat a bez “padesátky” byste do toho vrtat neměli vůbec). Krabička má dvě části: čtečku, kterou vám namontujeme do “hodin” a pak rádiem připojenou základnovou stanici, kterou si dáte někam tam, kde máte ethernetové připojení do internetu. Základnová stanice má zároveň displej, kde se vám ukazuje okamžitá spotřeba a cena za spotřebu (v eurech, je to paradox, ale udělat si vlastní displej ukazující v Kč, to zatím řešíme, problémem byla cena). A tahle základnovka všechno posílá do webové aplikace, do které se přihlásíte a vidíte spotřebu v kilowatthodinách nebo v penězích. Vše v hezkých grafech a tabulkách, které vám řeknou, kolik je spotřeba trvale zapnutých spotřebičů (tedy odběrové minimum místa), kolik jsou průběžně zapínané spotřebiče. Můžete si hrát, analyzovat, studovat. A dopředu vidíte, kolik “pálíte”.

Stručná verze tabulky se spotřebou v korunách, projekcí na rok a graf: povšimněte si rozdělení na vysokou a nízkou sazbu (tmavší a světlejší barva) a na trvalou spotřebu (zelená) a nárazovou, okamžitou spotřebu (růžová)

Další etapa přijde za několik měsíců, kdy aplikace nasbírá dostatek informací o vaší spotřebě, tedy především spotřební křivku a začne vám aktivně radit, co byste měli dělat pro její snížení. Noční proud, výměna světel, přepojení mrazáku.

Pokud vás to dále zajímá, doporučím k přečtení naši sekci věnovanou tomu, jak vám energomonitor.cz pomůže uspořit elektřinu a kolik - je to sekce pro otrlé povahy držgrešlového typu případně pro hračičky. No a vy ostatní se můžete podívat na demo, což jsou živá data jednoho nejmenovaného odběrného místa ve střední Evropě

Ať se líbí a hlavně, ať slouží, vyzkoušejte na Energomonitor.cz. A pokud budete mít nějaké náměty, co a jak přidat, co by se vám hodilo, pište.

PS: Plyn a voda? Jsou v plánu, došlá faktura za hotel implementaci značně urychlí…

PPS: Zatím je to takový betaprovoz, chceme ozkoušet naškálování logistiky, ale co dneska není beta…

Když začínal “fenomén blogů”, ozývala se řada hlasů, že to naprosto změní novinařinu, přinese to její občanské, svobodné pojetí oproštěné od diktátu žurnalistických pseudoelit. Tehdy jsem, poučen mnoha jinými revolucemi, smířlivě namítal, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. S odstupem doby se ukazuje, že spíše ty chladnější hlavy měly pravdu, i když mnoho vlivu blogy zanechaly. Často, pravda, ne nejlepšího. A o tom bude tenhle příklad.

Něco jsme nedávno napsali. Bylo to vcelku jasné, navíc informace, která se obecně rychle znárodní a v oboru, kde máme řadu konkurentů, takže nebylo s čím otálet, ihned jsme ji vydali. Je jedno, co to bylo. Záhy se ovšem ozvala dotyčná (a dle svého vyjádření i dotčená) firma, jejíž PR oddělení se podivovalo, že jsme je nekontaktovali s žádostí o vyjádření a chtělo mi dát přenášku o tom, že to se musí, to se má. Podotýkám, že informace pocházela z oficiálního komunikačního kanálu firmy k zákazníkům, ovšem ne z kanálu k novinářům, tedy žádná spekulace.

Vyslechl jsem si přednášku a pravil jsem, že informace je dneska cenné zboží, pokud jsme s ní první. A v našem ranku působí hromada blogů a webů, které se s žádným vyjadřováním párat nebudou a nepárají. Takže je mi líto, ale jestli nechci být poslední a jako bonus pro zákazníky přidat nějaký oficiální textík, není na co čekat. Informace přišla a jde obratem ven.

A skutečně to tak bylo. Za půl hodiny byla informace jinde, pak se přidaly další a další weby, v tu chvíli už bylo naše “první” nepodstatné, jepičí život. A ještě v tu chvíli bychom čekali na oficiální vyjádření, které, když přišlo, dle očekávání mnoho nového nepřineslo.

