| |
|
| |
| |
| |
Válka korupce, sankcí a Green Dealu |
|
Vítejte u březnového vydání Patrickova newsletteru.
Naposledy jsme se spolu slyšeli v lednu a za tu dobu se stalo mnohé. Musím se přiznat, že když si na mě před dvěma týdny v deset hodin večer na mém pravidelném tréninkovém běhu počkalo několik lidí zastupujících místního rádobypodnikatele a rozhodli se, že mi dají přes držku, domníval jsem se, že mnoho horšího se už letos nestane. Tehdy jsem si říkal, že politika nám poněkud zhrubla. A pak přišla válka na Ukrajině. Teď mi přijde, že jsem se tam na zemi mezi kontajnerama v průmyslové zóně měl vlastně moc fajn. Zatímco COVID jsem v newsletteru statečně ignoroval, válku Ukrajiny (zatím) s Ruskem ignorovat není vhodné.
Dnes se podíváme na dva příběhy a dvě úvahy:
Pár drobností na začátek. Webová verze pro lepší čtení newsletteru je zde.
Dan Tržil se mnou udělal rozhovor. O rizicích nových technologií i o mém střízlivění z volební situace a o komunální politice. Dát si jej můžete zde na Proti Proudu. Moc se mi líbí, jak má Dan profi obraz a zvuk, opravdu je to jiné pokoukání, když obojí má HD kvalitu. A druhá věc, která se mi líbí na videu: má záložky v obraze, můžete snadno přejít na část věnovanou třeba berlínskému znárodňování bytů.
Moje kniha 955: Špicl páně se dodělává, termín vydání jsme ale posunuli z dubna na květen hlavně kvůli dodělání mapy.
A nakonec mám nový rozesílací systém pro tento newsletter namísto starého, záhadně nefunkčního. Něco ještě nemusí fungovat dokonale, uvidíme. Audioverzi dodělám později, v průběhu týdne. Omluvte to, mimo práci se ještě snažím koordinovat dovolenky počítačově gramotných lidí...
Jak lze zvládnout embargo na hi-tech?Rusko si jistě se sankcemi poradí a vybuduje si soběstačnost, říkají fandové východu a dnes už i sám Vladimír Putin. Uvidíme. Podívejme se na to, jak devastující umí být americké a eurounijní restrikce v hi-tech elektronice. V hi-tech elektronice je Rusko je naprosto nesoběstačné. Už jenom procesory. Ano, Rusko má celou řadu lidí schopných navrhnout procesory, dokonce se hovořilo o tom, že je schopno konkurovat ARMu i Intelu vlastními návrhy. A realita? Rusko mělo celou řadu vlastních zajímavých procesorů, jako třeba řadu Elbrus. Svoji špičku měl tento procesor v prvních deseti letech tohoto století, počátky sahají do sedmdesátých let. Procesor (kompatibilní s x86, tedy s Intelem) vyrábí taiwanské TSMC a s poslední řadou se pojily ruské naděje na procesorovou samostatnost proti po-krymskému embargu. Jenže koncem loňského roku procesor neprošel testy SberInfa, technologické odnože největší ruské banky Sberbank, která chtěla osmijádrovou verzi používat pro své servery. Na jednu stranu bylo pozitivně hodnoceno, že procesory vůbec fungují, na druhou bylo konstatováno, že ve všech slíbených parametrech zaostávají. V čem byl problém? Rusko nemohlo použít software pro testování návrhu procesoru, o němž ještě bude řeč. U návrhů propojujících miliony tranzistorů se bez takového testování neobejdete, bez něj nevíte, zda vám vyjde procesor, topení nebo zářivka. Potřebujete analyzovat, co se v mikronových spojích děje, kde co vyzařuje, je to velká věda a magie, kde si bez masivní výpočetní síly neporadíte a metoda pokus-omyl vás v geologické době k výsledku neposune. Takže papírově slibný procesor vcelku selhal. Podobný příběh jsou procesory Baikal od stejnojmenné firmy. Ty vycházejí z ARM rodiny, nejnověji pak z Cortex A57 - určeny jsou tedy pro mobilní aplikace. Nejde o žádný převratný procesor, ale v říjnu byly z TSMC dodány první vzorky, jsou funkční a díky ARM rodině i široce kompatibilní. Akorát