Článek popisuje situaci manažerky, která po odchodu jednoho člena týmu dostane přístup k jeho e-mailu a historii instant messagingu, aby mohla navázat na obchodní kontakty. Při procházení konverzací narazí na dlouhodobé a osobní pomluvy své osoby – komentáře k jejímu vzhledu, hlasu, oblečení i autoritě. Nejde o věcnou kritiku stylu vedení, ale o ponižující, často sexistické útoky, které mají povahu hromadného shazování nadřízené za jejími zády.
Tento nález ji zasáhne na osobní úrovni: pocit trapnosti, studu a zahanbení je srovnatelný se školní šikanou. Zároveň ale stojí v manažerské roli, kde si nemůže dovolit impulzivní reakci nebo emocionální výbuch. Zvažuje, zda má podřízené konfrontovat nepřímo (například oznámením, že má přístup k historii komunikace), nebo vše „překousnout“ a předstírat, že nic nečetla, aby nepůsobila slabě. Doporučený přístup se přiklání k zachování profesionality: oddělit osobní zranění od pracovního rozhodování, vyhodnotit, zda se v obsahu zpráv nachází jakákoli použitelná zpětná vazba na styl řízení, a jinak nepodporovat prostředí, kde se soukromé konverzace zpětně používají jako zbraň. Pro vedoucí role je to připomenutí, že přístup k digitálním komunikačním kanálům zaměstnanců musí mít jasná pravidla a že čtení soukromé či polo-soukromé komunikace s sebou nese etická rizika a dlouhodobý dopad na důvěru v týmu.
Zdroj: 📰 Slate Magazine
| 