Apple, lightning a sluchátka

Včerejský keynote Apple potvrdila dlouho předpokládané. Firma u iPhone 7 odstraní analogový konektor pro připojení sluchátek a napříště bude možné používat sluchátka jen přes Lightning konektor a nebo bezdrátově připojená přes bluetooth.

Pokračujte ve čtení článku…

Stav projektu knihy Mobilní sítě UMTS, LTE a 5G

Předsevzal jsem si, že dodělám knihu věnovanou mobilním sítím. Srozumitelnou, pro normální lidi, které by zajímalo, jak dnešní mobilní sítě fungují. Nevím, jestli tací lidé jsou (kromě mě), ale to je teď fuk. No a protože každý takovýhle rozsáhlejší “projekt” potřebuje nějaký bič a tenhle nemá žádný typu “deadline, po kterém bude vydavatel nasrán, když nedodám”, řekl jsem si, že nejlepší bude veřejná kontrola. Následuje předpokládaný stručný obsah knihy a stav rozpracovanosti. 

Pokračujte ve čtení článku…

Česko je ekonomika prostojů

Z letních zpráv mě zaujala jedna. Produktivita práce v Česku je poloviční oproti Německu. Našel jsem hromadu vysvětlení od méně odborných jako “český líný kurvy” až po maximálně ekonomická (medián přidané hodnoty se v Německu realizuje nad bazálním českým produktem) atd. Moje trocha do mlýna? Česko je ekonomikou prostojů. Nad tím prorůstovou a produktivní ekonomiku nevybudujeme nijak snadno.

Prostoje jsou v Česku všude. Přijdete k doktorovi a čekáte hodinu, dvě a více ve frontě, která nemá konce. Když potřebujete vyřešit jakoukoliv prkotinu, abyste si vzali půldenní volno. Věci, které jinde jdou korespondenčně, v Česku znamenají sehnat si výpis, potvrzení a donést žádost. Úřad máte hodinku od práce, hodinku zpět do práce, dopoledne je v prčicích. Přidejte nějakou tu rezervičku na nepředvídatelnou dopravu po rozflákaných silnicích a nikdo ze zaměstnavatelů se ani nepozastavuje nad tím, proč si “vyměnit řidičák” odskočíte na půl dne. Ale taky tenhle předpoklad započítá do mezd.

Stejně tak pošta a její dodání balíčku do ruky. Řemeslníci, kteří přijdou na smluvený termín plus mínus dvě hodiny kouknout na rozbitou ledničku. Však víte, ta doprava a před tím řešili na úřadě tu novou evidenci.

To všechno jsou prostoje. Už je ani nevnímáme. Už se jim ani nedivíme. Už k nám tak nějak patří. Dá se na ně vymluvit: však víte, ta doprava (o dvě ulice vedle), ty úřady, ti ostatní. Alespoň, že se dá na to postěžovat si kolegům u kafíčka ve firemní kuchyňce.

Tohle mě vždy překvapuje na německém světě. Když se pracuje od do, tak se od do pracuje. Pokud se žením, beru si dovolenou, novou občanku si vyzdvihnu cestou do práce na úřadě nebo na poště, doktor se domlouvá na termín, kdy má na mě opravdu čas. Nikoho by nenapadlo, že to jde jinak.

Myslel jsem, že to vymizí s generací, která nezažila komunizmus. Nemizí. Je to dědičná vlastnost. I ti, kdo se narodili po roce 1990 snadno podléhají prostojům, jen jim už moderněji říkají „prokrastinace“ a přecházejí je s vysvětlením, že když už pracují, pracují tak efektivně, že zase za chvíli potřebují vypustit. Ale no tak…

Inu, další bod, kde máme němce co učit, protože takhle se vytváří ta pravá životní pohoda, nenechat se svazovat časem…

Publikováno pět minut po začátku pracovní doby.

O vlivu liberality akademického vzdělávání na ekonomický výnos z nových odvětví na příkladu vzniku standardu GSM

Já vím, že nemáte rádi dlouhé články. Ale jak tak teď píšu knihu o mobilních sítích a zároveň Martin Jaroš pro Hnutí NE píše o reformě vzdělávacího systému v Česku, přišla mi jedna kapitolka z knihy jako dobrá ukázka toho, PROČ je reforma vzdělání u nás tak důležitá. Abychom si vědomili, že nejde jen o to, že nějaký báby ve školách budou důstojněji žít a občas tam půjde dělat i chlap, ale abychom si uvědomili, že kvalitně fungující vzdělávání rozhoduje o tom, jak budeme žít o deset a více let později my. A že kvalitní školství není věc „politického programu“, kterým se mlátí strany po hlavě, ale životní nutnost, která vyžaduje kontinuitu a shodu „napříč politickým spektrem“.

