Zatoužil jsem po Linuxu. A Mandrake se tak snažil…

Jednou za rok na mne pravidelně přijde záchvat, že bych se mohl seznámit s Linuxem. Dvanáctiměsíční perioda je zhruba tak ta doba, kdy mi otrne z posledního setkání a říkám si, že se to jistě někam posunulo a že Linux již bude i pro normálního člověka, jenž mu je ochoten věnovat pramálo píle. V roce 1998 to došlo dokonce tak daleko, že jsem zprovoznil RedHat u sebe na počítači, jenže pak jsem si nechal doporučit grafický editor. Kluci mi tam natlačili GIMP, řekli mi, že je to stejné, jako Photoshop, já si to pustil a když mne po čtvrthodině přešel záchvat smíchu, šel GIMP i s Linuxem z disku.


Většinou byl prvotním motivem pro ozkoušení Linuxu zájem zbavit se nutnosti kupovat software Microsoftu, jenže tentokráte už mám XPčka, Photoshop, Excel i Word zaplacený a nic jiného mi netřeba. Jenže pak Dita koupila ve firmě nějaký vyřazený počítač za pár stovek a já se do něj podíval. A zjistil jsem, že za těch pár stovek je to slušná mašinka a že bych na ní mohl vyzkoušet Linux. Po několika doporučeních jsme stáhl distribuci Mandrake 9.2 – především proto, že se dala stáhnout už o víkendu a podporuje už od instalace češtinu, z jejíhož rozchození mám ještě od roku 98 hrůzu. Mandrake instalace je hezká, klikací, dokonce počeštěná. Zádrhel první: nevěděl jsem, jakou mám vevnitř instalovanou grafickou kartu. Po hodině hledání na netu a luštění nápisů na kartě jsem zjistil, že Mandrake bezchybně identifikoval Matrox G200 a já mu to pouze hloupě nevěřil. Instalace pokračovala dál už bez problémů.


Horší to bylo po spuštění nainstalované verze. Především bylo potřeba se zalogovat, jenže logování na root účet nefungovalo. A tak jsem celou instalaci absolvoval ještě jednou, aby se ukázalo, že jsem heslo nezapoměl ani nepomršil. Už jsem to začínal považovat za tovární vadu Mandrake, ale pak jsem náhodou zjistil, že to bude bezpečnostní vychytávka, neboť lze provést SU na roota. Černý bod – myslel jsem, že od konzole není třeba se přehlašovat pomocí su…


Pak ale přišlo drama. Ne a ne se mi spustit X server, vždycky spadnul s nějakou strašně jednoduchou hláškou jako Error 13 ze které jsem nic nepoznal. Navíc Mandrake neinstaloval Midnajta a já nejsem s adresářovou strukturou Linuxu příliš familiérně obeznámen, takže chvíli trvalo, než se mi podařilo dohrabat se ke konfiguračním souborům Xserveru. Nakonec jsem z toho moudrý nebyl a X server jsem nerozchodil. Poslední naděje, kterou chovám, těží z toho, že jsem jako monitor používal nějaký starý krám s rozlišením 640×480 a snad si mohl nerozumět s tím Matroxem. Jenže Mandrake instalace je grafická a tak fungovala… Konfigurace Xserveru je bída sama – s problémem mi nebyla schopna pomoci a Xserver žádný Safe mód jako Windows nemají, takže místo grafického prostředí se instalace bastlí přes konfigurační soubor. Běda běda, tím běžného uživatele nikdo nenadchne.


Linux tedy dostal podmínku. Stáhnul jsem od Mandrake nějaké rozšiřující CDčko, připojím počítač na normální displej a jestli se to nerozeběhne, poputuje Linux zase na rok k ledu. Ono přeci jen je dobré pamatovat na to, že operační systém tu má být pro mne a ne já pro něj… 🙂

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 1,00)
Loading...