iPhone 7 a technologická saturace

Mám iPhone 5s a na jazyku otázku, proč bych měl přejít na sedmičku, telefon o tři generace novější. Dobrá odpověď mi chybí, ale tohle není příběh obyčejného Apple hejtu. To je příběh generace.

iPhone byl před deseti lety zjevením. Materializací snu. Snu o tom, že kdykoliv bude potřeba, budu moct vyřídit pracovní věc bez ohledu na to, že zrovna nejsem v práci. Že dostanu zprávu o emailu a budu moct vyhodnotit, zda je důležité na něj reagovat. Tenhle sen jsme s Petrem Mitošinkou začali snít někdy v roce 1996, když jsme spustili první tuzemskou službu, která uměla vzít váš email a poslat jej jako SMS zprávu. Jenže s iPhone to bylo ještě pohodlnější, ještě efektivnější, jedním slovem parádní.

O deset let později se instantní email stal zvykem se všemi výhodami i devastujícími prvky jako to, že zaměstnavatel či zákazník očekává, že jste neustále na příjmu. Roste počet lidí, kteří si vypínají automatický push zpráv na své mobily nebo dokonce firemní emaily na mobilu vůbec nemají, stejně jako rychle narostl počet firem, které prostě předpokládají, že za drobný příspěvek k platu budete používat svůj mobilní telefon a své mobilní číslo na pracovní záležitosti.

iPhone se stal synonymem produktivity, zosobněním neustálého tlaku, kdy musíte být k dispozici vždy a všem. Teoreticky si můžete vybrat, kdy, co a komu odpovíte, ale tuhle svobodu volby neunesl každý. Být produktivní je mantra, jen tak koukat do stropu se nenosí, v nejlepším případě se můžete honosit prokrastinací, neproduktivnímu šmrdlání prstem po displeji tabletu za účelem lovu dalších zbytečných informací, které nepotřebujete, jen vás zajímají. Většina z nás se přizpůsobila jazyku moderních sociálních sítí, v nichž se zákazníkovi (jakkoliv potenciálnímu) neodporuje, pochlebuje, chováme se k němu jako k děcku, neboť má onu údajnou moc do světa vykřičet, že mu jeho bebíčko nebylo správně pofoukáno. Za slovo “zákazník” doplňte “šéf” či snad “partner” a další – protože až tak daleko někdy situace dochází.

Nový mobilní telefon se z nástroje, který život ulehčoval a umožnil nám práci vyřídit v případě nouze, změnil v součást mašinérie, která požaduje naši výkonnost vždy a všude. A nejde jen o práci. Slastné okamžiky ve svém životě si nemůžete vychutnávat, měli byste je sdílet, protože bez sdílení není toho pravého prožitku. Byli byste prázdní, neuspokojení, kdybyste pod fajnovým zážitkem neměli pár lajků a alespoň jeden závistivý komentář. Prožitek by nebyl naplněn, kdyby nebyl sdílen s kýmkoliv.

A to je ten moment, kdy chci vycouvat. Tři generace starý iPhone poskytuje služby, jaké potřebuji a neřeší trable, které mě trápí, především pak výdrž a odolnost. Snad jen ta voděodolnost mě láká, ale za dvacet let jsem mobil utopil jen jednou, čert to vem. Naopak by pro mě bylo ještě těžší být rezistentní celospolečenskému tlaku na sdílení a vždypřítomnost. Jenže ten starý iPhone taky odumírá, tři roky tuhého provozu se na něm projevují, dobíjecí konektor nedobíjí, displej se odchlipuje a tak dále.

Méně je více. Nový telefon umožní ještě lepší sdílení. Ještě lépe uskladní moje fotografie v cloudu, kde je mohu ještě lépe a odkudkoliv sdílet. Do větší paměti mohu nainstalovat mnoho dalších aplikací, samozřejmě jen za účelem vyzkoušení, na čem dnešní doba ulétává. Nic z toho striktně vzato nepřispěje k mé produktivitě, jen k roztříštění pozornosti a rozdrobení komunikačních kanálů. Ale doba to chce, doba to žádá.