TLDr; verze článku: Švédsko v 70. letech investovalo do univerzit a akademického výzkumu, zjednodušilo napojení škol na soukromý sektor. Díky tomu byl Ericsson schopen představit kvalitní návrh pro standard GSM, který byl 1987 přijat a celá skandinávská ekonomika z toho těžila 20 let a těží dosud (přímo přes 150 000 pracovních míst, nepřímo statisíce dalších, miliardy korun). Německo spolu s Francií přes svou velikost nebylo schopné zmobilizovat tolik odborných sil, aby zvládli vytvořit svůj kvalitní návrh, který by vyhovoval podmínkám. Ale Německo se poučilo a reformy také později provedlo, jenže mobilní éru už zdaleka tolik nevytěžilo. Vítěz vzal téměř vše a tím se stal Ericsson, Nokia a další skandinávské firmy.

A celá verze pro zvědavé následuje… Pokračujte ve čtení článku…

Dotace nejsou čisté zlo, jsou dobrý sluha ale špatný pan

Všimli jste si, jak často brojí ta nejobskurnější patra tuzemské politiky proti dotacím? A jak v kontrapunktu k tomu málo o dotacích hovoří státy, které je ve skutečnosti platí? Zdálo by se, že dotace jsou smrt Evropy stejně, jako pomazánkové máslo nebo křivá okurka, protože deformují společnost, ničí podnikatelského ducha a jsou čisté zlo. Ve skutečnosti jsou dotace dalším “vrtěti psem” – pro někoho výtahem k moci (Mach), pro jiné odvádění pozornosti a kultivace jednoduché pozornosti (Zeman) či prostě jen přežívání v patrech vyšší politiky (Huml a další řádka pofiderních politiků z ČSSD i ODS). Na to, abyste došli k takovému závěru, stačí trocha selské úvahy. Jen mít čas ji provést. Pojďme na to spolu.

Dotace mají být škodlivé, protože ničí podnikatelské prostředí a podnikatelského ducha, dají se rozkrást a zneužít. Tolik hlavní výhrady. Dotace jsou finanční příspěvky, které poskytuje jeden subjekt druhému bez toho, že by očekával přímý profit pro sebe zpět. Dotace jsou tedy formou investice, ačkoliv její přímý výnos bude užívat ten, kdo dotaci dostal.

V rámci EU jsou dotace projevem solidarity bohatších regionů s chudšími, tento projev solidarity plyne z vědomí, že nikdy nevíte, kdy se situace obrátí a pro všechny je výhodnější plynulejší distribuce bohatství, než ostrý protiklad chudoby a bohatství. Tím se nijak neříká, že všichni mají mít stejně, jen rozdíly nemají být tak výrazné. S příchodem východoevropských zemí k principu solidarity přibylo vyrovnání s poválečným uspořádáním. Západní Evropa se pokusila formou dotací nějak redukovat zaostávání východní Evropy způsobené faktickým výsledkem války, kdy východ Evropy padl do područí Ruska a tím fakticky ekonomicky zaostal a zchudl. EU se rozhodla, že než si vyčítat, kdo měl co udělat, bude lepší zlepšit situaci lidí dnes a tady. Svobodně se tak rozhodly bohatší státy s vědomím toho, že oni na to budou příspívat východní Evropě. Tolik k původu eurounijních dotací. Neříkám, že je to čistý altruismus, byl v tom nepochybně i kalkul udržení stability v regionu, protože přeci jen kdyby začaly v Polsku či Maďarsku masivní sociální nepokoje, povstání a bouře, bylo by to nepříjemné i pro země EU, ale tohle nechme stranou, je to samostatné velké téma.

