Koncem listopadu 2013 naposledy vydechne jedna z nejdéle kontinuálně beze změn běžících služeb českého internetu – emailový diskusní server Pandora.cz. A protože jsem stál u jeho zrodu, přišlo mi vhodné si vzpomenout jeho začátků. 

(pokračování článku…)

Je paradoxem, když ostrý kritik církve jde psát něco, s čím nakonec bude církev hájit. Jenže je mi nepříjemné číst kolem sebe neustále ty nesmysly kolem církevních restitucí a bláboly politiků, které se nezakládají na faktech. Tento článek bude tedy stručným kompendiem fakt kolem církevních restitucí pro ty, kdo o ně mají zájem. Pro ostatní, jděte bez váhání jinam, do diskusí na iDnes, Blesku nebo do grémia ČSSD.

(pokračování článku…)

Piictu v podstatě končí. A zavírá krám docela nesympatickým způsobem, na svém blogu lakonicky oznamuje, že kdo chcete data, máte si o ně napsat emailem. Respektive nekončí, vcucává se do jakéhosi utajeného projektu Kandu od firmy Betaworks, což je jedna ze společností, které zainvestovali Piictu v první fázi investic.

Proč je to zajímavé. Piictu má i své české kořeny, spolupodílníkem (jestli jsem dobře pochopil náznaky a mlhu) a produktovým designerem v něm je/byl i Robin Raszka, který na to téma dal řadu článků a rozhovorů, takže osudy Piictu se daly dobře sledovat. A pro mne je to zajímavé memento obchodním přístupem: Piictu nikdy nemělo žádný obchodní model, spoléhalo (alespoň podle RR) na to, že firmu si koupí nějaký velký hráč za miliony dolarů proto, že bude takový produkt chtít. Což je přesně něco, čemu jsem nikdy nevěřil. To se stává ve výjimečných případech a u služeb, které to někam výjimečně daleko dotáhly, jako je v poslední době Tumblr nebo Waze či Instagram. Jenže Piictu nikdy nedokázalo vygenerovat obsáhlejší zájem.

Piictu byla jednou z aplikací na sdílení fotografií. Šla na to jinak, než Instagram, ale nebylo na tom nic moc tak úchvatného, aby to přitáhlo davy. Byla to prostě variace, které se nepodařilo dovariovat k něčemu obecně zajímavějšímu, než jak na tom byl originál.

Pak, na krátký čas, světlo do Piictu přinesl Google, když v červenci 2011 spustil vlastně nachlup stejnou aplikaci Photovine. Ve skutečnosti to byl dost postranní produkt jeho programátorů, jenže podobnost s Piictu byla až zarážející a tak o tom každý napsal včetně Techcrunche. 

Pak v září Google Photovine zařízl. Jak to tak bývá, bez vysvětlení, která se ale rojila kolem: od uvědomění si přešlapu přes obavy ze soudního sporu až po podle mne nejrealističtější – firma si uvědomila, že tudy cesta nevede a soustředila se na vývoj Google Plus, které uvedla o rok později. Nechtěla tříštit síly nárazovým vypuštěním aplikace, na kterou neměla strategii a jiné užití, než být při tom.

Mezi tím ale Piictu situaci vytěžilo, získalo investici kolem milionu dolarů a v září vystoupilo z betaprovozu, pak v lednu 2012 přišlo dalších třičtvrtě mega, takže celkem investice měla dosáhnout 1,7 milionu dolarů. 

A tím světla nad Piictu zhasla. Co s aplikací, o kterou Google neměl zájem a která nerostla nijak zajímavě (na US poměry). Další zprávy ze serverů jako je TechCrunch jsou až o ukončení provozu Piictu, které je registrováno spíše jako útrpná smrt a zajímavé na tom je hlavně to, jak se odlévá zájem od sdílecích obrazových aplikací někam jinam. A také k otázce, co bude Betaworks, jeden z investorů Piictu dělat a co má být projekt Kandu.

Piictu je podle mne dobrým příkladem přehnané víry v nafukování bubliny. Nulový obchodní model, víra v to, že firma exituje prodejem do Google nebo jiné internetové megakorporace, hlavně se nezdržovat přemýšlením o finanční soběstačnosti. Pamatuji si, jak to Robin Raszka propagoval jako nový obchodní model pro zakládání startupů. Ano, bylo by to krásné, kdyby to nebylo až příliš rizikové. Zatímco fungující business od vás většinou někdo koupí za rozumné peníze, když vás to jako investora přestane bavit, takováhle bublina se vyfukuje bez jakékoliv finanční satisfakce. Takže bylo pro mne zajímavé sledovat, zda se to Piictu povede. Nepovedlo. Ověřilo, že ani když se uplacírujete mezi silikony (tedy vycestujete do Silikon Valley), nemusíte to ubrečet, když nemáte produkt, který by vypadal sexy déle, než jedno léto a než velké firmy přejde prvotní impulsivní myšlenka, že “tohle musí mít”.

Tím samozřejmě neříkám, že to bylo k ničemu. Lidem, kteří se na projektu odpíchli, to nepochybně pomůže hodně a Robin Raszka s tím získal zkušenosti, které mu můžeme závidět a které ho někam posouvají a ještě posunou. Ale jako business plán, bez zvláštních podmínek, to prostě nefungovalo.

Takže až budete zakládat startup, jestli se váš strejda nejmenuje Larry Page, zůstaňte při zemi a přemýšlejte o tom, kde z toho ty peníze jednou potečou. Nová ekonomika stále ještě zůstává založená na starých penězích. I kdyby to byly bitcoiny

PS: Petr Reichl z Tapmates / Piictu reaguje na svém blogu. V zásadě tomu rozumím tak, že Piictu bylo jako méně úspěšný produkt vcucnuto do jiného, podobného, vznikajícího v rámci téže investiční skupiny. Přemýšlím, jestli to zní jako odklad ověření toho, že funkční business model dneška je čekat, že to Google koupí… (ale takhle na první ránu mi to moc jako odklad nepřijde).

Tak a je to tady. Příběh strýčka Martina se chystá jako kniha. Nejenom jako elektronická, ale i jako papírová kniha. Jenže to bych to nebyl já, kdyby to bylo jednoduché a šlo si knihu obyčejně koupit v obchodě. Nejde. Musíte pro ni na Startovač – takový český kickstarter. Proč a nač?

Za prvé (a pro mne nikoliv nevýznamné), chci s takovou věcí udělat osobní zkušenost. V US jsme jeden Kickstarter projekt měli, teď chci sledovat, jak to poběží v Česku. A jestli je to alespoň z části “budoucnost digitálních médií”.

Za druhé jsem si knihu chtěl udělat po svém. Příběh strýčka Martina není zrovna mainstreamový typ literatury, i když z ukázek můžete takový dojem mít, není to tak jednoduché. Není to ani historická fantazy, ani moderní prózna, ani literatura faktu. A každý z vydavatelů to chtěl do nějaké z krabiček nacpat, “aby se to lépe prodávalo”. Tak jsem to vzdal a chci zůstat u původního roztodivného žánru, který bude na mnoho lidí příliš.

