Jak EET dopadne na eshopy: bude se zdražovat, komfort poklesne

Pár článků o tom, jak dopadne EET na eshopy, už jsem četl, většinou nebylo mnoho jistého a věci se vybarvují teprve teď, když do startu EET pro eshopy zbývají čtyři měsíce. Ve skutečnosti bude EET pro eshopy zřejmě největší oser ze všech oborů, kde evidence probíhá bez problémů (tedy s výjimkou těch, kdo šidili na daních a neevidovali).

Z povahy věci eshopy mají každou transakci zaevidovanou, což samozřejmě neznamená, že nemusí být v pokušení finančnímu úřadu ji upravovat. Jelikož ale tato je křížově ověřitelná proti dopravním službám a dodavatelům, je její “padělání” za účelem hypotetického krácení daně těžko představitelné, pokud se v tomto segmentu dějí podvody, pak v oblasti vratek DPH mezi zahraničními subjekty a největším “podvodem” bude fakt, že šéf eshopu dá svým dětem mobil, který má oficiálně ve vitríně a tudíž z něj neovedl DPH. Proto považuji jakoukoliv evidenci tržeb eshopů vůči finančímu úřadu (FU) za nesmysl a zbytečnou práci, může ale být, že nejsem s principem karuselových podvodů s DPH vůči zahraničním subjektům dostatečně obeznámen (neb v tom oboru nepodnikám).

Já se podívám hlavně na implementační dopady EET pro eshopy, které mají vlastní systém. Pokud si eshopy koupily nějaký tuzemský nástroj pro ecommerce, pravděpodobně jim bude dodán upgrade na EET za nějakou cenu a část implementačních nákladů u nich tedy bude jiná. Pokud je o zahraniční systémy jako Magento či Shopify, budou asi v úzkých a budou napjatě čekat, zda se najde někdo, kdo vytvoří plugin. U velkých nástrojů se někdo takový najde. Pokračujte ve čtení článku…

Turismus jako znásilnění místa (poznámka k meditaci)

O víkendu jsem doprovázel naše čínské partnery na Karlštejn (jejich návštěva je samostatná story na nikdy jindy, seznámit se s čínským miliardářem v teplákách a CTO velké mobilfouní firmy je samo o sobě zajímavý).

Průvodkyně nám ukazovala hrad a v jednu chvíli prohlásila, že tohle jsou privátní místnosti císaře, kde mohl rozjímat a meditovat. A protože tohle byl víkend, kdy mě hromadně doháněly stíny minulosti, sepnulo se mi to. Jak na všech těch zámcích a hradech za socíku průvodce/kyně ukazovaly soukromé meditační prostory a záhy prohlásili, že nyní je převzala vláda a dala lidu, aby se mohl podívat, jak si žili panovníci a šlechta dříve. A to, jak jsem jako dítě instinktivně cítil, že je to špatně, jen jsem nevěděl, proč. Pokračujte ve čtení článku…

Energomonitor na EUW 2016

I letos vystavujeme s Energomonitorem na European Utility Week, největší evropském energetickém veletrhu. Už je to potřetí, po loňské zkušenosti z Vídně, kde jsme vystavovali ve společném partnerském stánku CzechTrade jsme se letos rozhodli opět pro samostatný vlastní stánek. Zkusím vysvětlit. CzechTrade všechno dohaduje v dostatečném předstihu, zatímco my jsme zvyklí na „just in time“, už proto, že do poslední chvíle ladíme, co a jak tam budeme dělat. Tohle mělo za následek, že jsme si vloni včas neřekli, jak chceme náš stánek upravit a už to nešlo změnit. Byl potom takový … standardní. A to my neradi. Radši vystupujeme z davu, v rámci finančních možností. Takže letos jsme zase vzali stánek samostatně, byl pravda o něco dražší a byl s tím více práce, ale zase jsme si to udělali po svém.

Největší problém je vždycky s demopanelem. Letošní EUW bylo v Barceloně, kam bychom ho autem táhli dost těžko a letadlem extrémně draho. A protože už se u nás nějakou dobu připravoval přenosný panel pro partnery i pro veletrhy, použil se zde premiérově náš ekologický a skládací panel z kartonu, máme na něj i přepravní tašku. No a jelikož se na veletrhu objevilo pár firem, které ten náš původní demopanel okopírovali včetně sady ikonek, můžeme se příští rok těšit na větší množství kartonových demopanelů 🙂

Jinak naši lidi hlásí, že návštěvnost velká, zájemců hodně, protože obeznámenost s technologií průběžného měření spotřeby je zase větší a lidé už to běžně vyžadují (samozřejmě v cizině, u nás ne). Tak díky všem, kdo se o letošní expozici na EUW zasadili … ! (na dvou fotkách všichni čtyři výsadkáři)

Energomonitor na EUW 2016
Energomonitor na EUW 2016

img_1432

Jak má komunikovat obecní zastupitelstvo a místní samospráva (na příkladu Brandýsa nad Labem)

Je zajímavé sledovat míjející se názory úřadů a občanů na to, jak má vypadat komunikace mezi nimi. Pro příklad použiju náš Brandýs, ale situace zde zdaleka není ojedinělá, spíše zcela ukázková.