Stává se obyvatelstvo Země celistvým živoucím organismem, Gaiou z Asimovy Nadace v momentě, kdy každý sdílí s každým všechno a vzájemně je to lajkováno a prožíváno, ačkoliv toho člověka osobně neznáme? Je tohle nový model spolusoužití, kdy být handicapován znamená nemít telefon umožňující takové sdílení? A je novým sjednocujícím prvkem skupiny lidí nikoliv dnes již hodně rozvolněný národ, ale používaná technologie, jak dovozuji v jedné své povídce?

Jdu si opravit nabíjecí konektor v 5s a šetřit na sedmičku. Snad za těch pár let, kdy našetřím zbytečnou třicítku, kterou jinak v rodině neužiju, zlevní. A to přes to, že žádný další sen, na jehož materializaci bychom čekali, není na dohled a virtuální realita jím nebude.

Jak se GPS spam dotýká měst

I GPSka dělá problémy se spamováním. Zdálo by se, že je to technologie dost neutrální, ba i zajištěná na to, aby se nic takového nestávalo, jenže to tak docela není pravda. Dnes není problémem jen samotné zajištění a neprolomitelnost technologie, ale i její masové používání. To vede k dosud nedomýšleným důsledkům. Jako v případě GPS a inteligentních navigací.

Pokračujte ve čtení článku…

Hypermarket je místo předvolebních příběhů

Brandýské Tesco je místo předvolebních příběhů. Stojím v pátek dopoledne před pultem se sýry a salámy, přichází obsluha a mladík se mě ptá, co si dám. Ještě než dořeknu své přání, ozve se vedlestojící senior a začne nadávat, že jsme ho předběhli. Omlouvám se mu, že jsme ho přehlédl a říkám prodavači, ať obslouží nejdříve pána. Tím by teoreticky nedorozumění mohlo skončit, jenže moje provinění je zřejmě závažnější, než jsem mohl kdy domyslet, protože zástupce seniorátu pokračuje ve výlevu na mou hlavu, teď už dost vulgárně, jak že jsem ho to mohl přehlédnout, to jsou doprdele lidi, samej debil.

Vysvětluji, že jsem myslel, že je s paní přede mnou, protože vůbec nestojí ve směru šipky nákupu a tak, ale měl jsem mlčet, protože jen přidává na nadávkách. Vyloženě sympaťák. Konečně je obsloužen, přicházím na řadu já. Senior bohužel pořád postává u pultu a chrlí to svoje “to jsou dneska lidi, hajzlové, ne lidi” a i prodavač vypadá, že má cukání pána přiložit do chlaďáku. Co teprve já, ajťák, který není na tak intenzivní lidskou vřelost zvyklý.

V takových chvílích vždy přemýšlím, co by udělaly moje morální vzory. Asi nejlákavější je přístup, který razil vzor mého dospívání, americký filosof druhé poloviny dvacátého století Rocky Balboa, nejlépe znázorněný v jeho populární sérii filmů věnovaných budování argumentační převahy.

Ve chvíli, kdy pán spustí “a to takový lidi dneska choděj do politiky, to tady pak má vypadat, rozkradený, svinstvo, fuj, volby zase nahovno”, mi to dojde. Otáčím se k němu, na tváři ten nejsladší a nejupřímnější úsměv, jaký zvládnu vykouzlit s hořkostí a adrenalinem v krevním řečišti. Napřahuji k němu pravici a říkám mu “Když už mluvíte o těch volbách a teď jsme se tak hezky seznámili, doufám, že dáte svůj hlas naší kandidátce komunistů, kde mě najdete.” Nadechoval jsem se, abych ještě něco řekl, ale pán zmlkl, jako když utne. Nafukuje se jako žába, pak naprázdno otevírá pusu, pak bere košík a prchá.

Jak říkal další morální vzor mého dospívání Dale Carnegie: “Prohru pro sebe proměňte ve výhru pro národ.” Minus jeden hlas pro komunisty.

Ale zase tak chytrej, jak jsem si myslel, nejsem. Samozřejmě mě mělo napadnout za pánem zavolat, že svůj hlas může hodit i našim koaličním partnerům z ČSSD a ANO…

Takhle my si tu užíváme volby.

A morální ponaučení? Nelez do krámu v čase, ve kterém ho mají některé skupiny obyvatelstva rezervovaný pro sebe.