že výrobu opět mělo na starosti taiwanské TSMC. Vlastně dnes neexistuje mnoho možností, kde si procesory nechat vyrobit, něco málo ještě zvládne čínské SMIC. Výrobní závislostí na západním světě problémy nekončí, jen jsou pro nás výrobní problémy nejpochopitelnější. Procesory se dnes nenavrhují na rýsovacím prkně, to s miliony tranzistorů ani nejde. Potřebujete na to speciální software, který vyrábí jen Cadence nebo Synopsys, obě americké firmy. Serverový analytický software z větší části běží v cloudu a neupirátíte si ho. A ne, v Kicadu si procesor pokročilé úrovně vážně nenakreslíte ani neotestujete. Chcete pokračovat v návrhu desky? Potřebujete Altium, Keysight nebo Zuken. Vše australský, americký či japonský software pro návrh, správu, ladění a výrobu, bez cloudu už běží jen základní konstrukční funkce. A chcete vyrábět z pokročilých materiálů? Potřebujete služby Applied Materials a Lam Research. Nemáte, jak je nahradit, protože superčisté materiály na výrobu neuděláte v hale bývalého kravína. Bez těchto společností dnes nenavrhnete a nevyrobíte už ani prastarý procesor. Odříznout vás od nich znamená, že nevyrobíte nic jiného, než procesory schopné řídit žárovky blinkru, rozhodně ne procesory pro zaměřování moderních zbraní. Lze se téhle embargo-mašinérii bránit? Pro mě je dobrým příkladem čínský Huawei a jeho značka mobilních telefonů Honor. Trumpova administrativa si na Huawei dupla v roce 2019 z mnoha dobrých důvodů (a některých špatných, to je na jiný rozhovor). A dala jej na sankční seznam zrovna v době, kdy Huawei v počtu prodaných mobilních telefonů dával na frak i samotnému Apple. Dělal 70 milionů kusů ročně. Znamenalo to konec návrhů specializovaných obvodů (SoC), ale také nemožnost instalovat aplikace Google. Kdysi zajímavá rodina procesorů Kirin tak umřela. Firma TSMC sice chvíli tvrdila, že bude pro Huawei procesory dále vyrábět, ale rychle pochopila, jak neuvážený názor to byl a obratem vycouvala. Hrozilo jí, že přijde o dodávky wafferů, základního výrobního materiálu i servis výrobních linek. Huawei chvíli vzdoroval, dokonce měl silácké řeči o vlastním operačním systému Harmony, ale pak kapituloval, Honor oddělil a "prodal investorům", což ve skutečnosti sice znamenalo jen přeskupení sil a vlivu v komunistické straně, ale také pevné vydělení spotřební mobilní divize. Honor tak stihl restrikce obejít chvíli před tím, než mu došly čipy pro chytré telefony, propadu prodejů o třetinu ale nezabránil a nyní se značka Honor pod novým investorem teprve pomalu dostává zpět. Také ale je pravda, že Honor je na domácím trhu velmi oblíbenou značkou a Huawei by v klidu byl ziskový jen z čínského trhu, kde nepotřebuje řadu aplikací od Google. Jak to s ním bude dál, se ještě uvidí, v USA ne každý věří podstatě onoho oddělení od Huawei a je otázka, zda se sankce neobnoví. Dokonce i vývoj operačního systému Harmony běží dál. Takovou pozici ovšem ruské firmy nemají. Ano, existuje několik místních společností vyrábějících mobilní telefony, ale asi si na žádnou nevzpomenete. Napovím, třeba Explay nebo Sitronics, jistě si je vybavujete. Základní inovací Explay je slot na tři SIM karty... Co se stane, pokud embargo bude trvat? Návrat do doby kamenné - v Rusku už se nevyrobí ani televizor, všechna elektronika se bude pašovat z Číny, v lepším případě oficiálně dovážet, ale mít na ni bude mít málokdo. Lidi to uvidí, že něco bylo a už není, to je jiná situace, když to není a nikdy nebylo. A to jen v případě, že USA nerozšíří sankční seznam a nepustí se do zápolení s Čínou rozšířením obchodní války. K čemuž, zdá se, má v poslední době chuť.
