Zainvestujte si mou novou knihu Příběh strýčka Martina

Tak a je to tady. Příběh strýčka Martina se chystá jako kniha. Nejenom jako elektronická, ale i jako papírová kniha. Jenže to bych to nebyl já, kdyby to bylo jednoduché a šlo si knihu obyčejně koupit v obchodě. Nejde. Musíte pro ni na Startovač – takový český kickstarter. Proč a nač?

Za prvé (a pro mne nikoliv nevýznamné), chci s takovou věcí udělat osobní zkušenost. V US jsme jeden Kickstarter projekt měli, teď chci sledovat, jak to poběží v Česku. A jestli je to alespoň z části „budoucnost digitálních médií“.

Za druhé jsem si knihu chtěl udělat po svém. Příběh strýčka Martina není zrovna mainstreamový typ literatury, i když z ukázek můžete takový dojem mít, není to tak jednoduché. Není to ani historická fantazy, ani moderní prózna, ani literatura faktu. A každý z vydavatelů to chtěl do nějaké z krabiček nacpat, „aby se to lépe prodávalo“. Tak jsem to vzdal a chci zůstat u původního roztodivného žánru, který bude na mnoho lidí příliš.

Proto Startovač a proto sbírání prostředků na vydání papírové verze knihy. Vydá se jen v případě, že se sejde dostatečné množství prostředků k jejímu vydání (ve skutečnosti je to mírně více, než na Startovači vybíráme, ale ten zbytek už nějak pořešíme). Ve skutečnosti by bylo ideální, kdyby papírová kniha měla náklad 200 kusů, aby náklad na vytištění byl únosný, ale taky si říkáme, že to pořešíme později.

Papírová kniha bude na hezkém papíře, v opravdové vázané vazbě, v plátěné obálce – prostě hezká práce. K tomu ilustrace od L. Kupčíka, korektury, editace – to se dostane už i do elektronické verze. Věc je samozřejmě provázaná: v ceně elektronické verze se těžko rozpouštějí korektury a ilustrace, protože elektronická verze je moc levná. Dobrá ukázka cenové elasticity.

Něco o knize si přečtěte na Startovači, ať víte, do čeho jdete. Přidám ještě ukázku historické části.

Říkám to možná až příliš často, ale je to tak: Příběh strýčka Martina je moje opus magnum. Ať už tím, že šlo o moji zatím nejnáročnější a nejrozsáhlejší knihu, i tím, že šlo o jedno z dost turbulentních období v životě. Tři roky intenzivního psaní, další tři roky pozvolného editování, až jsem si uvědomil, že bych to piloval donekonečna.

 

Typickým problémem jsou historické reálie. Nemám rád, když z knihy čpí, že autor horko těžko vzpomíná na středoškolskou dějepisnou látku. Krom toho si mírně fandím v tom, že když už jsem historii studoval, tak bych mohl být plus mínus jak v obraze, tak v duchu doby. Jsou tu jasné věci: v ranném středověku se třeba nenosí hodinky. Pak jsou tu věci dost nejasné: například používání erbů. Ne těch složitých z pozdní doby, ale alespoň jednoduchých. Historici se přou, od které doby se používají, zda od století devátého, nebo až od jedenáctého a křížových výprav. Důkazy moc nejsou, látkové erby zetlely, kamenné výzdoby se z té doby nedochovalo mnoho, takže spor je nedořešen. Jako autor si vybírám to, co se mi více hodí – a já mám jednoduché erby rád, takže tu a tam se mihnou i v knize, ačkoliv, jak jedna z postav usoudí „to, že šlo o urozeného pána, se dalo poznat z toho, že měl hezké šaty“. Opravdu, tehdy platilo, že šaty dělají člověka, nemohli jste si pořídit něco, na co vaše urozenost nedosahovala.

Na tohle narazíte v Příběhu příliš často. Ověřoval jsem příliš mnoho údajů a pro jistotu jsem příběh opatřil dvěma desítkami poznámek tam, kde by se čtenář mohl v historických souvislostech strácet nebo bych ho nutil listovat v encyklopedii.