V Brandýse se před nějakými dvěmi lety vyměnilo zastupitelstvo i starosta. Opozice (hlavně místní sport-spolky) se dostaly ke kormidlu a někdejší estabilishment ODS v čele se starostou Ondřejem Přenosilem šel od válu. Nebylo se co divit, zjednodušeně řečeno Přenosil spolu se středočeskou ODS proslul jako starosta, za jehož vlády spadl most, co tu stál stopadesát let, z majetku kraje se vypařila nemocnice a naopak do bytové zástavby přibyla pískovna. Typické pro Střední Čechy a ODS.
Pokračujte ve čtení článku…

Jak hluboko je řízení letového provozu NATO

Včera večer jsem aktualizoval Průvodce Brandýsem a Boleslají od vrábského pohůnka a rozhodl jsem se některé aspekty usadit z dojmů na pevný základ. A protože jsem zrovna volal s armádním kamarádem, ptám se ho, jak hluboko je vlastně to podzemní boleslajské řízení letového provozu NATO, které si můj zápis do průvodce vysloužilo jediným kolmým nájezdem na dálnici v Česku.
“To je tajný,” dí zachmuřeně zodpovědný kamarád.
“Aspoň přibližně,” přemlouvám.
“Přibližně je to o patnáct metrů hloub, než kolik je průraznost nejnovější inteligentní ruské střely,” upřesňuje.
“To jsi mi říkal před deseti lety taky,” namítám. “Od té doby mají rusové nový technologie a účinnější rakety.”
“My máme taky nový technologie,” ohrazuje se dotčeně.
“Jaký?” ptám se zvědavě?
“Už tři roky novýho vrchního velitele. Propadáme se hanbou a zrychluje se to,” prozrazuje konečně voják NATO podstatu té zázračné technologie.
Kývám obdivně hlavou a přepisuju informaci do průvodce.
Díky za každý den, kdy mě ještě něco překvapí.

A co jste dělali vy, když zvolili Trumpa?

Dneska nás všichni budou oblažovat nářky nad výsledky voleb v USA. Volič intuitivně ztrestal ty, kdož mu stále dokola vysvětlovali, koho má volit ve svůj prospěch tím, že si zvolil jiného ke své škodě, ale vědomě. Jestli z toho bude konec světa, jak ho známe, nevím. Ale pro každý pád si zaznamenám, jak jsem trávil tu chvíli, když jsem se to dozvěděl, jako jsem si ji zaznamenal naposledy, když se něco takového stalo.

Probudil mě Vojta, který přiletěl do ložnice s tím, že mu zoubková víla dala pod polštář figurku žirafy, sušenku a časopis Hrana. Chvíli poté začali jako každou středu lomozit popeláři, probudila se Mariánka, šel jsem dolů přichystat jim čaje ke snídani a nakrájet buchtu, na kterou se těšili od včerejška. Než se mi uvařila voda na kávu, vzal jsem si mobil a přečetl jsem si zprávy. Nepřekvapily mě, na vítězství Trumpa bych si vsázel, protože rozčarování voličů bylo hmatatelné i přes oceán.

A protože mi stálo za to, hned poté, co jsem děti vyexpedoval do školky, dát auto do pneuservisu a přezout na zimní, neočekávám konec světa v příštím pololetí. Beru to jako lekci. Cennou zpětnou vazbu běžného voliče k “elitám země”. Teď jde o to, kdo tu zpětnou vazbu vyhodnotí správně a v intencích demokracie. Hlasy “lůza volila” zaznívají i u nás a jsou spolehlivým znamením nepochopení.

Pro lepší vnímání situace doporučuji sledovat seriál Mladý papež.

Dovolte mi rovněž, abych se staženým hrdlem poblahopřál panu Miloši Zemanovi ke zvolení ve druhém volebním období.

Jaký obor si vybrat k dalšímu perspektivnímu sebevzdělávání

Mezi jeden z mých podivných zvyků patří vybrat si každý rok jednu věc, jedno téma, se kterým se detailně obeznámím. A letos bych potřeboval s výběrem pomoct.