Dotace v rámci EU jsou především infrastrukturní a “do budoucnosti”. Infrastrukturní znamená příspěvek na silnice či jiné dopravní projekty. Po pravdě, takhle to funguje od dopravního pravěku: stát buduje a platí silnice v regionech, za to čeká, že lidem se bude v regionech lépe žít, bude tam lepší zaměstnanost atd. Podobně je to v oblasti dotací do “občanské vybavenosti” jako jsou školy, školky, mateřská centra atd. Po pravdě řečeno tady neexistuje žádný trh, který by se dal deformovat, tyto oblasti fungovaly vždy převážně ze státních peněz, to dotace nijak nemění. Mění pouze způsob, jakým se zpracovávají tendry a zakázky. Povšimněte si, že všechny finanční skandály, které se v poslední době provalily, souviseli s eurodotacemi. Má to dva důvody: za prvé ten, že bez eurodotací by se v Česku dneska nic neuskutečnilo. Za druhé ten, že eurodotace mají relativně slušné kontrolní mechanismy a i na dálku se v nich podezřelé záležitosti najdou, ačkoliv se třeba zpracující personál na České straně snaží o opak. Povšimněte si také, jak často se opakují zprávy o “hrozbě zastavení dotací” – což je už v signální soustavě EU dost závažné sdělení znamenající zhruba “někdo u vás krade a z čísel je to jasně vidět, jen nevíme kdo”. Závažnost sdělení prostému občanovi není zřejmá, ale souvisí s ní fakt, že dotace se zpravidla v takovém případě nepodaří dočerpat. Plyne z toho několik poznatků. Především, EU ví, že se dotace rozkrádají, ale do určité míry to považuje za daň systému, kdy nelze přesně stanovit, co je rozkrádání. Je rozkrádání to, že se zakázka přihraje člověku, jehož znáte, nebo je to obezřetnost, kdy jste použili služeb prověřené firmy o níž víte, že věc dokončí včas a dle požadavků? Za druhé, většina kontroly prvního sledu rozkrádání dotací je v rukou českých úředníků a ti mohou zpronevěry dotací rázně ukončit, stejně jako stopnout nesmysly. A za třetí: pro valnou většinu infrastrukturních projektů je tento způsob financování zcela normální a proti němu si vyskakují hlavně politici a jedinci, kterým lepší eurounijní kontrola oproti rokům před 2006 rázně sestřihla penězovody. Jde jim o fakt, že přišli o vliv, ne o fakt, že by se špatně hospodařilo s penězi EU a na tuhle motivaci je dobré u nich pamatovat.

A tady je dobré jít do reality. V rámci výstavby infrastruktury se používá pravidlo 70/30 – kdy 70% nákladů platí dotace EU, zbytek poskytuje ČR. Jestli se vám zdá špatný stav současných silnic, tak si uvědomte, že by byl ještě třikrát horší, kdyby do české infrastruktury EU peníze nepumpovala. Jen v Brandýse bychom neměli most (starý spadl), opravený zámek, náměstí a postupně neopravovali už značně nesjízdnou silnici 610 skrze město. Nebyla by tu nová mateřská školka, neopravily se jiné školky a školy. Tam všude přímo či nepřímo (třeba přes Norské fondy, které Norsko na základě dohody s EU pumpuje do regionů) putovaly peníze z EU. A samozřejmě taky cyklostezky. Nic z toho by občané nikdy neplatili přímo. Zámek není jejich, na tak velkou opravu by město nikdy nemělo, takže by to zatáhl stát z erárního, nebo by spíše spadnul. Silnice by dál byly rozflákané, školka nebyla, most by se flikoval tak, jak se flikoval léta před tím (třeba dřevěnou lávkou). Tohle všechno peníze EU pomohly řešit a silně pochybuju, že by se našel jiný zdroj peněz. Nenašel. Rozhlédněte se kolem sebe, kolik staveb, které denně používáte jako samozřejmost, má na sobě cedulku s hvězdičkou “postaveno s podporou EU”. Nebude toho málo.

Jistě, jak praví pan Mach a Svobodní, měli bychom to nechat ruce trhu a nedeformovat podnikatelské prostředí. Třeba složit se, když stát ani město nemá. Školka v Brandýse stála od boku 15MKč, chodí tam tak padesát dětí. Nevím, kolik rodičů by přispělo na stavbu třetinou mega bezúročné půjčky za každé dítě po dobu, kdy bude ve školce. Ani já ne. Jistě, že by se to nějak vyřešit dalo, ale bylo by to na dlouhé lokte, na desetiletí, po které se tyhle věci vyvíjely v západní Evropě – příliš dlouho na běžný lidský život. A to je smysl dotace: přeskočit pomocí peněz dobu zbytečného nepohodlí a suboptimálních řešení. Samozřejmě, že ani ty silnice z pohledu vesmíru nepotřebujeme.

Samozřejmě, že s dotacema je to jako se vším, kde jsou peníze. Vždycky se najde nějaký chytrák a s ohledem na množství peněz se takových chytráků nějaké množství najde. Problém je, když je dotyčný politik a na ruku mu jdou úředníci připravení ho přikrýt. Ještě větší problém je, když je tím politikem třeba ministr financí a jeho voličům to nevadí, naopak berou ukradení dotací za něco, čemu se dá zatleskat, protože někdo převezl tu zlou Evropu. A samozřejmě se vždycky najde přičinlivý starosta, který zjistí, že dotace na rozhledny právě frčí a tím, že jeho město je v nížině, není třeba si lámat hlavu. Neúčelné stavby, které někdo zase “přikryje” a kontrola EU je bere jako to “rozkradení v normě”.

