Zemřela Petra Matušínová

Patrick Zandl · 14. červen 2017 Opravit 📃

Zemřela Petra Matušínová. Nic vám to neřekne, pravděpodobně jste ji neznali. Není to ta dojemná bulvárová smrt celebrity. Však to také nepíšu pro vás, abych vás dojímal, ale pro sebe, abych se s tím vyrovnal, protože jsem přišel o člověka velmi blízkého, kterého jsem znal dvacet let. Protože její smrt je pro mně … symbolem doby, to je asi to skoro správné slovo. Vy, kdož jste ji znali, vzpomeňte na ni prosím se mnou.

Petru jsem poznal v roce 1996. Nastoupila nedávno jako asistentka do Nokia Networks, aby si vydělala nějakou korunku na začátek své umělecké dráhy, než půjde na umprum. A její šéf byl největší nokiácká kapacita na výstavbu mobilních sítí. Postavila s ním první GSM síť Eurotelu. Tak jsme se seznámili. Když výstavba skončila, chvíli byla u nás v Mobil serveru, napsala pár článků o mobilních sítích a smála se tomu, že si ji pletli se mnou, občas se podepisovala jako Převlečený Patrick Zandl. Nevzala si za to ani korunu, chystala se na odchod za šéfem. Pak si ji bývalý šéf vytáhl do Švédska, kde postavila první funkční 3G síť světa. A pak další a další sítě. Včetně třetiny sítě Oskara, dnešního Vodafonu. Hádali jsme se do krve. Křičela na mě na obědě, že jsem o ní napsal, že jsou to čubčáci, kteří staví bez stavebního povolení. Oponoval jsem, že je to pravda, že staví. Položila salát, který mi chtěla vyklopit na hlavu a souhlasila, ale takto to prý nejde.

Síť v Mexiku se stala legendární. Vlastně nevěděla, proč si ji najali, dokud nepřijela do krajiny, kde vládla mafie. Místní narkoboss nesouhlasil s tím, aby po jeho krajině rostly sloupy, jimiž ho jistě CIA špehuje. Potkala se s ním a vysvětlila mu, že mobilní síť je přeci od toho, aby si jeho dealeři mohli domlouvat business a tak vůbec. Síť postavila, u operátora se stala legendou. Muselo to být neuvěřitelné setkání.

Když se vrátila do Čech, chtěla se usadit a začít žít klidněji. Vybudovala Plzeňskou kartu a s touhle zkušeností ji najali do projektu, který nabíral mírné zpoždění a problémy, už se zdálo, že nikdy neodstartuje. Utracené desítky milionů, aniž by bylo cokoliv vidět. Jmenoval se Opencard. Odstartoval. Petře zlomil vaz. Ačkoliv s korupcí kolem projektu neměla nic společného a z hlediska projektového to byl majstrštyk, chvíli to vypadalo, že si ji nikdo na velký projekt nenajme. A jí samotné došlo, že nic takového už dělat nechce. Svoje peníze věnovala dětem v Africe, dala se na dobrovolničení a vždycky, když peníze došly, tak na “bezpečnostní konzultace”, což bylo převlečené označení pro odposlechy.

“Nikdy to nechtěli vyšetřit,” říkávala. “Kdyby chtěli, první, za kým by se stavili, jsem přeci byla já. Mám všechny podklady. Všude jsem napsaná. Nemohli mě nenajít.” Když jsem se jí ptal, proč je sama neodnesla někam na policii, namítala, že to je přeci důvěra klienta. Ona sama je nikam neudá, protože o ničem nezákonném najisto neví. Něco jiného by bylo, kdyby se policie zeptala a sama si to poskládala. “Určitě přijdou a zeptají se. Mám to tady,” šklíbila se zachmuřeně a klepala na svého Macbooka.

Jednu dobu jsme spolu zase pracovali, pomáhala nám připravit projekty v Energomonitoru. Pak vyfičela za zakázkou do slovenského O2 a když se vrátila, odtáhla si věci do nějaké ubytovny s tím, že si najde hezké bydlení a bude se věnovat novému podnikání. Tam ji našla uklizečka. Převoz do nemocnice Na Františku, pak - když si nevěděli rady, do Vojenské nemocnice ve Střešovicích. “Neví se, je toho nějak moc, a může to být cokoli od tuberkulózy po rakovinu lymfatických uzlin,” psala mi. To poslední bylo nepravděpodobné, tvrdila mi.

V květnu ji převezli do nemocnice v Ostravě. Tvrdila mi, že kvůli rodině v Kopřivnici. Pak se se mnou rozloučila a přestala se ozývat. Po týdnu mi to začalo být nápadné, nereagovala nijak. Pak ještě nápadnější, přemýšlel jsem otočit se v Ostravě. Přemýšlel jsem pomalu. Zemřela v pondělí na krvácení způsobené metastázami rakoviny lymfatických uzlin. Dozvěděl jsem se to náhodou, když si její sestra všimla mého lajku pod jedním jejím starším příspěvkem a kontaktovala mě.

Až sem to došlo.

Občas jsme se hádali jako koně, občas spolu půl roku nemluvili, jindy si psali ob den. Dvacet let. Najednou stojíte před tím, že o smrti člověka, kterého považujete za tak blízkého, se vlastně dozvídáte jen náhodou. Před faktem, že vlastně neznám její přátele, protože byli rozházení po mnoha zemích světa a vzájemně se znali jen z doslechu. Před uvědoměním si toho, že samota musí být ve smrti horší, než smrt sama. V lítosti nad zmařeným životem. Nad holkou, která vždycky chtěla kreslit a nikdy ne stavět mobilní sítě, to bylo jen na chvíli, jen na první uživení, když kreslení nevydělá, tak aby měla do začátku.

Ta chvíle byla nakonec všechno, co prožila.

Ať ji neprožijeme jako prozatímnost. Jako čekání na lepší budoucnost.

A pokud jste Petru znali, vzpomeňte si na ni v dobrém.

Chcete tyto články emailem?

Twitter, Facebook