Jak hluboko je řízení letového provozu NATO

Včera večer jsem aktualizoval Průvodce Brandýsem a Boleslají od vrábského pohůnka a rozhodl jsem se některé aspekty usadit z dojmů na pevný základ. A protože jsem zrovna volal s armádním kamarádem, ptám se ho, jak hluboko je vlastně to podzemní boleslajské řízení letového provozu NATO, které si můj zápis do průvodce vysloužilo jediným kolmým nájezdem na dálnici v Česku.
“To je tajný,” dí zachmuřeně zodpovědný kamarád.
“Aspoň přibližně,” přemlouvám.
“Přibližně je to o patnáct metrů hloub, než kolik je průraznost nejnovější inteligentní ruské střely,” upřesňuje.
“To jsi mi říkal před deseti lety taky,” namítám. “Od té doby mají rusové nový technologie a účinnější rakety.”
“My máme taky nový technologie,” ohrazuje se dotčeně.
“Jaký?” ptám se zvědavě?
“Už tři roky novýho vrchního velitele. Propadáme se hanbou a zrychluje se to,” prozrazuje konečně voják NATO podstatu té zázračné technologie.
Kývám obdivně hlavou a přepisuju informaci do průvodce.
Díky za každý den, kdy mě ještě něco překvapí.

A co jste dělali vy, když zvolili Trumpa?

Dneska nás všichni budou oblažovat nářky nad výsledky voleb v USA. Volič intuitivně ztrestal ty, kdož mu stále dokola vysvětlovali, koho má volit ve svůj prospěch tím, že si zvolil jiného ke své škodě, ale vědomě. Jestli z toho bude konec světa, jak ho známe, nevím. Ale pro každý pád si zaznamenám, jak jsem trávil tu chvíli, když jsem se to dozvěděl, jako jsem si ji zaznamenal naposledy, když se něco takového stalo.

Probudil mě Vojta, který přiletěl do ložnice s tím, že mu zoubková víla dala pod polštář figurku žirafy, sušenku a časopis Hrana. Chvíli poté začali jako každou středu lomozit popeláři, probudila se Mariánka, šel jsem dolů přichystat jim čaje ke snídani a nakrájet buchtu, na kterou se těšili od včerejška. Než se mi uvařila voda na kávu, vzal jsem si mobil a přečetl jsem si zprávy. Nepřekvapily mě, na vítězství Trumpa bych si vsázel, protože rozčarování voličů bylo hmatatelné i přes oceán.

A protože mi stálo za to, hned poté, co jsem děti vyexpedoval do školky, dát auto do pneuservisu a přezout na zimní, neočekávám konec světa v příštím pololetí. Beru to jako lekci. Cennou zpětnou vazbu běžného voliče k “elitám země”. Teď jde o to, kdo tu zpětnou vazbu vyhodnotí správně a v intencích demokracie. Hlasy “lůza volila” zaznívají i u nás a jsou spolehlivým znamením nepochopení.

Pro lepší vnímání situace doporučuji sledovat seriál Mladý papež.

Dovolte mi rovněž, abych se staženým hrdlem poblahopřál panu Miloši Zemanovi ke zvolení ve druhém volebním období.

Jaký obor si vybrat k dalšímu perspektivnímu sebevzdělávání

Mezi jeden z mých podivných zvyků patří vybrat si každý rok jednu věc, jedno téma, se kterým se detailně obeznámím. A letos bych potřeboval s výběrem pomoct.

O co jde. Z počátku to dělal nevědomky, posledních deset patnáct let jsem si proces téměř formalizoval. Například hodinařina. Chtěl jsem pochopit, jak se skládají kolečka k sobě a jak je možné, že ukazují čas. Nebo akciové trhy a daytrading. A protože mám určité množství času, který se efektivně nedá využít jinak, než k sebevzdělávání (třeba přesuny dopravou, kde bych ještě tak číst nesmysly), tak se tomu věnuji. Zvykl jsem si, že za rok se dá do tématu s tím časem a určitou úrovní zvídavosti i zkušeností proniknout hodně do hloubky, na slušně expertní úrovni. Pak už začíná chybět řemeslná praxe. Umím rozebrat a opravit hodinky, neumím je zkonstruovat a naučit se tohle je řemeslný cvik, který zabere moře času a už mě tolik nezaujme. Umím slušně daytradovat akcie v segmentu trhu, který mě zajímá, ale mimo se pouštím nerad, navíc rád experimentuju a mám malou averzi ke ztrátě, což je u takových věcí jako akcie nebo poker dost smrtící.

Můžete to považovat za povrchní zábavu. Pro mne je to určitý relax a druh prevence proti zakrnění světonázoru. Je snadné považovat poker za hazard, whisky za chlast, hodinařinu za debilitu – když o tom nic nevíte. Některá věc mě později pustí, jinou si oblíbím na dlouhou dobu a případně jí nahradím něco, co se mi neosvědčilo. Věci si vybírám někdy nahodile, často jak se dnes říká mimo komfortní zónu (letos běhání), ale zpravidla podle nějaké úvahy typu “tomu by se mohlo hodit rozumět”.