Proto Startovač a proto sbírání prostředků na vydání papírové verze knihy. Vydá se jen v případě, že se sejde dostatečné množství prostředků k jejímu vydání (ve skutečnosti je to mírně více, než na Startovači vybíráme, ale ten zbytek už nějak pořešíme). Ve skutečnosti by bylo ideální, kdyby papírová kniha měla náklad 200 kusů, aby náklad na vytištění byl únosný, ale taky si říkáme, že to pořešíme později.

Papírová kniha bude na hezkém papíře, v opravdové vázané vazbě, v plátěné obálce – prostě hezká práce. K tomu ilustrace od L. Kupčíka, korektury, editace – to se dostane už i do elektronické verze. Věc je samozřejmě provázaná: v ceně elektronické verze se těžko rozpouštějí korektury a ilustrace, protože elektronická verze je moc levná. Dobrá ukázka cenové elasticity.

Něco o knize si přečtěte na Startovači, ať víte, do čeho jdete. Přidám ještě ukázku historické části.

Říkám to možná až příliš často, ale je to tak: Příběh strýčka Martina je moje opus magnum. Ať už tím, že šlo o moji zatím nejnáročnější a nejrozsáhlejší knihu, i tím, že šlo o jedno z dost turbulentních období v životě. Tři roky intenzivního psaní, další tři roky pozvolného editování, až jsem si uvědomil, že bych to piloval donekonečna.

Typickým problémem jsou historické reálie. Nemám rád, když z knihy čpí, že autor horko těžko vzpomíná na středoškolskou dějepisnou látku. Krom toho si mírně fandím v tom, že když už jsem historii studoval, tak bych mohl být plus mínus jak v obraze, tak v duchu doby. Jsou tu jasné věci: v ranném středověku se třeba nenosí hodinky. Pak jsou tu věci dost nejasné: například používání erbů. Ne těch složitých z pozdní doby, ale alespoň jednoduchých. Historici se přou, od které doby se používají, zda od století devátého, nebo až od jedenáctého a křížových výprav. Důkazy moc nejsou, látkové erby zetlely, kamenné výzdoby se z té doby nedochovalo mnoho, takže spor je nedořešen. Jako autor si vybírám to, co se mi více hodí – a já mám jednoduché erby rád, takže tu a tam se mihnou i v knize, ačkoliv, jak jedna z postav usoudí “to, že šlo o urozeného pána, se dalo poznat z toho, že měl hezké šaty”. Opravdu, tehdy platilo, že šaty dělají člověka, nemohli jste si pořídit něco, na co vaše urozenost nedosahovala.

Na tohle narazíte v Příběhu příliš často. Ověřoval jsem příliš mnoho údajů a pro jistotu jsem příběh opatřil dvěma desítkami poznámek tam, kde by se čtenář mohl v historických souvislostech strácet nebo bych ho nutil listovat v encyklopedii.

Jsem (někdy) puntičkář. Procestoval jsem bojiště, hradiště. Na Bílině jsem den trávil tím, abych si zapsal místopis. Jména dvou potoků jsem nikde nevygoogloval, nakonec se na to upamatoval jeden místní pamětník, omladina tomu prostě říkala potok. Z celodenní výpravy byl odstaveček a dvě jména potoků, co nejsou zanesena ani v rybářském revíru. Člověk se učí.

Učil jsem se také vytvořit si systém pro psaní dlouhých souvislých textů. To není taková legrace, jak to vypadá. Napsal opravdu obsáhlou knihu (a 650 000 znaků je docela dost), to už chce i software, nejenom schopnosti. Systém na udržení rešerší v rychtiku. Interní poznámkový aparát, aby jste osoby nepojmenovávaly různě. Ještě při finální editaci se mne Milena (editorka) ptala, kdo je Tessaria – jasně, že jsem měl v poznámkách uvedena, že je to celé nezkrácené jméno Tess de Vero, po česku Tesaie, jenže už jsem nikde nevysvětlil, že francouzsky je to Tessaria a čtenářům by to logicky nesedělo. Upraveno.

Krom toho jsem kombinoval dva slohy, což je mírně na palici psát – a někdy asi i číst. Přítomné vyprávění je neumělé vyprávění mladé dívky. Má podle toho vypadat. Málo popisné, místy kostrbaté, vlastně deníčkové zápisky.

Naopak historické části, tedy vlastně vize a vzpomínky, jsou hutným popisným stylem, který už jsem vyzkoušel ve Flotile. Říkám mu malířský, literární teoretici mě jistě opraví, bude to mít nějaké moudřejší jméno. Nepoužíváte přímý popis, ale popisujete věci okolo. Tím vymezujete představu, jakou byste měli mít o hlavním předmětu, době či osobě. Je to něco takového, jako když tvar vody určíte tvarem skleničky. Co je v tom za výhodu? Právě to, že si svou představu o tom, jak vypadá dotyčný člověk či událost, může udělat podle toho, jak by ji sám nejraději viděl. Dojem detailního popisu se umocní tím, že se detailně popíše jeden malý celek. Tím čtenář získá dojem, že je zatažen do děje, že je uvnitř. Proto tomu říkám malířská technika, používají to malíři, když jeden předmět v popředí vymalují do detailu a divák si nevšimne, že ostatní předměty už zdaleka tak detailně vyvedené nejsou. V literatuře to funguje hodně podobně.

Tak, toť asi vše, co mě teď napadá. Dva dny od spuštění máme vybránou skoro čtvrtinu částky. Hodně připadá na eknihy, ale neváhejte si koupit papírovou knihu. Měla by za prvé být hezká a za druhé, papírová verze už se dělat nebude, zatímco elektronická bude ku koupi stále.

Držte nám palce, ať prodej vyjde, dám vědět, jaké jsou poznatky a dojmy z průběhu crowdfundingové akce.

A o čem bude příští kniha? Ta historická? Už má pracovní jméno, Kancléř páně. A bude to něco jako mírně historická detektivka z doby, kdy se Přemysl Otakar první toho jména právě podruhé ujímal vlády nad českou zemí a získal královskou korunu. A už půjde o klasickou historickou knihu, žádné čarování, žádné průsaky z minulosti.

Stavte se pro ni tak za pět let Nebo budu muset vymyslet nějaký motivační a časově organizační harmonogram, jak na to. Zatím mám jen tunu výpiskl ze scriptorií a ústřední zápletku, která je historická, neznámá a přitom působivá.

Příběh strýčka Martina v papírové, pamětní papírové i v elektronické podobě můžete zainvestovat zde, vyjde zhruba v září. 

Americký Kickstarter asi znáte. Vymyslíte si kreativní nápad, třeba svůj nový film, hru nebo novou technickou hračku, uděláte si rozpočet, plány, naházíte to sem a když se najde dost lidí, kteří to budou ochotni za zveřejněných podmínek podpořit a vyberete požadovanou částku, můžete se do toho pustit. Takhle už světlo světa spatřila řada zajímavých nápadů – často se zmiňují třeba hodinky Peble, jenže taky je pravda, že ty by našly investora asi i klasickou cestou. Jenže, proč ne – je to zajímavý kanál na marketing a pro kreativní lidi zajímavé. Nu a v Česku se také objevilo pár takových serverů. 