O co jde. Z počátku to dělal nevědomky, posledních deset patnáct let jsem si proces téměř formalizoval. Například hodinařina. Chtěl jsem pochopit, jak se skládají kolečka k sobě a jak je možné, že ukazují čas. Nebo akciové trhy a daytrading. A protože mám určité množství času, který se efektivně nedá využít jinak, než k sebevzdělávání (třeba přesuny dopravou, kde bych ještě tak číst nesmysly), tak se tomu věnuji. Zvykl jsem si, že za rok se dá do tématu s tím časem a určitou úrovní zvídavosti i zkušeností proniknout hodně do hloubky, na slušně expertní úrovni. Pak už začíná chybět řemeslná praxe. Umím rozebrat a opravit hodinky, neumím je zkonstruovat a naučit se tohle je řemeslný cvik, který zabere moře času a už mě tolik nezaujme. Umím slušně daytradovat akcie v segmentu trhu, který mě zajímá, ale mimo se pouštím nerad, navíc rád experimentuju a mám malou averzi ke ztrátě, což je u takových věcí jako akcie nebo poker dost smrtící.

Můžete to považovat za povrchní zábavu. Pro mne je to určitý relax a druh prevence proti zakrnění světonázoru. Je snadné považovat poker za hazard, whisky za chlast, hodinařinu za debilitu – když o tom nic nevíte. Některá věc mě později pustí, jinou si oblíbím na dlouhou dobu a případně jí nahradím něco, co se mi neosvědčilo. Věci si vybírám někdy nahodile, často jak se dnes říká mimo komfortní zónu (letos běhání), ale zpravidla podle nějaké úvahy typu “tomu by se mohlo hodit rozumět”.

Co se té hloubky týká, většinou tím myslím dost hluboko, pokud se vyloženě neseknu v odhadu (DNA mě fakt nebavilo). Většinou začínám populárně naučnými pracemi, učebnicemi v oboru, online kurzy, pokračuju přes disertace lidí v oboru a práce v odborných periodikách, končím tím, že se potkávám či bavím se špičkama v oboru (zpravidla jsou dost přístupní komunikaci, když zjistí, že vás to fakt zajímá a už tomu na určité úrovni rozumíte).

Na příští rok uvažuju o věcech kolem IT. Ne snad vyloženě programování, tam už vím, že by mne to nudilo, ale spíše něco ve smyslu “programování v R a analýza velkých dat” nebo umělointeligentní systémy, neurolingvistika, neurograming. Taky věci trochu bokem, jako je státní správa a IT (e-gov) nebo hybridní druhy války (zatím vysoce na toplistu spolu s onou bigdata a R). To abych nabídnul rozptyl k uvažování o šířce a druhu problému. Nic není teď omezením.

Co si vybrat? Co je dneska ještě nepodchycené, obecně nepochopené, má to před sebou zajímavý vývoj a budoucnost? Berme to jako malý crowdsourcing.

Politicky nekorektní e-gov, digitální agenda, Průmysl 4.0, inovativní firmy a blahobyt v Česku

Součástí mojí práce na Lupě bylo, jednou za čas vyhodnotit digitální agendu české vlády. Vláda si ji vždy připravila na mnoha stránkách, schválila a veškeré moje vyhodnocení proběhlo za rok, když se ukázalo, že se nestalo nic a co se stalo, stalo se samospádem ve smyslu vědeckotechnického pokroku.

Budu teď říkat nepopulární věci a odložím politickou nekorektnost. Jak se startuje ekonomický růst? Metod je mnoho, ekonomové se rafnou, která je nejlepší, ale když je analyzujete, tak rychle zjistíte, že zásadou je dělat to jinak, než to dělají ostatní a trefit se tam, kam směřuje “doba”. Jestli vsadíte na to, že uděláte zemi hypermoderní, kam se sypou všichni geekové pracovat, nebo naopak rájem divoké přírody, kam jezdí turisté odpočívat, to je tak trochu o tom, jaké možnosti máte, ale obojí je zcela legitimní přístup, který v dobrém provedení vygeneruje růst.

Problém je se zemí, která nedělá nic. Pokud se mne tedy ptáte, kdy Česko dožene Německo, nebo třeba Rakousko, tak mohu sebejistě prohlásit, že do příští velké změny typu evropská válka nedožene. Nemáme strategii. Nerozhodli jsme se někam posouvat, jenom následujeme. To ovšem neznamená, že na tom budeme špatně, jen to znamená, že nikdy nepředstihneme ty, kteří jsou před námi, neboť se ani nesnažíme zkracovat vzdálenost.