S těma rozhlednama je to typické. Podle běžného člověka neúčelná stavba. Zkuste být rodinou s dětmi v “málo atraktivním regionu”. Pokud nechcete o víkendu vyrazit s dětmi jen na shopping, je nakonec slušná rozhledna lákavou atrakcí, na kterou se dá vyrazit a mikroregionu vydělat alespoň obědem nebo limoškou v restauraci ve vesnici. Je neuvěřitelné, co tohle dělá. Sám s dětma intenzivně navštěvuju dva mikroregiony, Liberec a Pardubice. Zatímco v Liberci a okolí je hodně možností všech cenových kategorií co dělat, v Pardubicích chcípl pes a pokud není výstava na zámku (nějaká, co tam není už deset let), je těch možností zatraceně málo (porovnejte si obě města třeba na Kudy z nudy). Rozhledna je typická stavba, která má zlepšit život v mikroregionu. Zda se bude stavět rozhledna, koňská farma pro chudé s názvem Čapí hnízdo nebo něco ještě jiného, o tom rozhoduje místní úředník na základě kritérií, které jsou docela volné. A také to, co v regionu lidé vymyslí a jsou ochotni a schopni dělat pro zvýšení kvality života svého a spoluobčanů.

Jistě známe špatné příklady. Starostu, který dostal dotaci na výstavbu kanalizace v obci, celou rozkopal a kanalizaci postavil. O nějakou dobu později vypsali dotaci na tlakovou kanalizaci a tak rozkopal obec znovu a postavil ještě tu. Firmu, která obcházela magistráty a nabízela jim zprostředkování dotace na výstavbu serverovny s tím, že město za serverovnu nebude nic doplácet. Cyklostezky končící v polích, protože proticesta nebyla postavena, cyklostezky se stromem zaasfaltovaným do povrchu. Ne vždycky známe celou pravdu. Často byla chyba na straně naší, našich úřadů, ne EU – a stala by se zjevně tak jako tak.

A jak narušují dotace podnikání? Dvěma způsoby: někdo přijde k zakázce a někdo přijde přímo k dotaci. Dotace nejsou jen infrastrukturní, ale na zvyšování konkurenceschopnosti firem, aby obstály na sjednoceném trhu. Proškolení lidí, zvýšení bezpečnosti, ale i nákupy strojů a automatizace. Když jedna firma dotaci má a ostatní ne, jistě ji to zvýhodní. Ale ono to s sebou nese závazky (udržet pracovní místa, udržet kvalitu atd), navíc o dotaci si mohli požádat i ostatní firmy. Ne vždycky si příjemce dotací ten závazek uvědomí a poradenská firma mu ho ne vždy správně zdůrazní a spočítá. Dotace není dar, musí se s ní pracovat v podnikání uvážlivě. Že to někoho znevýhodní? Tak to v podnikání chodí, jsou nějaké podmínky na trhu, k nim patří i peníze putující od státu – a když s tím někdo neumí pracovat, proč by měl na trhu obstát? Jen proto, že jiný trh je jiný, “čistější”? Ale kdepak, trh se dnes mění, je nestabilní, jestli podnikatele srazí to, že nezískal dotaci, stejně by dlouho nepřežil. Stejně tak se musí vyrovnat s tím, že jeho konkurence získala dotace, najednou má kvalitnější, ale i nějakými podmínkami doplněné služby.

Jistě, že by bylo ideální, kdyby vývoj Česka nepřerušilo čtyřicet let komunismu. Ještě v polovině devadesátých let to bylo pro moji generaci slušné téma na stížnosti. Jenže teď jsme čtvrt století po pádu komunismu, máme ledasco za sebou, ale také vidíme, že dohonit a natož předhonit Západ není vůbec nic jednoduchého. Dotace nám pomáhají k lepšímu životu. Považovat je za zlo, je čirý nevděk. Je to, jako stěžovat si na elektřinu a to i s ohledem na počet mrtvých po úrazu elektrickým proudem. Projděte se svým městem, spočítejte tabulky “Podpořeno EU” a sedm projektů z deseti škrtněte. Nebyly by.

A politici, kteří na dotace nadávají? Ať řeknou, kde ty peníze na projekty vezmeme. Zatím stále jsme čistý příjemce dotací z EU (ať to odpůrci EU přepočítávají jak chtějí).

Na dotacích vidím několik problémů, ano, problémy mají. Tak za prvé, je málo zkušeností se zpracováním projektů. Česko není země projektového řízení, jako západní Evropa, jenže s projektem se při dotaci počítá. Dělá nám to problémy – před i při dotaci. Vytvořit podklady, mít vše promyšlené a dělat podle toho, nemít to jen pro dotaci, ale jako skutečné podklady. Na to narážíme.