Co se té hloubky týká, většinou tím myslím dost hluboko, pokud se vyloženě neseknu v odhadu (DNA mě fakt nebavilo). Většinou začínám populárně naučnými pracemi, učebnicemi v oboru, online kurzy, pokračuju přes disertace lidí v oboru a práce v odborných periodikách, končím tím, že se potkávám či bavím se špičkama v oboru (zpravidla jsou dost přístupní komunikaci, když zjistí, že vás to fakt zajímá a už tomu na určité úrovni rozumíte).

Na příští rok uvažuju o věcech kolem IT. Ne snad vyloženě programování, tam už vím, že by mne to nudilo, ale spíše něco ve smyslu “programování v R a analýza velkých dat” nebo umělointeligentní systémy, neurolingvistika, neurograming. Taky věci trochu bokem, jako je státní správa a IT (e-gov) nebo hybridní druhy války (zatím vysoce na toplistu spolu s onou bigdata a R). To abych nabídnul rozptyl k uvažování o šířce a druhu problému. Nic není teď omezením.

Co si vybrat? Co je dneska ještě nepodchycené, obecně nepochopené, má to před sebou zajímavý vývoj a budoucnost? Berme to jako malý crowdsourcing.

Politicky nekorektní e-gov, digitální agenda, Průmysl 4.0, inovativní firmy a blahobyt v Česku

Součástí mojí práce na Lupě bylo, jednou za čas vyhodnotit digitální agendu české vlády. Vláda si ji vždy připravila na mnoha stránkách, schválila a veškeré moje vyhodnocení proběhlo za rok, když se ukázalo, že se nestalo nic a co se stalo, stalo se samospádem ve smyslu vědeckotechnického pokroku.

Budu teď říkat nepopulární věci a odložím politickou nekorektnost. Jak se startuje ekonomický růst? Metod je mnoho, ekonomové se rafnou, která je nejlepší, ale když je analyzujete, tak rychle zjistíte, že zásadou je dělat to jinak, než to dělají ostatní a trefit se tam, kam směřuje “doba”. Jestli vsadíte na to, že uděláte zemi hypermoderní, kam se sypou všichni geekové pracovat, nebo naopak rájem divoké přírody, kam jezdí turisté odpočívat, to je tak trochu o tom, jaké možnosti máte, ale obojí je zcela legitimní přístup, který v dobrém provedení vygeneruje růst.

Problém je se zemí, která nedělá nic. Pokud se mne tedy ptáte, kdy Česko dožene Německo, nebo třeba Rakousko, tak mohu sebejistě prohlásit, že do příští velké změny typu evropská válka nedožene. Nemáme strategii. Nerozhodli jsme se někam posouvat, jenom následujeme. To ovšem neznamená, že na tom budeme špatně, jen to znamená, že nikdy nepředstihneme ty, kteří jsou před námi, neboť se ani nesnažíme zkracovat vzdálenost.

Motory růstu

Je těžké najít něco, co nezkoušejí ostatní a s tím uspět. Motorů růstu je obecně několik, které se liší hlavně rychlostí náběhu a výdrží. Přilákat velké korporace znamená zajistit jednou smlouvou mnoho pracovních míst prakticky obratem, jenže taky mnoho úliteb, úlev, nižších daňových výnosů, rizik korupce a tlaků. Vytvořit vlastní střední podnikatelskou třídu odstraňuje tyto problémy, ale zase to relativně dlouho trvá. K tomu všemu potřebujete fungující školství, systém ochrany a vymahatelnosti práva, celý ten obslužný ekosystém. A zpravidla máte omezenou kasu, takže když lákáte velké firmy na úlevy, abyste zajistili zaměstnanost ještě ve vašem volebním období, nezbude tolik peněz na školství či justici, jimiž byste podpořili zaměstnanost v horizontu generace. Dobrý politik nicméně ví, že nehledět si státních zaměstnanců znamená podkopávat si jistou voličskou základnu, takže se to snaží balancovat, proto je to složitější rovnice a je těžké ji vyřešit.

Dobrým iniciátorem růstu bývá státní sektor. Má zpravidla zajímavé rozpočty a je hybatelný na rozkaz, navíc je tam dostatek věcí, které je potřeba udělat, má smysl je udělat a jsou zužitkovatelné i v privátní sféře. Proto je to zhusta státní sektor, kdo vytyčuje a proinvestovává velké cíle. Za první republiky to bylo rozhýbání stavebního průmyslu a velké státní stavby. Kdo viděl dovnitř, dobře věděl, že za stavebním boomem je bankéř první republiky Jaroslav Preiss a jeho Živnobanka, která vládě ochotně půjčovala na státní stavby, ale bylo za tím intenzivní hledání oboustranně prospěšného soužití. Zaměstnanost šla nahoru a všechny ty peníze nalité do infrastruktury, ale i dolů, znamenaly růst firem, které si rychle našly odběratele i v cizině. Ekonomika rostla, z tehdejšího pohledu v nemodernějším sektoru podnikání, jako byly přesné ocelářské výrobky.