Jak válku maří korupceDruhý náš příběh je o síle korupce a o tom, jak mění dějiny. Zaujalo vás, proč slavná a mocná ruská armáda postupuje tak pomalu a divně? Šlendrián a korupce jsou jedním z hlavních vysvětlení. Na internetu značné popularity doznalo vysvětlení o tom, jak odstavené ruské vojenské automobily proste neměly správnou údržbu pneumatik. Já vám dnes ukážu další šlendrián, který stál řadu životů včetně nejvýše postaveného padlého v této válce. Zastavíme se u firmy Vojentelekom, která vyvíjí a spravuje telekomunikační prostředky pro ruskou armádu. Její tehdejší šéf Alexandr Davydov v roce 2017 se totiž domluvil na nadhodnocení zakázky pro ruskou armádu asi o miliardu rublů. Šlo o dodávku radiostanic. Ve věci byl namočen generálplukovník Chalil Arslanov, tehdejší zástupce náčelníka generálního štábu a řada dalších důstojníků. Ponechme stranou, že Arslanov nakonec vyfasoval drakonický trest dvou měsíců vězení a většina peněz se nenašla. Podívejme se, co bylo podstatou podvodu. Arslanov totiž při modernizaci vojenských radiostanic vybral levnější variantu, armáda ale zaplatila tu dražší. Plus se vyfakturovalo pár prací, které se neodvedly. Banální příběh se škodou stovek milionů korun. Původně to bylo jen vtipné, ale má to dohru na Ukrajině. Rusko si totiž namísto digitálních vojenských radiostanic se zabezpečeným a kryptovaným přenosem koupilo normální analogové radiostanice určené spíše pro stavební a spediční firmy. A navíc odfláklo nastavení radiostanic. Místo bezpečného systému dostalo takový walkie-talkie. Četli jste zprávy, že se hackeři probourali do ruských radiostanic? Možná ano, pár zpráv problesklo i u nás. Asi vás také napadlo, jak chytří ti lidé museli být. A protože o tom něco vím, tak se podívejme na detaily takové operace. Ukrajina má velkou radioamatérskou komunitu. To za prvé. Za druhé se rychle podařilo zjistit, jaký systém si ruská armáda koupila a tím se ukázalo, že jde o velmi jednoduchý analogový systém, který trpí dvěma problémy. Tím prvním je otevřená frekvence. Sice vysílá na vojenské frekvenci, jenže správný radioamatér má své vysílačky nastavené tak, že mohou přijímat i jiná, než povolená civilní pásma, čili jsou schopni poslouchat a začasté i vysílat na analogové nešifrované frekvenci. Což se stalo. Ukrajinští radioamatéři prostým "klíčováním" (prázdným vysíláním) nebo zvukovými pulzy ruší komunikaci mezi ruskými jednotkami. Není nic příjemného, když jedete v tanku, snažíte se poslouchat, co máte dělat a do toho vám piští ukrajinská hymna v nejrůznějších pa-modulacích a naopak neslyšíte velitele ani kolegy. Proti tomu se samozřejmě dá bránit, zejména přeladěním na jinou frekvenci podle plánu. Vysílačky na to mají předprogramovaná tlačítka. A tady se dostáváme k druhé slabině této techniky. Tlačítka lze totiž přeprogramovat na dálku. To se u vojenské digitální techniky dělá nahráním digitálně podepsaného souboru, který si cílové radiostanice ověří. U analogových stanic jde o úpravu firmware, která je ale lokální, musíte mít radiostanici připojenou přes servisní konektor a upravit její nastavení dodávaným software. A nebo je ještě jedna varianta konkrétně u těchto stanic. Nastavení můžete aktualizovat odvysílání jednoduché sekvence popsané ve volně dostupných manuálech spolu s bezpečnostním kódem (PINem). Pro těžařské firmy nebo kurýry plně dostačující a často udělají to samé, co udělala ruská armáda. Ten bezpečnostní kód se ani neobtěžují změnit. Ve výsledku