Přiznám se, že nemám čas ty “české kickstartery” porovnat detailně. Přijdou mi funkčně hodně podobné. Nabízejí založení projektu, jeho popsání, přidání multimédií a hlavně balíčků nabídek, které si může zájemce koupit. Ale taky mě čeká, jeden z nich vyzkoušet a přemýšlím, který. Zkoumali jste to někdo? 

Asi nejnadějněší se mi jeví trio KreativciSobě.cz, Startovač.cz a HitHit.com (com doména na lokální projekt se mi moc nelíbí). 

Nějaké zkušenosti? Drby a zákulisní info?

Nadpis přehání, ale je to úkol nadpisů, nalákat na něco, co není až tak pravda. Chtěl jsem vysvětlit, proč mám mírný odstup od současného obecného dojmu, že co stát dělá, dělá z korupčního důvodu, ačkoliv nevylučuji, že je to tak v netriviálním množství případů.

Zkušenost je nedávná – loňská. Oslovil mne kamarád pracující na ministerstvu, zda bych jim nepomohl podívat se na potenciální problémy u jednoho IT projektu (nekonkrétní jsem, jistě chápete, záměrně). Zjistit, zda je někde neodírá dodavatel a kde je co špatně, pokud je něco špatně. Rozměrově bych řekl, že to byl projekt na úrovni Registru jízdních kol. Když nad tím tak od stolu přemýšlíte, jde o věc tak za pár desítek tisíc: formulář, kde se data vkládají, jiný, kde se vyhledávají, k tomu trocha omáčky okolo. Za dvě odpoledne to má programátor, za další víkend grafik a můžeme vyjet. Asi takhle jsem k tomu ze začátku přistupoval a když jsem se dozvěděl, že aplikace stojí miliony, omývalo mne. I se vší marží a ambaláží okolo může jít maximálně o statisíce, říkal jsem si.

Pak jsem se ponořil do smluv a požadavků. Za prvé řešení už od počátku počítalo s určitou zátěží, takže bylo třeba loadbalancovat, škálovat, nemalou položku dělaly požadavky státní infrastruktury (tady bych řekl, že systémově předražené služby České pošty jsou jedním z podkladových problémů). Dobře, ani s tím by to nemuselo stát dvacku.

Další problémy byly v tom, co si většinou neumíme od stolu představit. Státní řešení požaduje určité úrovně ochrany dat a propojení. Například položka propojení na Centrální registr obyvatel (CRO), díky čemuž se postupně změny adres trvalého bydliště samy aktualizují v rejstřících. A díky čemuž služba občas dává smysl. A ochrana dat? Státní správa má určitou hierarchii, kdo k datům může přistupovat a kdo je může i měnit. To kvůli kontrole, aby nemohl nějaký nízko pověřený úředník vyčmuchat vaše data a prodat je dál. Svou nevýhodu to má, když se to špatně vymyslí a udělá, tak obsluhující personál nemá oprávnění získat nějaké vaše potvrzení a nasírá vás tím, že tam máte dorazit. Vše se musí logovat, evidovat a v relativně reálném čase ověřovat, takže další komplikace, ale ve výsledku se dá systém obstojně nastavit tak, aby zachovával anonymitu i v relativně citlivých otázkách (tím ale registr kol není, tento případ ovšem byl).

Lahůdkou je také vstup dat. Ve většině státní agendy již existují nějaká pořízená data a je třeba je do systému dostat. Často jsou v různých systémech a formátech, z části papírově, z části digitálně. Část dat se pořizuje při jiném úředním úkonu jiným systémem, jehož výstup nelze momentálně upravit, takže se musí udělat dlouhodobě fungující a podporovaný konverzní filtr. Například si představte, že při namátkové kontrole cyklistů bude policista opisovat sériové číslo kola a údaje o majiteli do stávající aplikace (a někde ji nemají, tak do formulářů). Prostě bordel. My jsme napočítali zhruba dvacítku vstupních zdrojů dat, z nichž nejvíce mi hnulo žlučí nějaké Wordové makro. Když jsem se pídil po tom, zda by KURVA NEŠLO, že by ta data nějkdo místo do formuláře ve Wordu přepsal do formuláře na webu, tak se ukázalo, že Word obsluhuje stará paní dva roky před důchodem a je levnější udělat konverzní filtr, než ji řešit, vysvětlovat, dávat odstupné atd. A protože mzdové náklady jsou oddělenou kapitolou rozpočtu, bylo to opravdu těžko řešitelné, musela by to projednat řada lidí, jejichž čas/nervy byly nakonec opravdu dražší a nikomu se s tím nechtělo kvůli těm pár desetitisícům patlat.

To samé s výstupem dat. Řada vnitrostátních informačních systémů používá komplexní XML formát, v němž se data dají vyměňovat komforntě, ale řada starých systémů dožívá v datech obtížně či vůbec nestrukturovaných či dokonce stále papírových. To vše bylo třeba projít, analyzovat, co se změnou stane a podle toho vytvořit množinu výstupních dat.

Poslední bod, u kterého se zastavím, je analýza. Zatímco v případě Registru jízdních kol pro běžné uživatele na webu by analýza byla tak na půl stránky A4 a obsahovala šestiobrazovkový wireframe, v tomhle případě bylo potřeba zmapovat stávající použití systém, co se od něj očekává, kudy do něj data proudí a kudy mají lézt ven, aby se nestalo, že bude odříznut nějaký návazný systém a nebude se vědět, jak toto odříznutí vyřešit. Řešila se přístupová práva, nezapomínejte, že ne každý úředník smí vidět všechno, takže se muselo zamezit tomu, aby se na určitém úkonu muselo podílet více úředníků.

Otázkou analýzy byla i bezpečnost a to nejenom ta běžná “máme to zmáklý, hesla hashujeme se solí”, ale i instalace a správa. Je potřeba zajistit, aby při instalaci aplikace nemohlo dojít ke kompromitaci datových úložišť státní správy, se kterými ale systém má komunikovat. Je tedy třeba “instalatéra” odstínit, sandboxovat, používat testovací prostředí, zkrátka vymyslet, co s tím, aby dodavatel předal práci, tu odběratel rozchodil a bylo jasné a viditelné, čí chyba je, že nechodí, co chodit mělo a zároveň nebyla dotčena bezpečnost. A aby se nějak inteligentně řešila budoucí správa ve vztahu k bezpečnosti a ekonomice provozu, tedy aby to vždycky nemělo svůj samostatný fyzický hardware.

Když jsme to sečetli, měla dokumentace k celé věci zhruba stovku stran, dodatečné podklady k formátům další dvě stovky. Jen analýza zabrala stovky hodin. Uřídit ji, aby k něčemu směřovala, chtělo pořádný nervy a zkušenosti. Mimochodem, zakázku zajišťovala taková ta dobře znějící a známá firma, velkou část vývoje ovšem dělaly outsourcované firmy. Když jsem štoural do toho, proč, tak se ukázalo, že to byla právě ta analýza – menší firmy neměly prostě zkušenosti na to, aby celou věc probraly a prošťouraly ze všech stran a aby se podchytily záležitosti, které u ne-státních zakázek člověka nenapadnou a nejsou. Firma si to logicky nechala zaplatit za slušné peníze, na druhou stranu oprávněně.