Za druhé, dotace jsou často na projekty, které ne vždy jsou vnímány jako prospěšné, protože je ne celá společnost akceptuje a česká společnost je hodně polaritní. Třeba cyklostezky – proč bychom měli pro pumičkářský svině něco takového stavět, když cyklisti patří do plynu, to ví každý? Města jsou pro auta!

A za třetí a od druhého se odvíjející – neblaze neseme, když je nám nějaká agenda “vnucována” direktivně. A dotace EU se takhle snadno politicky přeložit dají, což populisticky orientovaní politici zneužívají. Takže místo radosti z podpory kvality našeho života jsme naštvaní, že se dělá něco, co právě teď nechceme.

Za čtvrté, dotace EU jsou často orientovány na budoucnost, na něco, k čemu jsme ještě nedorostli. Třeba právě kvalita osobního života, to je něco, čemu starší generace opravdu moc nehoví a oceňují to jen někteří. Nebo na konkurenceschopnost firem, přičemž změna je dost skoková. Nebývá to vnímáno positivně ani dobře, viz předchozí dva body.

Toliko dotace v kostce.

Dotace jsou pobídka, možnost, jak se přiblížit rychleji Západu, jak zvýšit kvalitu našich životů. Je to příležitost. Je lepší ji využít, než nechat ji zneužít, ale je to na nás. Střezme se politiků, kteří říkají něco jiného, protože při té řeči nemyslí na vás, ale jen na sebe.

Uprchlíci a problémy s nimi (malá rodinná příhoda)

Rakousko. Spolková země Vorarlberg. Tak trochu konec světa, údolí v Alpách. Ptám se manžela sestřenice na uprchlíky. Prý mají, asi čtyřicet, ve vesnici s čtrnácti sty obyvateli. Ptám se na problémy. Hluboce se zamýšlí, pak říká, že jo, že jsou. Že si berou vždycky pár lidí do stavební firmy kde dělá a že se pořád točí, dlouho jim tam nezůstanou. Takže se musí pořád zaučovat noví. Což je škoda, prý jsou šikovní. A to je problém, je to práce navíc ty nové pořád školit. O vesnici vedle jsou nastalo, netočí se jim. Proč se takhle točí? Prý se zkouší, co bude lépe fungovat, mají na to nevládní organizaci, která vyhodnocuje, který z přístupů se nejlépe osvědčuje …

Kolik uprchlíků máme prý my? Říkám, že asi tak stovku, ale že většina už se vrátila domů. Kývá hlavou, že je to dobrý na tak malý město jako je Brandýs, takové výsledky s integrací. Radši mlčím a situaci neupřesňuju…

Kniha o mobilních sítích a 4G je v přípravě

Váha klesla pod 87 kilogramů a s tím souvisí socialistický závazek: vrátit se k přerušenému psaní. Taková malá sebemotivace. Oprášil jsem druhý díl Flotily, který jsem před rokem uložil k ledu, trochu poopravil, ale především vytáhl knihu o mobilních sítích. Ta má pohnutou historii. Začal jsem ji psát (včera jsem se díval) v roce 2004. Pak jsem zlanařil Kamojedova, což bylo poučné, neboť jsme se párkrát zhádali jak koně. Jak jsem teď kompletoval ty texty, procházel jsem ty vzkazy jako “opovrhuješ technologií, která bude esenciální”, na což mi zpět přišlo “je zřejmé, že směr je přesně v protisměru tady”. Moc hezké výměny. Obě námi obhajované esenciální technologie byly v Release 8 potichu vypuštěny a nikdy se nepoužívaly. Jak příznačné pro spory mezi techniky.

Příznačné také je, že tehdy jsem knihu dodělal do tří čtvrtin a dost možná bych z ní dneska už neměl takovou radost. Za prvé UMTS v roce 2004 bylo o dost jiné, než v jaké podobě se skutečné 3G/UMTS sítě prosadily a jak je známe dnes. Za druhé (a to především) byla kniha zoufale technická. Jedna kapitola za druhou docela nudně a technicistně popisuje, z čeho se skládají bursty či dost nesrozumitelně (=technicky) popisuje modulaci. Jasně, formálně je to správně, ale k učtení to je jen pro velkého technofandu. Vlastně jsem ji nedopsal proto, že jsem se chystal na kapitolu o protokolech používaných v rámci UMTS sítí a to bylo nesmírně nudné i na mne, takže jsem se k tomu odhodlával tak dlouho, až to úplně zapadlo.