Co s tím? Blogy nenaučily novináře pracovat o mnoho rychleji. Jen je donutily práci urychlit rozložením na prvočinitele. Místo klasického postupu “informace se dají na hromadu a pak se uvidí, jak hromada vypadá”, se informace sbírají jedna za druhou a jedna po druhé se také publikují, nikoliv v jednom článku, ale v mnoha notickách po sobě. Místo komplexní zprávy máte zprávu průběžnou a sami si ji musíte poskládat. Z toho vznikají taková ta nejrůznější podivná tvrzení, která jsou pravdě vzdálena: dotyčný se neprohrabal všema zprávičkama, skončil v nějakém levelu, kde ta informace ještě platila.

Mimo jiné postup “jedna po druhé” neumožňuje příliš informaci zasadit do kontextu, protože když to uděláte, tak je kontext zpravidla špatně, zatímco samotná izolovaná informace by mohla obstát s tím, že ji doplní další a další informace. Pro čtenáře veskrze nevýhodný postup. Co mu to ale dává, je pocit, že je u zrodu, že má prst na tepu doby, že do toho svítí. Nesvítí, jen má ten dojem.

Nechci tím říct, že blogerský přístup je špatný. To ne, je zajímavý pro lidi, kteří tématu mohou věnovat tolik prostoru. Je zajímavý pro mě v řadě oblastí telekomunikací, kde mám plošně určitou orientaci a umím si kontext vyvozovat sám. Pro mě není zajímavý například v oblasti důchodové reformy, kde moje orientace je mnohem omezenější. Kde si neumím v hlavě rychle srovnat, zda systém v Benghází a postsovětském rusku spojuje rychlá likvidita nebo naopak nutná amortizace emisního ážia. Kde bych to měl radši v klidu, v pohodě na podnosu, klidně o pár dní později.

Tož tak.

Českými médii se nedávno prohnala tajemná ledová koule, která se našla u Milovic. Nakonec se z toho vyklubal zábor veřejného prostoru a mediální manipulace agentury Outbreak na nápoj Jägermeister. Kluci z Outbreaku už se veřejně stihli pochválit, jak moc jim ta provokace a zpitomnění lidí vyšlo, jak skvěle ušetřili, když zabrali veřejný prostor, do něhož pronikli falešnou smyšlenou zprávou a mediální manipulací nutili lidi, aby se o “událost” zajímali.

Zábor veřejného prostoru je dnes oblíbeným trikem značek, jak reagovat na reklamní slepotu lidí, kteří vytěsňují přetížení reklamní palbou ze všech stran. To se značkám nelíbí, takže se vnucují i jinudy, snaží se proniknout tam, kde nemají co dělat. Používají na to lež, mystifikace, podvody a tlačí na média, aby si takových věcí všímaly. Bude zajímavé zjistit, jak se budou značky tvářit, až nastane opačný efekt, až veřejný prostor udělá zpětný hup a vnikne na území značek tímtéž: manipulací, lží a dalšími prostředky sebezáchovného rázu.

Ostatně, případ Jägermeisteru je toho zajímavý doklad. Lidé z Outbreaku mi prozradili, proč zrovna v Česku vrcholí tlačenice stran “ledově namraženého”. Jägermeisteru se celosvětově propadají prodeje kvůli problémům s jeho zvýšenou toxicitou. Je to stejný problém, jako u umělých dochucovadel, která se také vyrábějí z fermentovaných kostních hydrolyzátů (=česky zkvašených zbytků rozdrcených kostí). Tyhle výrobky jsou ve vyšší míře toxické, jenže u dochucovadel to tolik nevadí, protože těch si člověk kápne pár kapek, maximálně vám v čínské restauraci trochu víc napuchne huba. Horší je to u Jägermeisteru, jenž typické barvy a chuti dosahuje rovněž fermentovaným kostním hydrolyzátem, ale pije se ve znatelně vyšším množství. Ledasco se dá schovat pod projevy opilosti, ale v EU už hrozil zákaz Jägermeisteru.

Firma tedy přišla s trikem, kdy doporučuje jeho pití “ledově namraženého”, což sice z části potlačuje chuť, ale především toxicitu. Na druhou stranu alespoň z panáka necítíte tu nahnilou kližku. A spotřebitelské kampaně mířily hlavně na východní Evropu, v té Západní už se Jägermeister zpravidla nedá koupit. Pokud vás téma zajímá do detailu, progooglujte si “Jägermeister toxicity”.