Dnes je všechno jinak. Ocel je pořád dobrý kšeft, ale trh je dost rozebraný. Konkurovat zavedeným mělo snad smysl, dokud bylo čím (a Poldi to nebylo, to bylo ztrátové už za komunismu). V čem se prosadit dnes?

Přijali výzvu a jdou za ní

Je řada oborů, kde jsme daleko a je řada oborů, které se jeví být perspektivní. Povšimněte si, jak se celá řada států hlásí ke konceptům jako Internet věcí, samořiditelná auta, AI a další. Dobrý příklad je Izrael. Stát tady rozhodl, že všechny místní vodárny se musí angažovat na poli úspor vody a nikomu to nepřijde divné, protože voda v Izraeli je téma. Vodárny jsou pobízeny mimo jiné finanční restrikcí za plýtvání strategickou surovinou no a protože to bylo vzato jako proces, nikoliv jako TEĎ HNED něco udělejte, vznikla celá řada firem, které v Izraeli vymýšlejí nejrůznější věci kolem šetření vody a energií obecně. No a protože podobných plánů měl Izrael více a měl k tomu pár dalších předpokladů, stal se z Izraele “startup nation”.

Podobně je to v řadě jiných zemí. Rakousko se rozhodlo, že by rádo obnovitelné energie na bázi biomasy a tak zde vznikla celá řada firem s technologiemi v oboru. Německo to samé v oboru fotovoltaiky a větrné energie. Británie se ostře chytla Interneto věcí jako takového a přetahuje se o něj s USA. Většina IoT akcelerátorů, akcí a soutěží navázaných na IoT je napojena na Londýn. Estonsko se chytlo e-govrnmentu a jelikož ho pojalo pro-uživatelsky, vyrostla celá řada soukromých firem, které se na něm “udělaly” – nikoliv si nahrabaly, ale především vyvinuly technologie na bezpečný digitální oběh dokumentů, komunikaci atd. No a protože v Estonsku stát komunikuje digitálně, vyplatí se všem místním firmám implementovat pro sebe totéž. Stát táhnul poptávku, která se rozlila do soukromého sektoru a o kterou je zájem i jinde.

My jsme si vybrali jen EET

Co my v Česku? Ze státních akcí tu proběhl Internet do škol před mnoha lety. V jeho rámci nevzniklo nic, co by stálo za řeč, kromě nákupu přepálených počítačů od Autocontu a internetu od Telecomu/O2. Teď máme EET a charakterizuje ho znovu značný spěch, ve kterém se nedá systém ani zavést, i je obtížné o něm jakkoliv prokreativně přemýšlet. Na druhou stranu, kdo z českých podnikatelů přemýšlel o EET jako o skutečné příležitosti? Ne tak, že se jen dodá to nejnutnější, ale že se nabídne něco, co přinese užitek i provozovateli, když už povinně digitalizuje? Našel jsem jedno hezké řešení, jehož základem je vydávání papírků s číslem a digitální repozitory účtenek, abyste nemuseli být online. Skvělé, ale technologický průlom to není. Proč nikdo EET nevzal jako příležitost místo toho, vzít ho jako “voser”? Protože se počítá s tím, že až ze scény odejde Babiš, vypaří se i EET? Nebo na to nemáme, takhle uvažovat?

EET po pravdě není dobrý příklad, protože ztotožnit se s myšlenkou EET je těžké stejně, jako nedívat se skrz prsty na revizory v metru. Jenže jiný celospolečenský úkol jsme si nevymysleli. Ani sami, ani naše politická representace. A tak stojíme, přešlapujeme a nadáváme.

Kdybychom si něco vybrali, začali šlapat do moderního školství, udělali patnáctiletý plán jeho modernizace, přizvali české firmy, otevřeli data, trhy, podmínky, ministerstva … měli bychom pár firem, které by se dostaly dost daleko na to, aby obstály v zahraničí a mohly dodávat něco do ciziny. Kdybychom zavedli bitcoin jako druhou státní měnu. Kdybychom uzákonili možnost používat samořiditelná auta mimo města. Kdybychom zkusili cokoliv z toho, co před námi nikdo neměl koule vyzkoušet, měli bychom šanci někoho dohánět. Takhle následujeme z bezpečného povzdálí to, co udělali ostatní.

Nejsme jako naši dědové. Oni tu odvahu měli.

Apple MacBook Pro 2016 a vzpoura proti démonům pochybností

Apple během druhé podzimní technologické show představoval své novinky, tentokráte ze světa hardware. Na akci svolával sloganem Hello again, přičemž právě slovo Hello naznačovalo, že si od představení firma slibuje zlom. Poprvé takto Apple lákalo technomaniaky v roce 1984, když představovalo platformu Macintosh 128K, podruhé o třináct let později pro platformu iMac a návrat Steva Jobse do Apple. I proto byla očekávání veliká. Pokračujte ve čtení článku…

Objektivní a konzistentní? Zkuste myšlenkový experiment

Poslední lapálie s Primou a show Jana Krause ukazuje, jak moc problémů nám dělá kritické a nezaujaté myšlení, ačkoliv se jím zaklínáme a o své nestrannosti jsme přesvěčeni. Ve skutečnosti si tak racionalizujeme intuitivní inklinaci. Takže vám dneska svěřím jednu z věcí, kterou považuji za nezbytnou součást úspěchu každého analytika. Postup zvaný myšlenkový experiment, který vy/roz/vinula antická filosofie pro prověření záležitostí, které jinak z nějakých důvodů fyzicky či objektivně měřitelně ověřit nelze.