Krajské a senátní volby mají snadné řešení: vyházet lístky pošuků a zlodějů

Senátní a krajské volby v našem dvojměstí. Obálka nacpaná dvěma velikostmi hlasovacích lístků a nutností nastudovat program tak třiceti subjektů. Včera jsem si nad tím drbal hlavu, jak se k tomu jako občan seriosně postavit. Pak jsem se rozhodl pro reverzní inženýrství, když jsem ten ajťák. A začal jsem vyhazovat zloděje, pošuky a panikáře/strašáky, protože ani jedno do politiky nepotřebujeme. V senátkách vyletěl pán od Okamury, od Sládka, z DSSS a Svobodných, pak z KSČM a Huml (vítače rusáků tu nechceme) a nakonec pán z ANO a holčina z ODS, protože zlodějské strany nebrat. Zbyly dva lístky Strana zelených a jejich Mach (neplést s mimoněm od Svobodných) a Holeček ze Starostů a Nezávislých, jejichž programy si jdu pročíst. Podobně dopadly zastupitelstva, kde vyletěli všichni předešlí plus Cibulka a pár pošuků jako Koruna česká, Ne zdravému rozumu (či jak se ten blok jmenoval, přišlo mi to příhodné) a podobně. Zůstalo mi na hromádce KDU, Starostové a Piráti. Takže je jasno, bylo to rychlé a bezbolestné. Děkuji tímto lakmusovým papírkům, jako je pozice ke kradení a k strašení imigrací, že mi letošní volby usnadnily. Do toho mi přišlo z rakouské ambasády, že mám 4.12. naklusnout volit prezidenta, měl jsem za to, že jsem ho volil nedávno, ale ten čas letí. Aha, tak ne, tak ona se volba opakuje. Až na to, že mám propadlé rakouské doklady a musím je stihnout prodloužit 🙂

Eshopy v době sociálních sítí a obsahového šílení (pár dojmů z EBF2016)

Vyrazil jsem v úterý na EBF, abych si osvěžil informace stran elektronického obchodování na internetu. A rád bych si pořídil pár zápisků k dalším úvahám.

Hlavní nit se táhla skrze všechny přednášky. Jak levně akvírovat nové zákazníky? Vlastně nejlépe tak, že je bombardujete výzvama, zapojujete je a vytváříte pro ně unikátní obsah, soudili zhusta přednášející, protože jen tak se vyhnete drahé reklamě. V podstatě to znělo z každé jen mírně teoreticky laděné přednášky. Však taky někdo z publika troufale nahodil otázku, jak se v tomhle odlišit, když to bude dělat každý.
Pokračujte ve čtení článku…

Jak se vyjádřit jako společensky přijatelný nácek v oblečku Hugo Boss

Onřej Neff dneska tematicky jako nácek ve slušivém obleku Huggo Boss. U něj by mě to kdysi překvapilo, v poslední době bohužel standard. Takže co je na níže uvedeném tvrzení špatně?

„Ale časem by i dobrodějové měli pochopit, že bezbřehým přijímáním migrantům zaděláváme Evropě strašlivý sociální problém ne na desítky, ale na stovky let dopředu. Ty lidi odsud už nikdo nedostane a jejich stoprocentní asimilace je nepředstavitelná. Zatím nic z dosavadních zkušeností neukazuje, že by byla možná.
Podívejme se, co se děje v Americe – tam pykají za barbarský dovoz lidského zboží dodnes.“
Zdroj.

Za prvé vůbec nevíme, jaké sociální dopady příliv imigrantů mít bude (víme jen, že se jej snažíme kontrolovat, ale je to z velké části nad naše možnosti). Většina předpokladů lidí, kteří problematice rozumějí (sociologové, etnologové atd) vychází z toho, že ke změnám ve společnosti dojde, došlo by k nim tak jako tak, ale nebudou zase tak závratné. Větší změny než uprchlíci způsobuje spíš globalizace nebo technologický pokrok. Možná mírně stoupne míra religiozity evropské společnosti, což mimochodem je jev, který by jí spíše prospěl. Stejně tak nevíme, jaké dopady by mělo, kdybychom imigranty neřešili – ať už, že by problém s nimi vůbec nevznikl (což už je dnes nemožné) nebo kdybychom je stříleli na hranici (fakt chcete žít v zemi, kde většina spoluobčanů nemá problém střílet do lidí?).