Vlastně to není žádné převratné zjištění a asi nic, co byste nevěděli nebo vám nedošlo, to je ten důvod, proč se to ledové namražení tak propaguje a proč bylo nutné natlačit nám ho do zpráv. Abychom zdravotně netrpěli při konzumaci fermentovaných kostí. Díky klukům z Outbreaku, že mi to téma připomněli a zájemcům o tato témata mimo jiné doporučuji ke koupi knihu Doba jedová.

Kritika novinářů je dnes velmi oblíbená záležitost. Od premiéra Zemana ji postupně převzala většina politiků a z politiky proniklo přesvědčení o tom, že novináři jsou nemakačenskovská lemplovská žumpa společnosti i dále. V českých sociálních sítích nemine den, aby se někdo neopřel do novinářů s něčím, co je prý „klasický fail“, „jeden příklad z mnoha“ a další krásné paušalizující soudy.

Jsem novinář a teď přišla chvilka, nalít si čistého vína. Ano, česká média jsou žumpa, čeští novináři v zásadě břídilové. Jenže to je jen ta první půlka sdělení. Ta druhá, kterou už vy sami jste nedořekli zní: „stejně jako vy“. O tom bude tento článek, jenž jsem neměl čas napsat krátkým: o společenské situaci, novinářích a médiích.

Tento článek asi nemá smysl číst, pokud vám není přes třicet, to je takové malé varování do začátku. Nepopisuju problém, kterého byste si všimli a nedotknu se věcí, které umíte rozlišit. Tenhle článek už je opravdu jen pro starý nebo pro zajímající se.
(pokračování článku…)

V Praze jsem prožil, ať počítám jak počítám, nějakých osmnáct let. Což mi dnes přijde neuvěřitelné. Úplně poprvé jsme dorazili na VŠE se spolužákem Jiříkem zvaným Komarkinem, abychom zjistili, že se nedostaneme na kolej, protože nespadáme do kilometrového limitu. Namítli jsme, že kilometrový limit je pěkná věc, ale z našich vesniček prostě autobus k vlaku nejezdí, takže je tu drobný problém. Říkali jsme si, že takový rozumný argument bude stačit.

Stačil. Další dva týdny jsme spali ve stanu před VŠE. Týden si toho nikdo nevšímal, protože to vypadalo jako součást odborářské demonstrace (naproti je Dům odborových svazů), druhý týden nám vyšlo odvolání, protože na Jarovských kolejích nechtěl bydlet každý. My jsme na nich bydleli moc rádi. Byla tu nejvybranější společnost (dnešní spolumajitel banky, nakladatelství, fabriky na špendlíky, cestovatel, hlavoun národní banky, zneuznaný básník, uznaný filmař, nájemný pisálek a tak vůbec). Mimochodem, při stěhování jsem na recepci nechal Atari ST a už jsem si ho nestihl vyzdvihnout, jestli tam ještě leží, dejte mi echo, nostalgicky se mi po něm stýská.

Vlastně jsem za těch osmnáct let měl jedinou roční pauzu, kdy jsem studoval venku a nepobýval v Praze. Prošel jsem v Praze vším možným bydlením. Od kolejí, přes hnusný panelák (kde nám uřízli kandelábr, protože jsme na něj měli vyvedenou anténu, kterou jsme se rozhodli vysílat pirátské rádio, jímž jsme vymazali Evropu 2 ve Stodůlkách z etéru) po docela hezký panelák, který jsem později prodal ruským mafiánům, kteří se mě vyptávali, zda tam nebydlí nějací podezřelí lidé …

Prošel jsem jak sídliště stará, tak nová, tak staré bytové čtvrti, bydlel ve vilce, dokonce i na Staroměstském náměstí v úžasném domě, v němž, když jsem vrtal do zdi díru na ethernetový kabel, tak mi nestačil metrový vrták, protože to přeci byla původní nosná zeď… To bylo kouzelné bydlení, jen ten randál, co tam byl ve dne v noci, ten nebyl k vydržení.

Teď bydlíme na Výtoni. Hezký podskalský činžák, jenže se vším tím negativem Prahy. Sice klidná ulice, ale hluk stále ke slyšení, prach z aut, špína. Sice všude blízko, ale když mám děti vypustit na hřiště, dostávají mnoho minut školení, jak se přes tu jednu silnici mají rozhlídnout.