Ze tří set tisíc znaků jsem vyškrtal skoro polovinu. Za prvé kvůli té přehnané techničnosti, pak také proto, že velká část UMTS z Release 4 a dřívější už se vlastně nepoužívá. Může to tam být “pro úplnost” – jenže je to na škodu čitelnosti, tak to šlo pryč. Pokud by vás zajímalo, jak vypadalo původní Jádro sítě, snadno to dohledáte, ale podstatně hůř dohledáte, jak se liší síť 3G od 4G v architektuře, jaké jsou přínosy jednotlivých technických změn atd. Což vás dneska bude zajímat více.

Ale proč jsem si na to vzpomněl. Píšu o telekomunikacích, je to k nevíře, už přes dvacet let. Na tom je dobrý to, že jsem pamětník. Blbý na tom je to, že jsem pamětník (takže jako že starej). No a jak tak aktualizuju jednu část o technologii, googluju všechno možný, všude je to nějak divně. Tak koukám na anglickou wikipedii, že to tam mají takhle divně popsaný a všichni to přebírají. Za prvé je to zjevně blbě. Součásti té technologie jsou zjevně nekompletní, na závěr už nejsou ani popsaný, jen vyjmenovaný a končí to třema tečkama. Dívám se na autora, který to takhle nechal. Ukazuje se, že jsem to byl já asi před šestnácti lety. Prostě jsem vyeditoval heslo, ale už jsem ho nedokončil a nechal to nedopracované. Za šestnáct let, kdy se text obalil omáčkou nejrůznějších přispěvovatelů nikoho nenapadlo, že ta základní kostra není hotová. A všechny články, až po docela odborný texty, tu informaci prostě přebírají tak, jak byla. Teď si ještě vzpomenout na heslo k téhle identitě na Wiki, když je na ní nefunkční email. Dost mě ale děsí, jak snadno se u frekventovaného hesla zavleče chyba, která se pak replikuje do dalších prací a šíří se. Neděsilo by mě to u češtiny (kolik diplomek převzalo moje staré texty o GSM, aniž by si všimlo, že technologie GSM se od roku 1997 posunula), ale u angličtiny mě z toho mrazí.

Zatím je předčasné se radovat. Skládám střípky. Snažím se vytvořit něco čtivého pro normální lidi, proložené historickými traktáty o pozadí technologií (proč třeba má BTS GSM dosah 35 km? Protože zbyly 4 bity adresního prostoru) a racionalitě či racionalizaci volby jednotlivých rozhodnutí. Podle té knihy svou LTE síť nepostavíte, ale budete alespoň trochu chápat, jak funguje pro případ, že stejně jako já zastáváte názor, že bez znalosti se nedá tvořit.

PS: Kdy vyjde, netuším. Dokud to nedodělám, nebudu ani shánět vydavatele, sliboval bych vzdušné zámky. Původně jsem přemýšlel, že z toho bude jen taková Wiki na internetu, ale fakt je, že tohle přímo láká k přečtení si v klidu, na papíře. Jenže to jsou předčasné úvahy. Práce jsou na textu stále mraky a možná to zase o deset let odložím…

Zajímavé čtení: New lithium-oxygen battery greatly improves energy efficiency, longevity

Lithium-air batteries are considered highly promising technologies for electric cars and portable electronic devices because of their potential for delivering a high energy output in proportion to their weight….

Celý článek je možné přečíst si zde

Zajímavé čtení: Software flaw puts mobile phones and networks at risk of complete takeover

A newly disclosed vulnerability could allow attackers to seize control of mobile phones and key parts of the world’s telecommunications infrastructure and make it possible to eavesdrop or disrupt entire networks, security experts warned Tuesday….

Celý článek je možné přečíst si zde: http://ift.tt/29Sa9tE

Nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých

Včerejším příspěvkem o Indech v metru jsem chtěl říct jednu (pro mne dost podstatnou) věc: nespravedlnost světa nemá smysl vybíjet si na malých a slabých. Tím se nespraví nic, jen se zvýší obecná hladina nasranosti. Jo, nebaví mě islámský fanatismus, ale držkovat na osmahnuté chlapíky ztracené v metru, tím se válka s terorismem rozhodně nevyhraje.

Mám podobné případy z odlišných konců spektra. Před rokem jsem bloudil Letňanama a paní s kočárkem se mě rusky ptala, jak se dostane do nějaké ulice. Kouknul jsem do mobilu do mapy a poradil jí, načež okoloprocházející starší paní na mne houkla, jak jí můžu radit, když jsou to okupanti. Paní asi myslela Ukrajinu a jistě to myslela dobře.

