Udělali jste dost, abyste naplnili cizí očekávání? A svá vlastní?

Když jsem před skoro dvaceti lety prodal svou nejznámější firmu, varovali mě lidé před tím, že narazím na mnohé. A na mnohé jsem také narazil. Nejpodivuhodnější se mi však postupem doby zdála cizí očekávání. Tak nějak se předpokládalo, že všechno, na co sáhnu, dělám s nesmírně komerčním záměrem. Očekávalo se, že můj dotek promění vše ve zlato.

Tak například jsem se jednoho dne stal spolumajitelem sklářské firmy. A dostával jsem řady zvědavých dotazů od těch, kdo věděli, proč považuju sklo za tak perspektivní obor. Po pravdě jsem říkal, že vůbec. Bylo to bráno za výmluvu a ten pocit zesílil, když jsem se podílu zbavil, jak jinak, než dobře. Že jsem podíl získal od známého jako umoření dluhu, nevěděl vlastně nikdo. Jiná strategie v tom nebyla. Byl jsem o to podivnější tajnůstkář, který nechtěl nechat ostatní přiživit se na svém jistě promyšleném úspěchu.

Očekávání. Jsou parazitem úspěchu. A dokážou zamotat hlavu. Když jsem začal před pěti lety běhat, bylo to pro radost a z řady jiných důvodů, ale dotazům, co tím sleduji, se nedalo vyhnout. Nic. Radost. To nebyla dobrá odpověď.

Myslel jsem, že je to prokletí speciálně moje, související s tím, že ve dvaceti letech jsem měl úspěch a ten se teď bude vždy automaticky očekávat. Jenže si stále častěji všímám, že nepřiměřená očekávání jsou metlou i mého okolí. I ostatních. Stačí, abyste něco vystudovali, vypracovali se, něčemu se s vášní věnovali a již nastupují porovnání a očekávání. Očekává se, že to „k něčemu bude“ a tím něčím se myslí samozřejmě sláva a/nebo peníze. Vzniká tak latentní celospolečenský nárok na úspěch. Vyžaduje se, očekává se. Pouhá radost není úspěchem, je nekompletní. Je sexem bez orgasmu.

V poslední době na to u lidí kolem čtyřicítky let věku narážím stále častěji. Jsou v něčem dobří. Velmi dobří. A když se jich ptám, proč si to nechávají pro sebe, tak namítají, že to nebude mít úspěch. Nemohou napsat tu knihu, kterou nosí léta v hlavě, namalovat ten příběh o kterém sní, postavit to zařízení či stavbu, ačkoliv píší, kreslí, konstruují či staví širokodaleko nejlépe. Nemohou stavět, nemohou běhat, protože by to nebyl úspěch a ten se přeci očekává. Nebylo by to tak přelomové dílo, jak se čeká. A tak dílo vůbec nevzniklo, nebo se někde ve sklepeních piluje k nedosažitelné dokonalosti desetiletí, protože sám autor má na sebe takové nároky, jakým nemůže hned z kraje dostát. Znám to, takhle mám mnoho rukopisů knih, které oprašuji k dokonalosti a k zapomění.

Úspěch není přirozenou součástí díla. Není nárokový. Není dokonce ani zasloužený. Ale rozhodně není možný bez radosti a už vůbec ne bez toho, pokusit se.

A tak, až něco zkusíte, něco, co jste třeba nikdy nedělali, smiřte se s tím, že se mnohem spíše „ztrapníte“, než že budete mít úspěch a vytvoříte přelomové dílo. To ke zkoušení patří. A nikdo z lidí s normální životní zkušeností se nebude smát, spíše bude přemýšlet o vaší odvaze zkoušet. Nenechte se dotlačit do toho, že se budete celý život bát zkoušet nové jen proto, že cítíte tlak nároku na úspěch. Žádný není. Nedlužíte jiným, jen sami sobě šanci to zkusit.

Ostatní, ať si klidně jdou koupit podíly ve sklárnách, když neposlouchají, že jste prostě jen chtěli mít sklárnu.

S ekologií je to jako s hubnutím a náš úkol pro rok 2020 je to pochopit…

S ekologií je to jako s hubnutím. Nepomůže začít počítat kalorie nebo nachozené kroky či snad utrhovat si od úst. Musíte úplně změnit svůj životní styl, abyste svůj život neučinili nesnesitelným sebetrýzněním a sebebuzerací. Musíte přijmout za své jiné pohybové i stravovací návyky, jinak se utýráte věčným evidováním každého pozřeného sousta nebo úvahami o tom, kolik kilometrů na kole vám ospravedlní obědovou přežíračku v trendy restauraci. Nic. Žádná. Prostě se nepřežíráte. Novou cností není nekonečná poživačnost, ale snad až asketická střídmost.