V případě událostí je to vlastně jednoduché. Zkuste se zamyslet nad tím, jak byste událost vnímali, kdyby se v ní obrátila znaménka, tedy kdyby v oné události figuroval někdo, kdo je vám sympatický proti tomu, když tam nyní figuruje osoba nesympatická nebo opačně.

Například ta Prima. Vystoupila tam řada osobností, které spojuje negativní postoj k Hradu. Pokud s nimi sympatizujete, je jednoduché opřít se do Primy, že jsou to cenzurní svině. Je to tak, nebo opravdu Prima měla do pořadu zasáhnout? Objektivně je to těžké vyhodnotit, ponechme teď stranou, že spíše než cenzura šlo o autocenzuru, v každém případě to byl sporný aspekt (a ponechme teď stranou, že Prima je soukromá TV a může si dělat v mezích zákona, co chce, k čemuž se ještě vrátíme).

Představte si teď opačnou situaci. Namísto Táni Fišerové a Bradyho a dalších se na pódiu shromáždí lidé jako Konvička, Vandas, A. B. Bartoš, Sládek, Okamura a další podobní, kteří se vyjadřují k tématu, které oblibujete, velmi negativně a Kraus jim zdatně sekunduje. Měla by takový pořad Prima odvysílat? Ačkoliv se pohybují podle vás za hranou zákona (ovšem podobně, jako zákon zapovídá hanobení prezidenta a symbolů republiky)?

Pokud si odpovíte v obou případech stejně, jste názorově konzistentní a s vámi je všechno v pořádku, plyne z toho jen to, zda máte postoj liberální nebo proetický.

Pokud si odpovíte rozdílně, připravte se na to, že bude za voly, protože nejste názorově konzistentní a bezhlavě fandíte své straně, což na vás někde v diskusi vybublá a popraví vás to. Můj oblíbený příklad je “Havlovo humanitární bombardování” – to mi vždycky vypálí antisluníčkáři, když přijde na debatu o humanitě a vojenských zásazích v zahraničí, čímž se snaží dokázat moji zaujatost a nekonzistenci. V rámci této debaty je vždy překvapí, že ve skutečnosti za Českou republiku schválil ono “humanitární bombardování” tehdejší premiér Miloš Zeman. A to už se samozřejmě nehodí.

Myšlenkový experiment má svá úskalí. Je silný, je jednoduchý, ale vyžaduje jak znalost kontextu, tak ochotu poslouchat. Například byste mi mohli vpálit, že jsem to byl já, kdo kritizoval Primu za zmanipulování zpravodajství a jak teď mohu být spíše nakloněn vyškrtnutí oné “agitační vložky” z Krausova pořadu.

Proč tedy? Krom toho, že Prima je soukromá TV a může si dělat co uzná její majitel za vhodné, je přeci jen vázána zákonem, který se týká především zpravodajství. A moje kritika tehdy směřovala k nezvládnutí zpravodajství jako žánru, kdy Prima v reportážích o uprchlících zamlčovala známé a dokladovatelné skutečnosti. Zákonný požadavek byl tedy rozhodující.

Tentokrát jsem si pomocí myšlenkového experimentu ověřil svoji pozici v Primácké lapálii. Prima má právo agitační vložku vyhodit či pořad celý odmítnout, protože takto si jej nesjednala. Pokud by to samé udělala i v případě příznivců Konvičky nebo Zemana, byla by i ona názorově konzistentní a nestranná. To bohužel není a proto také schytává vlnu kritiky a není se čemu divit, že ledaskomu ujede ruka.

Zkuste si to. Příště, až zase Zeman nebo Klaus něco plácnou, zamyslete se nad tím, jak byste ten samý výrok hodnotili, kdyby ho říkal Havel nebo Halík. Až zase budete číst nějaký novinářský soud, aplikujte myšlenkový experiment, ať víte, zda jde o agitaci nebo novinařinu.

Mimochodem, technologii myšlenkového experimentu mezi ajťáky (či  tehdy spíše mezi technovědci) zpopularizoval Albert Einstein, který pomocí ní formuloval teorii relativity. To pro případ, že byste myšlenkový experiment považovali za obskurní výmysl nemakačenků z humanitních oborů.

Snad jsem to vysvětlil srozumitelně.

Jak Amazon Echo zpopelňuje šance Apple na domácí revoluci

Už dávnou soudím, že jestli něco zásadně změní vyhledávání na internetu a s tím i pozici firem, které na vyhledávání zásadně závisí (třeba Google), bude to hlasové vyhledávání. Samozřejmě kromě toho, že vyhledávat přestaneme, k čemuž sociální sítě a bubliny v nich směřují.

Nerozumějte mi špatně. Hlasovým vyhledáváním nemám na mysli tu ikonku ve vyhledávacím řádku Google na vašem mobilu. Myslím tím hlasové asistenty jako Siry od Apple, případně Cortana Microsoftu. A samozřejmě Alexa od Amazonu.