Motory růstu

Je těžké najít něco, co nezkoušejí ostatní a s tím uspět. Motorů růstu je obecně několik, které se liší hlavně rychlostí náběhu a výdrží. Přilákat velké korporace znamená zajistit jednou smlouvou mnoho pracovních míst prakticky obratem, jenže taky mnoho úliteb, úlev, nižších daňových výnosů, rizik korupce a tlaků. Vytvořit vlastní střední podnikatelskou třídu odstraňuje tyto problémy, ale zase to relativně dlouho trvá. K tomu všemu potřebujete fungující školství, systém ochrany a vymahatelnosti práva, celý ten obslužný ekosystém. A zpravidla máte omezenou kasu, takže když lákáte velké firmy na úlevy, abyste zajistili zaměstnanost ještě ve vašem volebním období, nezbude tolik peněz na školství či justici, jimiž byste podpořili zaměstnanost v horizontu generace. Dobrý politik nicméně ví, že nehledět si státních zaměstnanců znamená podkopávat si jistou voličskou základnu, takže se to snaží balancovat, proto je to složitější rovnice a je těžké ji vyřešit.

Dobrým iniciátorem růstu bývá státní sektor. Má zpravidla zajímavé rozpočty a je hybatelný na rozkaz, navíc je tam dostatek věcí, které je potřeba udělat, má smysl je udělat a jsou zužitkovatelné i v privátní sféře. Proto je to zhusta státní sektor, kdo vytyčuje a proinvestovává velké cíle. Za první republiky to bylo rozhýbání stavebního průmyslu a velké státní stavby. Kdo viděl dovnitř, dobře věděl, že za stavebním boomem je bankéř první republiky Jaroslav Preiss a jeho Živnobanka, která vládě ochotně půjčovala na státní stavby, ale bylo za tím intenzivní hledání oboustranně prospěšného soužití. Zaměstnanost šla nahoru a všechny ty peníze nalité do infrastruktury, ale i dolů, znamenaly růst firem, které si rychle našly odběratele i v cizině. Ekonomika rostla, z tehdejšího pohledu v nemodernějším sektoru podnikání, jako byly přesné ocelářské výrobky.

Dnes je všechno jinak. Ocel je pořád dobrý kšeft, ale trh je dost rozebraný. Konkurovat zavedeným mělo snad smysl, dokud bylo čím (a Poldi to nebylo, to bylo ztrátové už za komunismu). V čem se prosadit dnes?

Přijali výzvu a jdou za ní

Je řada oborů, kde jsme daleko a je řada oborů, které se jeví být perspektivní. Povšimněte si, jak se celá řada států hlásí ke konceptům jako Internet věcí, samořiditelná auta, AI a další. Dobrý příklad je Izrael. Stát tady rozhodl, že všechny místní vodárny se musí angažovat na poli úspor vody a nikomu to nepřijde divné, protože voda v Izraeli je téma. Vodárny jsou pobízeny mimo jiné finanční restrikcí za plýtvání strategickou surovinou no a protože to bylo vzato jako proces, nikoliv jako TEĎ HNED něco udělejte, vznikla celá řada firem, které v Izraeli vymýšlejí nejrůznější věci kolem šetření vody a energií obecně. No a protože podobných plánů měl Izrael více a měl k tomu pár dalších předpokladů, stal se z Izraele “startup nation”.

Podobně je to v řadě jiných zemí. Rakousko se rozhodlo, že by rádo obnovitelné energie na bázi biomasy a tak zde vznikla celá řada firem s technologiemi v oboru. Německo to samé v oboru fotovoltaiky a větrné energie. Británie se ostře chytla Interneto věcí jako takového a přetahuje se o něj s USA. Většina IoT akcelerátorů, akcí a soutěží navázaných na IoT je napojena na Londýn. Estonsko se chytlo e-govrnmentu a jelikož ho pojalo pro-uživatelsky, vyrostla celá řada soukromých firem, které se na něm “udělaly” – nikoliv si nahrabaly, ale především vyvinuly technologie na bezpečný digitální oběh dokumentů, komunikaci atd. No a protože v Estonsku stát komunikuje digitálně, vyplatí se všem místním firmám implementovat pro sebe totéž. Stát táhnul poptávku, která se rozlila do soukromého sektoru a o kterou je zájem i jinde.