Rozuzlení? Zajímavé v tom, že si většinou neumíme bez předchozích zkušeností představit, co všechno obnáší a jak je rozsáhlá státní zakázka, která vypadá, jako prcek. To byl první poznatek. Druhý poznatek byl, že dnes se státní zakázky většinou soutěží a problém vzniká při kontrole jejich průběhu. Není tu příliš velký tlak na hodinovou cenu, pokud se pohybuje v obvyklých mantinelech, potíže jsou ale s víceprácemi – v tomhle projektu se řada peněz ušetřila tím, že se vyškrtaly věci, které se podle dodavatele realizovat měly, ve skutečnosti ale nebyly zásadně (či vůbec) potřeba.

Navíc se státní projekty pojímají velmi komplexně. V běžném IT (a zejména na webu) panuje taktika “fast start, fast fail”, kdy se vypustí něco, co má základní obslužnost a další věci se dodělávají postupně. Ve státní IT je dopředu stanoven značně komplexní systém, který se musí vytvořit a až časem se ukáže, že i velké části z něj nakonec bude třeba předělávat (a to už nebývá možné), nebo nebyly vůbec potřeba. To je problém monstrózních software, na které přispívá EU a kde panuje dojem (zřejmě daný grantovými kritérii), že se musí vymyslet všechno, protože později už se do toho nesáhne. Jenže málokdo ve státní správě je schopen takovou záležitost navrhnout a uhlídat (a to za běžného provozu). Hrdě jsme zrušili ministerstvo informatiky, které se o takovéhle věci snažilo, takže jsme to dnes převedli na soukromé subjekty, ale jejich zájmy jsou poněkud jiné, ty hlavně hájí své příjmy a kůži. Proto tolik problémů s dalšími víceprácemi.

Asi největší problém tedy byl v tom, že úřady zřejmě běžně nemají k dispozici lidi se zkušenostmi z větších IT zakázek a takové lidi si vlastně najímají, jenže v té pozici, kdy sedí na druhé straně – u dodavatele – a starají se o to, jestli to, co bude dodáno, bude obhajitelné vůči smlouvě.

Samotný projekt prošuměl bez zájmu, šlo také spíše o interní systém než o frontend mezi státem a občanem. I tak se dva novináři (co jsem zaznamenal) neopomněli otřít se o další ministerskou malou domů, aniž by k tomu měli více důkazů, než jen svůj osobní dojem. Nakonec jsem největší finanční problém způsobil asi já, když jsem odmítl honorář (on na něj taky v rozpočtu nebyl žádný velký prostor), jenže se mnou byla sepsána smlouva a ta honorář předpokládala, jinak bych nemohl mít přístup k podkladům. A nemohl jsem účtovat konzultace za 100Kč/hodina, protože to by tlouklo do očí s běžnou smluvní cenou konzultací. Takže jsem vyúčtoval dvě hodiny po osmnácti stovkách a přiživil se tak na státní zakázce (koupil jsem si za to tehdy, jestli se dobře pamatuji, jednu pneumatiku – tři další už šly z plateb privátního sektoru).

V každém případě to byla zajímavá zkušenost, která mě donutila přidat si mezi proklatá slovíčka termíny jako “vícepráce” nebo “normativní” či “řešení obvyklé v místě a čase”. Nemyslím, že se ukradne všechno, co proteče státním sektorem. Myslím, že hodně věcí se dělá zbytečně, hodně špatným investičním systémem, hodně bez zkušeností, protože nejsou lidi, kteří by tyhle zkušenosti měli – a ti, co je nyní získají, budou dál dělat svou práci a ty zkušenosti s IT projektem v nejbližší době už nepoužijí. Hodně vadí chybějící nebo degradovaná osobní zodpovědnost ať už za úkoly a někdy i celek.  

Svádět to všechno na korupci, to nejde.

Digitalizace domácnosti je moje oblíbené téma, které bych označil za trvalku. Na Marigoldovi jsem o tom psal poprvé tak před osmi lety, řeším to pořád do kola a ke svému překvapení jsem zásadně nepokročil.

(pokračování článku…)

Mám rád články, které mne inspirují, i když s nimi nesouhlasím a nejraději mám ty inspirující, se kterými souhlasím. Michalu Kašpárkovi se daří to druhé, tentokráte jsme ale u první zaznamenané výjimky. Jeho článek “Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci” je kromobyčejnou snůškou nesmyslů i logických faulů a zajímavé je, že jak se na Twitteru ukázalo, autor si to neuvědomuje. Nicméně, je to dobrý start k jinému přemýšlení, mnohem důležitějšímu.

Článek se odvíjí od populárního Mládkova plácnutí o OSVČ jako parazitech. Kašpárek, pro mne poněkud překvapivě, za Mládkem do jisté míry stojí a hlásá, že OSVČ mají platit stejné podobné daně, jako zaměstnanci. Dokladuje to tím, že jejich pozice je hodně srovnatelná, ba že zaměstnanci jsou na tom často hůře.

Přemýšlel jsem po tom Mládkově plácnutí, že bych udělal srovnávací tabulku, kde by byla fakta zřejmá, ale pár lidí už ten nápad mělo, takže snadno vygooglujete srovnání OSVČ a zaměstnaneckého poměru z pohledu daní. Zjistíte, že sice OSVČ platí menší daně, ale za ně také dostanou menší sociální i nemocenské plnění a nulovou právní ochranu. Nula pomoc když kšefty nejdou (=nezaměstnanost), minimální při nemoci, poloviční výše důchodu atd – to je konstatování faktu. Maximální administrativní zátěž OSVČ, kterou za zaměstnance přebírá zaměstnavatel (například za něj dělá daňové přiznání), nula právní ochrany (zatímco zaměstnanec se zaměstnavatelem prakticky vždy soudní při vyhraje, OSVČ se musí chránit pomocí standardních obchodních sporů). To vše je odvrácená strana nižší daně. Samozřejmě to není žádná trága, dá se to řešit, běžné OSVČ si prostě platí důchodové připojištění, pokud cítí právní nejistotu ve svém oboru, tak zajištění právní ochrany, má účetní a právníky. To vše ale dost vyrovnává onu nižší daň, protože jsou to náklady, které jdou z jeho kapsy (ačkoliv před zdaněním). Pro OSVČ je v tomto případě podstatné, že formu svého zajištění si může volit sám, podle své citlivosti na některé jevy a podle toho, jak jsou v jeho oboru důležité. Někdo si účetnictví dělá sám, jiný si na to najímá paní na mateřské, jiný specializovanou firmu.

Michal Kašpárek zcela nepochopitelně porovnává pozice úplně nestejných povolání. “Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží?” ptá se sugestivně a hned si také odpovídá: “Ti druzí, samozřejmě.”