Za druhé ani není zřejmé, jak USA pykají za dovoz černochů kdysi. Studie na tohle téma spíše hovoří o tom, že díky jejich práci se společnosti podařilo vytvořit ze země velmoc a pak se černoši dostali z části do roviny frustrované menšiny, která vzniká vždy a všude podle stavu majoritní společnosti, z části se přizpůsobili oni, z části společnost. Vznikl jazz jako viditelná manifestace jejich vlivu na společnost a pak hromada těch neviditelných, jako je větší inklinace k prospěchu společnosti jako celku, než jednotlivce, což USA poněkud sblížilo s Evropou. Otázka je, jak (rychle a do jaké míry) by se to stalo i bez nich, tyhle trendy ve společnosti existovali (jen ten jazz by asi zněl jinak). Takže černoši jsou zástupným problémem, ne tím skutečným a rozhodně ne argumentem proti směšování kultur.

Čili za třetí, ten názor Ondřeje Neffa je plytký blábol založený na emocích, nikoliv na faktech. Do stoupy s ním, je to jen tahání strašáků na veřejnosti, opakování „obecních a obecných pravd“ za účelem generování rozhodnutého voliče, nikoliv vytváření úspěšných řešení.

Státní postnárodnostní celky v době digitální etnicity

Je to sice povídka, ale také příspěvek k tématu, jak bude vypadat náš svět. Brzy.

Navyklým pohybem odpojil vir a podíval se do stropu. Takhle bez projekce virtuální reality jeho kancelář vypadala zoufale. Malá kancelář v kdovíkolikátém patře mrakodrapu, jenž měl svá nejhonosnější léta za sebou, pokud je kdy měl před sebou. Výhled z okna na Central Park byl svěží jen v projekci viru, ve skutečnosti, offlajnu, tom nepříjemném a zmatečném světě, výhledu bránilo několik bloků stejně nevzhledných domů před oknem. A špína na okně. Asi proto měl offlajn málokdo rád. Vlastně si ani nemohl vzpomenout na to patro. Výtah jej vždycky poznal a automaticky vyvezl tam, kde měl kancelář. Na začátku patra byla určitě trojka. Nebo na konci. Je to jedno. Nikdy to nepotřeboval vědět, určitě by to našel ve smlouvě.
Pokračujte ve čtení článku…

Blokování divných lidí na Facebooku je psychohygiena

Několik lidí v poslední době přemýšlí o tom, zda mají někoho zablokovat jen proto, že je jim na Facebooku protivný, nepříjemný – a zda se tím neuzavřou do nějaké „sociální bubliny“, kterou si někdy zřejmě slibovali od Facebooku překonávat. Vypadá to, že existuje nějaká představa, že si musíte pouštět kohokoliv do „svojí bubliny“ jen proto, abyste „nebyli odtrženi od reality“. Ale HOVNO. Do obýváku si taky nepouštíte každýho, ale jen někoho, kdo je vám sympatický a chcete ho tam usadit. K tomu, aby člověk verifikoval své představy s realitou, mají sloužit noviny publikující výzkumy, výsledky voleb a další věci založené na statistice a ověřených informacích. Ne to, že si necháte do obýváku mezi své přátele vlézt kohokoliv, kdo tvrdí, že se tam chce usalašit a mezi vašimi přáteli něco povykládat. Tohle je jen vyčůraná metoda, jak zabrnkat na city/ještinost dotyčného a tlačit jemu a jeho přátelům jakoukoliv informaci včetně ideo-sraček a zneužívat toho, že vy narozdíl od nich máte slušný a obsáhlý seznam skutečných přátel, kteří si jdou přečíst ledasco, co je pod vaším příspěvkem napsáno. To není ani o toleranci, ani o uzavírání své bubliny, ale o vaší ohleduplnosti k sobě, svému času a svým skutečným přátelům. Omluvte můj njůspík.

Pomalá smrt emailu

Před několika dny jsem si přesunul svůj soukromý email z Gmailu, kde ho mám od vzniku služby, na ProtonMail. Důvod? Šifrování, bezpečnost, ale i nechuť mít všechno u Google, ve který přestávám mít důvěru.

Včera jsem se díval, co mi na soukromý email chodí za emaily. Letos jsem schránku už několikrát léčil službama jako Unroll me. Podařilo se mi zredukovat objem newsletterů, které mi chodí, na únosnou úroveň a Gmail si velmi slušně radí s tím nejplacatějším spamem.