Že Amazon provozoval vyhledávač jménem A9, ví v Česku málokdo. Nebyl špatný, ale neprosadil se. Ani v Americe. Jenže Amazon věděl, že je to dlouhý boj. Že ve webovém prostředí se už prakticky nemá šanci prosadit. Zkouší to jinak. V prostředí hlasu. Stejně tak Apple. Závislost na vyhledávání od Google nese Apple špatně, má svůj vyhledávač, jenže ten webové rozhraní nemá, je jen datovým pozadím pro hlasový asistent Siri. To samé se zhruba stalo s A9 Amazonu, to je dnes podkladem pro Alexu i další vyhledávací služby a webové rozhraní přestalo být potřeba.

Jak to? Vyhledávání se změnilo proti době před deseti lety. Tehdy jsme hledali dokumenty obsahující slovo. Dnes potřebujeme zpravidla přímo to slovo, konkrétní informaci. Kdy jede autobus, kde je v okolí restaurace nebo kontakt na instalatéra, nikoliv všechny stránky obsahující něco, co jako tato informace vypadá. A to jsou úlohy na hlasové vyhledávání. Stačí jeden kontakt, jeden čas, jedno jméno. A následná otázka “rezervovat místo” nebo “zavolat mu”, která vyhledávání povýší na asistenci.

Kouzlo skryté v Siri

Amazon říká, že reproduktor se hodí vždy

Tohle bylo dilema, který vyřešil Amazon o něco chytřeji: svými reproduktory Echo a menší variantou Echo Dot. Netrápí je napájení (jsou v zásuvce) ani většina náročných věcí v pozadí, které řeší iPhone. Soustřeďují se jen na to, být propojené do internetu, být reproduktory – a být instantním hlasovým rozpoznáváním. Po pravdě řečeno, jak Siri tak Echo v samotném koncovém zařízení dělají jen symbolický resampling, modelová data samotného dotazu posílají do cloudu (Alexa Voice Service v případě Amazonu), kde se významově vyhodnotí a teprve vyhodnocená se položí internímu vyhledávači. To ovšem nevadí, bez internetu dnes ničeho není.

V Evropě jsme ještě echo z Amazonu nezachytili plnou silou, reproduktory se prodávají jen na některých trzích kvůli propojení se službami i rozpoznávání jazyka. Ale v USA zatím kráčí k úspěchu. Zabíjejí hned několik much jednou ranou.

Tak především Echo je velmi slušný bezdrátový reproduktor, který se připojí k vašemu telefonu a hraje, co chcete. Za druhé umí streamovací služby jako Spotify či Pandora, nejenom firemní Amazon Music. Stačí na reproduktor zavolat, co má přehrávat a on přehrává. Především pro děti je to průlomová funkce. Rychle si ale zvykají i dospělí, protože hlasová interakce je v domácnostech běžná. Stačí se Alexy zeptat, jaká je předpověď počasí, požádat o objednání taxi, přidat schůzku do kalendáře či přečíst nejnovější zprávy. Dostanete konkrétní předpověď počasí pro vaši lokaci či oznámení o tom, že taxi k vám už jede, ne odkazy na stránky, kde byste si to pořešili. Tak jasně a snadno funguje. Ke smůle Apple je to návykovější a jednodušší, než na to samé zkoušet používat Apple TV (tu je třeba zapnout) nebo Siri na telefonu (na ni musíte mluvit zblízka)

A za třetí, Amazon uvolnil hlasové prostředí AVS (neplést s rovněž firemním AWS) pro vývojáře a sám pomohl zaintegrovat řadu produktů domácí automatizace. Můžete nechat zavírat dveře, měnit nastavení termostatu či zhasínat prostřednictvím Garageio, Hue, Nestu, Ecobee a dalších služeb. A zase: požádat Alexu, aby zatopila, je přeci tak samozřejmé, tak jednoduché. I proto Amazon kromě většího reproduktoru Echo zamýšleného pro obývák má i menší a levnější Echo Dot, které si můžete dát do ostatních pokojů jako místní naslouchadla a zároveň přehrávadla. Tomu všemu koncet Apple TV propojené přes Homekit a s iPhone, jenž teoreticky máte stále při sobě případně Watch, které máte už vážně pořád na sobě, nesahá jednoduchostí ani po kotníky. Výpočetně ano, ale jednoduchostí a přirozeností ani náhodou. Kouzlo reproduktoru okouzlilo i Google natolik, že představilo podobné řešení Home, ačkoliv se čekalo, že spíše bude tlačit svět směrem ke svým routerům.

Bod zlomu boje o centrum chytré domácnosti

Apple si samozřejmě tohoto bodu zlomu všimlo, když ochota amerických výrobců domácí automatizace propojovat se s dosti striktním Homekitem radikálně opadla v kontrastu s tím, jaké úspěchy slaví napojování na liberální Amazon Echo. Jak bude reagovat ale zatím jisté není. V jednom ale podstatnou výhodu má: zatím stále ovládá telefony, kam se Alexa nedostala a pro nutnost hluboké provázanosti s hardware ani jen tak nedostane, respektive nebude vpuštěna. Mobilní operační systém Amazonu Fire OS neuspěl a kromě pár firemních čtečkotabletů se mu ani větší rozšíření nevěští.