Jindy jsem zase studoval popisek na máslu v Tescu u nás v Brandýse a agilní postarší pár mě upozornil, že ho nemám kupovat, protože je to polský máslo. Na to jsem tehdy neměl dobrou odpověď krom toho, že jsem ho koupil.

Cesta do pekla je dlážděna, znáte to. Lepší svět nevznikne tím, že zprudíte nezúčastněné, jen se stanete součástí té horší strany světa. Kde je odvaha a principiální postoj v tom, poslat do prdele ruského či indického turistu? Měli bychom tu sílu a morál stejně tak poslat do prdele Putina nebo Abu Bakra, kdyby se z kapoty opancéřovaného vozu zeptali na cestu k sídlu vlády gubernie či kalifátu na Hradčanech?

A naposledy o pekle, co si děláme sami. Minulého úterý jsem autem jel z Olomouce do Prahy. Za Hradcem jsem sjel na Benzinu koupit si kafe. Vlezu tam, přijde ke mně chlápek a začne mi sprostě nadávat. Záhy se vyjasnilo, že je to pán, který mě na dálnici problikával, ať se okamžitě zařadím do fronty mezi kamiony a nepřekážím mu v rychlém pruhu. Vysvětluju pánovi zdvořile, že jsem předjížděl kamiony, navíc maximální povolenou rychlostí a řadit se mezi ně, když nenechávají mezeru, to se mi fakt nechtělo. Navíc mě nemá co problikávat a má si držet odstup, takže silniční pravidla porušil on, ne já. Pán mi vysvětlil, že vůbec nemůžu vědět, jestli nemá právo prioritní jízdy, ačkoliv nemá maják, takže mě může problikávat a já mám vypadnout. Zdvořile se ptám, zda takové právo má, že nevypadá na spěchajícího, když má čas poflakovat se na kafi. Do toho mi prý nic není, to nemůžu vědět, mám se na jeho pokyn zařadit z pruhu. Ptám se ho, jestli ho napadlo, že i já můžu mít právo prioritní jízdy a jen nemít maják. Řve na mě, že nic takového nemám. Odpovídám, že to nemůže vědět a odcházím, neboť chuť prioritně ho odbavit skrze sklo obchodu je příliš velká a personál mi zjevně fandí.

Jsme příliš přesvědčeni o hodnotě vlastních práv. Buďme pamětlivi toho, že i ostatní mají práva. Třeba se zeptat na cestu. Třeba chtít jet bezpečně autem.

Indové přestupující v Ládví

Občas mě lidi pěkně serou. Dneska jsem vysvětloval skupině indů, že musí z metra na Ládví vystoupit a jet až dalším, když chtějí do Letnan. Anglicky moc nerozuměli, nebo mám moc německý přízvuk, tak jsme si to chvíli vysvětlovali. Sice jsem si vzpomněl ze školy na jeden epos, který začínal „i tady bylať cesta jeho jest u konce“ a mému přízvuku se dost nasmáli, bohužel už si nevybavuju, jestli má Mahabharata nějaký epos, co by začínal slovy „A tak přestoupil na další vůz metra“…
No, nějak jsme to dali, jenže v metru se do mě pak pustil nějaký dědek, co že prý pomáhám mohamedánům. Že nemůžu vědět, co tam chtějí dělat. Jako v těch Letňanech.
Vytočil mě do běla. Nakonec jsem mu osvětlil, že to nebyli muslimové a on se podezíravě zeptal, jak to můžu vědět.

Odsekl jsem mu, že hlavně proto, že sám jsem muslim, ale mě se bát nemusí, protože dělám na ruské ambasádě a mám na starosti ostrahu jaderných zbraní umístěných v Česku, takže jsem důvěryhodný.

Zajímavý je, že to mu přišlo úplně v pohodě… :(((

5G: SDN nebo NFV a další tendence osvobodit mobilní sítě

Kolem sítí páté generace se objevuje celá řada nových architektonických a konstrukčních přístupů. Dnešní malý náhled bude na dva významné přístupy, které se mají podílet na poklesu cen infrastruktury a do jisté míry i na “laicizaci” – tedy zjednodušení síťové infrastruktury tak, aby byla snáze obsluhovatelná. Tlak je tedy jak na capex, tak na provozní výdaje opex – to z pohledu velkého operátora. Z pohledu menších operátorů by mohlo dojít k tomu, že infrastruktura 5G jimi bude použitelná.

Pokračujte ve čtení článku…

Možná si tu hru se cvičkama pamatujete ze základní školy

Možná si tu hru pamatujete ze základní školy: sebrat spolužákovi pytlík s přezůvkama nebo čepici a rychle to hodit dál, než doběhne. Pokračovat, dokud nedorazí učitelka nebo nezazvoní, pak rychle hodit pytlík či čepici na drátěnou střechu šatny a zdrhat na hodinu. Velká bžunda.