Mám v soukromé schránce cca 150 nesmazaných emailů. Přesně jeden z nich je osobní, od člověka, kterého jsem se zeptal, co stojí pronájem coworkingového centra ve Staré Boleslavi. Zbytek jsou nejrůznější automatická hlášení z banky a jiné stavové zprávy jako potvrzení objednávek, ale také nabídky, tiskové zprávy, newslettery či maily stran registrace do služeb. Příšerný.

A to připomínám, že je to email, který si na mne snadno vygooglujete, uvádím ho všude v soukromé komunikaci.

Co se změnilo? Když už mi píše někdo z blízkých lidí, pak přes Facebook messenger, SMS nebo iMessages. Je to zřejmě víc bezprostřední i pozornostihodné a s ohledem na cenu za ty samé peníze.

Takhle nějak umírá email, o kterém jsem si před deseti lety neuměl představit, že by kdy umřel, natož že by na něm jednotliví technogiganti něco změnili. Pamatujete si na to? Jak Microsoft přišel s plánem, že za odeslání emailu se budou platit mikročástky, aby se zničil spam? Říkal jsem si, že to nikdy neprojde. Že email se nezmění. A taky se nezměnil a proto umírá. Nahrazují jej služby, které nejsou vzájemně interoperabilní a které mají firmy pod kontrolou a mohou si je vyvíjet. Emailovým klientem v tom pojmu, jak jsme ho znali před deseti lety, se stává notifikační centrum mobilního telefonu, kam dochází avizace o všech těch došlých zprávách z Whatsappů, Snapchatů, iMess a dalších programech. Mám jich v mobilu asi tak deset různých a dalších tak dvacet za komunikační platformu nepovažuju nebo bych si na ně nevzpomněl. Příkladmo Strava, elektronický běžecký deníček, kde se běžci chlubí svými “úspěchy” a kde se taky plácáme po zádech, abychom s tím neotravovali jinde. To je také důvod, proč Apple masivně předělal notifikační centrum iOS na něco, co jsme znaly ze Symbianu v době před deseti lety, tedy v době, kdy něco takového vůbec nebylo potřeba.

Přemýšlím, co by se stalo, kdybych soukromý email zrušil. Pravděpodobně bych si akorát musel instalovat mobilní verzi datové schránky, do které mi včera přišla zpráva, já o ní dostal v metru emailové avízo a až domů na velký počítač jsem byl nervní, co se zase stalo a kolik si odsedím (nakonec to byl jen výpis přístupů do datové schránky, moc za něj děkuju).

Soukromý email se tak pro mě stává avizační službou a podobnou zbytečností, jako telefonování. Kdypak asi první webové služby umožní zasílat ta nejrůznější avíza do Whatsappů a jiných messagingových služeb? Není tohle smysl firemních botů na Facebooku? Jistě, že je – tím se i ona transakčnost z emailů přesune na Facebook, což mu jistě přinese další výsady ve světě internetu. Včetně té, po které netouží: že se budu těšit na jeho zánik. Stejně jako budu přemýšlet, jak přivodit zánik notifikačnímu centru mého mobilního telefonu.

PS: Když už jsme u toho bezpečí, Marigold teď běží na HTTPS … 🙂

Stav projektu knihy Mobilní sítě UMTS, LTE a 5G

Předsevzal jsem si, že dodělám knihu věnovanou mobilním sítím. Srozumitelnou, pro normální lidi, které by zajímalo, jak dnešní mobilní sítě fungují. Nevím, jestli tací lidé jsou (kromě mě), ale to je teď fuk. No a protože každý takovýhle rozsáhlejší “projekt” potřebuje nějaký bič a tenhle nemá žádný typu “deadline, po kterém bude vydavatel nasrán, když nedodám”, řekl jsem si, že nejlepší bude veřejná kontrola. Následuje předpokládaný stručný obsah knihy a stav rozpracovanosti. 

Pokračujte ve čtení článku…

Česko je ekonomika prostojů

Z letních zpráv mě zaujala jedna. Produktivita práce v Česku je poloviční oproti Německu. Našel jsem hromadu vysvětlení od méně odborných jako “český líný kurvy” až po maximálně ekonomická (medián přidané hodnoty se v Německu realizuje nad bazálním českým produktem) atd. Moje trocha do mlýna? Česko je ekonomikou prostojů. Nad tím prorůstovou a produktivní ekonomiku nevybudujeme nijak snadno.