Na závěr se zastavíme u bezpečnosti. Echo i Siri stále poslouchají. Ačkoliv je sice má probudit až ono probouzecí slovo a teprve následující příkazy nahrávají a analyzují, podmínky obou služeb jsou velmi široce vymezené a nemusí tomu být na věky. Musíte tedy věřit, nebo se spokojit s menším komfortem a funkci “pasivního naslouchání” vypnout. Dokud to ještě jde.

Česka se nic z toho netýká. Alexa a tím i Echo je pouze v angličtině, Siri rovněž zatím česky není, ačkoliv se koncem příštího roku uvolnění české verze očekává a také ostatní si s češtinou moc neporadí. Takže zatím sledujeme boj o hlasové ovládání z povzdálí, i když kdo ví, co může být projekt tuzemského Seznamu s velmlouvavým názvem Reprák…

Trvalá pohotovost, soustředění a multitasking života i práce

Multitasking života a práce. Jestli nějaké slovní spojení může charakterizovat změny, jež přineslo poslední desetiletí, tak právě tohle. Nikdy před tím nedocházelo k tak rozsáhlému prolínání práce a osobního života, jako v posledním desetiletí. To, co se ještě před pár lety týkalo jen vrcholových manažerů či politiků, tedy nutnost být v případě potřeby na příjmu a řešit problém ohrožující život korporace či státu, je najednou běžná samozřejmost pro každého. Zatím to považujeme za výhodu nebo to neřešíme. Dostali jsme přeci v práci chytrý mobilní telefon zapůjčený zdarma. Notebook. No a že šéf píše o víkendu? Tak si to přečteme a když tak do pondělí promyslíme. Nic závadného to přeci není.

Problémy jsou dva. Tím prvním je multitasking, tím druhým trvalá pohotovost. Do téhle chvíle jsme měli svět práce a soukromí ve většině případů geograficky oddělený, pracovalo se jinde, než se žilo. Najednou, s chytromobilem v kapse, je práce tam, kde jste vy.

Pokračujte ve čtení článku…

Znalost je na nic, škola má naučit obsluhu Wikipedie? Ne!

Jak dlouhý je Karlův most? Tuhle otázku jsem před mnoha lety měl v jednom testu. Nechápal jsem, proč v testu psychologického profilu je tahle otázka, ale poctivě jsem ji zodpověděl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když se test s psychologem vyhodnocoval, zeptal jsem se ho zvědavě, jak se k testování vztahuje znalost délky Karlova mostu. Psycholog mi vysvětlil, že jde o posouzení schopnosti vyhodnotit situaci, se kterou je člověk zběžně obeznámen. Že součástí testu není odpovědět přesně, ale tím, že se zhruba trefíte prokázat, že máte smysl pro proporce a odhad. Pak se podíval na moji odpověď a tím se to trochu pokazilo, protože to byla tříodstavcová analýza rozebírající různé možnosti v průběhu doby, ale to už s příběhem nesouvisí.

V poslední době stále častěji slýchám, že znalost není důležitá, že důležitá je schopnost najít. Že školy nemají nabiflovat, ale naučit používat vyhledávací nástroje. Považuju to za nebezpečné a hloupé. Neznalost nelze nahradit vyhledáváním. Tvořit můžete, pokud máte na čem stavět, co modifikovat. Když tvoříte, nemůžete ztrácet čas tím, že si základní znalosti vyhledáváte. A z ničeho nic nepovstane. Z neznalosti nevznikne nové dílo ani dobrá odvozenina díla stávajícího, protože jak byste mohli odvozovat, když neznáte východiska. Základem nového je znát staré. Jistě, nemusíte znát staré do detailu. Není podstatné, abyste přesně věděli, jak dlouhý je Karlův most, ale je důležité, abyste měli nějakou představu o proporcích. Abyste v případě potřeby věděli, co máte hledat a jak zhruba hledané vypadá. Abyste tím měli i smysl pro realitu.

Je to rozkmitaná čára jako na osciloskopu, která se od někdejšího biflování překlápí k vyhledávání. Potřeba je obojí. Znát i hledat. Od školy je potřeba, aby naučila znát, protože to je velmi těžké a je toho hodně, co je potřeba znát. Hledání se učí mnohem snáze, když se může stavět na znalosti. V naprosté většině případů ani nemůžete předem říct, co bude v životě či v práci potřeba znát, komparativní výhodou se může stát cokoliv. Proto by člověk neměl jakoukoliv znalostí pohrdat a opomíjet ji.

Pokud člověk může něco ulehčit dětem, tak je to naučit je poznávat. Každému funguje něco jiného, je to intuitivní, ale těžko slovy popsatelný proces budování chrámu ducha. A jeho zvládnutí rozhoduje o tom, zda výrobní pás vymýšlíte nebo obsluhujete.