Inu, je pravda, že najdete riziková zaměstnání, jen je nefér vybíravě je porovnávat s nerizikovými podnikáními. Abyste ale porovnali OSVČ se zaměstnaneckým poměrem, je třeba porovnávat ve stejném případě, u stejné práce. Pokud jste doktor zaměstnaný v nemocnici, kryje vás zaměstnanecká smlouva a jste zodpovědný za chyby do výše několika platů. Pokud byste v nemocnici na téže pozici pracoval jako OSVČ, jste zodpovědný jako každý OSVČ celým svým majetkem (jeden z důvodů, proč to nebudete dělat). Fakt, že si některé instituce vynucují nižší právní ochranu svých zaměstnanců za jejich chyby, je dán na jednu stranu jejich pohodlností, na druhou stranu obtížnějším pracovním postihem u některého typu zaměstnananeckých poměrů a vědomí si toho, že případnou soudní při se zaměstnancem o zrušení poměru zpravidla (=statisticky vždy) prohraje zaměstnavatel. Do třetice je to vychcanost zaměstnavatele, na kterou ale zaměstnanec dobrovolně přistoupil a kterou většinou korigují odbory. Ano, tohle je práce odborů, vyjednávat kolektivní podmínky se zaměstnavateli a brát se za práva zaměstnanců. Některé to dělají, jiné ne.

Ve výsledku je ale odpověď jednoduchá: OSVČ má významně nižší právní ochranu a významně nižší finanční podporu od státu výměnou za (zpravidla) nižší daňové zatížení. Přičemž nižší znamená, že je přizpůsobivé právní a ekonomické situaci, která je u OSVČ proměnlivá, zatímco u zaměstnanců se mění zpravidla jen výše platu.

Kašpárek popírá i podnikatelské riziko: “Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit.” Ano, pravděpodobně poletíte ve zkušebce. Hloupé je, že pokud jste OSVČ, můžete každý den napsat dobrý článek a najít si skvělé téma, ale nevyděláte si, aniž byste za to nějak zvláště mohl. Nesete podnikatelské riziko. To nevynahradí fakt, že může zkrachovat váš zaměstnavatel, protože to přijdete jen o plat (a pokud jste o tom přemýšleli, tak zpravidla o jeden), zatímco jako OSVČ můžete přijít v exekuci o majetek, který s podnikáním nesouvisel. Podnikatelské riziko je typicky vyšší, než riziko zaměstnanecké, ani zaměstnanec ale není zbaven důvodu přemýšlet o zaměstnavateli a jemu by v tom měli pomoci odbory, které jsou v cizině běžným partnerem správy a dozoru firmy i právě proto, aby se předešlo excesům, jako je krach bez zaplacení platů. Zase: alergie na odbory u nás mezi mladší generací je způsobena tím, že je zastupují většinou dost nesympatiční týpkové, o jejichž motivaci zastupovat zaměstnance, můžeme pochybovat. Ale tohle je pravá role odborů.

Sečteno a podtrženo, Kašpárek tentokrát nemá pravdu ani za málo a ve skutečnosti naprosto míjí podstatu problému. Jistě, že by se dalo laborovat s daňovým zatížením na té či oné straně, protože posun OSVČ v oborech možná způsobil, že dříve přiměřené daňové zatížení je dnes v průměru spíše menší. Ale to je na odbornou debatu s kalkulačkou v ruce. K tomu by to chtělo znát výši podpory v nezaměstnanosti na hlavu zaměstnance, na hlavu OSVČ. Výši nemocenské. Vyplacený důchod. Dosadit k tomu komerční sazby za zajištění téhož. A tahle data chybí. Z toho by se teprve dalo udělat seriosní porovnání.

Honza Simkanič na Twitteru namítal, že Kašpárkův text zpochybňuje stereotypy. Já jsem namítl, že boření mýtů je v novinařině sice právem za příplatek (protože jde o náročnou disciplínu, kterou nezvládá každý), ale v tomto případě jej nedoplnila argumentační jistota. Člověk v problematice mírně zběhlý rychle nazná, že Michal Kašpárek tentokráte šlápl spíše vedle, než že by bořil mýty a nestavěl při tom jiné. Jenže to boření mýtů mne (oslí smyčkou přes víkendové návštěvy přátel) přivedlo k jinému poznání.

Boření mýtů je v poslední době v novinařině opravdu vyhledávané a “za příplatek”. Smůla je, že se do bořitelů mýtů snaží pasovat i novináři, kteří na to nemají – často ani znalostně, ani logisticky. Abych to upřesnil, Michala Kašpárka za něj nepovažuji a není to otěr o něj, jeho naopak považuji za to nejlepší, co v české novinařině máme a příjemné překvapení, které mne ujišťuje, že se nové talenty dají ještě najít a sehnat (podobně třeba Petr Kočí).

Spíš se otírám o nejrůznější béčková jména, které jejich šéf vyslal bojovat s korupcí, protože to je teď “in”. Zadáním je prohrabat cokoliv, zpochybnit to a udělat z toho kauzu. Proto také řadu korupčních kauz nemám moc zpravodajsky v oblibě, protože argumentační nejistota z toho cítí. Pro příklady nemusím daleko: vloni iDnes odhalil, že David Rath nabízel spoluspiklencům, že jim sežene zlato bez DPH. To si ovšem novinář iDnesu nepřečetl vlastní starší článek o tom, že investiční zlato se obchoduje bez DPH, takže nejde o daňový únik, ale o vlastnost. Článek iDnes po upozornění řady čtenářů potichu proškrtala tak, že nebylo vůbec pochopitelné, o co šlo. iDnes si beru jen jako příklad, protože ho sleduju nejvíce, totéž najdete prakticky všude a čím více společensky zaměřený titul to jde, tím více inklinuje k takovým objevům. 

Taková kravina, kdy redaktor z neznalosti rozmázne něco, co je normální záležitostí, je dnes na denním pořádku. Například teď jsou pod palbou české firmy se sídlem na Kypru, Holansku či Delaware. Málokterý novinář má ale aktivní zkušenost a ví, že se tam zakládají také (a často hlavně) kvůli pružnosti úředních operací, protože zatímco v Česku na změnu v rejstříku čekáte týdny a je fakt opruz to zařídit v době, kdy s firmou aktivně potřebujete nakládat, v Nizozemí to jde přes web formulář do druhého dne.

Hon na korupci se tak přehoupnul do druhého mediálního stádia: po nezájmu tu máme moment, kdy ji vidíme za vším a všude. Vypisuje se nějaká zakázka? Jistě proto, že si někdo chce bokem něco přihrát. Najít pochybení v jejím vypsání nebývá těžké, nejsou dodrženy lhůty, metody zveřejnění, počty zapisovatelů, nezávislost ověřovatele, počty přihlášených a hromádka dalších parametrů. Pravda je, že tady si státní úřady nabíhají samy na komplikovanost naší legislativy, v níž nemůžete mít vlastně nikdy všechny papíry v pořádku. Vzpomínám se slzou v okou, jak jsme sháněli potvrzení o tom, že výroba našich webových magazínů probíhá v souladu se zákony o ochraně přírody, nebo jak jsme sháněli někoho, kdo zná Linuse Tornwaldse, aby nám podepsal darovací smlouvu na Linux, která byla v devadesátých letech potřeba při kontrole finančáku. Dodržet všechny ty nesmyslné předpisy je stejně těžké pro soukromníky, jako pro státní instituce a ty na to teď doplácejí ve chvíli, kdy se na ně zaměřila palba médií. A brečí, že jsou v nich vidět korupčníci.