Ekologický přístup k životu, trvale udržitelný způsob života, má s hubnutím mnoho společného. Nejenom v metaforickém slova smyslu. Nejde jen o to, že trvalý růst organismu i společnosti je rizikový a vlastně těžko realizovatelný, doslova hrozící zhroutit se vlastní vahou. Ekologii, stejně jako hubnutí, je něco, co připouštíme jako potřebné, ale je to pro nás obtížně proveditelné. Je jednodušší hubnutí i ekologii bagatelizovat slovy „na něco se umřít musí“, než přistoupit k řešení.

Pokračujte ve čtení článku…

Sledovací kapitalismus

Liberální kapitalismus má jedno kouzlo: každý si v něm může dělat, co chce, pokud tím neomezuje někoho jiného a na tomto pravidle se snaží s drobnými korekcemi stát moderní svět. Už dlouho teoretikové všech stran barikád, od ekonomů, přes sociologů až po politology a věrozvěsty apokalypsy přemýšlejí nad tím, co by mohlo tuto kouzelnou formulku úspěchu narušit. Cožpak není liberální kapitalismus vše-absorbující už z podstaty věci?

Klíčem k náhradě liberálního kapitalismu (ponechme stranou, proč jej nahrazovat, ti vidí každý jinak) je zjevně ono “dělat, co chce”. Totalitní režimy se snažily vyšlechtit nového člověka tím, že dostatečně dlouhé šnůře generací budou nakazovat, co mají chtít a pomocí různé formy plánování tyto modifikované potřeby uspokojovat. Což naráželo na mnohé potíže, od neschopnosti plánovat v takovém rozsahu, až po ne/úspěšnost v oblasti změny návyků.

V poslední době se zdá, že se další vývojový směr kapitalismu našel: sledovací kapitalismus. S pomocí sledování a výkonných i chytrých počítačů je možné cíleně působit na jedince a modelovat jej do masy, která touží po tom, co je mu k toužení předestřeno. Ještě před pár lety byly prostředky pro uskutečnění sledovacího kapitalismu nedostupné nebo neefektivní (massmédia), jenže dnes jsou samozřejmostí. A to je důvod, proč se tématu zastavit.

Pokračujte ve čtení článku…

Apple, Jony Ive a právo na opravu

Z Apple odchází šéfdesigner Jony Ive, člověk, který vytvořil ikonické designy a jeden ze spoluautorů úspěchu firmy. A také člověk, který z  moderní elektroniky udělal neopravitelná, nerozebiratelná a  neupgradovatelná zařízení. Byl to on, kdo prosadil lepení baterií či displejů v mobilech, pevně připájené procesory v počítačích a vůbec udělal z Apple produktů zařízení, která nelze snadno rozebírat a něco v nich měnit, natož aby k tomu firma poskytovala nějakou dokumentaci. No a zprostředkovaně z  tohoto přístupu udělal celosvětový standard.

Pokračujte ve čtení článku…

Postřehy z lokální politiky 1: tribalismus, starousedlíci, náplavy a pasivní

Ze zatím krátkého, stále neintenzivního a velmi povrchního působení v lokální politice jsem si odnesl pár postřehů. Nedělám si nárok na pravdu, nutné zevšeobecnění také stejně nutně znepřesňuje, takže k tomuhle souhrnu prosím přistupujte tolerantně a pozitivně, snažil jsem se postihnout hlavně problémy, nikoliv pozitiva. Berte to jako moje pozorování a názory.
Dnes o trojím lidu řeč.

Pokračujte ve čtení článku…

Česká dvě procenta pro NATO aneb Kdo řekl, že král je nahý?

Tohle eskaluje rychle. Mikuláš Torrent Ferjenčík napíše ve facebookovém statusu, že 2% z HDP na obranu jsou v nejbližší době nedosažitelné při  udržení ostatních závazků vlády. A najednou se vyrojí hromada všech těch liberálních i konzervativních politků, kteří ho začínají natírat za to, že zpochybnil naše závazky k NATO. Naše závazky k NATO zpochybňuje fakt, že je neplníme. A neplníme je dlouhodobě. Mně osobně žlučí hnul bývalý ministr obrany Alexandr Vondra, který na Twitteru Mikuláš Ferjenčíka napálil, přiložil nálepky „neomarxismus“ atd. Přitom to byl on, za jehož ministrování obrany dosáhly procentta výdajů na obranu lokálního minima, nikdy před ním nebyly nižší.

Takže zpět na zem. Realita je taková, že při současných závazcích (mezi něž třeba počítat platy učitelů, důchodů, zlevněného cestování a asi tak miliardu jiných vládních slibů) se k těm 2% požadovaným NATO nedohrabeme. Dovadní politika byla, že to neřešíme a doufáme, že NATO to nebude stát za to vyhazovat nás. Jsme černý pasažér. No a někdo nahlas řekl, že král je nahý. Kdyby to udělal někdo z liberální kavárny, kdo je volebně nevýznamný, byl by potlesk. Jenže tu pravdu nakonec řekl Pirát :

Je to tenhle doublethink, který české politice ubližuje. Protože část voličů je spíše citlivá na jméno nositele zprávy a část voličů je spíše citlivá na zprávu samu. Čímž se obě skupiny nikdy nemohou pochopit.