Mimochodem, správná odpověď je cokoliv kolem 516 metrů. Ne “pamatujte na to, že vím, kde parkujete a půjdu odsud dříve…”

iPhone 7 a technologická saturace

Mám iPhone 5s a na jazyku otázku, proč bych měl přejít na sedmičku, telefon o tři generace novější. Dobrá odpověď mi chybí, ale tohle není příběh obyčejného Apple hejtu. To je příběh generace.

iPhone byl před deseti lety zjevením. Materializací snu. Snu o tom, že kdykoliv bude potřeba, budu moct vyřídit pracovní věc bez ohledu na to, že zrovna nejsem v práci. Že dostanu zprávu o emailu a budu moct vyhodnotit, zda je důležité na něj reagovat. Tenhle sen jsme s Petrem Mitošinkou začali snít někdy v roce 1996, když jsme spustili první tuzemskou službu, která uměla vzít váš email a poslat jej jako SMS zprávu. Jenže s iPhone to bylo ještě pohodlnější, ještě efektivnější, jedním slovem parádní.

O deset let později se instantní email stal zvykem se všemi výhodami i devastujícími prvky jako to, že zaměstnavatel či zákazník očekává, že jste neustále na příjmu. Roste počet lidí, kteří si vypínají automatický push zpráv na své mobily nebo dokonce firemní emaily na mobilu vůbec nemají, stejně jako rychle narostl počet firem, které prostě předpokládají, že za drobný příspěvek k platu budete používat svůj mobilní telefon a své mobilní číslo na pracovní záležitosti.

iPhone se stal synonymem produktivity, zosobněním neustálého tlaku, kdy musíte být k dispozici vždy a všem. Teoreticky si můžete vybrat, kdy, co a komu odpovíte, ale tuhle svobodu volby neunesl každý. Být produktivní je mantra, jen tak koukat do stropu se nenosí, v nejlepším případě se můžete honosit prokrastinací, neproduktivnímu šmrdlání prstem po displeji tabletu za účelem lovu dalších zbytečných informací, které nepotřebujete, jen vás zajímají. Většina z nás se přizpůsobila jazyku moderních sociálních sítí, v nichž se zákazníkovi (jakkoliv potenciálnímu) neodporuje, pochlebuje, chováme se k němu jako k děcku, neboť má onu údajnou moc do světa vykřičet, že mu jeho bebíčko nebylo správně pofoukáno. Za slovo “zákazník” doplňte “šéf” či snad “partner” a další – protože až tak daleko někdy situace dochází.

Nový mobilní telefon se z nástroje, který život ulehčoval a umožnil nám práci vyřídit v případě nouze, změnil v součást mašinérie, která požaduje naši výkonnost vždy a všude. A nejde jen o práci. Slastné okamžiky ve svém životě si nemůžete vychutnávat, měli byste je sdílet, protože bez sdílení není toho pravého prožitku. Byli byste prázdní, neuspokojení, kdybyste pod fajnovým zážitkem neměli pár lajků a alespoň jeden závistivý komentář. Prožitek by nebyl naplněn, kdyby nebyl sdílen s kýmkoliv.

A to je ten moment, kdy chci vycouvat. Tři generace starý iPhone poskytuje služby, jaké potřebuji a neřeší trable, které mě trápí, především pak výdrž a odolnost. Snad jen ta voděodolnost mě láká, ale za dvacet let jsem mobil utopil jen jednou, čert to vem. Naopak by pro mě bylo ještě těžší být rezistentní celospolečenskému tlaku na sdílení a vždypřítomnost. Jenže ten starý iPhone taky odumírá, tři roky tuhého provozu se na něm projevují, dobíjecí konektor nedobíjí, displej se odchlipuje a tak dále.

Méně je více. Nový telefon umožní ještě lepší sdílení. Ještě lépe uskladní moje fotografie v cloudu, kde je mohu ještě lépe a odkudkoliv sdílet. Do větší paměti mohu nainstalovat mnoho dalších aplikací, samozřejmě jen za účelem vyzkoušení, na čem dnešní doba ulétává. Nic z toho striktně vzato nepřispěje k mé produktivitě, jen k roztříštění pozornosti a rozdrobení komunikačních kanálů. Ale doba to chce, doba to žádá.

Stává se obyvatelstvo Země celistvým živoucím organismem, Gaiou z Asimovy Nadace v momentě, kdy každý sdílí s každým všechno a vzájemně je to lajkováno a prožíváno, ačkoliv toho člověka osobně neznáme? Je tohle nový model spolusoužití, kdy být handicapován znamená nemít telefon umožňující takové sdílení? A je novým sjednocujícím prvkem skupiny lidí nikoliv dnes již hodně rozvolněný národ, ale používaná technologie, jak dovozuji v jedné své povídce?

Jdu si opravit nabíjecí konektor v 5s a šetřit na sedmičku. Snad za těch pár let, kdy našetřím zbytečnou třicítku, kterou jinak v rodině neužiju, zlevní. A to přes to, že žádný další sen, na jehož materializaci bychom čekali, není na dohled a virtuální realita jím nebude.