Přehoupnutí mediálního dozoru korupce do druhého extrému, kdy je vidět ve všem, je jen logickým a správným signálem. Hledáme měřítka, vytváříme si zkušenost s tím, co korupce je a není. Je korupce dát dokotorovi kafe? Servírce zpropitné? Hejtmanovi sedmičku v krabici? Politikovi opravit chalupu? Politikovi zazpívat na předvolebním meetingu? Tohle je věc, která se usadí a politici musí počítat s tím, že tak, jako v období nezájmu některé z nich právě ten nezájem přivedl do stavu bohatých a spoluvytvořil tu třídu ekonomické elity, teď také někteří “méně vinní” (a možná i nevinní) půjdou od válu. Jenže tak už to bylo dříve: když se někdo chtěl zbavit někoho v politice, nastražil na něj nějaké to podezřeníčko a bylo vymalováno.

Houpání ze strany na stranu, hledání druhého pohledu je vždy užitečné, jen je třeba odhalit, kdy se houpá příliš a houpající se sám v tématu houpe. Od Michala Kašpárka jsme se dostali ke korupci. A tou skončíme. Podle odhadovaného objemu korupce je totiž zřejmé, že problém ve výběru daní není ani tak v rozdílu zdanění OSVČ a zaměstnanců, ale v tom, že daně se proinvestují do korupčních projektů. Po dlouhé době vidíme, že korupce není jen to, že na jedné straně někdo bohatne, ale také to, že my všichni dohromady chudneme. Jestliže úhrn novodobé korupce (po sametové revoluci) podle odhadů přesahuje roční HDP, dostáváme se k tomu, že bychom jejím odstraněním zabojovali velmi významně s deficitem rozpočtu, deficitem zdravotního i sociálního systému a také s deficity infrastrukturními. A to je významná motivace. Kdyby nebylo pandurů, gripenů, temelínů, registrů dopravy, opencardů, tojecoolů a dalších podobných záležitostí, chodily by vaše děti do školy s dobře placenými a motivovanými učiteli, neprotékající střechou, vy byste jezdili po opravených silnicích k doktorům, kteří mají čas, znalosti i možnosti.

A to je důvod, proč korupci věnovat pozornost. A proč namítnout, že Michal Kašpárek se ve článku zcela minul cíle. Debata o OSVČ nás od tohoto cíle odvádí: řešit problémy s OSVČ je momentálně zcela nepodstatné a měli bychom se jimi zabývat ve chvíli, kdy budeme mít korupci pod kontrolou. Jenže korupci se naše vláda prakticky nevěnuje. Otázka je, proč. A proč se vynáší témata, která jsou vůči tomuto hlavnímu tématu naprosto nepodstatná.

Prý jestli je energomonitor startup. Nevím. Řadu znaků máme: přicházíme s něčím novým, začínáme z nuly a tak i rychle rosteme. Ambice. V jiném nejsme úplně typický tuzemský startup: přehoupnuti přes první desítku lidí, kteří na tom pracují. Záměrně nezřejmý záměr, kde budou peníze, ale jeho silné vědomí. Vlastní peníze, hodně a zase málo.

Vlastně jsem tu otázku pochopil, až když k ní bylo vyčítavě dodáno, že se málo družíme s ostatními startupy. Tož, to máte tak. Víme, co chceme. Víme, co děláme. Momentálně nechceme nahánět investory, ani nechceme uchvacovat lidi, kteří nebudou naši zákazníci. Chceme se soustředit na to, co potřebujeme primárně. Rozvíjet produkt v bodech, které ho prodávají. Zlepšovat samotný prodej. Připravovat body, které budou vydělávat. Zlepšovat logistiku – a logistika zboží vyráběného na dvou kontinentech není zrovna jednoduchá.

Odpověděl jsem, že proto. Řekl bych, že chceme klid na práci, kdyby nějaká část naší práce kdy probíhala v klidu … probíhá v kvasu, v neustálém tvoření a dynamice, jenže (snad) řízeně.

Prý bychom ale měli využívat zpětnou vazbu od komunity. Zjistit její názory. Potíž je v tom, že na startupových podujatích v Česku jsme jediní, koho energetika zajímá. Odezva je spíše na bázi toho, proč kombinujeme modrou a oranžovou barvu a to mi fakt připadá jako menší z našich problémů. Zapříst přínosnou debatu o odchylce v elektřině se daří výjimečně. Výměna zkušeností nám tu moc nepomůže. 

A to je jedna vada řady takových startuperských podujatí. Málo se tu kombinuje starý a nový svět. Internetových lidiček je kolem hromada, ale naprostá většina byznysu je pořád ve starých komoditách a offline světě. Jestli mi dnes něco dává smysl, pak je to “onlajnizace” toho, co dosud není propojeno. Vymýšlet způsoby, jak dosud offline produkty a procesy pomocí internetu a chytrých postupů zrychlit, zlevnit, zefektivnit či zpříjemnit. Nejlépe všechno dohromady. A i takových lidí je tu velmi málo. Když jsou, potkám se s nimi nakonec tu a tam u kafe. Většinou v zahraničí, kde se tohoto postřehu dobrali a kde využívají rozměrů trhu a místní podpory k tomu, aby to zkoušeli.

Až bude akce, kde se bude výrobní šéf fabriky hádat s interneťákama o tom, zda by se mu výrobní linka neovládala lépe přes tablet či něčem podobně trendovém, dejte mi vědět. Rád si to přijdu poslechnout a vezmu si flašku whisky, protože střízlivět se bude na všech stranách

Na druhou stranu, buďme v klidu. Teď jsem byl na elektrikářském veletrhu Amper a tam je to zase to samé z druhé strany. Fabrika, která začla vyrábět něco na bázi toho, že podobné zařízení vyrábí pro průmyslové účely a říkala si, že to rozstřílí domácnostem, když to v emerice tak frčí. Tušíte někdo, kde se to mohlo zadrhnout?

Akcí “starých” i “nových” firem je hodně. Zatraceně málo je těch “přeshraničních”. Odlište se někdo, udělejte ji. Týpky, co by tam chtěli presentovat databázi babysitterek, nechte na baru. Nechte tam rafnout se taxikáře s maníkem, co programuje supercoool klon Uberu. Týpka, co prohlásí “nechám si vyrobit ve fabrice dvacet prototypů našeho zařízen” třeba s maníkem z Jablopcb. Aby všechny ty sny dostaly … jasné kontury … namísto poplácávání se. Je dobré někoho poplácat, pochválit, namotivovat ho ke startu. Ale teď to chce i něco dalšího. 

PS: Možná mi nějaká akce tohoto formátu utekla. Omlouvám se, nechodím všude, nepročítám všechny programy, neříkám, že všechny akce jsou špatné, naopak mnoho z nich je dobrých, ale pro jiný segment trhu, než představujeme. Mě tu chybí tahle. Ale možná jsem zákaznická skupina sám pro sebe

Česká pošta je kapitola sama pro sebe. Uznávám, že kolos s desetitisíci zaměstnanci je těžké uřídit a nebrblal bych, kdyby šlo o jednotlivá pochybení. Dneska vám ale ukážu, jak nefunguje celý systém doručování balíkových zásilek.