My jsme si vybrali jen EET

Co my v Česku? Ze státních akcí tu proběhl Internet do škol před mnoha lety. V jeho rámci nevzniklo nic, co by stálo za řeč, kromě nákupu přepálených počítačů od Autocontu a internetu od Telecomu/O2. Teď máme EET a charakterizuje ho znovu značný spěch, ve kterém se nedá systém ani zavést, i je obtížné o něm jakkoliv prokreativně přemýšlet. Na druhou stranu, kdo z českých podnikatelů přemýšlel o EET jako o skutečné příležitosti? Ne tak, že se jen dodá to nejnutnější, ale že se nabídne něco, co přinese užitek i provozovateli, když už povinně digitalizuje? Našel jsem jedno hezké řešení, jehož základem je vydávání papírků s číslem a digitální repozitory účtenek, abyste nemuseli být online. Skvělé, ale technologický průlom to není. Proč nikdo EET nevzal jako příležitost místo toho, vzít ho jako “voser”? Protože se počítá s tím, že až ze scény odejde Babiš, vypaří se i EET? Nebo na to nemáme, takhle uvažovat?

EET po pravdě není dobrý příklad, protože ztotožnit se s myšlenkou EET je těžké stejně, jako nedívat se skrz prsty na revizory v metru. Jenže jiný celospolečenský úkol jsme si nevymysleli. Ani sami, ani naše politická representace. A tak stojíme, přešlapujeme a nadáváme.

Kdybychom si něco vybrali, začali šlapat do moderního školství, udělali patnáctiletý plán jeho modernizace, přizvali české firmy, otevřeli data, trhy, podmínky, ministerstva … měli bychom pár firem, které by se dostaly dost daleko na to, aby obstály v zahraničí a mohly dodávat něco do ciziny. Kdybychom zavedli bitcoin jako druhou státní měnu. Kdybychom uzákonili možnost používat samořiditelná auta mimo města. Kdybychom zkusili cokoliv z toho, co před námi nikdo neměl koule vyzkoušet, měli bychom šanci někoho dohánět. Takhle následujeme z bezpečného povzdálí to, co udělali ostatní.

Nejsme jako naši dědové. Oni tu odvahu měli.

Apple MacBook Pro 2016 a vzpoura proti démonům pochybností

Apple během druhé podzimní technologické show představoval své novinky, tentokráte ze světa hardware. Na akci svolával sloganem Hello again, přičemž právě slovo Hello naznačovalo, že si od představení firma slibuje zlom. Poprvé takto Apple lákalo technomaniaky v roce 1984, když představovalo platformu Macintosh 128K, podruhé o třináct let později pro platformu iMac a návrat Steva Jobse do Apple. I proto byla očekávání veliká. Pokračujte ve čtení článku…

Objektivní a konzistentní? Zkuste myšlenkový experiment

Poslední lapálie s Primou a show Jana Krause ukazuje, jak moc problémů nám dělá kritické a nezaujaté myšlení, ačkoliv se jím zaklínáme a o své nestrannosti jsme přesvěčeni. Ve skutečnosti si tak racionalizujeme intuitivní inklinaci. Takže vám dneska svěřím jednu z věcí, kterou považuji za nezbytnou součást úspěchu každého analytika. Postup zvaný myšlenkový experiment, který vy/roz/vinula antická filosofie pro prověření záležitostí, které jinak z nějakých důvodů fyzicky či objektivně měřitelně ověřit nelze.

V případě událostí je to vlastně jednoduché. Zkuste se zamyslet nad tím, jak byste událost vnímali, kdyby se v ní obrátila znaménka, tedy kdyby v oné události figuroval někdo, kdo je vám sympatický proti tomu, když tam nyní figuruje osoba nesympatická nebo opačně.

Například ta Prima. Vystoupila tam řada osobností, které spojuje negativní postoj k Hradu. Pokud s nimi sympatizujete, je jednoduché opřít se do Primy, že jsou to cenzurní svině. Je to tak, nebo opravdu Prima měla do pořadu zasáhnout? Objektivně je to těžké vyhodnotit, ponechme teď stranou, že spíše než cenzura šlo o autocenzuru, v každém případě to byl sporný aspekt (a ponechme teď stranou, že Prima je soukromá TV a může si dělat v mezích zákona, co chce, k čemuž se ještě vrátíme).

Představte si teď opačnou situaci. Namísto Táni Fišerové a Bradyho a dalších se na pódiu shromáždí lidé jako Konvička, Vandas, A. B. Bartoš, Sládek, Okamura a další podobní, kteří se vyjadřují k tématu, které oblibujete, velmi negativně a Kraus jim zdatně sekunduje. Měla by takový pořad Prima odvysílat? Ačkoliv se pohybují podle vás za hranou zákona (ovšem podobně, jako zákon zapovídá hanobení prezidenta a symbolů republiky)?