Jistě, v Praze je kultura, řada přátel tu bydlí, spousta firem, podniků. Přemýšleli jsme doma, kolik těchto “benefitů” využíváme. Pramálo. Zábavu máme vlastní, když už jdeme na nějakou akci, tak to není jednak tak často, jednak bývají ty akce zhusta mimopražské. Přátelé se často stavují u nás a lepší, než je nechat spát na gauči, bude mít pro ně pokoj a moci je uhostit na zahradě.

A tak před nějakou dobou padlo rozhodnutí, že se postěhujeme zase. A najdeme si něco klidnějšího, většího na obývání. A mimo Prahu. Důvodů je celá řada. Tak především prostředí. Chceme čistější, klidnější, tišší. Lepší pro děti, lepší pro nás.

Kolik jsem našaškoval s hlukovými a emisními mapami v realitkách, to se nedá vypovědět. Skvělé je, že dnes je máme online, včetně map ekologických zátěží a řady dalších ukazatelů.

Kromě toho se mi Praha nějak přejedla. Jsem háklivý na neustálé skandály, rozkrádačky, korupce - a zoufalý z toho, že nevidím nic, co by se s tím dalo dělat. Je mi protivné v tom žít, vidět to - a vidět, jak to huntuje lidi, jak je to mění k horšímu. Tak, jak já bych dopadnout nechtěl.

Nakonec vyhrál Branýs nad Labem. Úplně původně tedy vyhrála Stará Boleslav, která sice nomenklaturně s Brandýsem tvoří dvojměstí, v praxi jsou to ale dvě jiná města rozdělená řekou. Markéta má to město v oblibě z dob, kdy tu bydlela na koleji, já z dob, kdy jsem studoval rané přemyslovce a jezdil jsem do zdejšího kostela vypozorovat, jak zavraždili svatého Václava.

Právě ta zmíněná jinost … tady vznikly problémy. Mezi Boleslaví a Brandýsem je most. Tedy byl, teď se opravuje. Už několik let a dalších několik let se opravovat bude. To, jak to dvě části “jednoho města” změnilo, je fascinující. Boleslav (do které se teď nedostanete od Prahy vlastně jinak, než po dálnici), šla dramaticky dolů. Obchody pochcípaly, i vietnamští prodejci se stěží drží. Lidé, kteří by chtěli prodávat své domy, na jejich opravu a údržbu léta nic nedávali, protože do poslední chvíle doufali, takže to, co je k prodeji, je spíše před totální rekonstrukcí. A to já nechtěl.

Nezapomeňte na oblíbené realitní triky ve stylu “domu se otevírá fascinující výhled do údolí” - pokud budete fascinováni dálnicí, která údolí půlí, jistě si užijete. Naštěstí je Brandýs - Boleslav na StreetView, což mi ušetřilo nejedno zklamání a marný výjezd.

Takže místo Staré Boleslavi, kterou most ničí, jsme zvolili Brandýs. Snad, pro dobro celého dvojměstí, se to s mostem jednou a v dohledné době vyřeší…

Nakonec jsme tedy našli malý, příjemný a zrekonstruovaný domek , na němž už snad chybí drobnosti. Stěhování bude trochu hektické, ale když to dobře půjde, do začátku září z Prahy zmizíme. Největší drama budou knihy, kterých máme s Markétou po různých úložištích opravdu hodně. Opravdu hodně. I proto jsem příznivec elektronické knihy. I proto si večer zase nostalgicky pohladím hřbet papírové knihy.

Mnoho míst z Prahy mi přirostlo k srdci a budou mi chybět. Skoro každodenní toulky Vyšehradem, vysedávání na lavičkách s notebookem nebo útěk do kostela před deštěm, inspirace pro psaní nasávaná přes tisíciletou historii. A … hm…

Snad i ta nadcházející léta budou zajímavá éra.

Pokud si dobře pamatujete, Symbian a hlavně jeho grafická nastavba S60 byli vyvinuty pro nedotykové systémy, tedy pro ovládání z klávesnice. Pak přišel iPhone a mánie dotyků. Nokia šla rychle přeprogramovávat, aby mohla nabídnout své dotykové telefony a bylo vidět, že to flikovala různě. S různou mírou intenzity toho, co může uživatel vnímat, všimnout si.

Nafasoval jsem Nokia N8 a musím souhlasit, že je to nejlepší telefon, co Nokia vyrobila. Jenže to bohužel není ten šlágr, ten šok, co byla Nokia 6110 s infraportem a hady, peleton je hodně vyrovnaný a AMOLED displej je sice nádhera, jenže i konkurence nabízí různě podobně propracované přístroje. Takže je to spíše boj těsně o prsa.