Před delší dobou (nevím kdy) změnila Česká pošta systém doručování balíků. Ty se dnes nepřepravují na cílovou poštu, ale na depo, odkud je zásilka rozvážena vozy. Systém dep umožňuje poště ulehčit na pobočkách a zajistit flexibilnější distribuci balíků. Teoreticky. Pokud je systém dobře nastaven včetně kontrolních mechanismů. Není.

Když jsem se přestěhoval do Brandýsa, zjistil jsem, že zdejší pošta fatálně nefunguje. Na pobočce (dvě pro město 17000 obyvatel a hromada fabrik) jsou čekací doby běžně přes půl, spíše hodina. A balíkové zásilky jsou prakticky vždy nedoručeny. Což znamená, že jsou uloženy na poštovní pobočku a tím se jednak musí vystát fronta a druhak se doručení minimálně o dva dny zdrží.

Protože mne to dost pálí, situaci jsem sledoval a analyzovat. Problém (možná překvapivě) není na poště Brandýs, ale na depu pošty v Čertousích. To se má starat o rozvoz balíků a jen nedoručené předat brandýské pobočce k osobnímu vyzdvihnutí. Pracovníci depa si ovšem situaci ulehčují a zásilky se nepokouší doručit, rovnou je předávají pobočce pošty. Ta je pak zahlcena lidmi, kteří si jdou vyzdvihnout balík a navíc jsou dost naštvaní.

Jak podvod depa funguje? Zajímavě. Řidič rozvozu sice dorazí k domu, ale ani nevystoupí a po chvíli odjíždí. Nezvoní, nic neudělá, jen sedí ve vozidlu. Proč? Ve vozidle je GPS, kdyby ani k domu nedorazil, při kontrole by se na to přišlo. Vozidlo zřejmě nemá senzor otevření dveří (proč taky), takže s imitací vystoupení se řidič nenamáhá. Jak jsem na to přišel? Bezpečnostní kamera se záznamem je mocná čarodějka…

Faktická poznámka: píšete mi, proč tady není to video. Důvod je jednoduchý, už jsem si s tím jednou naběhl. Kamera nesmí snímat veřejně přístupné prostranství bez registrace u UOOU, jinak hrozí tučná pokuta, kterou dostane zpravidla bezmocný soukromník, nikdy ne státní úřad nebo bezpečnostní agentura… Takže jsem záznam pořídil neoprávněně…

Nu a proč to všechno? Soudím, že snaha ušetřit si práci. Kdyby řidič zazvonil a někdo byl doma (u nás je vždy někdo s dětmi, proto si nechávám taky věci vozit domů), ztratil by řidič zhruba pětinásobek času vyřízením předání. Při počtu zásilek může jít o dvouhodinovou úsporu za směnu a to je něco, co se vyplatí. Protože cokoliv dohledat je těžké.

Samozřejmě jsem si stěžoval. Bylo mi řečeno, že řidič zvonil, ale nedozvonil se. To bylo něco, s čím se mě dalo odbývat první dobu (zvonek nemusí být slyšet), ale pak video ukázalo, že na to opravdu pan řidič kašle a ani nezvoní.

Otázka je, co s tím. Pošta na opakované stížnosti opakovaně kašle, tedy posílá nicneříkající blabla odpověď. A bransýská pobočka, které se situace hodně týká, s tím vlastně nemůže nic moc dělat. Příjemně mne překvapilo, že nakonec zřejmě nějak posílila provoz, zase si to vynahrazuje tím, že po přejímce balíku se mě ptá, zda nechci pojistit u České pojišťovny. To ale není řešení (děkuji, pojistit nechci, chci balík!).

Samozřejmě je jednodušší poslat slušně k šípku stěžovatele (vypadá to, že je to notorický prudič, protože už si stěžoval několikrát), než situaci řešit.

Jak by se to dalo vyřešit?

Za prvé kontrola. Kontrola musí nezatěžovat provoz a nezvyšovat náklady. V tomhle případě by postačila analýza již existujících dat, tedy automatické vyhodnocování úspěšnosti doručení zásilek u jednotlivých závozů. Aby nevznikla chyba na vzorku, musela by se občas změnit trasa závozu (pokud je stabilní), aby se zkontrolovala úspěšnost předání i v jiných oblastech a do měření nezasáhlo sociodemo (=nepředání v oblastech, kde bydlí lidé, co nejsou přes den doma, snižuje úspěšnost). Tím by se zachytili lidé, kteří chtějí práci flákat a mohla by se situace řešit.

Za druhé křížová kontrola, tedy možnost lidí si na situaci stěžovat. Dnes může tohle u zásilky reklamovat jen odesílatel, jenže pro něj je to už vyřízená věc – zboží bylo doručeno. Takže je to pro něj (například v případě eshopu) vyhozená práce. Čili si nestěžuje, nebo ne oficiálně a situace se nedá podchytit. Je potřeba, aby slevu na nekvalitním doručení mohl reklamovat ten, kdo je tím dotčen nejvíce, tedy především adresát. Pro něj představuje návštěva pošty nezanedbatelný výdaj. A položku ve statistice.

Za třetí je nutné, aby odezva přicházela i od odesílatelů. Například já jsem dlouhodobě preferoval u eshopů dopravu Českou poštou, protože když jsem náhodou nebyl doma, vyzdvihl jsem si balík nedaleko, zatímco služby jako PPL mají jeden dispečink v regionu a tím to hasne. Jenže dlouhodobě se ukazuje, že s Toptransem či PPL je lepší dohoda, než s Poštou. Řidiči volají, posílají SMS, mohu si u nich závoz přehodit na jiný čas nebo nechat doručit k sousedům. Samozřejmě nejde všechno, ale dá se domluvit ledasco. S Českou poštou je dohoda málokdy, prostě mám pár dní po odeslání balíku ve schránce lísteček a týdenní lhůta není výjimkou. Zatímco ostatní mě aktivně avizují, u České pošty to funguje jen výjimečně, protože netlačí na vyplnění mobilního čísla nebo emailu a když ho někdo vyplní, využívá jej sporadicky. Sám se tedy přesouvám k jiným firmám a snažím se nenechávat si věci přes Českou poštu zasílat. Je třeba, aby eshopy začaly tuhle odezvu poště důrazně zprostředkovávat – ona to sice vidí v číslech, ale vyjadřuje nad tím údiv, než že by si uvědomovala, proč lidi sejří.

Jen na okraj: z Brandýsa vyjde v průměru časově lépe (ano, sleduju to), zajet si autem pro zboží z Alzy nebo Mallu do centrálního skladu v Čertousích (Horní Počernice, ten logistický areál u dálnice na Liberec), než si pro něj zajít na poštu. I pokud započtete spotřebu auta, vyjde to levněji a je to citelně kulturnější zážitek, než čekání na poště.

Za páté: je potřeba, aby ze získaných dat začla pošta něco vyvozovat. Alespoň část managementu by měla používat hlavu a negenerovat jen příkazové tabulky, ale řešit situaci v regionech, kde se klíčové parametry nedaří z nějakého důvodu plnit. Je jasné, že rozvoz zásilek v horách zabere více času, než v aglomeraci a tabulky nepostihnou vše. Jenže se s nimi dá vykoumat hodně, jen je třeba tu hlavu používat.