Pokud si odpovíte v obou případech stejně, jste názorově konzistentní a s vámi je všechno v pořádku, plyne z toho jen to, zda máte postoj liberální nebo proetický.

Pokud si odpovíte rozdílně, připravte se na to, že bude za voly, protože nejste názorově konzistentní a bezhlavě fandíte své straně, což na vás někde v diskusi vybublá a popraví vás to. Můj oblíbený příklad je “Havlovo humanitární bombardování” – to mi vždycky vypálí antisluníčkáři, když přijde na debatu o humanitě a vojenských zásazích v zahraničí, čímž se snaží dokázat moji zaujatost a nekonzistenci. V rámci této debaty je vždy překvapí, že ve skutečnosti za Českou republiku schválil ono “humanitární bombardování” tehdejší premiér Miloš Zeman. A to už se samozřejmě nehodí.

Myšlenkový experiment má svá úskalí. Je silný, je jednoduchý, ale vyžaduje jak znalost kontextu, tak ochotu poslouchat. Například byste mi mohli vpálit, že jsem to byl já, kdo kritizoval Primu za zmanipulování zpravodajství a jak teď mohu být spíše nakloněn vyškrtnutí oné “agitační vložky” z Krausova pořadu.

Proč tedy? Krom toho, že Prima je soukromá TV a může si dělat co uzná její majitel za vhodné, je přeci jen vázána zákonem, který se týká především zpravodajství. A moje kritika tehdy směřovala k nezvládnutí zpravodajství jako žánru, kdy Prima v reportážích o uprchlících zamlčovala známé a dokladovatelné skutečnosti. Zákonný požadavek byl tedy rozhodující.

Tentokrát jsem si pomocí myšlenkového experimentu ověřil svoji pozici v Primácké lapálii. Prima má právo agitační vložku vyhodit či pořad celý odmítnout, protože takto si jej nesjednala. Pokud by to samé udělala i v případě příznivců Konvičky nebo Zemana, byla by i ona názorově konzistentní a nestranná. To bohužel není a proto také schytává vlnu kritiky a není se čemu divit, že ledaskomu ujede ruka.

Zkuste si to. Příště, až zase Zeman nebo Klaus něco plácnou, zamyslete se nad tím, jak byste ten samý výrok hodnotili, kdyby ho říkal Havel nebo Halík. Až zase budete číst nějaký novinářský soud, aplikujte myšlenkový experiment, ať víte, zda jde o agitaci nebo novinařinu.

Mimochodem, technologii myšlenkového experimentu mezi ajťáky (či  tehdy spíše mezi technovědci) zpopularizoval Albert Einstein, který pomocí ní formuloval teorii relativity. To pro případ, že byste myšlenkový experiment považovali za obskurní výmysl nemakačenků z humanitních oborů.

Snad jsem to vysvětlil srozumitelně.

Jak Amazon Echo zpopelňuje šance Apple na domácí revoluci

Už dávnou soudím, že jestli něco zásadně změní vyhledávání na internetu a s tím i pozici firem, které na vyhledávání zásadně závisí (třeba Google), bude to hlasové vyhledávání. Samozřejmě kromě toho, že vyhledávat přestaneme, k čemuž sociální sítě a bubliny v nich směřují.

Nerozumějte mi špatně. Hlasovým vyhledáváním nemám na mysli tu ikonku ve vyhledávacím řádku Google na vašem mobilu. Myslím tím hlasové asistenty jako Siry od Apple, případně Cortana Microsoftu. A samozřejmě Alexa od Amazonu.

Že Amazon provozoval vyhledávač jménem A9, ví v Česku málokdo. Nebyl špatný, ale neprosadil se. Ani v Americe. Jenže Amazon věděl, že je to dlouhý boj. Že ve webovém prostředí se už prakticky nemá šanci prosadit. Zkouší to jinak. V prostředí hlasu. Stejně tak Apple. Závislost na vyhledávání od Google nese Apple špatně, má svůj vyhledávač, jenže ten webové rozhraní nemá, je jen datovým pozadím pro hlasový asistent Siri. To samé se zhruba stalo s A9 Amazonu, to je dnes podkladem pro Alexu i další vyhledávací služby a webové rozhraní přestalo být potřeba.

Jak to? Vyhledávání se změnilo proti době před deseti lety. Tehdy jsme hledali dokumenty obsahující slovo. Dnes potřebujeme zpravidla přímo to slovo, konkrétní informaci. Kdy jede autobus, kde je v okolí restaurace nebo kontakt na instalatéra, nikoliv všechny stránky obsahující něco, co jako tato informace vypadá. A to jsou úlohy na hlasové vyhledávání. Stačí jeden kontakt, jeden čas, jedno jméno. A následná otázka “rezervovat místo” nebo “zavolat mu”, která vyhledávání povýší na asistenci.