stačilo odvysílat přes "pípák" nastavovací sekvenci s implicitním bezpečnostním kódem a radiostanice si uložila nové frekvence pro záložní kanály. A voják, když chce přejít na nezarušenou frekvenci, jak ho naučili, poslouchá úplně jinde, než má být. Což mu samozřejmě nedojde hned a hlavně vůbec neví, kam se má znovu přeladit, protože není jak k němu takovou informaci doručit. Nikdy bych nevěřil tomu, že je něco takového možné u stanic používaných ve válce a že je to tak snadné, původně jsem se také domníval, že přeladění bude nutné provést podvržením digitálního podpisu - a tedy pravděpodobně bude neproveditelné. Samozřejmě elitní bojové jednotky mají digitální radiostanice, kde tohle nehrozí. Jenže s těmi se nedomluví s jednotkami používajícími analogový systém. I to je důvod, proč se rusové při invazi vyhýbají ničení vysílačů mobilních stanic: někdy jsou nuceni je použít a volat si přes mobily, za čímž účelem rabují obchody s předplacenými kartami. To je zřejmě také původ slavného rabovacího video, v němž ruský voják rozstřílí dveře do elektro shopu - ve skutečnosti šlo spíše o zajištění strategické bojové techniky - místních SIM karet. Velká část pokynů se tedy musí předávat jiným způsobem, než vojenskou radiosítí, často osobně. A na to právě doplatil generálmajor Suchovecky, který osobně přispěchal vydat instrukce, jak se má rozpohybovat téměř sedmdesátikilometrový konvoj před Kyivem. A jak tak instruoval, máchal rukama a křičel na vojáky, tak jej ukrajinský odstřelovač vyhodnotil jako velícího důstojníka a odstřelil jej. Rusko se snaží přisunout na frontu jiné radiostanice, ale za prvé jich nemá dost, za druhé je obtížná logistika a za třetí proškolení v bojových podmínkách také není žádný med. Tahle korupce měla své následky...
Svoboda má svou cenu: plynem jsme tuto zimu topili naposledy
Tato zima může být poslední zimou, kdy jsme v Evropě topili ruským plynem a jezdili na ruskou ropu. Evropský Green Deal neměl přinést jen čistou, bezemisní budoucnost, ale především nezávislost na “nestabilních dodavatelích surovin”. Jak se s draze zaplacenou lekcí z posledního týdne vypořádáme? Proč Německo blokovalo vypnutí platebního systému SWIFT Rusku v odvetu za přepadení Ukrajiny? Paroplynové elektrárny, teplárny a podnikové generátory i plynové kotle německého obyvatelstva pohání převážně ruský plyn, který bez SWIFTu nebude jak zaplatit, i kdyby ho dodavatel měl vůli dodat. Kolik dní by německému průmyslu trvalo, než by zkolaboval, se experti shodnout nemohou, rozhodně ale méně, než kolik času by trvalo nalezení řešení. Situace je v Německu důvěrně známa dvacet let. A jejím řešením měla být i Energiewende, obrovský přesun německé energetiky k obnovitelným zdrojům, který započal v roce 2010. Německu jde o cenu budoucích energií, neboť průmysl budoucnosti bude především o šikovných lidech a ceně energií. A také o snížení závislosti na energiích z nestabilních regionů. Z jakých, taktně strategie nezmiňuje. A do třetice si Německo chce vybudovat náskok v obnovitelné energetice. V české debatě o německé energetice se často zapomíná na několik podstatných faktů. Německu dochází černé uhlí, jeho těžba se dávno přestala vyplácet a v roce 2018 ji stát přestal dotovat. Zbývá sirné hnědé uhlí, nevhodné pro koksování a vysoce emisní. Nejnovější německé jaderné elektrárny byla postavena ještě podle předčernobylských plánů a dokončeny patnáct let před Temelínem, Německo stálo před rozhodnutím, zda je