Jako každý budoucí ajťák jsem tuhle hru na základce hrával často, nikoliv však rád. Rychle jsem odhalil pár triků a zákonitostí, především pak to, že se nedala vyhrát. Přezůvky hozené vysokým obloukem se prakticky nikdy nedaly chytit a k druhému chytajícímu se nedalo doběhnout včas. Byla to cenná lekce z oblasti fyzikálních zákonitostí pohybu, setrvačnosti, elevace a hybnosti. Brečení nepomohlo. A další ponaučení: i když jsem byl silnější a ze svého pohledu oběť, zmydlit házejícího nebo chytajícího bylo učitelským sborem vnímáno jako zásadní prohřešek. Nakonec poradila moudrá třídní učitelka: “Nech je, za chvíli je to přestane bavit.”

Vyzkoušel jsem to. Příště jsem si bez zájmu sedl na lavičku, když mi sebrali přezůvky a přihlížel jsem, jak je po chvíli hodili na klec šatny. Odešli, já je vydoloval. Výsledek stejný, jen méně trapný pro mně. Po několika takových neúspěšných pokusem vyprovokovat mne hra skončila, mimo jiné i proto, že jsem zájemcům na oplátku odepřel věci, které se zase líbily jim, například pokus s hypermanganem ve školním záchodě a jiné cenné školní aktivity. A pozval ty, kteří se hry neúčastnili.

Proč je to poučné? Se současnými teroristickými útoky je to velmi podobné. Není toho mnoho, co bychom mohli proti nim dělat a bylo to viditelné a úspěšné na první pohled. Teroristům hraje do not to pištění a pobíhání, které přiživuje zájem médií i to, že jsou předem nerozpoznatelní od normálních lidí nebo i jen neškodných bláznů. Drastická opatření typu “postřílíme všechny čmoudy” se snadno říkají, ale ani metodické Německo s velkou logistickou podporou půlky Evropy (včetně nás) to před nějakou dobou nezvládlo. Vystěhovat je? Podobný problém, nehledě na všechnu tu nespravedlnost, když už by nám byla lhostejná, jako že řadě lidí lhostejná není.

Přesto řada opatření je možná a dokonce se realizuje, jen to nezní tak hezky, jako “zastřelit na místě” a ti, kdo podupávají netrpělivostí, to dávají Evropě sežrat. Rychle, rychle, musíme jednat rychle, nebezpečí je tady.

Je. Bylo tu dlouho. Dlouho se na něj upozorňovalo a vůle společnosti jej řešit dříve, než se nebezpečí stane fatálním, nebyla. V Sýrii se bojuje pět roků, Kaddáfí vydíral uprchlíky ještě o něco dříve, ale varování neslyšel nikdo. Jenže tak to bývá, ani Turky před Vídní nezastavila dlouhodobá vojenská strategická spolupráce Evropy, jako osobní udatenství a v té době již znatelná celková převaha evropských zemí.

I teď pomáhá to, o čem se mluví a co se mělo dělat dlouhodobě a dříve. Integrační a vzdělávací programy, stejně jako snaha identifikovat ty nebezpečné, radikalizované a pošahané. Jenže i to je kámen úrazu. Nebezpečné lokalizovat dříve, než nebezpečí způsobí, to se netýká jen přistěhovalců, ale všech. Všech? Měl by jít do “detenčního zařízení” taky Okamura? Vandas? Halík? Sokol? Najde se řada lidí, kteří by je označili za “národu či společnosti nebezpečné”. Jak nastavíme ostří ocamovy břitvy? Podle koho? To je zajímavý problém, který první dva jmenovaní rozhodně nemají kapacitu vyřešit, druzí dva na to mají kapacitu, zkušenosti i tituly, ale zase jim to zatím nekvantifikovaná část národa nevěří. Nebojujeme jen s nebezpečím cizích mezi námi, ale znovu a zase s nebezpečím v nás samých.

I teď by pomohlo to, co se mělo udělat dříve: vojenská intervence a drtivá porážka Islámského státu. Důsledné odepření požitků, které sebou Západ nese. Opravdu by to šlo? V době nepřátelského Ruska a lavírující Číny?

I teď by pomohlo mluvit o tom, co by pomohlo teď. Zkusit o tom mluvit s rozvahou, bez předpojatosti a s ohledem na to, že bez rozsáhlé celospolečenské shody se nic z toho nezrealizuje a to bude ta nejhorší varianta.

Zmasit všechny, to vím, že nefunguje. Jestli to nevíte vy, měli jste na základce víc hrát hlavní roli ve hře s přezůvkama.