Tohle neberte jako recenzi. Ve většině parametrů je Nokia N8 opravdu skvělý telefon na úrovni doby a v požadované úrovni složitosti, kde nutně platí, že vás budou štvát spíše detaily, jaké nemáte šanci zjistit jinak, než dlouhodobým používáním. A tady se teprve ukáže, nakolik je Nokia schopná akceptovat a rychle vyřídit odezvu komunity, má-li ještě nějakou - tedy to, co skvěle zvládá Apple a Android, méně pak RIM a prakticky vůbec Microsoft.

Zastavím si u dvou reziduí nedotykovosti. A to první je podle mně zásadní. Internetový prohlížeč. Nehodnotím jeho rychlost (pro mně dostatečná) ani kompatibilitu (pro mně dostatečná), ale na ovládání je vidět, že od modelu Nokia 6680 se mnoho mimo jádro neudálo. Stejné problémy byly i na Nokia N97 a já jsem doufal, že je nová a “zcela přepracovaná” verze Symbian^3 odstraní. Jenže bohužel jsou v rozhraní prohlížeče, takže se na ně asi nedostalo. Vstup do celého rozhraní prohlížeče je jen skrze ikonku dvou šipek ve spodním rohu stránky. Když zadáváte URL adresu, otevře se vám okno a čeká na vstup. Jenže vstup je jen přes virtuální klávesnici, která tu není (tady se počítalo s tlačítky). Nokia to ohackovala tak, že po kliku na okénko se vstupní adresou se vám otevře zvláštní okénko pro zadání adresy, pod nímž je klávesnice. A bude vám dost dlouho trvat, než přijdete na to, jak to udělat, abyste v okénku měli veškerý text označený a psaním na klávesnici jste ho smazali. Běžně se dostanete s kurzorem v textu,

… tak, tenhle článek jsem našel v editoru MarsEditu nedopsaný tak, jak mi zavolali z porodnice, že mám dorazit k porodu syna Vojtěcha dopoeldne 15.10. 2010. Seděl jsem v kavárně, čekal, jak dopadne vyšetření, psal, abych si ukrátil dlouhou chvíli, když mě poslali domů. Tam, kde je čárka, jsem notebook zaklapl a vyrazil - a článek už jsem nikdy nedopsal. Možná je to škoda a jednou si najdu čas, možná už je pro Nokii příliš pozdě.

Když minulý týden představovala Nokia svůj model N9 s operačním systémem MeeGo, říkal jsem si, že je dobře, že mu dávají šanci. Operační systém napsaný na linuxovém jádru by mohl mít šanci, pokud je napojený na dostupný framework (Qt v tomto případě), pro který už je alespoň základní ekosystém. Nezačínáte z voleje, máte k dispozici sadu základních aplikací včetně super map a prohlížeče, který když mu konečně uděláte nové ovládání (a oni udělali), tak bude fajn.

Tento týden Steven Elop zdůraznil v rozhovoru pro finské noviny Helsingin Sanomat, že i kdyby se N9 prodávala skvěle, MeeGo je mrtvé. Což může být racionální rozhodnutí, jenže nějak mi uniká smysl toho všeho kolem. Pokud N9 přichází na trh s operačním systémem, který Nokia sama dává k ledu, nebude mít N9 jinou hodnotu, než sběratelskou. Jestliže Nokia přestane MeeGo podporovat, systém na mobilech končí a řekněme si upřímně, že tím i prakticky kdekoliv jinde, kromě občasných speciálních použití. V tom případě, jaký má smysl představovat na trhu telefon s jeho podporou? Dalo by se chápat, kdyby šlo o testovací vlaštovku, o druhou řadu. Dalo by se debatovat o tom, zda má Nokia sílu tlačit dva operační systémy, dalo by se to chápat jako úlitbu finským zaměstnancům a možná jako snaha držet prst na tepu doby, alespoň symbolicky. K čemu je ale představení telefonu, který je posledním svého druhu? Rozjetý vlak, který nedokázal Elop zabrzdit? Pozdě si všiml rozpočtů na dopracování prototypu a jeho uvedení na trh? Jaká byla vůbec strategie jeho uvedení na trh? Co od toho Nokia očekávala? Zisk z prodeje několika milionů kusů v době, kdy má přijít Windows Phone 7 model?