postupně uzavřít nebo za miliardy euro přestavět. Zatímco počátkem desetiletí měla Energiewende celospolečenskou podporu, v druhé polovině už se objevily problémy. Rostla cena energií a také odpor vůči větrným elektrárnám, které se objevovaly v místech, kde na takové stavby lidé nebyli zvyklí. Energiewende zpomalila a začaly se hodit staré plynové elektrárny. Plyn byl dlouhodobě plánovaná záloha pro případ, že by obnovitelné zdroje nešlapaly, jak mají. Plyn má na rozdíl od jádra dobrou vlastnost: výrobu elektřiny z něj lze velmi plynule regulovat, takovou elektrárnu lze nahazovat podle potřeby, navíc dodavatelé plynu byli velmi spolehliví a přepravu plynu žádné demonstrace neblokovaly. Německo odebíralo plyn ze dvou hlavních zdrojů. Od dodavatelů ze Severního moře a z Ruska. Jenže nizozemská plynová pole v Groningenu postihla zemětřesení spoluzpůsobená těžbou a Nizozemí se v roce 2021 rozhodlo těžbu zemního plynu časem ukončit. Alternativní dodavatel je tedy ze hry, zbývá jen Norsko, Rusko. A další problém: roky 2019 a 2020 byly nadmíru větrné, větrné elektřiny byl dostatek, což bylo Německu presentováno jako úspěch politiky obnovitelných zdrojů. O rok později se výroba z větru vrátila na původní trajektorii a rázem vystřelila spotřeba uhlí i plynu a tím také jejich cena. Útokem na Ukrajinu se potvrdilo jedno. Evropa je na energetických surovinách z Ruska stále nebezpečně závislá. Cesta Green Dealu, vymanění se ze závislosti na dovozových fosilních palivech, je rozhodně správná. A je otázkou nejenom konkurenceschopnosti evropského průmyslu, ale také bezpečnosti Evropy a jejích národů. Už v prvních dnech po útoku na Ukrajinu se znovu rozproudila vnitroněmecká debata, jak dále. Jak se bez ruského plynu obejít. Dříve zatracované varianty se dostávají do hry. Už nejenom velká část průmyslníků, ale i někteří politici připouštějí, že bude vhodné ponechat ve hře poslední tři jaderné elektrárny a zasadit se o jejich prodloužení provozu. Diskutovaný plán na výstavbu přečerpávaní stanice pro zkapalněný zemní plyn se najednou považuje za nutnost. Přímíchávat vodík do zemního plynu? Ano. Ba dokonce je znovu ve hře domluva s Nizozemím na obnovení bezpečné těžby v Gromingenských plynových polích. A plán rozsáhlé subvence přechodu od plynových kotlů k tepelným čerpadlům. Německo najednou pracuje na urychlené dekarbonizaci ne kvůli emisím, ale protože čeká, že plyn nebude. Německo nechce zůstat vydíratelné. Jaké je ponaučení pro Česko? To samé. Green Deal je dobrý plán, jak učinit Česko nezávislé, jenomže v Česku jsme si místními politiky nechali namluvit, že ponechat energetiku centralizovanou, plánovanou, v náručí jedné firmy, je nejlepší řešení. Věříme tomu, že nás zachrání jedině výstavba dalších bloků jaderné elektrárny, jejíž stavbu neumíme už ani uřídit, natož financovat. Jak se zbavíme závislosti na Rusku, když i jaderné palivo kupujeme z Ruska? A jak donutíme soukromou firmu, aby ho koupila jinde? Přitom česká cesta by měla být rovněž cestou důsledné decentralizace zdrojů a dekarbonizací energetiky. Ta cesta je známá. Spočívá v podpoře výstavby menších, decentralizovaných zdrojů, například podporou výstavby solárů na vhodných objektech, nikoliv na polích. Podporou náhrady všech fosilních paliv, od vodíku, přes metan, čpavek až po bioplyn nebo pelety. Podporou přechodu teplárenství i rodinných domů od zemního plynu, intenzivním hledáním alternativ. Ne lpěním na mantře, že to lze zvládnout jen s