A než se případně zeptáte: K NATO vydali Piráti hodně oficiálních prohlášení a jsou snadno k dohledání. Ve zkratce: NATO ano, zvýšit výdaje na obranu ano, jenže ne tak rychle, jak to slibuje (a  neplní) ANO, ale tak, jak je realistické v našem rozpočtu. Kromě toho překontrolovat metodiku výpočtu těch procent a sjednotit ji napříč NATO, protože ji státy používají rozdílně. Modernizovat armádu ano, ale hlavně směrem, kterým se očekává moderní válka.

A k tomu jestřábímu pohledu na zbrojení ve stylu „Vyzbrojíme se a všechno zvládneme, budeme tvrdí a neústupní“.

Jenže to má malá ale:
1) za posledních 100 let jsme vedli dvě útočné války (proti Maďarsku a Polsku, daly by se označit za obranné, to podle politické příslušnosti mluvčího) a jednou jsme byli okupováni spojencem (SSSR). Jednou u nás byly umístěna vojska našeho spojence/ochránce/okupanta (Německo, slovo dle nálady mluvčího). Ať jsme měli jakoukoliv armádu, nebyla nám mnoho platna a spíše jsme měli dojem, že nás ze všeho vyseká, čímž jsme podcenili vztahy se sousedy.
2) naše stávající armáda se chce nějak vyzbrojit, ale nedá se zbavit dojmu, že se vyzbrojuje na minulou válku. Budeme mít asi dostatek transportérů a opravených tanků, ale málo PVO, nemluvě o dronech, nemluvě o kyberarmádě.

Takže jakkoliv se horuje pro investice do armády, nelze se zbavit dojmu, že pro svoji obranu uděláme nejvíce tehdy, když zvýšíme vzdělanost obyvatelstva. To za prvé. Za druhé, když se nám podaří vymyslet strategii obrany odpovídající současným metodám válek, což zemanovská generalita zjevně schopna není (to už by to udělala) a tudíž ani není důvod, jí poskytovat mnoho peněz na války staré.

A to jsou dva dobré důvody, proč mít pacifisty: aby vám připomněli, že není jen jeden pohled na věc a že se pravděpodobně chystáte udělat blbost, byť vedeni dobrými úmysly. Abyste měli možnost se zamyslet nad tím, zda to, co děláte, je opravdu promyšlené a správné. Abyste si mohli položit otázku, kde jsou naše investice do kyberbojiště…

Kdy budou mobilní data v Česku levná a co se proto dá udělat?

Kdy budou mobilní data v Česku levná a co se proto dá udělat? To byla asi nejčastější dotaz k mému článku vysvětlujícímu, jak se paní ministryni podařilo do cen mobilních dat tak nešťastně zamotat WiFi.

Pokud chcete krátkou a stručnou odpověď: nevidím nic, co by se mohlo stát a co by během 3-4 let způsobilo radikálnější cenozměnu. Je nepravděpodobné, že by průměrný celkový měsíční účet za mobilní telefon v Česku klesl. Jistě, dojde k přeskupení, lidé dostanou více dat v ceně, opticky se to zlevní, ale to je tak všechno. Smiřte se s tím. Jsme země uhlí a páry, lidi tu nemají o moderní věci zájem. A to je to podstatné, chybí vůle a  „společenská objednávka“.

Delší následující odpověď je opět fakultativní, pro zájemce.

Pokračujte ve čtení článku…

Kurs ekonomie pro ministry obchodu a průmyslu či jiné začátečníky: jak vzniká nákladová cena mobilních dat

Dnes si dáme kurs ekonomie pro ministry obchodu a průmyslu či jiné začátečníky. Lekce: jak vzniká nákladová cena dat v mobilních sítích. Nebojte, to zvládnete a už nikdy neplácnete žádnou blbost o mobilních sítích (Garantuje 9 ministrů z deseti).

Cenu v mobilních sítích vytvářejí dva typy nákladů: investiční (capex) a provozní (opex). Nás budou teď nejvíce zajímat náklady investiční, protože to jsou peníze, které musíte mít předem, zatímco provozní náklady vám rostou až v době, kdy máte zákazníky, tedy v době, kdy už se vám zdá, že jste vysmátí.

Pokračujte ve čtení článku…

Je něco ve vzdělávacím systému špatně, když mládež chodí i na gympl a humanitní obory?

Vladimír Dlouhý se sugestivně ptá, zda opravdu potřebujeme tolik gymnázií, poskytujících všeobecné střední vzdělání, když je málo řemeslníků? Prezident Hospodářské komory a bývalý prominentní komunista nám sugeruje, že je něco ve vzdělávacím systému špatně, když mladí preferují gympl před učňákem a když existují vysokoškolské humanitní obory.

Pokračujte ve čtení článku…