Jsem (někdy) puntičkář. Procestoval jsem bojiště, hradiště. Na Bílině jsem den trávil tím, abych si zapsal místopis. Jména dvou potoků jsem nikde nevygoogloval, nakonec se na to upamatoval jeden místní pamětník, omladina tomu prostě říkala potok. Z celodenní výpravy byl odstaveček a dvě jména potoků, co nejsou zanesena ani v rybářském revíru. Člověk se učí.

Učil jsem se také vytvořit si systém pro psaní dlouhých souvislých textů. To není taková legrace, jak to vypadá. Napsal opravdu obsáhlou knihu (a 650 000 znaků je docela dost), to už chce i software, nejenom schopnosti. Systém na udržení rešerší v rychtiku. Interní poznámkový aparát, aby jste osoby nepojmenovávaly různě. Ještě při finální editaci se mne Milena (editorka) ptala, kdo je Tessaria – jasně, že jsem měl v poznámkách uvedena, že je to celé nezkrácené jméno Tess de Vero, po česku Tesaie, jenže už jsem nikde nevysvětlil, že francouzsky je to Tessaria a čtenářům by to logicky nesedělo. Upraveno.

Krom toho jsem kombinoval dva slohy, což je mírně na palici psát – a někdy asi i číst. Přítomné vyprávění je neumělé vyprávění mladé dívky. Má podle toho vypadat. Málo popisné, místy kostrbaté, vlastně deníčkové zápisky.

Naopak historické části, tedy vlastně vize a vzpomínky, jsou hutným popisným stylem, který už jsem vyzkoušel ve Flotile. Říkám mu malířský, literární teoretici mě jistě opraví, bude to mít nějaké moudřejší jméno. Nepoužíváte přímý popis, ale popisujete věci okolo. Tím vymezujete představu, jakou byste měli mít o hlavním předmětu, době či osobě. Je to něco takového, jako když tvar vody určíte tvarem skleničky. Co je v tom za výhodu? Právě to, že si svou představu o tom, jak vypadá dotyčný člověk či událost, může udělat podle toho, jak by ji sám nejraději viděl. Dojem detailního popisu se umocní tím, že se detailně popíše jeden malý celek. Tím čtenář získá dojem, že je zatažen do děje, že je uvnitř. Proto tomu říkám malířská technika, používají to malíři, když jeden předmět v popředí vymalují do detailu a divák si nevšimne, že ostatní předměty už zdaleka tak detailně vyvedené nejsou. V literatuře to funguje hodně podobně.

Tak, toť asi vše, co mě teď napadá. Dva dny od spuštění máme vybránou skoro čtvrtinu částky. Hodně připadá na eknihy, ale neváhejte si koupit papírovou knihu. Měla by za prvé být hezká a za druhé, papírová verze už se dělat nebude, zatímco elektronická bude ku koupi stále.

Držte nám palce, ať prodej vyjde, dám vědět, jaké jsou poznatky a dojmy z průběhu crowdfundingové akce.

A o čem bude příští kniha? Ta historická? Už má pracovní jméno, Kancléř páně. A bude to něco jako mírně historická detektivka z doby, kdy se Přemysl Otakar první toho jména právě podruhé ujímal vlády nad českou zemí a získal královskou korunu. A už půjde o klasickou historickou knihu, žádné čarování, žádné průsaky z minulosti.

Stavte se pro ni tak za pět let 🙂 Nebo budu muset vymyslet nějaký motivační a časově organizační harmonogram, jak na to. Zatím mám jen tunu výpiskl ze scriptorií a ústřední zápletku, která je historická, neznámá a přitom působivá.

Příběh strýčka Martina v papírové, pamětní papírové i v elektronické podobě můžete zainvestovat zde, vyjde zhruba v září. 

Jak se vám líbil článek?
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (hlasováno , průměr: 5,00)
Loading...

5 komentářů

  • „kde by se čtenář mohl v historických souvislostech strácet nebo bych ho nutil listovat v encyklopedii.“

    > strácet ?

  • Tak o koupi přemýšlím mohlo by to být velice zajímavé. No ještě uvidím

  • „aby jste osoby nepojmenovávaly různě“?

  • No a je splněno. A ani to tak dlouho netrvalo! 🙂

  • A jak to vypadá s vydáním knihy, pro ty, co jí podpořili na Startovači. Termín „někdy v září“ se rychle blíží k expiraci. Díky za info.