jádrem. Protože jádro není rychlá cesta. Proč třeba nezkoušíme geotermální energii v uzavřené smyčce, mnohakilometrové podzemní kolektory čerpající podzemní teplo, které jsou v českém podloží tak dobře uplatnitelné? Proč se nedíváme na další alternativy a proč stát takové hledání masivně nepodporuje? Odpověď je stále stejná. Decentralizované projekty nevychází vstříc zavedenému českému systému několika silných hráčů, kteří kontrolují energetiku. Skrze jejichž zisky lze neviditelně zdaňovat obyvatelstvo formou účtů za energie. A po pravdě řečeno i proto, že stavební řízení malých projektů je zbytečně složité. Dlouhodobá strategie přechodu nám nejde. Před deseti lety přijatý zákon o ochraně ovzduší měl přinést výměnu starých uhelných kotlů do letošního podzimu. Po deseti letech stále není většina kotlů vyměněna. Chyběla jakákoliv vládní komunikace. Teď řešíme, zda si v EU někdo všimne, že budeme zavírat oči nad obcházením zákona… Energetická strategie Česka je postavená na nereálných slibech, o kterých víme, že se nedodrží, na víře v to, že přechod na obnovitelné zdroje Evropě nevyjde a Rusko zůstane naším levným dodavatelem. Nejprve ceny na burze, nyní i situace na Ukrajině ukazuje, jak moc je tato víra lichá. Není cesty mimo Green Deal. Psáno pro Hospodářské noviny.
Vzpoura svobodného světa proti Rusku. Má Tesla blokovat auta prodaná v Rusku?Firma za firmou přistupují euro-americké společnosti k bojkotu Ruska a ruského trhu. Apple zde nebude prodávat telefony ani počítače, stáhla se IKEA, po dnešku i Prada. Pod palbou veřejné nelibosti je Coca-Cola, která se stáhnout nechce. Množí se požadavky na odepření služeb. Společnosti Airbus a Boeing přestaly zpřístupňovat ruským klientům servisní manuály a nedodají jim servisní díly, Rusko naopak odmítá vrátit leasovaná letadla, která leasingovky požadují vrátit v průběhu března. Nezaplatíte přes Google Pay ani Apple Wallet, nefungují platební karty. Nejnověji několik lidí na Twitteru požádalo Elona Musku, aby znefunkčnil automobily Tesla ruským zákazníkům. Automobily jsou dálkově ovládatelné a Tesla by to zřejmě uměla. Musk zatím neodopověděl, ale mě celá věc zaujala. Mají být firmy součástí vzpoury svobodného světa proti Rusku? Mají se snažit způsobit nepohodlí ba dokonce škody? Nerozjet zaplacený automobil je něco maličko jiného, než nedostat servisní manuály a díly - i když ve skutečnosti to vede po nějaké době k témuž. Zatím si k tomu utvářím názor. Pro hovoří skutečnost, že svět bude i pro firmy jiný, když v něm budou vládnout Putinovy zásady, takže je na nich, podílet se na jeho zachování. Proti zase hovoří promyšlenost a koordinovanost takových sankcí, která takovými postupy trpí a může být kontraproduktivní. Například odmítat ubytovávat rusy, jak to zkouší Pytloun hotely, mi sympatické není. Navíc uživatel si zaplatil a má dostat, za co si zaplatil, kromě toho civilisté za Putina nemohou úplně příliš. Co myslíte vy, má Musk zablokovat Tesly ruským zákazníkům? A proč? Odhlížím teď od problému, jak poznat ruské klienty... Patrick Zandl |
A druhá moje letošní kniha nazvaná Digitální kapitál bude koncem března v digitálním vydání, chystáme i papírovou verzi. Přítel Upír udělal hezkou obálku, finišuje se na ní. A já dopisuju poslední texty. Pokud vás zajímá, jak moderní technologie ovlivňují lidskou společnost, bude to kniha pro vás. Jen se nyní ukázalo, že v jedné knize nelze postihnout všechno, tak to vypadá, že půjde o první díl ... | |
|
| |
| |