Jak se GPS spam dotýká měst

I GPSka dělá problémy se spamováním. Zdálo by se, že je to technologie dost neutrální, ba i zajištěná na to, aby se nic takového nestávalo, jenže to tak docela není pravda. Dnes není problémem jen samotné zajištění a neprolomitelnost technologie, ale i její masové používání. To vede k dosud nedomýšleným důsledkům. Jako v případě GPS a inteligentních navigací.

Pokračujte ve čtení článku…

Hypermarket je místo předvolebních příběhů

Brandýské Tesco je místo předvolebních příběhů. Stojím v pátek dopoledne před pultem se sýry a salámy, přichází obsluha a mladík se mě ptá, co si dám. Ještě než dořeknu své přání, ozve se vedlestojící senior a začne nadávat, že jsme ho předběhli. Omlouvám se mu, že jsme ho přehlédl a říkám prodavači, ať obslouží nejdříve pána. Tím by teoreticky nedorozumění mohlo skončit, jenže moje provinění je zřejmě závažnější, než jsem mohl kdy domyslet, protože zástupce seniorátu pokračuje ve výlevu na mou hlavu, teď už dost vulgárně, jak že jsem ho to mohl přehlédnout, to jsou doprdele lidi, samej debil.

Vysvětluji, že jsem myslel, že je s paní přede mnou, protože vůbec nestojí ve směru šipky nákupu a tak, ale měl jsem mlčet, protože jen přidává na nadávkách. Vyloženě sympaťák. Konečně je obsloužen, přicházím na řadu já. Senior bohužel pořád postává u pultu a chrlí to svoje “to jsou dneska lidi, hajzlové, ne lidi” a i prodavač vypadá, že má cukání pána přiložit do chlaďáku. Co teprve já, ajťák, který není na tak intenzivní lidskou vřelost zvyklý.

V takových chvílích vždy přemýšlím, co by udělaly moje morální vzory. Asi nejlákavější je přístup, který razil vzor mého dospívání, americký filosof druhé poloviny dvacátého století Rocky Balboa, nejlépe znázorněný v jeho populární sérii filmů věnovaných budování argumentační převahy.

Ve chvíli, kdy pán spustí “a to takový lidi dneska choděj do politiky, to tady pak má vypadat, rozkradený, svinstvo, fuj, volby zase nahovno”, mi to dojde. Otáčím se k němu, na tváři ten nejsladší a nejupřímnější úsměv, jaký zvládnu vykouzlit s hořkostí a adrenalinem v krevním řečišti. Napřahuji k němu pravici a říkám mu “Když už mluvíte o těch volbách a teď jsme se tak hezky seznámili, doufám, že dáte svůj hlas naší kandidátce komunistů, kde mě najdete.” Nadechoval jsem se, abych ještě něco řekl, ale pán zmlkl, jako když utne. Nafukuje se jako žába, pak naprázdno otevírá pusu, pak bere košík a prchá.

Jak říkal další morální vzor mého dospívání Dale Carnegie: “Prohru pro sebe proměňte ve výhru pro národ.” Minus jeden hlas pro komunisty.

Ale zase tak chytrej, jak jsem si myslel, nejsem. Samozřejmě mě mělo napadnout za pánem zavolat, že svůj hlas může hodit i našim koaličním partnerům z ČSSD a ANO…

Takhle my si tu užíváme volby.

A morální ponaučení? Nelez do krámu v čase, ve kterém ho mají některé skupiny obyvatelstva rezervovaný pro sebe.

Krajské a senátní volby mají snadné řešení: vyházet lístky pošuků a zlodějů

Senátní a krajské volby v našem dvojměstí. Obálka nacpaná dvěma velikostmi hlasovacích lístků a nutností nastudovat program tak třiceti subjektů. Včera jsem si nad tím drbal hlavu, jak se k tomu jako občan seriosně postavit. Pak jsem se rozhodl pro reverzní inženýrství, když jsem ten ajťák. A začal jsem vyhazovat zloděje, pošuky a panikáře/strašáky, protože ani jedno do politiky nepotřebujeme. V senátkách vyletěl pán od Okamury, od Sládka, z DSSS a Svobodných, pak z KSČM a Huml (vítače rusáků tu nechceme) a nakonec pán z ANO a holčina z ODS, protože zlodějské strany nebrat. Zbyly dva lístky Strana zelených a jejich Mach (neplést s mimoněm od Svobodných) a Holeček ze Starostů a Nezávislých, jejichž programy si jdu pročíst. Podobně dopadly zastupitelstva, kde vyletěli všichni předešlí plus Cibulka a pár pošuků jako Koruna česká, Ne zdravému rozumu (či jak se ten blok jmenoval, přišlo mi to příhodné) a podobně. Zůstalo mi na hromádce KDU, Starostové a Piráti. Takže je jasno, bylo to rychlé a bezbolestné. Děkuji tímto lakmusovým papírkům, jako je pozice ke kradení a k strašení imigrací, že mi letošní volby usnadnily. Do toho mi přišlo z rakouské ambasády, že mám 4.12. naklusnout volit prezidenta, měl jsem za to, že jsem ho volil nedávno, ale ten čas letí. Aha, tak ne, tak ona se volba opakuje. Až na to, že mám propadlé rakouské doklady a musím je stihnout prodloužit 🙂