Kouzlo skryté v Siri

Amazon říká, že reproduktor se hodí vždy

Tohle bylo dilema, který vyřešil Amazon o něco chytřeji: svými reproduktory Echo a menší variantou Echo Dot. Netrápí je napájení (jsou v zásuvce) ani většina náročných věcí v pozadí, které řeší iPhone. Soustřeďují se jen na to, být propojené do internetu, být reproduktory – a být instantním hlasovým rozpoznáváním. Po pravdě řečeno, jak Siri tak Echo v samotném koncovém zařízení dělají jen symbolický resampling, modelová data samotného dotazu posílají do cloudu (Alexa Voice Service v případě Amazonu), kde se významově vyhodnotí a teprve vyhodnocená se položí internímu vyhledávači. To ovšem nevadí, bez internetu dnes ničeho není.

V Evropě jsme ještě echo z Amazonu nezachytili plnou silou, reproduktory se prodávají jen na některých trzích kvůli propojení se službami i rozpoznávání jazyka. Ale v USA zatím kráčí k úspěchu. Zabíjejí hned několik much jednou ranou.

Tak především Echo je velmi slušný bezdrátový reproduktor, který se připojí k vašemu telefonu a hraje, co chcete. Za druhé umí streamovací služby jako Spotify či Pandora, nejenom firemní Amazon Music. Stačí na reproduktor zavolat, co má přehrávat a on přehrává. Především pro děti je to průlomová funkce. Rychle si ale zvykají i dospělí, protože hlasová interakce je v domácnostech běžná. Stačí se Alexy zeptat, jaká je předpověď počasí, požádat o objednání taxi, přidat schůzku do kalendáře či přečíst nejnovější zprávy. Dostanete konkrétní předpověď počasí pro vaši lokaci či oznámení o tom, že taxi k vám už jede, ne odkazy na stránky, kde byste si to pořešili. Tak jasně a snadno funguje. Ke smůle Apple je to návykovější a jednodušší, než na to samé zkoušet používat Apple TV (tu je třeba zapnout) nebo Siri na telefonu (na ni musíte mluvit zblízka)

A za třetí, Amazon uvolnil hlasové prostředí AVS (neplést s rovněž firemním AWS) pro vývojáře a sám pomohl zaintegrovat řadu produktů domácí automatizace. Můžete nechat zavírat dveře, měnit nastavení termostatu či zhasínat prostřednictvím Garageio, Hue, Nestu, Ecobee a dalších služeb. A zase: požádat Alexu, aby zatopila, je přeci tak samozřejmé, tak jednoduché. I proto Amazon kromě většího reproduktoru Echo zamýšleného pro obývák má i menší a levnější Echo Dot, které si můžete dát do ostatních pokojů jako místní naslouchadla a zároveň přehrávadla. Tomu všemu koncet Apple TV propojené přes Homekit a s iPhone, jenž teoreticky máte stále při sobě případně Watch, které máte už vážně pořád na sobě, nesahá jednoduchostí ani po kotníky. Výpočetně ano, ale jednoduchostí a přirozeností ani náhodou. Kouzlo reproduktoru okouzlilo i Google natolik, že představilo podobné řešení Home, ačkoliv se čekalo, že spíše bude tlačit svět směrem ke svým routerům.

Bod zlomu boje o centrum chytré domácnosti

Apple si samozřejmě tohoto bodu zlomu všimlo, když ochota amerických výrobců domácí automatizace propojovat se s dosti striktním Homekitem radikálně opadla v kontrastu s tím, jaké úspěchy slaví napojování na liberální Amazon Echo. Jak bude reagovat ale zatím jisté není. V jednom ale podstatnou výhodu má: zatím stále ovládá telefony, kam se Alexa nedostala a pro nutnost hluboké provázanosti s hardware ani jen tak nedostane, respektive nebude vpuštěna. Mobilní operační systém Amazonu Fire OS neuspěl a kromě pár firemních čtečkotabletů se mu ani větší rozšíření nevěští.

Na závěr se zastavíme u bezpečnosti. Echo i Siri stále poslouchají. Ačkoliv je sice má probudit až ono probouzecí slovo a teprve následující příkazy nahrávají a analyzují, podmínky obou služeb jsou velmi široce vymezené a nemusí tomu být na věky. Musíte tedy věřit, nebo se spokojit s menším komfortem a funkci “pasivního naslouchání” vypnout. Dokud to ještě jde.

