Souhrn
Vědci Chidichimo a kolektiv navrhují využít informační teorii – matematickou teorii komunikace – jako sjednocující metodologický rámec pro studium meziosobní koordinace. Tento přístup by měl překonat současná omezení výzkumu lidské sociálnosti, která zahrnuje synchronizaci na neurální, behaviorální, fyziologické i jazykové úrovni.
Klíčové body
- Současné metody neumožňují dostatečně popsat složité, nelineární a vzájemně závislé interakce mezi lidmi.
- Informační teorie nabízí model-neutrální, datově řízený přístup vhodný pro analýzu vysokodimenzionálních dat.
- Rámec umožňuje zachytit vyšší řády interakcí (např. trojice nebo větší skupiny), nejen párové vztahy.
- Přístup má hluboké kořeny v kognitivní a systémové neurovědě.
- Cílem je formulovat nové, empiricky ověřitelné výzkumné otázky v oblasti sociálního chování.
Podrobnosti
Meziosobní koordinace – tedy synchronizace chování, emocí, řeči či mozkové aktivity mezi lidmi – je základním kamenem lidské spolupráce a komunikace. Dosavadní výzkum však čelí vážným metodologickým bariérám: většina nástrojů je zaměřena na lineární, párové vztahy a nedokáže zachytit dynamiku větších skupin nebo nelineární zpětné vazby. Informační teorie, původně vyvinutá pro analýzu přenosu dat v telekomunikacích, poskytuje formální jazyk pro měření informačního toku, redundance, synergických efektů či překvapivosti (entropie) v datech. Tyto metriky lze aplikovat na EEG signály, pohybové záznamy, řeč nebo fyziologické ukazatele bez nutnosti předpokládat konkrétní model interakce. Díky tomu je možné objektivně kvantifikovat, jak jedinci „sdílejí informace“ během společného úkolu, konverzace nebo tance. Autoři zdůrazňují, že tento přístup není nový v neurovědách, ale jeho systematické nasazení ve studiu sociální interakce zůstává zanedbané.
Proč je to důležité
Zavedení informačně-teoretického rámce by mohlo vést k větší srovnatelnosti výsledků mezi laboratořemi a k lepšímu pochopení mechanismů, které umožňují efektivní spolupráci, empatii nebo kolektivní inteligenci. V dlouhodobém horizontu by takový přístup mohl přispět k vývoji AI systémů, které lépe chápou lidskou interakci, nebo k diagnostice poruch sociální komunikace (např. u autismu). I když se nejedná o průlomovou technologii, jde o významný metodologický posun v kognitivních vědách s potenciálem ovlivnit i aplikovaný výzkum v oblasti human-centrické AI.
Zdroj: 📰 Nature.com