Jediné, co se dá možná odůvodnit, je testování obalu pro WP7 telefon. N9 jako by z oka vypadl Sea Ray prototypu s WP7, který minulý týden po vystoupení Stevena Elopa (vytáhl ho na tiskovce, no picutre please a už to bylo na blogách) oběhl net. Polykarbonátové unibody je na mobilech dost inovativní koncept, takže je možné, že Nokia chce ještě před uvedením WP7 telefonů otestovat, jak to bude fungovat a kde jsou potenciální potíže. Možná proto, aby nezmrvila uvedení WP7, na jejímž úspěchu nyní životně závisí. Technicky znovupoužitelné to nebude, N9 běží na čipové sadě OMAP3 od TI, WP7 mají běhat zatím jen na Snapdragonu. Ovšem je pravda, že TI by rádo, aby WP7 běhaly i na jejich OMAP, zatím v tomhle směru nebylo nic oznámeno. Je možné, že to aliance MS a Nokia urychlí, nebo taky ne, to už je vysoká politika.

Sečteno, podtrženo: Strategie firmy Nokia mi v zásadě uniká. Pokud se chce spoléhat na operační systém WP7, u něhož si vydupala možnost rozsáhlých přizpůsobení (které ovšem na prvním prototypu nejsou patrné), proč cpe na trh MeeGo a zároveň ho pohřbívá? Co její investice do frameworku Qt, který přechodem na WP7 jde do kytek nejpozději s odepsáním Symbianu v roce 2016? Co mají znamenat změny v Navtequ, jaký “next generation social-location applications and commerce to differentiate Nokia”?

Je mi to smutno říct. Před Nokií vidím jen dlouhou agonii a uniká mi alespoň naděje na světlo na konci tunelu. Nevidím ho v tom, že bude firma konkurovat asijským velkoproducentům hardware s předinstalovaným WP7. A nevidím, co nabídne navíc, aby obhájila marži. A pro dobro firmy Nokia aoufám, že to ví Steven Elop, aby obhájil rozdíl mezi platy nás dvou.

Když jsem přecházel od Vodafone k T-Mobile, myslel jsem, že je to jen suché cenové rozhodnutí. Říkal jsem si, že mohou být rozdíly drobné, lokální - vím, že v jednom místě, kde pobývám často, nemá T-Mobile signál, zatímco Vodafone tam chytnu, když si stoupnu na špičky. Ale jedna věc mě za ten téměř měsíc fascinuje. T-Mobile má neuvěřitelně mizerná 3G mobilní data, alespoň v Praze (jinde jsem je ještě nepoužíval).

O co jde? Pokud mobil nepoužíváte pro mobilní internet systematicky a při pohybu, asi si toho ani nevšimnete. Potíž je, pokud se mění podmínky, tedy typicky při pohybu s mobilem a využíváním netu. Jdete, čtete si web, používáte nějakou službu napojenou na net a najednou internet zcepení a trvá mu řadu minut, než obživne.

Díval jsem se do monitoringu, příčina je na první pohled poměrně jednoduchá: se slábnoucím 3G signálem mě síť shodí do EDGE. Jenže to by nemělo způsobit, že data najednou nejdou. To by měla jít jen pomaleji a přechod by měl proběhnout s megarezervou do dvou vteřin. Jenže v tenhle moment probíhá vnitřní fackování v síti T-Mobile a tak hluboko do ní nevidím, takže pravou příčinu jsem nevyzkoumal. Částečně platí, co píše Páv na GSMWebu, tedy cedníkovatění shozením do 2G v případě poklesu kvality 3G signálu, ale to mi nevysvětluje, proč data zamrznou na mnoho minut a dlouho trvá, než se znovu rozeběhnou. Často jim pomůže až restart nebo přepnutí do leteckého módu a zpět (tedy odhlášení a přihlášení do sítě). To spíše napovídá na nějaký jiný bordel - nezvládnuté předání mobilních dat mezi 3G a 2G?. Tušíte o tom někdo něco bližšího, nějaký další expertní názor?

Jinak u stacionárního připojení se to tolik nepřipojuje, což je logické: podmínky kvality signálu se vám s notebookem na stole moc nemění.

Pro pořádek připomínám, že jsem situaci vyzkoušel a pozoroval na čtyřech různých mobilech s nejrůznějšími operačními systémy, původně jsem to považoval za vadu prototypového telefonu, ale dělaly to i sériové kousky, ve Vodafone a O2 se mi nic takového neopakuje.