A na konec, je také potřeba, aby se pošta převážně věnovala tomu, co je její hlavní poslání: doručování zásilek. Ať již fyzických či v moderní době samozřejmě elektronických. Prodeje pojištění, účtů a podobných sračiček mají být doplňkem, soustředění se má být na zásilky.

PS: Otázka je, co se svým problémem v doručování můžu udělat. Asi pošlu stížnost dále a výše, než před tím a pročtu si zákon, zda můžu požádat o odebrání licence České poště. Když už mám padnout do rubriky “notorický stěžovač”, tak ať to stojí za to. Blbý na tom všem je, že chci akorát to, co jsem si zaplatil: doručit zásilku domů. Nebo toho chci tak moc?

Není to častá výtka obecně, ale ve skupině geeků ano: nechtějí, aby energomonitor ukládal data do cloudu, chtějí vysloveně lokální uložení dat, třeba na SD kartu, kterou si pak budou moci zpracovat. Proč je tedy energomonitor v cloudu a proč na tom nechceme nic měnit?

Důvody jsou tři: cena, technická vhodnost a možnosti do budoucnosti. A jsou těžko odlučitelné, protože spolu souvisí. Takže tedy:

(pokračování článku…)

Byl jsem na věru zajímavé debatě. Kubánská blogerka Yoani Sanches ve Francouzském institutu v rámci festivalu Jeden svět vlastně křtila film sama o sobě a o dalších persekuovaných blogerech nazvaný Zakázané hlasy. Film byl hodně silný a emotivní zážitek, to už tyhle dokumenty bývají. A už, když jsem se zdvihal ze sedadla a přemisťoval se do diskusního panelu, přemýšlel jsem, co na to říct. Žádná moje zkušenost nebyla ani vzdáleně poměřitelná s tím, co Yoani zažila.

Yoani je vlastně blogerská a novinářská celebrita oceněná nejenom pozorností, ale i cenami a pochvalnými zmínkami od řady aktivistů i politiků, samozřejmě vyjma vlastních. Marigoldímu čtenáři její vliv asi nejlépe přiblíží fakt, že má na Twitteru více jak 400 000 sledujících, přičemž na samotné Kubě má Twitter 120 uživatelů.

O tom ale mluvit tolik nechci. Nerozumím kubánským problémům, vím o nich povrchně a zprostředkovaně, ačkoliv síla sdělení i osobnosti na mne udělala hluboký dojem, neumím k tomu nic zasvědceného dodat. Ale použiju to jako dobrý odrazový můstek pro naše problémy.

Diskusní panel se právem soustředil na Yoani, ta ale hodně přehrávala pozornost k nám dvěma českým spoludiskutérům (já a Martin Marek) a ptala se nás na české zkušenosti. Například, jaká máme blogerská a novinářská tabu.

Máme? Zamyslete se nad tím.

Víme první i poslední o úplatcích, milenkách i sexuální orientaci . I o politice si můžeme žvanit a psát, co nám je libo. V tomhle mi přišla zkušenost naše a její naprosto neporovnatelná.

Ale svá tabu skutečně máme. Naši minulost. Ne tu osobní, ale národní. Žijeme obklopeni mýty a bílými místy, která se neodvažujeme zaplnit. Jakákoliv debata o komunistické éře je u nás zakázána autocenzurou, nebo se omezuje na povrchní konstatování, že “oni byli ti špatní”. Ale konkrétní role jednotlivců? Našich přátel a rodičů? Co byl legitimní odpor, co přisluhovačství, co přežívání, co se dalo a mělo dělat, co bylo nutnost a zbabělost? O tom radši mlčíme. Ze strachu před vinou vlastní a našich blízkých. Když jsem to tu nakousl na Marigoldu, byl jsem sepsut, co že to vytahuji, že je to jasné. Vypískán.

Naše blízká minulost je naše tabu.

Stejně tak naše bílá místa. Hrdě se bijeme za starobylost národa, ale nechceme si přiznat, že náš národ je skutečně otázkou dvou století, čímž se nelišíme od jiných, ale na rozdíl od jiných jsme byli jako národ na pokraji zkázy. Hlásíme se k mytizovanému odkazu předků, velkých politiků a válečníků, ale odmítáme si přiznat historické reálie. I to, že samotným se nám do hrdých a vznešených válek už nechce. Hrdě se hlásíme k odkazu Karla IV., ale jakmile někdo připomene, že to byl císař německý, prskáme vzteky. Natož, aby nám připomněl, že jeho politika stála především na výnosnosti českých stříbrných dolů, jejichž produkce dělala více jak polovinu produkce evropské a za jejichž výnos si dvě koruny královské koupil už Václav II. Podívejte se teď do diskuse, kolik lidí mi půjde vysvětlit, že tak to vůbec není…

Považujeme se za národ tolerantní, tím ale zaměňujeme skutečnost, že jsme národ ateistický a bezvěrecký. Ve skutečnosti patří češi (a to myslím vážně a mám to ověřenou dlouhou zkušeností i mnoha rozhovory s lidmi věcí znalých) mezi nejméně tolerantní a snášenlivé národy Evropy. I to je naše tabu. Nemyslíme si to, upřímně si to nemyslíme. Máme rádi kohokoliv, bez výjimky (pokud je stejný, jako my). A platí to až na úroveň osobnosti, neumíme vyjít sami jedni s druhým, jakmile je tu alespoň určitá odlišnost. Chodci nesnáší řidiče, řidiči cyklisty, cyklisti bruslaře, bruslaři pejskaře. Ruší matky s kočárky i matky bez kočárků. Kojící či přikrmující. Jediné, co je nám jedno, zda tak činí v kostele nebo ne. Jsme rozdělený národ – rozdělený ne sociální situací, ale rozdělený po všech liniích, ve kterých se lze lišit. Nejsme ani dvojí lidé, jak jsem dříve napsal – to bychom se ještě mohli a uměli domluvit. Jsme atomizováni, fragmentováni a tím také bezmála paralyzováni. K nedohodnutí. A jen málo z nás se to snaží překonat, jen málo z nás si to připouští, natož uvědomuje. 

Máme svá tabu. Máme své mýty. Třiadvacet let po revoluci jsme svobodnější materiálně, ale ne ve vlastní duši. A je nám i zatěžko si to přiznat, abychom s tím nemuseli nic dělat.

Jeden ze zajímavých momentů (tedy pro mne zajímavých) našeho rozjezdu energomonitoru je způsob prodeje. Když se řekne prodej, většina nezasvěcených pohrdavě namítne, že to je easy, že prostě někomu dáte zboží a on zaplatí. Už, když si ten děj rozepíšete na procesy (a já mám rád jasně definované procesy, protože minimalizují riziko chyb), tak tušíte, že tak easy to nebude. Už jen to “dodat zboží” nebo “zaplatí” má v sobě řadu “ale”, které se liší tovar od tovaru, klient od klienta. Teď se zaměřme na problém samotné alokace zákazníka.

(pokračování článku…)