Česka se nic z toho netýká. Alexa a tím i Echo je pouze v angličtině, Siri rovněž zatím česky není, ačkoliv se koncem příštího roku uvolnění české verze očekává a také ostatní si s češtinou moc neporadí. Takže zatím sledujeme boj o hlasové ovládání z povzdálí, i když kdo ví, co může být projekt tuzemského Seznamu s velmlouvavým názvem Reprák…

Trvalá pohotovost, soustředění a multitasking života i práce

Multitasking života a práce. Jestli nějaké slovní spojení může charakterizovat změny, jež přineslo poslední desetiletí, tak právě tohle. Nikdy před tím nedocházelo k tak rozsáhlému prolínání práce a osobního života, jako v posledním desetiletí. To, co se ještě před pár lety týkalo jen vrcholových manažerů či politiků, tedy nutnost být v případě potřeby na příjmu a řešit problém ohrožující život korporace či státu, je najednou běžná samozřejmost pro každého. Zatím to považujeme za výhodu nebo to neřešíme. Dostali jsme přeci v práci chytrý mobilní telefon zapůjčený zdarma. Notebook. No a že šéf píše o víkendu? Tak si to přečteme a když tak do pondělí promyslíme. Nic závadného to přeci není.

Problémy jsou dva. Tím prvním je multitasking, tím druhým trvalá pohotovost. Do téhle chvíle jsme měli svět práce a soukromí ve většině případů geograficky oddělený, pracovalo se jinde, než se žilo. Najednou, s chytromobilem v kapse, je práce tam, kde jste vy.

Pokračujte ve čtení článku…

Znalost je na nic, škola má naučit obsluhu Wikipedie? Ne!

Jak dlouhý je Karlův most? Tuhle otázku jsem před mnoha lety měl v jednom testu. Nechápal jsem, proč v testu psychologického profilu je tahle otázka, ale poctivě jsem ji zodpověděl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když se test s psychologem vyhodnocoval, zeptal jsem se ho zvědavě, jak se k testování vztahuje znalost délky Karlova mostu. Psycholog mi vysvětlil, že jde o posouzení schopnosti vyhodnotit situaci, se kterou je člověk zběžně obeznámen. Že součástí testu není odpovědět přesně, ale tím, že se zhruba trefíte prokázat, že máte smysl pro proporce a odhad. Pak se podíval na moji odpověď a tím se to trochu pokazilo, protože to byla tříodstavcová analýza rozebírající různé možnosti v průběhu doby, ale to už s příběhem nesouvisí.

V poslední době stále častěji slýchám, že znalost není důležitá, že důležitá je schopnost najít. Že školy nemají nabiflovat, ale naučit používat vyhledávací nástroje. Považuju to za nebezpečné a hloupé. Neznalost nelze nahradit vyhledáváním. Tvořit můžete, pokud máte na čem stavět, co modifikovat. Když tvoříte, nemůžete ztrácet čas tím, že si základní znalosti vyhledáváte. A z ničeho nic nepovstane. Z neznalosti nevznikne nové dílo ani dobrá odvozenina díla stávajícího, protože jak byste mohli odvozovat, když neznáte východiska. Základem nového je znát staré. Jistě, nemusíte znát staré do detailu. Není podstatné, abyste přesně věděli, jak dlouhý je Karlův most, ale je důležité, abyste měli nějakou představu o proporcích. Abyste v případě potřeby věděli, co máte hledat a jak zhruba hledané vypadá. Abyste tím měli i smysl pro realitu.

Je to rozkmitaná čára jako na osciloskopu, která se od někdejšího biflování překlápí k vyhledávání. Potřeba je obojí. Znát i hledat. Od školy je potřeba, aby naučila znát, protože to je velmi těžké a je toho hodně, co je potřeba znát. Hledání se učí mnohem snáze, když se může stavět na znalosti. V naprosté většině případů ani nemůžete předem říct, co bude v životě či v práci potřeba znát, komparativní výhodou se může stát cokoliv. Proto by člověk neměl jakoukoliv znalostí pohrdat a opomíjet ji.

Pokud člověk může něco ulehčit dětem, tak je to naučit je poznávat. Každému funguje něco jiného, je to intuitivní, ale těžko slovy popsatelný proces budování chrámu ducha. A jeho zvládnutí rozhoduje o tom, zda výrobní pás vymýšlíte nebo obsluhujete.

Mimochodem, správná odpověď je cokoliv kolem 516 metrů. Ne “pamatujte na to, že vím, kde parkujete a půjdu odsud dříve…”