Prostoje jsou v Česku všude. Přijdete k doktorovi a čekáte hodinu, dvě a více ve frontě, která nemá konce. Když potřebujete vyřešit jakoukoliv prkotinu, abyste si vzali půldenní volno. Věci, které jinde jdou korespondenčně, v Česku znamenají sehnat si výpis, potvrzení a donést žádost. Úřad máte hodinku od práce, hodinku zpět do práce, dopoledne je v prčicích. Přidejte nějakou tu rezervičku na nepředvídatelnou dopravu po rozflákaných silnicích a nikdo ze zaměstnavatelů se ani nepozastavuje nad tím, proč si “vyměnit řidičák” odskočíte na půl dne. Ale taky tenhle předpoklad započítá do mezd.

Stejně tak pošta a její dodání balíčku do ruky. Řemeslníci, kteří přijdou na smluvený termín plus mínus dvě hodiny kouknout na rozbitou ledničku. Však víte, ta doprava a před tím řešili na úřadě tu novou evidenci.

To všechno jsou prostoje. Už je ani nevnímáme. Už se jim ani nedivíme. Už k nám tak nějak patří. Dá se na ně vymluvit: však víte, ta doprava (o dvě ulice vedle), ty úřady, ti ostatní. Alespoň, že se dá na to postěžovat si kolegům u kafíčka ve firemní kuchyňce.

Tohle mě vždy překvapuje na německém světě. Když se pracuje od do, tak se od do pracuje. Pokud se žením, beru si dovolenou, novou občanku si vyzdvihnu cestou do práce na úřadě nebo na poště, doktor se domlouvá na termín, kdy má na mě opravdu čas. Nikoho by nenapadlo, že to jde jinak.

Myslel jsem, že to vymizí s generací, která nezažila komunizmus. Nemizí. Je to dědičná vlastnost. I ti, kdo se narodili po roce 1990 snadno podléhají prostojům, jen jim už moderněji říkají „prokrastinace“ a přecházejí je s vysvětlením, že když už pracují, pracují tak efektivně, že zase za chvíli potřebují vypustit. Ale no tak…

Inu, další bod, kde máme němce co učit, protože takhle se vytváří ta pravá životní pohoda, nenechat se svazovat časem…

Publikováno pět minut po začátku pracovní doby.

O vlivu liberality akademického vzdělávání na ekonomický výnos z nových odvětví na příkladu vzniku standardu GSM

Já vím, že nemáte rádi dlouhé články. Ale jak tak teď píšu knihu o mobilních sítích a zároveň Martin Jaroš pro Hnutí NE píše o reformě vzdělávacího systému v Česku, přišla mi jedna kapitolka z knihy jako dobrá ukázka toho, PROČ je reforma vzdělání u nás tak důležitá. Abychom si vědomili, že nejde jen o to, že nějaký báby ve školách budou důstojněji žít a občas tam půjde dělat i chlap, ale abychom si uvědomili, že kvalitně fungující vzdělávání rozhoduje o tom, jak budeme žít o deset a více let později my. A že kvalitní školství není věc „politického programu“, kterým se mlátí strany po hlavě, ale životní nutnost, která vyžaduje kontinuitu a shodu „napříč politickým spektrem“.

TLDr; verze článku: Švédsko v 70. letech investovalo do univerzit a akademického výzkumu, zjednodušilo napojení škol na soukromý sektor. Díky tomu byl Ericsson schopen představit kvalitní návrh pro standard GSM, který byl 1987 přijat a celá skandinávská ekonomika z toho těžila 20 let a těží dosud (přímo přes 150 000 pracovních míst, nepřímo statisíce dalších, miliardy korun). Německo spolu s Francií přes svou velikost nebylo schopné zmobilizovat tolik odborných sil, aby zvládli vytvořit svůj kvalitní návrh, který by vyhovoval podmínkám. Ale Německo se poučilo a reformy také později provedlo, jenže mobilní éru už zdaleka tolik nevytěžilo. Vítěz vzal téměř vše a tím se stal Ericsson, Nokia a další skandinávské firmy.

A celá verze pro zvědavé následuje… Pokračujte ve čtení článku…